Kurt Vonnegut Jr.

KRIMINÁLNÍK
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

10.

Pouze o Ruth mluvím jako o "své manželce". Nepřekvapilo by

mě ovšem, kdyby o Soudném dni byly za mé bývalé manželky

prohlášeny i Sára Wyattová a Mary Kathleen O'Looneyová. Určitě jsme

v obou případech tvořili jakýsi pár - s Mary Kathleen asi tak jedenáct měsíců

a se Sárou, sice s přestávkami, asi tak sedm let.

Už slyším Svatého Petra, jak říká: "Pane Starbucku, zdá se, že jste byl tak trochu Don Juan."

Takže tehdy v tom roce Devatenáct set Třicet jedna jsem vplul do vestibulu a la svatební dort Hotelu Arapahoe, po boku krásnou Sáru Wyattovou, yankeeovskou dědičku továrny na hodiny. Tou dobou už byla její rodina téměř stejně na dně jako moje. To málo, co zachránili, se brzy rozplynulo mezi pozůstalými žen, které malovaly hodiny pro válečné námořnictvo. Vynutilo si to asi tak o rok později mimořádně důležité rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států v tom smyslu, že zaměstnavatel je osobně zodpovědný za smrt svých zaměstnanců na pracovišti, ke které došlo v důsledku trestuhodné nedbalosti.

"Je to tu špinavý - a nikdo tu není," vyjádřila se o vestibulu Arapahoe osmnáctiletá Sára. Zasmála se a dodala. "To je bezva."

V té chvíli, v tom špinavém vestibulu Arapahoe, Sára Wyattová nevěděla, že jednám bez sebemenšího humoru podle příkazů Alexandera Hamiltona McCona. Později mi prozradila, že když jsem jí řekl, že bychom se měli vyparádit, myslela si, že mi jde o to, aby byla nějaká zábava. Napadlo ji, že jsme převlečení za milionáře jako při Halloweenu. Doufala, že bude velká legrace. Že to bude jako ve filmu.

Vůbec ne: byl jsem robot naprogramovaný chovat se jako pravý aristokrat.

Bože, být tak znovu mladý!

Špína ve vestibulu Arapahoe by nebyla tak nápadná, kdyby s ní už nezačal někdo něco dělat a pak toho nenechal. V jednom místě byl o zeď opřený žebřík. U něj stál kbelík se špinavou vodou a v ní plaval kartáč. Někdo očividně vylezl s kýblem po žebříku a vydrhl zeď kam až dosáhl. Nechal po sobě čisté kolo, dole sice s čůrky špíny, zato jasné jako úplněk před rovnodenností.

Kdo ten úplněk udělal, nevím. Nebylo se koho zeptat. Nestál tam žádný portýr, aby nás uvedl. Uvnitř nebyl žádný hotelový sluha ani žádní hosté. V recepci na opačném konci nebylo živé duše. Novinový stánek a budka s předprodejem lístků do divadla měly stažené rolety. Dveře do výtahů bez obsluhy byly otevřené a zajištěné židlemi.

"Řekla bych, že tu už dopodnikali," poznamenala Sára.

"Někdo přijal po telefonu mojí rezervaci," řekl jsem. "Oslovoval mě 'monsieur'."

"V telefonu může říkat 'monsieur' kdo chce, komu chce," podotkla Sára.

Jenže pak jsme odněkud zaslechli zalkání cikánských houslí - byl to takový srdceryvný vzlyk. A když si na ten nářek vzpomenu dnes, můžu doplnit ještě tuto informaci: Hitler, který v té době ještě nebyl u moci, brzy svým vojákům a policistům nařídí zabít každého cikána, kterého se jim podaří chytit.

Ta hudba přicházela zpoza skládací zástěny ve vestibulu. Odvážně jsme zástěnu odšoupli. Před námi se objevily dvoukřídlé prosklené dveře zamčené na petlici s visacím zámkem. Výplně tvořila zrcadla, která nám znovu ukázala naši dětinskost a majetnost. Sára ale objevila v jednom zrcadle kaz. Jukla jím dovnitř a pak řekla, abych se také podíval. To, co jsem viděl, mě ohromilo. Měl jsem pocit, že zírám do mihotajících prizmat stroje času. Za těmi prosklenými dveřmi byla ona vyhlášená jídelna Hotelu Arapahoe ve své původnosti, včetně cikánského houslisty - téměř do atomu shodná s tou z časů Jima Bradyho. Tisíc svící v lustrech a na stolech se díky všemu tomu stříbru, křišťálu, porcelánu a zrcadlům měnilo v miliardy drobounkých hvězdiček.

