Kurt Vonnegut Jr.

KRIMINÁLNÍK
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

11.

Co pro mě chystal druhý den?

Mimo jiné potkám Lelanda Clewese, muže, kterého jsem v roce Devatenáct set Čtyřicet devět zradil.

Ze všeho nejdřív jsem se však rozhodl, že si vybalím těch svých pár věcí, pěkně je uložím, chvilku si budu číst a pak se pořádně vyspím. Budu pořádný. "Aspoň že už nekouřím," pomyslel jsem si. Začal jsem pokojem, byl tak čisťoučký.

Veškerý můj majetek se snadno vešel do horních dvou zásuvek prádelníku, přesto jsem se podíval i do ostatních. A tak jsem také objevil, že v dolní zásuvce je sedm nekompletních klarinetů - bez pouzder, hubiček a bez ozvučníků.

Život je někdy takový.

Co jsem měl udělat, zvlášť jako bývalý trestanec, bylo odpochodovat okamžitě dolů do recepce a oznámit, že jsem se stal nedobrovolným správcem šuplíku plného částí klarinetů a že by se snad měla zavolat policie. Samozřejmě, že byly kradené. Jak se dovím druhý den, byly z náklaďáku uneseného na ohijské dálnici - byla to loupež, při které byl zabit řidič. Tudíž, kdokoli mající něco společného s těmito nekompletními nástroji, v případě, že by se někde náhodou objevily, by také mohl být spolupachatelem vraždy. Jak se později ukázalo, každý obchod s hudebninami v zemi byl písemně upozorněn, že začne-li nějaký zákazník hovořit o koupi či prodeji většího množství částí klarinetů, je třeba okamžitě zavolat policii. To, co jsem měl ve svém šuplíku, byla, podle mého odhadu, tak tisícina toho ukradeného nákladu.

Jenže já zásuvku zase jednoduše zavřel. Nechtělo se mi vracet se znovu dolů. Telefon jsem na pokoji neměl. Zmíním se o tom ráno.

Zjistil jsem, že jsem vyčerpaný. Přestože v té záplavě divadel dole pode mnou ještě nenadešel čas závěrečných opon, měl jsem co dělat, abych udržel oči otevřené. Tak jsem stáhl roletu a uložil se do postele. Okamžitě jsem upadl, jak říkával můj syn, když byl malý, "do spapánku", což znamenalo "do spánku".

Zdálo se mi, že sedím v lenošce v newyorském Harvard klubu jen o čtyři bloky dál. Nebyl jsem opět mladý. Nebyl jsem však ani kriminálník, ale velice úspěšný muž - možná šéf středně velké instituce, nebo zástupce ministra vnitra, nebo ředitel Národní nadace pro dobré skutky, nebo něco podobného. Opravdu věřím, že bych se na sklonku života něčím podobným stal, kdybych v roce Devatenáct set Čtyřicet devět nesvědčil proti Lelandu Clewesovi.

Byl to odškodňující sen. Hrozně se mi líbil. Šaty jsem měl v bezvadném stavu. Moje manželka dosud žila. S několika dalšími členy Ročníku Devatenáct set Třicet pět jsem po skvělé večeři popíjel brandy a kávu. Ze skutečného života se do toho snu přenesl jediný detail - byl jsem hrdý, že už nekouřím.

Pak jsem ale bezmyšlenkovitě přijal cigaretu. Bylo to jen další civilizované potěšení hodící se k příjemnému rozhovoru, pocitu tepla v žaludku a podobně. "Ano, dám -" řekl jsem a přitom vzpomínal na různé mladické lumpárny. Pochechtával jsem se a oči mi jen zářily. Dal jsem si cigaretu do úst. Jeden z přátel mi ji zapálil. Vdechl jsem kouř až do pat.

Ve snu jsem se zhroutil v křečích na podlahu. Ve skutečnosti jsem spadl z postele v Hotelu Arapahoe. Ve snu se mé zaskočené, nevinné růžové plíce smrskly do dvou černých rozinek. Z uší a nosu mi vytékal hořký hnědý tér.

Ale ze všeho nejhorší byla ta hanba.

I když jsem si už začínal uvědomovat, že nejsem v žádném Harvardklubu a že kolem mě nesedí, předklonění ve svých kožených křeslech, mí přátelé a neshlíží dolů na mě, a dokonce i poté, co jsem zjistil, že můžu zhluboka vdechovat vzduch a že mě udržuje při životě - i tehdy jsem se dusil hanbou.

Právě jsem zničil to poslední, na co jsem byl v životě hrdý: fakt, že už nekouřím.

A jak jsem se probíral, prohlížel jsem si ruce ve světle, které se valilo vzhůru z Times Square, odráželo od čerstvě vymalovaného stropu a dopadalo na mě. Roztáhl jsem prsty a otáčel rukama sem a tam jako nějaký kouzelník. Předváděl jsem tak fiktivnímu publiku, že cigareta, kterou jsem ještě před chvílí držel v ruce, beze stopy zmizela.

Jenže i já, kouzelník, jsem byl zmatený z toho, kam se cigareta poděla, zrovna tak jako publikum. Zvedl jsem se z podlahy, hanbou se mi dělalo mdlo, a rozhlížel se všude kolem sebe po zrádném žhnoucím oku cigarety.

Jenže žádné žhnoucí oko tam nebylo.

Posadil jsem se na kraj postele, konečně úplně vzhůru, zbrocený potem. Provedl jsem inventuru své situace. Ano, z vězení mě pustili teprve dopoledne. V letadle jsem seděl v oddělení pro kuřáky, necítil ale nejmenší chuť si zapálit. Ano, právě teď jsem v horním patře Hotelu Arapahoe.

Ne, nikde žádná cigareta není.

Co se týče honby za štěstím na téhle planetě: byl jsem šťastný jako nikdo v historii lidstva.

"Díky bohu," pomyslel jsem si, "že se mi to s tou cigaretou jen zdálo."