Kurt Vonnegut Jr.
překlad: David Hájek

HOKUS POKUS
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

23

Nebyli to Pekelní Andělé.

Nebyli to vůbec žádní příslušníci nižší společenské třídy.

Byla to kolona vysoce úspěšných Američanů, z nichž většina jela na motocyklech, někteří však v limuzínách, v čele s Arthurem dárkem, miliardářem milujícím legraci. On sám jel na motocyklu a na sedadle za ním, držíc se jako klíště, se sukní někde u rozkroku, seděla Gloria Whiteová, 601etá celoživotní filmová hvězda!

Kolonu uzavírala dodávka s tlampači a valník s vypuštěným balonem. Až se ten balon uprostřed nádvoří nafoukne, ukáže se, že má tvar hradu, který vlastní Clark v Irsku!

 

Chrchly, chrchly. Ticho. A ještě dvakrát: Chrchly, chrchly. Už jsem zase v pořádku. Chrchly. Naposledy. Teď už jsem ale opravdu v pořádku. Pohoda.

 

Nebyl to Arthur C. Clarke, ten spisovatel vědeckofantastické literatury, jehož všechny knihy byly o osudech lidstva v jiných oblastech Vesmíru. Tohle byl Arthur K. Clarke, miliardářský spekulant a vydavatel časopisů a knih o vysokých financích.

 

Chrchly. Pardon. Tentokrát s troškou krve. Jak říkají nesmrtelná slova avonského barda:

"Zmiz, zatracená skvrno! Říkám zmiz! Jedna; druhá; no ovšem, je čas dát se do toho! Peklo je temné! Styď se, můj pane, styď! voják a má strach? Čeho se strachovat, když není, kdo by nás pohnal k zodpovědnosti? Však koho by napadlo, že ten stařec v sobě tolik krve má?"

Amen. A zvláštní dík Bartlettově Sbírce známých citátů.

 

Když jsem byl v armádě, četl jsem vědeckofantastickou literaturu hodně, četl jsem i Konec dětství od Arthura C. Clarka, kterýžto jsem považoval za mistrovské dílo. Nejvíc se proslavil filmem 2001, což je přesně rok, ve kterém píšu a kašlu.

2001 jsem viděl dvakrát, ve Vietnamu. Vzpomínám si na 2 vojáky na vozíčkách v přední řadě při l z těch představení. Celá přední řada byla na vozíčkách. Tihle 2 vojáci měli nějakým způsobem zmrzačené nohy, ovšem jenom dole, od kolen nahoru se zdáli v pořádku a neměli bolesti. Zřejmě čekali na přepravu zpátky do Států, kde dostanou protézy. Myslím, že ani jednomu nebylo víc než 18. Jeden byl černoch a l byl běloch.

Když se rozsvítila světla, zaslechl jsem, jak ten černoch říká tomu bělochovi: "Ty, hele, o čem to vůbec bylo?"

A ten běloch odpověděl: "Nevim. Nevim. Hlavně abych už byl zpátky v Cairu v Illinois."

Nevyslovil to "v kairu". On řekl "v kejru".

Moje tchyně z Peru v Indiáne, vyslovuje jméno svého rodného města "pírů", ne "perů".

Stará Mildred vyslovuje jméno dalšího města v Indiáne, Brazilu, jako "březl".

 

Arthur K. Clarke si přijížděl do Tarkingtonu pro čestný titul Velkopřispěvatele humanitním a přírodní vědám.

Podle zákona nesměla škola udělit žádný titul, který by vzbuzoval dojem, že příjemce vykonal nějakou seriózní práci, aby ho získal. Vzpomínám si, že Paul Slazinger, bývalý stážující spisovatel, nesouhlasil s tím, aby opravdové vyšší vzdělávací instituce udělovaly čestné tituly, které by obsahovaly slovo "Doktor". Místo něj měly používat slovo "Potentát".

Ovšem v době Vietnamské války se každý mladík mohl vyhnout odvodu tím, že se přihlásil na Tarkington. Pokud šlo o odvodovou komisi, byl Tarkington stejně opravdová vysoká škola jako třeba MIT. Možná to byla politika.

Musela to být politika.

 

Každý věděl, že Arthur Clarke dostane nesmyslný kus papíru. Ovšem pouze Tex Johnson, školní poldové a děkan byli předem upozorněni na velkolepý příjezd, který měl v úmyslu uskutečnit. Byla to hotová vojenská operace. Motocykly (těch bylo kolem 30) a balon byly za svítání dopraveny nákladními vozy na parkoviště za Černou kočkou.

A poté byli Clarke, Gloria Whiteová a ostatní, včetně Henryho Kissingera, přivezeni z rochesterského letiště v limuzínách, které doprovázela dodávka s tlampači. Kissinger na motocyklu nejel. Ani někteří další, ti jeli celou cestu až na školní nádvoří v limuzínách. Avšak stejně jako ti na motocyklech měli lidé v limuzínách ochranné přílby ozdobené symboly dolaru.

 

Dobře že Tex Johnson věděl, že Arthur Clarke plánuje příjezd na motocyklu, jinak by ho mohl zastřelit izraelskou puškou, kterou si koupil v Oregonu.

 

Clarkův velepříjezd neměl daleko do generální zkoušky na Soudný den. Svatý Jan Božský z Bible mohl jen snít o takovéhle dokonale strhující podívané s rachotem, kouřem, zlatem, lvy, orly, trůny, celebritami, zázraky a tak dále, odehrávající se nahoře na nebi. Ovšem Arthur K. Clarke vytvořil skutečnou šou pomocí moderní techniky a tun peněz!