Bylo to takhle: Hotel a restaurant, ačkoli se nacházely v jedné budově, minutu od Times Square, patřily různým majitelům. Hotel to vzdal - hosty už dál nepřijímal. Ovšem restaurant byl právě kompletně renovován, neboť jeho majitel byl přesvědčen, že hospodářský kolaps nepotrvá dlouho a že ho nezapříčinilo nic vážnějšího než jen momentální selhání nervů obchodníků.

Vešli jsem se Sárou do špatných dveří. Řekl jsem jí to a na to ona poznamenala: "A takhle to je se mnou pořád. Vždycky nejdřív vejdu do špatných dveří."

Tak jsme se Sárou opět vyšli do noci a vstoupili dveřmi, za kterými na nás čekalo jídlo a pití. Pan McCone mi řekl, že mám jídlo objednat předem. Což jsem udělal. Přivítal nás sám majitel. Byl to Francouz. Na klopě smokingu měl řád, který mi nic neříkal, který však znala dobře Sára, neboť její otec ho měl také. Znamenalo to, vysvětlila mi později, že je chevalier Čestné legie.

Sára strávila hodně prázdnin v Evropě. Já tam nebyl nikdy. Mluvila plynně francouzsky a teď spolu s majitelem přednesli, v tomhle jazyce ze všech nejmelodičtějším, madrigal. Jak bych se vůbec kdy prodral životem bez žen fungujících jako moje tlumočnice? Ze všech čtyř žen, které jsem kdy miloval, nemluvila jinak než anglicky pouze Mary Kathleen O'Looneyová. Ale i Mary Kathleen mi dělala tlumočnici, když jsem byl harvardský komunista a snažil se komunikovat s příslušníky americké pracující třídy.

Majitel restaurantu řekl Sáře francouzsky, a ona mi to pak přeložila, že krize není nic než momentální selhání nervů. Řekl, že alkoholické nápoje budou opět legální, jakmile bude zvolen prezidentem demokrat, a že život bude zase zábava.

Zavedl nás k našemu stolu. Odhadl jsem, že do restaurace by se vešlo přinejmenším sto lidí, byl tam však jenom asi tucet dalších zákazníků. Z jakéhosi důvodu byli ještě při penězích. A když si je dnes snažím vybavit, uhádnout, co byli zač, pořád se mi před očima zjevují obrazy zkorumpovaných plutokratů uprostřed bídy Německa po první světové válce od Georga Grosze. V roce Devatenáct set Třicet jedna jsem ty obrazy ještě neviděl. Tehdy jsem ještě neviděl nic.

Vzpomínám si, že tam byla jakási odulá stařena s diamantovým náhrdelníkem, sedící sama u stolu. Na klíně měla pekinéze. I on měl diamantový náhrdelník.

Vzpomínám si, že tam byl jeden vysušený staroch, shrbený nad svým jídlem, které si rukama chránil. Sára zašeptala, že jí, jako kdyby měl na talíři královskou fleš. Později jsme zjistili, že jedl kaviár.

"Tady to musí být pořádně drahé," poznamenala Sára.

"S tím si nedělej starosti," řekl jsem.

"Peníze jsou tak divná věc," řekla Sára. "Vidíš v nich nějaký smysl?"

"Ne," odpověděl jsem.

"Někdo je má, někdo je nemá -" uvažovala nahlas. "Pochybuju, že vůbec někdo chápe, co se doopravdy děje."

"Někdo určitě," řekl jsem. Dneska už tomu nevěřím.

A dále dodám, jakožto představitel obrovského mezinárodního konglomerátu, že nikdo, komu se za tohohle hospodářství daří, nemá nejmenší představu o tom, co se doopravdy děje.

Jsme šimpanzi. Jsme orangutáni.

"Ví pan McCone, jak dlouho ještě krize potrvá?" zeptala se.

"Ten o podnikání nic neví," odpověděl jsem.

