Kurt Vonnegut Jr.
překlad: David Hájek

HOKUS POKUS
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

24

Pamela trucovala u stáje. Stáj dosud nebyla ve stínu hory Mušketa. Do západu Slunce zbývalo ještě 7 hodin.

To bylo mnoho let před hromadným útěkem vězňů, avšak už tehdy tam byla pohrbena 2 lidská těla a l lidská hlava. O těch 2 tělech, jež byla pohrbena se všemi poctami a završena náhrobním kamenem, věděli všichni. Ta hlava se stane dokonalým překvapením, až se budou po skončení hromadného útěku hrabat bagrem další hroby.

Čí že to byla hlava?

 

Ta 2 těla, o kterých všichni věděli, patřila prvnímu tarkingtonskému učiteli botaniky, němčiny a flétny, vrchnímu sládkovi Hermannu Shultzovi a jeho manželce Sofii. Zemřeli den po sobě při epidemii záškrtu v roce 1893. V ten den, kdy jsem byl vyhozen, leželi v poměrně čerstvých hrobech, ačkoli jejich společné označení hrobu bylo 98 let staré. Jejich těla i náhrobní kámen tam byly přemístěny, aby udělaly místo Páhlavího pavilonu.

Pracovník pohřební služby dole z města, který si vzal tehdy v roce 1987 přemístění těl na starost, hlásil, že těla jsou pozoruhodně zachovalá. Vyzval mě, abych se podíval, já jsem se však ochotně spokojil s jeho tvrzením.

 

Věřili byste tomu? Po všech těch mrtvolách, které jsem viděl ve Vietnamu - a v mnoha případech sám vyrobil, jsem se zpěčoval pohlédnout na 2 další, které navíc se mnou neměly nic společného. Vůbec si to nedokážu vysvětlit. Možná jsem už zase uvažoval jako malý nevinný chlapeček.

Prošel jsem Bibli ateisty, Bartlettovu Sbírku známých citátů, jestli nenajdu nějaký komentář ohledně nečekaného cimprlínství. Jediné, co jsem našel, jsou slova, která lady Mackbethová říká svému manželovi nacházejícímu se pod pantoflem:

"Styď se! Voják - a má strach?"

 

Když už je řeč o Ateismu, vzpomínám si, jak jsme jednou šli s Jackem Pattonem ve Vietnamu na kázaní, které měl přednést nejvyšší kaplan v armádě. Byl generálem.

Založil své kázaní na něčem, o čem tvrdil, že je známá věc, a sice že v díře, tedy zákopu, nenajdete jediného Ateistu.

Když skončil, zeptal jsem se Jacka, co si o tom kázání myslí, a on řekl: "Kaplan, kterej nikdá nenavštívil frontu."

 

Tím pracovníkem pohřební služby, který sám je teď v zasypané díře vedle stáje, byl Norman Updike, potomek prvních holandských osadníků v údolí. Řekl mi také tehdy v roce 1987 s nabubřelou rozšafností, že lidé se všeobecně mýlí, pokud jde o rychlost, s jakou věci hnijí, mění ve starou dobrou půdu, hnojivo, prach a podobně. Řekl, že vědci objevili hluboko ve velkoměstských skládkách dobře zachovalé maso a zeleninu, které tam byly vyhozeny podle všeho před mnoha a mnoha lety. A stejně jako Hermann a Sofie Shultzovi neshnila tato teoreticky přirozenou cestou rozložitelná díla Přírody pro nedostatek vlhkosti, která je životně důležitá pro červy, houby a bakterie.

"Dokonce i bez moderních balzamovacích metod," prohlásil, "trvá návrat v prach a popel mnohem, mnohem déle, než si většina lidí myslí."

"To jste mě povzbudil," řekl jsem.

 

Pamely Ford Hallové, trucující u stáje, jsem si všiml, až když už bylo příliš pozdě zahnout opačným směrem. Z mého ostražitého vyhlížení obou žen mě vyrušil jakýsi rodič, který prchl před dudáckou hudbou z nádvoří. Poznamenal, že vypadám velice deprimované.

Dosud jsem nikomu neřekl, že jsem byl vyhozen, a určitě jsem neměl chuť svěřovat se s tím cizímu člověku. Tak jsem mu řekl, že si nedokážu pomoct, ale že mě trápí ledové čepičky, pouště, zkrachovalá ekonomika, rasové nepokoje a tak dále.

