Jules Verne

PATNÁCTILETÝ KAPITÁN
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVII. KAPITOLA
Sto mil za deset dnů

Velmi často se stává, že cestující, kteří spali v pralesích pod širým nebem, bývají probouzeni stejně podivnou, jako nepříjemnou vřavou. V takovém ranním koncertu je slyšet kvokání, chrochtání, skřehot a chechtot, štěkot a štěbetání, skoro pravý "parlament", jestli můžeme použít tohoto slova.

Jsou to opice, které takto vítají jitro. Tu se potkávají malá "marikina", "saguin" s kropenatou tváří, šedivý "mono", jehož kůže Indiáni užívají k zabalení zámků u svých pušek, "sagu", kterou lze poznat podle dvou dlouhých chumáčů chlupů, a mnohé jiné druhy.

Bez odporu však nejzajímavější mezi těmito čtverrukými zvířaty jsou "gueriby" s chápacím ocasem a s tváří belzebuba. Jakmile se objeví slunce, nejstarší z tlupy zanotuje pronikavým, ale smutným hlasem jednotvárný zpěv. On představuje barytona společnosti. Po něm opakují mladí tenoři tuto ranní symfonii. Indiáni pak říkají, že gueriby "odříkávají svůj otčenáš".

Ale toho dne se zdálo, že opice zapomněly na svou ranní modlitbu, protože je nebylo slyšet, a přece se jejich hlas nese daleko, prudkým chvěním jistého druhu bubínku, tvořeného vydutinou jejich jazykové kosti v krku.

Krátce řečeno, z této nebo jiné příčiny ani gueriby, ani saguové, ani jiné opice v tomto ohromném lese nespustily tohoto jitra svůj obvyklý koncert.

To by asi bylo kočovným Indiánům nevhod. Tím ovšem není řečeno, že by tento druh chorální hudby se jim neobyčejně zamlouval, ale oni velmi rádi podnikají honbu na opice, protože jejich maso, zvláště když je podle indiánského způsobu uzené, je znamenité jakosti.

Dick Sand a jeho přátelé nepochybně neznali zvyky guerib, protože jinak by byli překvapeni, že je neslyší. Probouzeli se jeden po druhém, byli osvěženi několik hodin trvajícím odpočinkem, který nebyl ničím vyrušen.

Malý Jack nebyl posledním, který procitnul, vstal a napravoval si ruce a záda. Jeho první otázkou bylo, jestli Herkules nesnědl za noci vlka. Ale žádný vlk se neukázal a proto také Herkules ještě nesnídal.

Ostatně všichni byli stejně hladoví jako on a po ranní modlitbě Nan začala připravovat snídani.

Jídelní lístek byl stejný jako při večeři předešlého dne, ale svěží ranní vzduch zbystřil chuť a nikoho proto nenapadlo, aby byl vybíravý. Bylo především nutné, nabrat síly pro den pochodu a proto se každý při snídani činil. Poprvé snad v životě bratranec Benedikt pochopil, že jíst není lhostejnou nebo zbytečnou věcí. Ale velmi určitě prohlásil, že nepřišel "navštívit" tuto krajinu, aby se zde procházel s rukama v kapsách, a že kdyby mu Herkules chtěl zase bránit při lovu kokuyů a jiných světlušek, pak by se doopravdy na Herkula rozhněval.

Tato výhružka, jak se zdálo, obra příliš nepolekala. Přece ale paní Weldonová po straně Herkulovi řekla, aby její "velké dítě" nechal vpravo a vlevo lovit, ale aby ho nespouštěl z očí. Nebylo potřeba úplně bratranci Benediktovi bránit v jeho zábavě, která byla tak přiměřená jeho věku.

V sedm hodin ráno (...)

(......)