Kurt Vonnegut Jr.

SIRÉNY Z TITANU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 12 - Gentleman z Tralfamadoru

"Přesně řečeno: sbohem."

WINSTON NILES RUMFOORD

 

Saturn má devět měsíců, z nichž největší je Titan.

Titan je pouze nepatrně menší než Mars.

Titan je jediný měsíc ve sluneční soustavě, který má atmosféru. Kyslíku k dýchání je tu spousta.

Atmosféra Titanu se podobá atmosféře u zadních dveří pozemské pekárny za jarního jitra.

Titan má ve svém jádru přirozenou chemickou pec, která udržuje teplotu vzduchu na stálých dvaceti stupních Celsia.

Na Titanu jsou tři moře, každé o velikosti pozemského Michiganského jezera. Vody všech těchto tří moří jsou osvěžující a smaragdově průzračné. Jména těchto tří moří zní Winstonovo moře, Nilesovo moře a Rumfoordovo moře.

Je tam shluk devadesáti tří jezírek a jezer, zárodek čtvrtého moře. Tento shluk vodních ploch je znám jako Kazakovy loužičky.

Winstonovo moře, Nilesovo moře, Rumfoordovo moře a Kazakovy loužičky spojují tři mohutné řeky. Tyto řeky, včetně jejich přítoků, jsou velice náladové - rozmanitě hučící, lhostejné, rozběsněné. Jejich nálady jsou určovány divoce kolísající přitažlivou silou osmi bratrských měsíců a ohromným vlivem Saturnu, který má pětadevadesátkrát větší hmotnost než Země. Tyto tři řeky jsou známy jako Winstonova řeka, Nilesova řeka a Rumfoordova řeka.

Jsou tam lesy, louky a hory.

Nejvyšší horou je Rumfoordova hora, která je vysoká dva tisíce osm set sedmdesát dva metry.

Titan nabízí neporovnatelný pohled na nejhrůznější krásu sluneční soustavy, na Saturnovy prstence. Tyto oslňující pásy mají v průměru šedesát čtyři tisíc kilometrů a nejsou o moc silnější než ostří žiletky.

Na Titanu se prstencům říká Rumfoordova duha.

Saturn opisuje kruh kolem Slunce.

Opíše ho jednou za dvacet devět a půl pozemského roku.

Titan opisuje kruh kolem Saturnu.

Titan následkem toho opisuje kolem Slunce spirálu.

Winston Niles Rumfoord a jeho pes Kazak byli vlnovým jevem - pulsovali po pokřivených spirálách, počínajících na Slunci a končících v Betelgeuze. Kdykoli jejich spirálám stanulo v cestě nějaké nebeské těleso, Rumfoord a jeho pes se na tomto tělese zhmotnili.

Z doposud záhadných příčin se spirály Rumfoorda, Kazaka a Titanu přesně shodovaly.

A tak Rumfoord a jeho pes byli na Titanu zhmotněni permanentně.

Rumfoord a Kazak tam žili na ostrově ve Winstonově moři, dva kilometry od pobřeží. Jejich domovem byla naprosto dokonalá kopie Tádž Mahalu v pozemské Indii.

Postavily ji marťanské pracovní síly.

Rumfoord tento svůj titanský domov pojmenoval s černým humorem Konec toulkám.

 

Před příchodem Rumfoorda, Malachiho Constanta, Beatrice a Chrona byla na Titanu pouze jediná další bytost. Tato další bytost se jmenovala Salo. Salo byl starý. Salo byl stár jedenáct miliónů pozemských let.

Salo pocházel z jiné galaxie, z Malého Magalhaesova oblaku. Byl vysoký jeden metr a třicet pět centimetrů.

Sálová pleť měla stavbu a barvu kůry pozemské mandarínky.