Řekl mi, abych neházel flintu do žita, že se prý 1 000 000 000 Číňanů chystá odhodit jho komunismu. A až to udělají, řekl, budou všichni chtít auta a pneumatiky a benzín a tak dále.

Namítl jsem, že prakticky veškerá americká průmyslová odvětví, která mají něco společného s automobily, patří Japoncům nebo byla Japonci vytlačena z trhu.

"A co vám brání udělat to, co jsem udělal já?" prohlásil. "Jsme svobodná země." Řekl, že celé jeho portfolio tvoří akcie japonských společností.

Dokážete si představit, co si l 000 000 000 Číňanů v automobilech způsobí jeden druhému a co zbyde z atmosféry?

 

Tolik jsem dychtil zbavit se té typické skopové hlavy z Vládnoucí třídy, že jsem si nevšiml Pamely, dokud jsem se neocitl přímo u ní. Seděla na zemi zády opřená o Shultzovic náhrobní kámen a popíjela ostružinovou brandy. Civěla na horu Mušketa. Měla vážné problémy s alkoholem. Nebyla to moje vina. Největší problém v životě každého alkoholika je alkohol.

Stál jsem přímo proti nápisu.

 

HERRMANN SCHULTZ

1830-1893

SOFIE HIMMLEROVÁ

1841-1893

VOLNOMYŠLENKÁŘI

 

K epidemii záškrtu, která zahubila tolik lidí v tomhle údolí, došlo v době, kdy téměř všichni studenti Tarkingtonu byli pryč na prázdninách.

Bylo to pochopitelně jejich štěstí. Kdyby vypukla během školního roku, mnoho, mnoho studentů by možná skončilo stejně jako Shultzovi, nejprve tam, kde nyní stojí Páhlavího pavilon, a později vedle stáje, kam stín hory Mušketa padá, když Slunce zapadá.

A pak měli studenti znovu štěstí před 2 lety. Všichni byli pryč, na krátkém volnu mezi semestry, když tohle bezvýznamné venkovské městečko zaplavili nenapravitelní zločinci.

Zázraky.

 

Vyhledal jsem si, kdo to byli Volnomyšlenkáři. Byli to členové krátce trvající sekty, většinou německého původu, kteří stejně jako můj dědeček Wills věřili, že v Posmrtném životě nečeká jak dobré tak zlé lidi nic než spánek, že věda dokázala, že všechna organizovaná náboženství jsou pitomost, že Bůh je nepoznatelný a že nejlepší způsob, jak člověk může naložit se svým životem, je přispět ke zlepšení života bližních.

 

Hermann a Sofie Shultzovi nebyli jedinými oběťmi epidemie záškrtu. Ani zdaleka! Byli však jediní, kdo požádali, aby byli pohřbeni na pozemku školy, který, jak řekli na smrtelných postelích, byl pro ně svatou půdou.

 

Pamelu nepřekvapilo, že mě vidí. Před překvapeními ji chránil alkohol. První, co řekla, bylo: "Ne." Já zatím neřekl jediné slovo. Myslela si, že jsem přišel, abych se s ní miloval. Chápal jsem, proč si to myslí.

Já sám jsem si to začal myslet.

A pak řekla: "Tohle byl určitě nejlepší rok mého života a chtěla bych ti poděkovat, že jsi v něm sehrál takovou významnou roli." Byla to ironie. Chovala se se sžíravou neupřímností.

"Kdy odjíždíš?" zeptal jsem se.

"Nikdy," odpověděla. "Mám v čudu převodovku." Mluvila o svém 12 let starém 4dvé-řovém buicku sedanu, který dostala jako součást rozvodového vyrovnání od svého exmanžela. Vysmíval se jejím snahám stát se seriózní umělkyní a občas ji dokonce fackoval a kopal. O to víc se tedy musel smát, když to v Buffalu sfouklo její samostatnou výstavu z podstavců.

Řekla, že nová převodovka přijde dole ve městě na 850 dolarů a že ten automechanik chce dostat zaplaceno v jenech, a že naznačil, že oprava bude stát mnohem méně, když s ním půjde do postele. "Pochybuju, že jsi objevil, kam tvoje tchyně schovala ty peníze," řekla.

"Neobjevil," řekl jsem.

"Možná bych se po nich měla jít podívat," poznamenala.

"Určitě je už někdo našel a nechal si to pro sebe," řekl jsem.