Motocyklisti se zlatými přílbami utvořili na nádvoří čtverec otevřený směrem ven a tůrovali své mocné oře, co to dalo.

Pracovníci v bílých overalech začali nafukovat balon.

Tlampače na dodávce rozervaly okolní vzduch nahraným bengálem jakési dudácké kapely.

Arthur Clarke, stojící obkročmo na svém stroji, hleděl směrem ke mně. To proto, že mu z budovy přímo za mými zády mávali jeho skvělí kámoši ze Správní rady školy. Zjistil jsem, že se mě jeho důkaz, že za velké peníze lze koupit velké štěstí, hluboce dotkl.

Mocně jsem zívl. Otočil jsem se k němu a jeho podívané zády a zamířil pryč, jako kdybych měl mnohem zajímavější věci na práci než civět na nějakého blbečka.

A tak jsem zmeškal okamžik, kdy se balon utrhl a neupoutaný stejně jako já proplul nad věznicí naproti přes jezero.

 

Jediné, co vězni uvnitř viděli z vnějšího světa, byla obloha. Někteří z nich, ti, co byli právě na vězeňském nádvoří, na ní na okamžik zahlédli hrad. Co tohleto proboha bylo?

 

Je více věcí mezi nebem a zemí, Horatio, o kterých se tvé filozofii ani nezdálo." - Bartlettova Sbírka známých citátů.

 

Ten prázdný hrad s přetrženým kotevním lanem, vydaný na pospas větru, byl skoro jako já. Po pravdě řečeno, byli jsme si tak podobní, že i já sám jsem nečekaně navštívil věznici, ještě než zapadlo Slunce.

Kdyby ten balon byl tak blízko zemi jako jsem byl já, poletoval by nejprve sem a tam, než by nabral potřebnou výšku s převládajícím větrem, který by ho odnesl přes jezero. Co však přimělo mě změnit kurs, nebyly náhodné poryvy, ale možnost, že narazím na tu či onu osobu, v jejichž přítomnosti se budu cítit ještě hůř. Obzvláště jsem nechtěl narazit na Zuzu Johnsonovou či končící stážující umělkyni Pamelu Ford Hallovou.

Ale jak už to v životě chodí, samozřejmě jsem narazil na obě dvě.

 

Raději bych čelil Zuzu než Pamele, neboť Pamela byla úplně na dně, zatímco Zuzu ne. Ale jak říkám, musel jsem jim čelit oběma.

Nebyl jsem to já, kdo přivodil Pamelin pád. Byla to její samostatná výstava v Buffalu pár měsíců před tím. To, co se na ní zvrtlo, přišlo směšné všem kromě Pamely, a bylo to i v novinách a v televizi. Po několik dní byla zdrojem zábavného čtení, komickou úlevou od zpráv o rychlém růstu ledovců na pólech a pouště tam, kde kdysi bývaly amazonské deštné pralesy. A někde určitě byla nějaká nová ropná skvrna. Vždycky někde byla nějaká nová ropná skvrna.

Pokud Denver, Santa Fe a Le Havre ve Francii nebyly ještě evakuovány kvůli atomovému odpadu v jejich vodách, pak brzy měly být.

 

To, co se stalo s Pamelinou samostatnou výstavou, dalo také spoustě lidí příležitost vysmívat se modernímu umění, které se údajně líbilo pouze bohatým lidem.

Jak už jsem řekl, Pamela pracovala s polyuretanem, který se snadno opracovává a téměř nic neváží, a když je horký, páchne jako moč. Kromě toho její postavičky byly velice malé, samé ženy v bohatě nařasených sukních, sedící a shrbené, takže jim nebylo vidět do tváře. Každá z nich by se vešla do krabice od bot.

Takže byly v Buffalu umístěny na podstavce, nebyly však přilepeny. S větrem si nikdo starosti nedělal, neboť mezi jejím uměním a hlavním vchodem do muzea, obráceným k Erijskému jezeru, byly troje dveře.

 

Muzeum, jmenovalo Hansonovo středisko výtvarných umění, bylo zbrusu nové, byl to dar městu od dědičky Rockefellerů žijící v Buffalu, která přišla ke spoustě peněz prodejem Rockefellerova centra na Manhattanu Japoncům. Byla to stará paní na vozíčku. Ne proto, že by šlápla ve Vietnamu na minu. Myslím, že to, co jí podrazilo nohy, bylo prostě stán a všechno to čekání na rozprodání Rockefellerovic majetku, aby měla nějakou změnu.

Byl přítomen tisk, neboť to bylo slavnostní otevření Centra. Samostatná výstava Pamely Ford Hallové, kterou nazvala "Somračky", byla jen vedlejší událostí, až na to, že byla instalována v galerii, kde hrálo smyčcové kvarteto a podávalo se šampaňské a chuťovky Bylo to pro vyšší kruhy.

Dárkyně, slečna Hansonová, se dostavila jako poslední. Vynesli ji i s vozíčkem na poslední schod před vchodem. Pak otevřeli dokořán všechny troje dveře mezi Somračkami Pamely Ford Hallové a Severním pólem. Všechny Somračky to sfouklo z podstavců. Skončily na podlaze, navršené u obložení stěn, za kterým se skrývaly rozpálené trubky topení.

Televizní kamery zachytily všechno kromě pachu horkého polyuretanu. Jaká úleva od pozemských strastí! Kdo říká, že zprávy musí být den za dnem vždycky jen chmurné?