Salo měl tři rychlé nohy připomínající jelení běhy. Chodidla měla neobyčejně zajímavý design: každé bylo nafukovací koulí. Nafouknutím těchto koulí do velikosti míče na německého pasáka mohl Salo kráčet po vodě. jejich zmenšením na velikost golfového míčku mohl Salo utíkat vysokou rychlostí po každém tvrdém povrchu. Když koule dočista vypustil, stala se jeho chodidla přísavkami. Salo mohl chodit po zdech.

Salo neměl ruce. Salo měl tři oči a jeho oči vnímaly nejen takzvané viditelné spektrum, ale také infračervené a ultrafialové záření a Roentgenovy paprsky. Salo byl punktální, což znamená, že žil vždy pouze v tomto okamžiku - a rád Rumfoorda škádlil, že je lepší vidět nádherné barvy na protilehlých koncích spektra než vidět do minulosti či budoucnosti.

Tohle bylo trochu dvojznačné, neboť Salo, který žil jen v daném okamžiku, viděl daleko více z minulosti a daleko více z vesmíru než Rumfoord. Také si z toho, co viděl, mnohem víc pamatoval.

Sálová hlava byla kulatá a zavěšená v Cardanově závěsu.

Jeho hlasem byl elektronický nástroj, který vydával zvuky jako bicyklová houkačka. Hovořil pěti tisíci jazyky, z toho padesáti pozemskými, z toho jedenatřiceti mrtvými pozemskými jazyky.

Salo nebydlel v paláci, ačkoli Rumfoord nabízel, že mu nechá postavit vlastní. Salo žil pod širým nebem, blízko vesmírné lodi, která ho před dvěma tisíci lety zanesla na Titan. Jeho vesmírnou lodí byl létající talíř, prototyp lodí marťanského invazního loďstva. Salův příběh byl zajímavý.

V pozemském roce 483 441 př. Kr. byl zvolen lidovým telepatickým nadšením za nejkrásnějšího, nejzdravějšího, nejspanilomyslnějšího jedince svého národa. Stalo se tak při příležitosti stomilióntého výročí vlády jeho domovské planety v Malém Magalhaesovi oblaku. Jeho domovská planeta se jmenovala Tralfamador, což starý Salo kdysi Rumfoordovi přeložil jako my všichni a zároveň číslo 541.

Jeden rok na jeho domovské planetě byl podle jeho vlastních výpočtů 36162000krát delší než rok pozemský - takže oslava, na níž se podílel, byla ve skutečnosti na počest vlády trvající 361 620 000 pozemských let. Salo kdysi popsal tuto trvanlivou formu vlády Rumfoordovi jako hypnotickou anarchii, ale odmítl vysvětlit, jak vlastně funguje. "Buď okamžitě pochopíš, o co jde," řekl Rumfoordovi, "nebo nemá cenu, abych se ti to snažil vysvětlovat, kapitáne."

Jeho povinností coby zvoleného představitele Tralfamadoru bylo doručit zapečetěné poselství "z jednoho okraje vesmíru na druhý". Strůjci oslav nebyli tak zaslepení, aby se domnívali, že Sálová proponovaná cesta překlene vesmír. Byla to básnická fikce, stejně jako Sálová expedice. Salo měl prostě sebrat poselství a letět tak rychle a daleko, jak mu to tralfamadorská technika dovolí.

Obsah poselství Salo neznal. Připravila je instituce, kterou Salo Rumfoordovi popsal jako "druh univerzity - až na to, že ji nikdo nenavštěvuje. Nemá žádné budovy, žádné fakulty. Jsou v ní všichni a není v ní nikdo. Je to něco jako oblak, k němuž každý přifoukl obláček mlhy, a tenhle oblak pak obstarává složité přemýšlení za všechny. Nechci tím říct, že je to skutečný oblak. Chci jenom říct, že je to něco jako oblak. Jestli nechápeš, o čem mluvím, kapitáne, tak nemá cenu, abych ti to vysvětloval. Můžu ti jen říct, že žádné schůze se nekonají."