"Ještě nikdy jsem tě nepožádala, abys mi cokoli zaplatil," řekla. "Co takhle koupit mi novou převodovku? Takhle aspoň, když se mě někdo zeptá: ‚Kde jsi vzala tu krásnou převodovku?' budu moct říct: ‚Daroval mi jí jeden bývalý milenec. Je to velice slavný válečný hrdina, ale nemůžu bohužel prozradit jeho jméno'."

"Jak se jmenuje ten mechanik?" zeptal jsem se.

"Princ waleský," odpověděla. "Když s ním půjdu do postele, nejen že mi opraví převodovku, ale udělá mě taky anglickou královnou. Ty jsi mě nikdy anglickou královnou neudělal."

"Není to Whitney VanArsdale?" zeptal jsem se. Byl to mechanik dole ve městě, který každému říkal, že má rozbitou převodovku. Udělal to i mně, s autem, které jsem měl ještě před mercedesem, což byl chevrolet kombík, ročník 1979. Něco jiného si o tom, po pravdě řečeno, myslel jeden student. Převodovka byla v pořádku. Jediné, co potřebovala, bylo pořádně promazat. I Whitney VanArsdale je teď pohřbený vedle stáje. Přepadl nečekaně nějaké trestance a jiní hned na to přepadli nečekaně jeho. Jeho vítězství trvalo 10 minut, jestli vůbec. Prostě jen "Prásk" a o pár minut později zas "Prásk, prásk," jenže opačným směrem.

 

Pamela, sedící na zemi, zády opřená o náhrobní kámen, ze mne neudělala to, co ze mne brzy udělá Zuzu Johnsonová, a sice hlavní příčinu svého neštěstí. Myslím, že nejblíž k tomu Pamela měla, když řekla, že jsem ji nikdy neudělal anglickou královnou. Zuzu mi vyčte, že jsem nikdy neměl doopravdy v úmyslu udělat ji svou manželkou, i přes všechny naše plány, které jsme spřádali v posteli, o tom, jak utečeme do Benátek, které ani jeden z nás v životě neviděl. Sliboval jsem jí, že ona si tam otevře květinářství, protože se tolik vyzná v zahradničení. Já budu učit angličtinu nebo pomáhat místním foukačům skla dostat jejich zboží do amerických obchodů a podobně.

Zuzu byla také velice dobrá fotografka, tak jsem jí říkal, že se už brzy bude potulovat v místech, kde gondoly nabírají své pasažéry, a hned na místě prodávat turistům polaroidové fotografie, jak sedí v gondolách.

Když přišlo na fantazírování o vlastní budoucnosti, nechali jsme GRIOT daleko v prachu za sebou.

 

Já ty sny o Benátkách považoval za součást milování, za svou erotickou analogii Zuzina parfému. Zuzu je však brala vážně. Byla ochotná okamžitě vyrazit. Já nemohl - kvůli rodinným závazkům.

 

Pamela o mém poměru se Zuzu a o celém tom hokusu pokusu s Benátkami věděla. Od Zuzu.

"Víš, co bys měl říct každé ženě, která je dost pitomá, aby se do tebe zamilovala?" zeptala se mě, ale pohled upírala na horu Mušketa, ne na mě.

"Ne," odpověděl jsem.

"Vítej ve Vietnamu," řekla.

 

Seděla nad Shultzovými ležícími v ozdobných rakvích. Já stál nad utrženou hlavou, která bude vybagrována za 8 let. Byla v zemi tak dlouho, že z ní už zbyla jenom lebka.

Když se ta hlava objevila ve lžíci bagru, byl náhodou poblíž jeden specialista na soudní lékařství ze státní policie, a tak se na ni hned podíval a řekl, co si myslí. Nemyslel si, že bude nějakého Indiána, což byla moje první domněnka. Řekl, že patřila bělošce, asi tak 201eté. Nebyla udeřena ani střelena do hlavy, musel tedy počkat, dokud neuvidí zbytek kostry, než začne teoretizovat ohledně možné příčiny její smrti.

Jenže bagr už nevyhrábl ani jedinou kost.

Samozřejmě že příčinou mohlo být uříznutí hlavy samo o sobě.

Nijak zvlášť ho to nezajímalo. Z patiny na povrchu lebky usoudil, že osoba, které patřila, zemřela dávno před tím, než jsme se narodili. Byl tam proto, aby prohlédl těla lidí, kteří byli zabiti po útěku vězňů, a aby znalecky posoudil, jak zemřeli, zdali byli zastřeleni a podobně.

