Kurt Vonnegut Jr.
překlad: David Hájek

HOKUS POKUS
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

25

Můj advokát shledal na mé teorii o Šeříkové královně jenom jednu doopravdy zajímavou věc, a ta se týká širokých fialových stuh do vlasů, které měly všechny dívky v onom běžeckém závodě a všech dalších až do posledního před hromadným útěkem vězňů. V kanceláři studijní poradkyně dívek objevili uprchlí trestanci cívek s touto stuhou plnou skříň. Alton Darwin z ní nastříhal pásky na rukávy, na způsob jakési uniformy k rychlému rozpoznání přítele od nepřítele. Samozřejmě že barva pleti už tak zastávala tuhle funkci víc než uspokojivé.

Důležité na těch stuhách je to, říká můj advokát, že já jsem si nikdy žádnou nenavlékl. Pomůže to dokázat, že jsem byl skutečně neutrální.

 

Trestanci si neudělali vlastní vlajku. Z věže se zvonicí vyvěsili Hvězdy a pruhy. Alton Darwin řekl, že nejsou proti Americe. Řekl: "My jsme Amerika."

 

Tak jsem se to odpoledne, kdy mě z Tarkingtonu vyhodili, s Pamelou Ford Hallovou rozloučil. Už ji nikdy neuvidím. Domnívám se, že jedinou skutečnou laskavostí, kterou jsem jí kdy prokázal, bylo, že jsem jí řekl, aby si sehnala vyjádření ještě někoho jiného, než dovolí Whitneymu VanArsdalovi, aby jí prodal novou převodovku. Udělala to, jak jsem slyšel, a ukázalo se, že její stará převodovka byla naprosto v pořádku.

A spolu se zbytkem vozu ji dopravila až do Key Westu, kde se usadil a dobře si žil z Grantu geniálních talentů MacArthurovy nadace bývalý stážující spisovatel Paul Slazinger. Vůbec jsem si neuvědomil, že za svého společného pobytu na Tarkingtonu byli předmětem drbů, a nejspíš to nebyly jen drby. Ona mi o tom pochopitelně nikdy neřekla. Ať tak nebo tak, když jsem pracoval naproti, v Atheně, přišlo mi oznámení o jejich brzké svatbě, které ze Scipia poslali za mnou na mou novou adresu.

Patrně z toho ale sešlo. Dokážu si představit, jak její pití a to, jak trvala na aktivní umělecké kariéře i přes to, že jí chybělo nadání, starého spisovatele vystrašily.

 

Ovšem ani Slazinger samozřejmě nebyl žádná výhra.

 

Po hromadném útěku vězňů jsem sdělil místnímu GRIOTu všechno, co jsem o Pamele věděl, a požádal jsem ho, aby hádal, jak asi dopadne po rozchodu s Paulem Slazingerem. GRIOT ji nechal zemřít na cirhózu jater. Zadal jsem mu tytéž údaje podruhé a on ji nechal umrznout v průchodu v Chicagu.

Její prognóza nevypadala dobře.

 

Když jsem tedy zanechal Pamelu, jejímž hlavním problémem jsem nebyl já, ale alkohol, samotnou, začal jsem šplhat na horu Mušketa, abych si pod vodárenskou věží promyslel co a jak. Potkal jsem však Zuzu Johnsonovou, která zrovna sestupovala dolů. Řekla, že strávila pod vodárenskou věží celou věčnost ve snaze nahradit naše společné sny o útěku do Benátek jinými.

Řekla, že možná uteče do Benátek sama a bude fotit polaroidem turisty, jak nastupují a vystupují z gondol.

Její prognóza byla mnohem lepší než Pamelina, i když byla jen krátkodobá. Alespoň nebyla toxikomanka a alespoň nebyla na světě sama, i když jediné, co měla, byl Tex. A alespoň se nestala terčem veřejného posměchu od pobřeží k pobřeží.

A dokázala se na věci dívat z té humornější stránky. Vzpomínám si, že řekla, že ztráta snu o Benátkách z ní udělala chodící mrtvolu, ale že taková zombie je zase ideální partnerkou pro rektora vysoké školy.

Ještě nějaký čas pokračovala v tomhle smyslu, neplakala však a už za chvíli jí došla pára. Poslední co řekla, bylo, že mi nic nevyčítá. "Můžu si za to sama," prohodila přes rameno, zatímco odcházela, "že jsem se zamilovala do takovýho kreténa."

No teda!

 

Nakonec jsem se rozhodl nepokračovat ve šplhání. Místo toho jsem šel domů. Napadlo mě, že bude moudřejší promyslet si co a jak v garáži, kde nebylo pravděpodobné, že mě vyruší další uvolněné balvany z mé minulosti. Když jsem tam však dorazil, našel jsem tam chlápka od poštovní společnosti UPS, jak zvoní na zvonek. Neznal jsem ho. Byl ve městě nový, jinak by se byl neptal, proč jsou všechny rolety zatažené. Každý, kdo byl alespoň chviličku ve Scipiu, věděl, proč jsou rolety zatažené.

Žili za nimi cvoci.

Řekl jsem mu, že v domě je někdo nemocný, a zeptal jsem se ho, co pro něj můžu udělat.

Odpověděl, že pro mě má velký balík ze St. Louis v Missouri.

 

Řekl jsem, že v St. Louis v Missouri nikoho neznám a že nečekám žádný velký balík odnikud. On mi však dokázal, že je opravdu adresován mně, a tak jsem řekl: "Fajn, tak se na něj podíváme." Ukázalo se, že to je můj starý loďák z Vietnamu, který jsem tam nechal, když výkal udeřil o větrák a já byl pověřen evakuací ze střechy ambasády.