Poselství bylo uloženo v zapečetěné olověné kapsli o průměru pět centimetrů a necelý centimetr tlusté. Kapsle sama byla uložena do síťovky ze zlatého pletiva, která byla zavěšena na pásce z nerezavějící oceli připevněné svorkou na dříku toho, co by se mohlo nazvat Sálovým krkem.

Salo dostal rozkaz neotvírat síťovku a kapsli dřív, dokud nedorazí na místo určení. Místem určení nebyl Titan. Místem určení byla galaxie začínající osmnáct miliónů světelných let za Titanem. Strůjci oslav, na nichž se Salo podílel, nevěděli, co Salo v oné galaxii objeví. Měl přikázáno najít tam někde živé tvory, naučit se dokonale jejich řeči, otevřít poselství a přeložit je pro ně.

Salo se neptal po smysluplnosti své mise, neboť jako všichni Tralfamadořané byl stroj. Jako stroj musel udělat, co se od něj čekalo.

Ze všech rozkazů, které Salo obdržel před odletem z Tralfamadoru, byla největší důležitost přisuzována tomu, že za žádných okolností nesmí poselství otevřít cestou.

Na tento rozkaz byl kladen tak naléhavý důraz, že se stal doslova podstatou vší existence malého tralfamadorského posla.

V pozemském roce 203 117 př. Kr. byl Salo mechanickými potížemi donucen přistát ve sluneční soustavě. Byl donucen přistát naprostým rozpadem malinké součástky v hnacím ústrojí své lodi, součástky přibližně o velikosti pozemského otvírače na pivo. Salo nebyl technicky založen, a tak měl jen matné ponětí, jak chybějící součástka vypadala a k čemu sloužila. A protože Sálová loď byla poháněna UVB, univerzální vůlí po bytí, nebylo radno, aby se v jejím hnacím ústrojí hrabal technický diletant.

Sálová loď nebyla úplně vyřazena z provozu. Pořád mohla letět, ovšem belhavě, jen asi rychlostí sto devět tisíc kilometrů za hodinu. Na krátké skoky po sluneční soustavě stačila, i v tomhle invalidním stavu, a kopie zmrzačené lodi prokázaly marťanskému válečnému úsilí nedocenitelné služby. Avšak pro účely Sálový mezigalaktické mise byla zmrzačená loď nemožně pomalá.

A tak starý Salo rozbil tábor na Titanu a vyslal domů na Tralfamador zprávu o své šlamastyce. Vyslal zprávu domů rychlostí světla, což znamenalo, že se na Tralfamador dostane za sto padesát tisíc pozemských let.

Našel si několik koníčků, které mu pomáhaly ubíjet čas. Hlavními z nich bylo sochařství, pěstování titanských sedmikrásek a pozorování rozmanitých dění na Zemi. Pozemská dění mohl sledovat prostřednictvím monitoru na přístrojovém panelu své lodi. Monitor byl dostatečně výkonný, aby Salovi umožnil sledovat pachtění pozemských mravenců, kdykoli se mu zachtělo.

Z tohoto monitoru se mu také dostalo první odpovědi z Tralfamadoru. Odpověď byla napsána na Zemi obrovskými kameny na jedné pláni v dnešní Anglii. Ruiny této odpovědi dosud stojí a jsou známy jako Stonehenge. V tralfamadorštině znamená Stonehenge při pohledu shora toto: "Zasíláme náhradní součástku největší možnou rychlostí"

Stonehenge nebylo jedinou zprávou, kterou Salo obdržel.

Přišly ještě čtyři další, všechny napsány na Zemi.

Velká čínská zeď znamená v tralfamadorštině při pohledu shora: "Buď trpělivý. Nezapomněli jsme na tebe"

Zlatý dům římského císaře Nera znamenal: "Děláme, co je v našich silách."