"Jak může být pořád ještě tak bohatý, když neví nic o podnikání?"

"Všechno řídí jeho bratr," řekl jsem.

"Škoda, že můj otec nemá nikoho, kdo by za něj všechno řídil," povzdychla si.

Věděl jsem, že se věci vyvíjejí pro jejího otce tak špatně, že se její bratr, můj spolubydlící, rozhodl přerušit na konci semestru studium. Do školy se už stejně nevrátí. Nastoupí jako zdravotník do sanatoria pro pacienty s tuberkulózou a sám se jí nakazí. To ho zachrání před nástupem do ozbrojených sil za druhé světové války. Místo toho bude pracovat jako svářeč v bostonských loděnicích. Ztratím s ním kontakt. Sára, kterou opět pravidelně vídám, mi řekla, že zemřel na infarkt v roce Devatenáct set Šedesát pět - v malé, stísněné svářečské dílničce, kde byl sám sobě šéfem, v městečku Sandwich na Cape Codu.

Jmenoval se Radford Alden Wyatt. Nikdy se neoženil. Podle Sáry se celé roky nekoupal.

"A jsme zase tam, kde jsme byli," jak praví rčení.

V případě Wyattů ono zase trvalo nějakých deset generací. Přinejmenším tak dlouho byli bohatší než většina jejich sousedů. Sářin otec zatím rozprodával za babku poklady, které jeho předci nashromáždili - anglický cín, stříbro od Paula Reverea, obrazy Wyattů coby námořních kapitánů, obchodníků, kazatelů a právníků, poklady od čínských řemeslníků.

"Je to hrozný vidět vlastního otce celou dobu takhle na dně," řekla Sára. "Je tvůj otec taky na dně?"

Měla na mysli mého fiktivního otce, správce umělecké sbírky pana McCona. Tehdy jsem si ho dokázal představit naprosto jasně. Dneska si ho nedokážu představit vůbec. "Ne," odpověděl jsem.

"Ty máš takový štěstí," řekla.

"Asi jo," odvětil jsem. Po pravdě řečeno, můj otec si žil velice slušně. S matkou dokázali uložit téměř každý cent, který vydělali, a banka, kam své peníze dávali, nezkrachovala.

"Kéž by se lidi tolik nezajímali o peníze," řekla Sára. "Pořád tátovi říkám, že mě nezajímají. Že je mi jedno, že už nejezdím do Evropy. Že školu nenávidím. Že tam už nechci chodit. Že jsem ráda, že jsme prodali lodě. Že to stejně byla nuda. Že nepotřebuju žádný oblečení. Že ho mám tolik, že mi vystačí na sto let. Jenže on mi prostě nevěří. Říká jen: 'Nechal jsem tě na holičkách. Všechny jsem vás nechal na holičkách.'"

Její otec, mimochodem, byl ve společnosti Wyatt Clock pasivním partnerem. To sice nezmenšilo jeho zodpovědnost v případě otravy radiem, ovšem za oněch starých dobrých časů především působil jako největší zprostředkovatel jachet v Massachusetts. Tenhle druh obchodu, samozřejmě, v roce Devatenáct set Třicet jedna zcela zanikl. A i po něm, zatímco skomíral, mu zbyla, jak mi to jednou popsal, "...hromada bezcenných pohledávek vysoká jak Mount Washington a hromada faktur vysoká jak Pike's Peak".

I on byl harvarďan - kapitán neporazeného plaveckého družstva z roku Devatenáct set Jedenáct. Potom, co o všechno přišel, už nikdy znovu nepracoval. Živila ho manželka, která si doma zavedla dovážkovou službu. Zemřou bez vindry.

Nejsem tedy jediný harvarďan, kterého živí vlastní manželka.

Pohoda.

V Arapahoe mi Sára řekla, že ji mrzí, že je taková depresivní, že ví, že jsme tam pro to, abychom se bavili. Řekla, že se bude opravdu snažit se bavit.

A právě v té chvíli nám číšník, v doprovodu majitele, přinesl první chod, přesně určený panem McConem v dalekém Clevelandu. Každý jsme dostali půl tuctu cotuitských ústřic. Nikdy předtím jsem ústřice nejedl.

