Jules Verne
překlad: Miroslav Vlček

DĚTI KAPITÁNA GRANTA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XIII
POSLEDNÍ HODINY

Když se slunce začalo sklánět za jezerem Taupo, za vrcholky Tuhahuy a Puketapu, odvedli Maorové své zajatce zpátky do vězení. Neměli je již opustit až ve chvíli, kdy se vrcholky pohoří Wahiti zanítí v prvním rozbřesku dne.

Jenom jediná noc cestovatelům zbývala, aby se připravili na smrt. Přestože byli sklíčeni a prožili takovou hrůzu, povečeřeli společně.

„Budeme potřebovat všech svých sil,“ řekl Glenarvan, „abychom přijali smrt zpříma. Musíme těm divochům ukázat, jak dovedou Evropané umírat.“

Po večeři se Mary Grantová a lady Helena uchýlily do kouta chýše a tam ulehly na rohoži. Zakrátko se snesl na jejich víčka spánek, jenž utišuje každý bol. Ženy si usnuly v náručí. Únava a bezesné noci je přemohly.

Glenarvan vzal tedy své přátele stranou a řekl jim:

„Drazí přátelé, je-li nám souzeno, že zítra zemřeme, jsem jist, že zemřeme statečně, jak to odpovídá šlechetným úkolům, které jsme si předsevzali. Ale nás nečeká jenom smrt, nás čeká mučení, a snad i potupa, a tyto dvě ženy…“

Do té chvíle byl Glenarvanův hlas pevný. Nyní se zlomil. Glenarvan zmlkl, aby ovládl své pohnutí. Potom po krátkém odmlčení pokračoval:

„Johne,“ řekl mladému kapitánovi, „tys Mary slíbil to, co já lady Heleně. Jak ses rozhodl?“

„Domnívám se,“ odpověděl John Mangles, „že mám právo dodržet tento slib.“

„Ano, Johne! Ale nyní nemáme zbraně.“

„Zde je,“ odpověděl John, ukazuje dýku. „Vytrhl jsem ji z Kara-Tetových rukou, když se vám skácel k nohám. Mylorde, kdo z nás dvou zůstane poslední naživu, vyplní přání lady Heleny a Mary Grantové.“

Po těch slovech zavládlo v chýši hluboké mlčení. Posléze je přerušil major, když pravil:

„Přátelé, ponechte toto krajní opatření až na poslední okamžik. Nehoruji pro věci, které se nedají už nikdy napravit.“

„Nejde mi o nás,“ odpověděl Glenarvan. „Ať nás čeká jakákoliv smrt, my se jí budeme umět postavit v tvář. Jen kdybychom byli sami, dvacetkrát bych byl již zvolal: »Přátelé, pokusme se o výpad! Vrhněme se na ty bídáky!« Ale Helena, Mary…!“

John v té chvíli nazdvihl rohož a napočítal dvacet pět domorodců, kteří hlídali u dveří vareatuy. Venku plál veliký oheň a vrhal po hrbolatých hradbách „pá“ zlověstné odlesky. Někteří strážci leželi kolem ohně, jiní nehybně stáli a jejich černé siluety se ostře odrážely od jasného pozadí plamenů. Všichni se však často ohlíželi na chýši, kterou střežili.

Říká se, že větší vyhlídky má vězeň, který chce uprchnout, než žalářník, který ho hlídá. Je to přirozené, protože vězni jde o víc než žalářníkovi. Ten může zapomenout, že hlídá, ale vězeň na své uvěznění zapomenout nemůže. Zajatec myslí mnohem častěji na útěk než jeho strážce na to, aby mu v tom zabránil. Proto vězňové tak často a podivuhodně unikají.

Zde však střežila zajatce nenávist, pomstychtivost, a nikoli lhostejný žalářník. Zajatci nebyli spoutáni jen proto, že to bylo zbytečné, vždyť u jediného východu z vareatuy hlídalo dvacet pět mužů.

Chýše se opírala zadní stěnou o (...)

(......)