Moskevský Kreml ve své první zděné podobě znamenal: "Budeš opět na cestě dřív, než se naděješ."

Význam paláce Společnosti národů v Ženevě ve Švýcarsku je: "Sbal si věci a připrav se k odletu na vyzvání"

Jednoduchý výpočet odhalí, že všechny tyto zprávy dorazily rychlostí značně převyšující rychlost světla. Salo vyslal svou nouzovou zprávu domů rychlostí světla a cestu na Tralfamador urazila za sto padesát tisíc let. Odpověď z Tralfamadoru dostal za necelých padesát tisíc let.

Primitivovi, jakým je každý Pozemšťan, je absurdní vysvětlovat, jak bylo tohoto rychlého spojení dosaženo. V takové primitivní společnosti postačí říci, že Tralfamadořané dokázali jisté impulsy univerzální vůle po bytí odrážet ozvěnou v klenuté architektuře vesmíru asi trojnásobnou rychlostí světla. A dokázali tyto impulsy zaostřit a modulovat tak, aby ovlivňovaly tvory daleko, předaleko vzdálené a inspirovaly je ke službám tralfamadorským zájmům.

Byl to úžasný způsob, jak rozhýbat události daleko, předaleko od Tralfamadoru. Byl to namnoze nejrychlejší způsob.

Ale laciné to nebylo.

Starý Salo sám nebyl vybaven na to, aby mohl komunikovat a působit na vývoj událostí tímhle způsobem, ani na krátké vzdálenosti. Zařízení a množství univerzální vůle po bytí, použité při tomto procesu, byly kolosální a vyžadovaly obsluhu tisíců techniků.

A přitom ani to nejsilnější, nejlépe obsluhované a nejmohutnější tralfamadorské zařízení nebylo obzvlášť přesné. Starý Salo pozoroval na Zemi mnoho komunikačních kiksů. Na Zemi začaly vzkvétat civilizace a jejich nositelé začínali budovat obrovské stavby, jež byly očividně zprávami v tralfamadorštině - a pak se tyto civilizace vyplivaly, aniž by zprávy dokončily.

Starý Salo to viděl snad stokrát. Starý Salo řekl svému příteli Rumfoordovi mnoho zajímavých věcí o tralfamadorské civilizaci, ale nikdy Rumfoordovi neřekl nic o zprávách z domova a technice jejich doručování.

Řekl Rumfoordovi jen to, že vyslal domů volání o pomoc a že čeká každým dnem náhradní součástku. Mysl starého Sala se od Rumfoordovy lišila natolik, že Sálový myšlenky Rumfoord číst nemohl.

Salo byl za přehradu mezi jejich myšlenkami vděčný, neboť měl smrtelný strach, co by asi Rumfoord řekl, kdyby přišel na to, jak důkladně Salův národ pozemské dějiny rozhasil. I když byl Rumfoord chronosynklasticky infundibulován, a tudíž by se dalo předpokládat, že bere věci z širšího hlediska, Salo odhalil, že je Rumfoord kupodivu v hloubi duše stále úzkoprsým Pozemšťanem.

Starý Salo nechtěl, aby Rumfoord zjistil, co Tralfamadořané Zemi provádějí, neboť byl přesvědčen, že by to Rumfoorda urazilo - že by se Rumfoord postavil proti Salovi a všem Tralfamadořanům. Salo si neuměl představit, jak by se s tím vyrovnal, protože Winstona Nilese Rumfoorda miloval.

V jeho lásce nebylo nic pohoršlivého. To jest, nebyla homosexuální. Ani nemohla být, protože Salo neměl žádné pohlaví.

Jako všichni Tralfamadořané byl stroj.

Držely ho pohromadě závlačky, hadicové spojky, nýty, šrouby a magnety. Sálová mandarínkově zbarvená pleť, tak výmluvná v citovém rozrušení, se dala oblékat a svlékat jako pozemská větrovka. Zapínala se na magnetický zip.