To, že dorazil, nebylo zas takové překvapení. Několik měsíců před tím jsem dostal písemné vyrozumění, že se nachází v obrovském armádním skladišti, které bylo opravdu na okraji St. Louis, kde se skladovalo veškeré nevyzvednuté osobní vlastnictví vojáků, krámy zahozené na bojištích a podobně. Nějaký pitomec musel naložit můj kufr do jednoho z posledních amerických letadel prchajících z Vietnamu a připravit tak nepřítele o můj holicí strojek, kartáček na zuby, ponožky, spodní prádlo a čirou náhodou i o poslední dárek k mým narozeninám od zesnulého Jacka Pattona, časopis Černé podvazky. O pouhých 14 let později mi armáda oznámila, že ho má, a zeptala se mě, zdali ho chci. Řekl jsem: "Ano." Uplynuly pouhé 2 další roky a z ničeho nic byl zde, na prahu mých dveří. I některé ledovce se pohybují rychleji.

Tak jsem toho člověka požádal, aby mi pomohl odtáhnout ho do garáže. Ne že by byl příliš těžký. Byl jen neforemný.

Mercedes jsem měl zaparkovaný před domem. To jsem si ještě nevšiml, že ho městská mládež opět vykuchala. Opět byla všechna 4 kola prázdná.

 

Chrchly chrchly.

 

Ten chlápek od UPS byl vlastně ještě chlapec. Byl tak dětinský a nový v zaměstnání, že se mě musel zeptat, co je uvnitř.

"Kdyby Vietnamská válka pořád ještě trvala," řekl jsem mu, "mohl bys tam být ty." Tím jsem chtěl říct, že by mohl skončit v rakvi.

"Nechápu," řekl.

"Nevadí," řekl jsem já. Kladivem jsem urazil zámek i s petlicí. Nadzvedl jsem víko toho, co pro mě skutečně bylo jistým druhem rakve. Uvnitř se nacházely pozůstatky vojáka, kterým jsem býval. A úplně nahoře, přední stranou vzhůru, ležel časopis Černé podvazky.

"Týýjo," řekl ten kluk. Ohromila ho žena na obálce časopisu. Vypadal jako astronaut na své první cestě do vesmíru.

"Neuvažoval jsi někdy o tom, že budeš vojákem?" zeptal jsem se ho. "Myslím, že z tebe by byl dobrý voják."

 

Už jsem ho nikdy neviděl. Možná byl krátce nato vyhozen a šel si hledat práci jinam. Určitě nezůstal u UPS dlouho, jestli se věčně motal kolem jako dítě o Štědrém večeru, dokud nezjistil, co je uvnitř všech těch rozličných balíků.

 

Zůstal jsem v garáži. Nechtělo se mi jít do domu. A zrovna tak se mi nechtělo vyjít zase ven. Tak jsem se posadil na svůj vojenský kufr a přečetl si v Černých podvazcích "Protokoly tralfamadorských Mudrců". Bylo to o inteligentních vláknech energie dlouhých miliardy světelných let. Chtěla, aby se po celém vesmíru rozšířily smrtelné formy života, schopné samy se reprodukovat. Tak několik z nich, právě ti Mudrci z názvu, uspořádalo setkání, a to tak, že se vzájemně proťalo poblíž planety nazývané Tralfamador. Proč si ti Mudrci mysleli, že rozšíření života je taková skvělá myšlenka, autor nikde nevysvětlil. Nevyčítám mu to. Nenapadá mě pro to totiž jediný pádný důvod. Chtít obydlet každou obyvatelnou planetu, to je jako chtít, aby každý dostal dermatomykózu.

Na setkání se Mudrci shodli na tom, že jediný praktický způsob, jak může život překonat velké vzdálenosti, je ve formě extrémně malých a odolných rostlinek a živočichů vezoucích se na meteoritech, které se odrazily od jejich planet.

Až na to, že zatím ještě nikde nevznikly zárodky dostatečně houževnaté, aby takovýhle výlet přežily. Měly snadný život. Samé měkoty. Každý tvor, kterého zamořily, chemicky řečeno, kladl odpor asi jako slepičí polévka.

 

V době onoho setkání žili na Zemi lidé, pro zárodky však byli jen další horkou šlichtou, ve které si plavaly. Měli však mimořádně velké mozky a někteří z nich uměli mluvit. Pár jich dokonce dokázalo číst a psát! Tak se Mudrci soustředili na ně a zkoušeli, jestli by lidské mozky nedokázaly vymyslet pro zárodky zatěžkávací zkoušky, které by byly skutečně strašlivé.

Viděli v nás možnost pro chemické zlo v kosmickém měřítku. Ne že bychom je zklamali.

 

Hrozný příběh!

 

A tak se podle tohohle příběhu stalo, že báje o Adamovi a Evě byla vůbec poprvé zapsána. Udělala to žena. Až do té doby se ty kouzelné bláboly předávaly z generace na generaci ústně.

Mudrci ji nechali napsat většinu původní báje přesně tak, jak ji slyšela, jak ji znal a vyprávěl každý. Avšak těsně před koncem ovládli její mozek a přiměli ji napsat něco, co nikdy předtím do báje nepatřilo.

Údajně to byla slova, která řekl Bůh Adamovi a Evě. Bylo to tohle, a od té chvíle se stal život pro mikroorganismy hotovým peklem: "Zaplňte Zemi a podmaňte si ji; ovládněte ryby v moři a ptáky na obloze a vše živé, co se na Zemi hýbe."

 

Chrchly.