Obzvláště ho fascinovalo tělo Texe Johnsona. Řekl mi, že za svou kariéru už viděl téměř všechno, nikdy však člověka, který byl ukřižován, s dlaněmi a nárty probodenými hřeby a vším ostatním.

 

Chtěl jsem, aby mi řekl víc o té lebce, on však hned zase přešel k tomu ukřižování. Je fakt, že o tom věděl spoustu věcí.

Řekl mi jednu věc, kterou jsem si nikdy neuvědomil, že i Židé, nejen Římané, čas od času ukřižovávali své zločince. Člověk se pořád učí!

Jak je možné, že jsem to nikdy neslyšel?

 

Řekl, že perský král Dareios dal v Babylonu ukřižovat 3 000 lidí, o kterých si myslel, že jsou jeho nepřáteli. Když Římané potlačili vzpouru vedenou Spartakem, ukřižovali prý 6 000 vzbouřenců po obou stranách Appiovy cesty!

Řekl, že ukřižování Texe Johnsona bylo vedle faktu, že když ho přibíjeli k trámům na půdě stáje, byl už mrtvý nebo skoro mrtvý, nezvyklé v několika směrech. Nebyl například bičován. Chyběl kříž, který si měl nést na místo popravy. Nad hlavou mu chyběl nápis, který by oznamoval, jakého zločinu se dopustil. A ve svislém trámu chyběl hřeb, o jehož hlavu si měl rozdírat rozkrok a zadní partie, až by se kroutil sem a tam ve snaze zaujmout pohodlnější polohu.

Jak jsem řekl na začátku téhle knihy, kdybych byl v té době vojákem z povolání, pravděpodobně bych ukřižovával lidi, aniž bych o tom nějak moc přemýšlel, kdybych to dostal rozkazem.

Nebo kdybych byl vysokým důstojníkem, dal bych to rozkazem svým podřízeným a řekl jim, jak to mají udělat.

Možná bych učil rekruty, kteří nikdy neměli s ukřižováváním nic společného, kteří možná dokonce ještě ani žádné neviděli, nové slovo ze slovníku vojenství té doby. Bylo to slovo crurifragium. Já sám se ho dověděl od toho soudního lékaře a přišlo mi tak zajímavé, že jsem si zašel pro tužku a poznamenal si je.

Je to latinské slovo pro "zpřelámání nohou ukřižované osoby železnou tyčí za účelem ukrácení jejího utrpení". To ovšem pořád ještě nedělalo z ukřižování víkendovou kratochvíli.

 

Jaký druh živočicha že by byl tohohle schopen? Právě že já, nejspíš.

 

Jednou se mě jednokolkař nebožtík profesor Damon Stern zeptal, jestli si myslím, že se někdy začne prodávat figurka Ježíše Krista jedoucího na jednokolce místo přibitého ke kříži. Byl to jen vtip. Nečekal na to odpověď a já mu ani žádnou nedal. Určitě jsme hned změnili téma.

Dnes bych mu ale řekl, kdyby nebyl zabit, když se snažil zachránit koně, že to nejdůležitější, co pro mě kříž tak jako tak symbolizuje, je, jak nevýslovně kruté dokáží být údajně rozumné lidské bytosti, když jednají na rozkaz vyšší autority.

 

Teď si ale poslechněte tohle: Jak se tu pomalu probírám starými vydáními místních novin, myslím, že jsem objevil, komu ta pravděpodobně bělošská a určitě mladá a ženská lebka patřila. Mám chuť vyřítit se na vězeňské nádvoří, bývalé školní nádvoří, a křičet: "Heuréka! Heuréka!"

Můj znalecký odhad je, že lebka patřila Letitii Smileyové, údajně krásné dyslektické studentce posledního ročníku Tarkingtonu, která v roce 1922 náhle zmizela poté, co vyhrála tradiční ženský závod bosonohých od zvonice k rektorově domu a zpět. Za své vítězství byla Letitia Smileyová korunována na Šeříkovou královnu, přičemž propukla v pláč z důvodů, které nikdo nechápal. Očividně ji něco trápilo. Lidé se shodli na tom, jak se dovídám z tehdejších novin, že slzy Letitie Smileyové nebyly slzami štěstí.