Tralfamadořané podle Sala jeden druhého vyráběli. Jak povstal první stroj, to nikdo s určitostí nevěděl.

Legenda pravila toto:

 

"Bylo nebylo, žili na Tralfamadoru tvorové, kteří nebyli strojům podobní ani trochu. Nebyli spolehliví. Nebyli výkonní. Nebyli předpověditelní Nebyli trvanliví. A tito nebozí tvorové byli posedlí myšlenkou, že všechno, co existuje, že všechno na světe musí mít nějaký smysl a že některý smysl je vyšší než jiné.

Tito tvorové trávili většinu času píděním po svém smyslu. A pokaždé, když už se jim zdálo, že se nějakého smyslu své existence dopídili, přišel jim tento smysl tak nízký, že tvory naplnil znechucením a hanbou.

Než by sloužili tak nízkému smyslu, tvorové raději vynalezli stroj, který by mu sloužil za ně. Tvorové pak měli volné ruce sloužit vyššímu smyslu. Ale žádný smysl, kterého se dopídili, jim nebyl dost vysoký.

A tak vznikaly další stroje ke službám vyšším smyslům.

A stroje si se vším tak šikovně poradily, až posléze dostaly za úkol zjistit, co je nejvyšším smyslem oněch tvorů.

Stroje ve vší počestnosti oznámily, že o nějakém smyslu oněch tvorů nemůže být řeči.

Načež se tvorové začali vzájemně vyvražďovat, neboť nesmyslné věci nenáviděli nade vše ostatní.

A přitom zjistili, že ani v tom vraždění nejsou moc úspěšní. A tak svěřili i tuhle práci strojům. A stroje ji dokončily dřív, než se řekne "Tralfamador"

 

Starý Salo teď na monitoru na přístrojovém panelu své vesmírné lodě sledoval, jak se k Titanu blíží vesmírná loď s Malachim Constantem, Beatricí Rumfoordovou a jejich synem Chronem na palubě. Jejich loď byla naprogramována, aby automaticky přistála na pobřeží Winstonova moře. Byla naprogramována, aby přistála uprostřed dvou miliónů soch lidských bytostí v životní velikosti. Salo vytvářel tyto sochy tempem zhruba deseti kusů za pozemský rok.

Sochy byly soustředěny v oblasti Winstonova moře proto, že byly zhotoveny z titanské rašeliny. Nejbohatší naleziště titanské rašeliny jsou u Winstonova moře, pouhých šedesát centimetrů pod povrchem.

Titanská rašelina je pozoruhodný materiál - a pro zručného a zapáleného sochaře velice lákavý.

Když se titanská rašelina vykope, má zprvu konzistenci pozemské formely.

Hodinovým vystavením titanskému světlu a vzduchu získá rašelina pevnost a tvrdost sádry.

Dvouhodinovým vystavením titanskému světlu a vzduchu získá trvanlivost žuly a musí se opracovávat zakaleným dlátem.

Po třech hodinách zanechá v titanské rašelině stopu jedině diamant.

Salo byl k vytvoření tolika soch inspirován přemrštěným počínáním Pozemšťanů. Sala neinspirovalo ani tak to, co Pozemšťané dělali, jako spíš to, jak to dělali.

Pozemšťané se ve všech dobách chovali, jako by je z oblohy sledovalo veliké oko - a jako by toto veliké oko prahlo po zábavě.

Veliké oko bylo žroutem velkolepého divadla. Velikému oku bylo lhostejné, zda mu Pozemšťané předvádějí komedii, tragédii, frašku, satiru, lehkou atletiku nebo vaudeville. Jeho požadavkem, pro Pozemšťany zřejmě právě tak neodmítnutelným jako zemská přitažlivost, bylo, aby každé představení mělo spád a říz.