"Bon appétit!" řekl majitel. To mě uchvátilo. Ještě nikdy mi nikdo nic takového neřekl. Hrozně mě potěšilo, že rozumím něčemu francouzsky bez pomoci tlumočníka. Mimochodem, na státní střední škole v Clevelandu jsem měl francouzštinu čtyři roky, nikdy jsem se ale nesetkal s nikým, kdo by mluvil dialektem, který jsme se tam učili. Možná to byla francouzština irokézských žoldáků z války Francouzů s Indiány.

Cikánský houslista teď přišel k našemu stolu. Hrál s maximální přetvářkou a virtuozitou v horečném očekávání spropitného. Vzpomněl jsem si, že mi pan McCone řekl, že na spropitném nemám šetřit. Dosud jsem spropitné nikomu nedal. Tak jsem pokradmu vyndal peněženku, zatímco hraní pokračovalo, a vytáhl z ní, co jsem považoval za jednodolarovou bankovku. Obyčejný nádeník vydělal v té době za deset hodin práce jeden dolar. Hodlal jsem nešetřit na spropitném. Už padesát centů by mě zařadilo hodně vysoko na žebříčku marnotratníků. Zmuchlal jsem bankovku v dlani, abych ji předal s hbitou grácií kouzelníka, až hudba umlkne.

Byl tu však jeden problém: Nebyla to jednodolarová bankovka. Byla to dvacetidolarová bankovka.

Z tohoto smyslového selhání viním tak trochu Sáru. Zatímco jsem totiž vyndával ty peníze z peněženky, znovu zesměšňovala sexuální lásku tím, že předstírala, jak ji ta hudba naplňuje chtíčem. Rozvázala mi kravatu, kterou jsem už pak nedokázal zavázat. Zavázala mi ji matka kamaráda, u kterého jsem tehdy přespal. Sára si vášnivě políbila konečky dvou prstů a pak mi je přitiskla na bílý límeček, kde po nich zůstala šmouha od rtěnky.

Hudba skončila. Úsměvem jsem vyjádřil své díky. Diamond Jim Brady, převtělený za dementního syna clevelandského šoféra, odevzdal cikánovi dvacetidolarovou bankovku.

Cikán byl nejdříve velice uctivý, neboť se domníval, že dostal dolar.

Sára, také přesvědčená, že to je dolar, měla pocit, že jsem dal příliš vysoké spropitné. "No teda," utrousila.

Pak ale, možná proto, aby Sáru tou bankovkou, kterou by ráda, abych si zase vzal zpátky, ale která byla nyní jeho, popíchl, cikán ruličku rozbalil, takže jsme všichni spatřili její astronomickou hodnotu. Zkoprněl z toho stejně jako my.

Ale pak, jelikož to byl cikán a byl tedy o jednu mikrosekundu prohnanější v otázce peněz než my, vystřelil z restaurace do noci. Dodnes si říkám, jestli se vůbec někdy vrátil pro své pouzdro na housle.

Jenže co to udělalo se Sárou!

Byla přesvědčená, že jsem to udělal schválně, že jsem byl natolik zabedněný, abych si představoval, že to pro ni bude mimořádně erotický zážitek. Ještě nikdy mnou nikdo tak neopovrhoval.

"Ty neuvěřitelnej degene!" řekla. Většina výroků v této knize jsou nevyhnutelně mlhavými rekonstrukcemi - když ale tvrdím, že mě Sára Wyattová nazvala "neuvěřitelným degenem", je to do písmene to, co řekla.

Její nadávka v sobě nesla ještě jeden rozměr: Slovo "degen" se v té době čerstvě razilo a mělo zvláštní význam - byl to člověk, který, s prominutím, kousal do bublin vlastních prdů, když seděl ve vaně.

"Ty vyklepaná hlavo," řekla. "Vyklepaná hlava" byl člověk, který příliš masturboval. Ona to věděla. Ona všechno tohle znala.

"Kdo si myslíš, že jsi? Nebo ještě líp, kdo si myslíš, že jsem já? Možná jsem jen pitomá husa, jak ale můžeš mít tu drzost myslet si, že jsem zas tak pitomá, že budu považovat to, co jsi právě udělal, za něco úžasnýho?"