Určitě existovalo podezření, přestože to nikdo neřekl otevřeně pro zveřejnění, že slečna Smileyová je v jiném stavu - pravděpodobně s někým ze studentů nebo profesorského sboru. Teď si hraju na detektiva a jediné co mám je lebka a staré noviny. Zato mám alespoň něco, co tehdy policie nedokázala najít: něco, co by v rukou soudního specialisty kraniologa mohlo být přesvědčivým důkazem, že Letitia Smileyová už není mezi živými. Druhý den ráno po korunovaci Letitie na Šeříkovou královnu ležela v její posteli figurína vyrobená ze srolovaných osušek. Hlavu figuríny tvořil fotbalový míč, který jí daroval jakýsi ctitel z Unionu v Schenectady. Na něm bylo barvou napsáno: "Union 31, Hobart 3."

Od té chvíle jako by se vypařila.

 

Zubař by při identifikaci lebky nebyl nic platný, neboť osoba, které patřila, neměla jediný kaz, jenž by bylo třeba vyspravit. Ať už to byl kdokoli, měl perfektní chrup. Těžko by se ještě našel někdo, kdo by nám mohl říct, zdali Letitia Smileyová, které samotné by dnes, v roce 2001, bylo 100, měla perfektní chrup či nikoli.

Takhle, totiž podle nedokonalého chrupu, bylo spolehlivě identifikováno mnoho zohavených těl vojáků ve Vietnamu.

 

Pro vraždu, nejstrašnější ze všech zločinů, prý neexistuje žádná promlčecí lhůta. Jenže jak starý by byl dnes její vrah? Kdyby to byl ten, koho myslím já, bylo by mu 135. Myslím, že to nebyl nikdo jiný než Kensington Barber, tehdejší tarkingtonský děkan. Poslední dny svého života strávil v Ústavu pro duševně choré v Batavii. Myslím, že právě on - v jeho pravomoci bylo provádět kontroly na chlapeckých i dívčích ložnicích - vyrobil tu figurínu, jejíž hlavou byl fotbalový míč.

Myslím, že v té době byla už Letitia Smileyová mrtvá.

A bylo veřejným tajemstvím, že tu figurínu objevil právě děkan.

 

Soudnímu lékaři ze státní policie přišlo divné, že k lebce nezůstaly přichyceny žádné vlasy. Domníval se, že hlava byla před zakopáním oholena nebo spařena, aby ji bylo o to obtížnější identifikovat. A co že jsem to neobjevil? Že Letitia Smileyová se za svého krátkého života pyšnila dlouhými zlatými vlasy. Novinové líčení závodu, který vyhrála, jejími povlávajícími zlatými vlasy jen hýří.

Tak tak, a tentýž článek uvádí Kensingtona Barbera jako jediný zdroj tvrzení, že Letitia prožívala hluboké trauma způsobené bouřlivým milostným poměrem s mnohem starším mužem dole ze Scipia. Děkan litoval, že ani on, ani nikdo jiný nezná jméno toho člověka, aby ho policie mohla vyslechnout.

Podle jiného článku zase Barber řekl jakémusi reportérovi, že měl v úmyslu vzít v létě rodinu do Evropy, ale že zůstane ve Scipiu, aby udělal vše, co je v jeho silách, pro objasnění záhadného zmizení Letitie Smileyové. Jaká to oddanost povinnostem!

Měl manželku a 2 děti, které poslal do Evropy samotné. Jelikož byla škola během letních prázdnin prakticky vylidněná, až na pracovníky údržby, kteří podléhali jemu, mohl si pohodlně zajistit soukromí tím, že poslal údržbáře na opačný konec školního areálu, a po malých kouskách Letitii zahrabat.

 

Divím se nicméně, a jinak to ani díky mým vlastním zkušenostem úředníka informačního hokusu pokusu a činům naší vlády z poslední doby nejde, jaktože se tehdy v roce 1922 nenašlo dost lidí, kteří by si dokázali dát dohromady 2 a 2 stejně snadno jako já právě teď. Kvůli reputaci něčeho, co se mezitím stalo nejdůležitějším byznysem ve Scipiu, tedy Tarkingtonu, se zřejmě všichni snažili tu záležitost ututlat.

Kensington Barber se na konci léta nervově zhroutil a byl poslán, jak už jsem řekl, do Batavie. Tehdejší rektor Tarkingtonu, Herbert Van Arsdale, který nebyl nijak spřízněn s Whitneyem VanArsdalem, podvodným automechanikem, připsal děkanovo zhroucení vyčerpání, které si přivodil neúnavnou snahou objasnit záhadné zmizení zlatovlasé Šeříkové královny.