Byl to tak naléhavý požadavek, že Pozemšťané nedělali takřka nic jiného, než že se dnem a nocí předváděli - dokonce i ve snu.

Velké oko bylo jediným divákem, na kterém Pozemšťanům opravdu záleželo. Nejfantastičtější kusy, jaké Salo shlédl, sehráli Pozemšťané, kteří byli strašlivě osamělí. Pomyslné velké oko bylo jejich jediným obecenstvem.

Salo se ve svých diamantově tvrdých sochách pokoušel zvěčnit některé duševní stavy oněch Pozemšťanů, kteří pro pomyslné veliké oko sehráli nejzajímavější kusy.

Sotva menším překvapením než Sálový sochy byly titanské sedmikrásky, které v nevídaném počtu kvetly kolem Winstonova moře.

Když Salo roku 203 117 př. Kr. na Titanu přistál, byly květy titanských sedmikrásek drobná, hvězdičkám podobná žlutá kvítka o průměru necelých šesti milimetrů.

Potom je Salo začal pěstovat selekcí.

Když na Titanu přistáli Malachi Constant, Beatrice Rumfoordová a jejich syn Chrono, měla typická sedmikráska stonek o průměru sto dvaceti centimetrů a levandulový, do růžová měňavý květ o hmotnosti více než jedné tuny.

 

Když se Salo dosyta vynadíval na blížící se vesmírnou loď s Malachim Constantem, Beatricí Rumfoordovou a jejich synem Chronem, nafoukl chodidla do velikosti míčů na německého pasáka. Vstoupil na smaragdově průzračné vody Winstonova moře, přešel po vodách k Tádž Mahalu Winstona Nilese Rumfoorda.

Vstoupil do obezděného dvora paláce, vypustil z chodidel vzduch. Vzduch zasyčel. Sykot se ozvěnou odrazil od zdí.

Levandulové, anatomicky tvarované křeslo Winstona Nilese Rumfoorda vedle bazénu zelo prázdnotou.

"Kapitáne?" zavolal Salo. Užíval tohoto nejdůvěrnějšího ze všech oslovení pro Rumfoorda, Rumfoordová jména z dětství, navzdory Rumfoordovu rozladění, že je používá. Neužíval tohoto jména, aby Rumfoorda poškádlil. Užíval je proto, aby jím stvrdil přátelství, jež k Rumfoordovi choval - aby toto přátelství podrobil malé zkoušce a potěšil se, jak pěkně v této zkoušce obstojí.

Salo jejich přátelství nepodroboval takovéhle pubertální zkoušce bez důvodu. Dokud Salo nepřibyl do sluneční soustavy, nikdy žádné přátelství neviděl, nikdy o něm neslyšel. Bylo pro něj úchvatnou novinkou. Musel si s ním pohrávat.

"Kapitáne?" zvolal opět Salo.

Vzduch měl neobvykle ostrou příchuť. Salo ji po jistém váhání identifikoval jako ozón. Nedokázal si ji však vysvětlit.

V popelníku vedle Rumfoordová anatomicky tvarovaného křesla dosud hořela cigareta, takže Rumfoord nemohl být z křesla pryč dlouho.

"Kapitáne? Kazaku?" volal Salo. Bylo neobvyklé, aby Rumfoord neklímal ve svém křesle, nebo aby Kazak neklímal vedle něho. Člověk a pes trávili většinu času u bazénu, odposlouchávajíce signály svých ostatních já rozptýlených v prostoru a čase. Rumfoord obvykle nehybně spočíval v křesle, prsty jedné malátné, svěšené ruky zabořeny do Kazakova kožichu. Kazak obvykle zasněně kňoural a cukal se.

Salo pohlédl dolů do vody obdélníkového bazénu. Na dně bazénu, dva a půl metru pod vodou, byly tři sirény z Titanu, tři krásné lidské samičky, jež byly kdysi dávno nabídnuty chlípnému Malachimu Constantovi.