Byl to snad nejhorší okamžik mého života. Cítil jsem se hůř, než když jsem šel do vězení - dokonce i hůř, než když mě zase pustili. Možná jsem se cítil dokonce hůř, i než když jsem podpálil závěsy své ženy, které zrovna měly být doručeny zákazníkovi v Chevy Chase.

"Zavez mě laskavě domů," řekla mi Sára Wyattová. Odešli jsme bez večeře, ovšem ne bez zaplacení. Nedokázal jsem si pomoct, ale celou cestu domů jsem brečel.

V taxíku jsem jí zlomeně oznámil, že nic z onoho večera nebyl můj nápad, že jsem byl robot stvořený a řízený Alexanderem Hamiltonem McConem. Přiznal jsem se, že jsem napůl Polák a napůl Litevec a obyčejný syn šoféra, kterému bylo nařízeno obléci se do šatů gentlemana a také se tak tvářit. Řekl jsem, že se na Harvard už nevrátím a že ani nevím, jestli chci vůbec ještě žít.

Byl na mě tak žalostný pohled a Sára byla tak zkroušená a tak ji to zaujalo, že se z nás stali nejbližší přátelé, jak už jsem řekl, s přestávkami na sedm let.

Z Pine Manor odejde. Stane se zdravotní sestrou. A zatímco se bude na zdravotní sestru zaškolovat, rozhořčí ji nemocnost a umírání chudých do té míry, že vstoupí do komunistické strany. Přiměje mě, abych udělal totéž.

"Takže, nikdy bych se nestal komunistou, kdyby Alexander Hamilton McCone netrval na tom, abych vzal nějakou hezkou holku do Arapahoe. A nyní, o čtyřicet pět let později, opět vcházím do vestibulu Arapahoe. Proč jsem se rozhodl strávit první noci svobody zrovna tady? Jen tak z ironie. Žádný Američan není tak starý a chudý a opuštěný, aby si ve městě nemohl pořídit sbírku několika nejnádhernějších drobných ironií.

Znovu jsem se tedy ocitl tam, kde mi majitel restaurace poprvé řekl: "Bon appétit!"

Velký kus původního vestibulu byl nyní cestovní kanceláří. Hostům, kteří sem přišli přenocovat, zbyla úzká ulička s recepčním pultem na druhém konci. Nebyla dost široká, aby se do ní vešla pohovka či křeslo. Prosklené dveře se zrcadly, kterými jsme se Sárou jukali do vyhlášené jídelny, zmizely. Oblouk, do kterého byly vsazeny, zůstal, byl však ucpán zdí stejně brutální a holou jako ta, která brání komunistům v německém Berlíně, aby se nestali kapitalisty. Byl k ní přišroubován telefonní automat. Skřínka na mince byla vypáčená. Chybělo mu sluchátko.

Přesto prese všechno se zdálo, že muž ve vzdálené recepci má smoking a v něm dokonce i boutonniére!

Když jsem však přišel blíž, ukázalo se, že jde o záměrný optický klam. Ve skutečnosti měl bavlněné triko, na kterém bylo na způsob trompe l'oeil vytištěno smokingové sako i s košilí, boutonniére, motýlkem, manžetovými knoflíčky, kapesníkem v kapsičce a ostatními náležitostmi. Ještě nikdy jsem takové triko neviděl. Nepřipadalo mi to komické. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Nějak mi to jako vtip nepřipadalo.

Noční recepční měl plnovous, který byl opravdový, a ještě agresívněji nefalšovaný pupek, který mu vyčuhoval nad nízko spuštěnými kalhotami. Dnes se už, mohu říci, takhle neobléká, neboť je provozním viceprezidentem Sdruženého pohostinství, s.r.o., sekce korporace RAMJAC. Dnes je mu třicet. Jmenuje se Israel Edel. Stejně jako můj syn se oženil s černoškou. Má titul doktora historie, který obdržel suma cum laude na Long Island University a je členem Phi Beta Kappy. Když jsme se, po pravdě řečeno, poprvé setkali, musel ke mně Israel vzhlédnout od stránek Amerického učence, časopisu, který se ten Phi Beta Kappa učil každý měsíc nazpaměť. Místo nočního recepčního bylo to nejlepší, co sehnal.

"Mám tady rezervaci," řekl jsem.

"Cože tu máte?" řekl on. Nebyla to od něj drzost. Jeho překvapení bylo upřímné. V Arapahoe se už dávno žádné rezervace nedělaly. Jediný způsob, jak tam přijít, bylo přijít nečekaně, protože vás zrovna potkala nějaká nepříjemnost. Jak mi Israel zrovna nedávno řekl, když jsme se náhodou potkali ve výtahu: "Chtít rezervaci v Arapahoe je jako chtít rezervaci v krematoriu. Nyní dohlíží na provoz Arapahoe, jenž je, mimochodem, spolu s přibližně čtyřmi stovkami hostinců po celém světě včetně jednoho v Kathmandů, hotelem Sdruženého pohostinství, s.r.o.

Dopis, kterým jsem si objednal pokoj, našel v jinak prázdné řadě kurníků za svými zády. "Týden?" řekl nevěřícně.

"Ano," odpověděl jsem.

Moje jméno mu nic neříkalo. Oblast, na kterou se v historii specializoval, bylo kacířství v Normandii třináctého století. Došlo mu ale, z té lehce podezřelé zpáteční adresy na obálce - číslo poštovní schránky odnikud z Georgie a za mým jménem několik číslic - že jsem exkriminálník.

"To nejmenší, co pro vás můžeme udělat," řekl, "je dát vám apartmá pro novomanžele."

Ve skutečnosti tam žádné apartmá pro novomanžele nebylo. Už dávno byla všechna apartmá rozdělena na cely. Byla tam však jedna cela, jedna jediná, která byla čerstvě vymalovaná a vytapetovaná - neboť, jak jsem se dověděl později, došlo tam k mimořádně příšerné vraždě mladičké prostitutky. Od Israela Edela to nebylo vůbec příšerné. Bylo to od něj laskavé. Ten pokoj byl opravdu docela veselý.

Dal mi klíč, kterým, jak jsem později zjistil, se daly otevřít prakticky všechny dveře v hotelu. Poděkoval jsem mu a dopustil se jedné drobné chybičky, které se my, sběratelé ironií, dopouštíme často: pokusil jsem se podělit o ironii s cizím člověkem. To nelze. Řekl jsem mu, že už jsem jednou v Arapahoe byl - v roce Devatenáct set Třicet jedna. Nezajímalo ho to. Nedivím se mu.

"Vyrazil jsem s jednou dívkou na flám," řekl jsem.

"Hm," řekl on.

Nedal jsem se však odradit. Vyprávěl jsem mu, jak jsme těmi skleněnými dveřmi jukali do té vyhlášené restaurace. Zeptal jsem se ho, co je za tou zdí teď.

Jeho odpověď, kterou on sám považoval za holé konstatování faktu, mě udeřila stejně tvrdě, jako kdyby mi dal pořádnou facku. Řekl tohle:

"Šukající pěsti."

Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel. Váhavě jsem se ho zeptal, co to znamená.

To, že mě to tak překvapilo a vyděsilo, ho trochu probralo. Jak mi později řekl, mrzelo ho, že takovému roztomilému dědulovi sdělil tak hroznou věc ohledně toho, co se děje hned vedle. "Mohl být mým otcem a já jeho malým synkem." Dokonce mi řekl: "Na tom nesejde."

"Povězte mi to," naléhal jsem.

Tak mi pomalu a trpělivě a velice zdráhavě vysvětlil, že vedle je teď místo restaurace kino. Specializuje se na filmy o fyzické lásce mezi mužskými homosexuály a jejich orgasmy většinou proběhnou tak, že jeden herec vrazí pěst do zadku jiného herce.

Úplně jsem z toho oněměl. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že První dodatek Ústavy Spojených států amerických a okouzlující vynález filmové kamery budou zkombinovány, aby vytvořily takovou ohavnost.

"Promiňte," řekl.

"Já si vůbec nemyslím, že za to můžete vy," odvětil jsem. "Dobrou noc." Vydal jsem se hledat svůj pokoj.

Cestou k výtahu jsem prošel kolem té brutální zdi, na jejímž místě bývaly ty prosklené dveře. Na chvíli jsem se tam zastavil. Mé rty mlčky vyslovily něco, čemu jsem sám hned neporozuměl. A pak jsem si uvědomil, co to nejspíš bylo, co to muselo být.

Bylo to samozřejmě tohle: "Bon appétit!"