Byly to sochy vytvořené Salem z titanské rašeliny. Ze všech těch miliónů soch vytvořených Salem byly pouze tyto tři pomalovány barvami, jež budily dojem života. Pomalování bylo nezbytné, pokud se jim v přepychovém orientálním aranžmá Rumfoordová paláce mělo dostat jakés takés důležitosti.

"Kapitáne?" zvolal ještě jednou Salo.

Volání přivábilo Kazaka, vesmírného psa. Kazak vyšel z budovy s polokulatou střechou a minaretem, která se odrážela v bazénu. Kazak toporně vyšel z krajkových stínů velké osmiúhelníkové komnaty uvnitř budovy.

Kazak vypadal jako otrávený.

Kazak se chvěl a upřeně zíral do jednoho místa kdesi vedle Sala. Nic tam nebylo.

Kazak znehybněl a zdálo se, že se připravuje na strašlivou bolest, kterou ho bude stát další krok.

A potom Kazak vzplanul a zapraštěl ohněm svatého Eliáše.

Oheň svatého Eliáše je světelný elektrický výboj a v každém tvoru, který je jím postižen, vyvolává zneklidnění, jež ovšem není o nic nebezpečnější než zneklidnění vyvolané lechtáním ptačím pírkem. Tvor se nicméně jeví, jako by stál v plameni, a lze mu prominout, že je z toho perplex.

Světelný výboj obklopující Kazaka byl hrůznou podívanou. A obnovoval zápach ozónu.

Kazak se nehýbal. Jeho schopnost překvapení nad touto úžasnou podívanou byla už dávno vyčerpána. Snášel sršící zář s unavenou útrpností.

Sršící zář pohasla.

V klenutém podloubí se objevil Rumfoord. Také on vypadal netečně a ochrnutě. Od nohou k hlavě přebíhal po Rumfoordovi dematerializační pás, přibližně čtvrt metru široký pás nicoty. Za ním následovaly dva úzké pásky vzdálené jen asi tři centimetry od sebe.

Rumfoord měl ruce vysoko vzpažené a prsty roztažené. Z konečků prstů mu šlehaly růžové, fialové a mdle zelené pablesky ohně svatého Eliáše. Ve vlasech mu přeskakovaly mdle zlaté jiskry a dělaly, co mohly, aby ho ozdobily lacinou svatozáří.

"Mír," řekl mátožně Rumfoord.

Rumfoordův oheň svatého Eliáše uhasí.

Salo se zhrozil. "Kapitáne -" řekl. "Co - co se to děje, Kapitáne?"

"Sluneční skvrny," řekl Rumfoord. Přišoural se ke svému levandulovému, anatomicky tvarovanému křeslu, složil do něho svou mohutnou kostru, zastřel si oči rukou zplihlou a bílou jako mokrý kapesník.

Kazak ulehl vedle něho. Kazak se tetelil. "Jaktěživ - jaktěživ jsem tě takhle neviděl," řekl Salo.

"Takováhle bouře na Slunci jaktěživo nebyla," řekl Rumfoord.

Sala nepřekvapilo, když se dozvěděl, že sluneční skvrny jeho chronosynklasticky infundibulované přátele ovlivňují. Viděl Rumfoorda a Kazaka strádat slunečními skvrnami mnohokrát předtím - ale nejkrutějším příznakem byla zatím prchavá nevolnost. Jiskry a dematerializační pásy byly cosi nového.

Jak tak Salo Rumfoorda a Kazaka pozoroval, stali se oba na okamžik dvourozměrnými jako postavy namalované na rozvlněných korouhvích.

Ustálili se, nabyli opět okrouhlosti.

"Mohu pro vás něco udělat, Kapitáne?" řekl Salo.

Rumfoord zasténal. "Copak lidi tuhle hroznou otázku nikdy nepřestanou klást?" řekl.

"Promiň," řekl Salo. Měl chodidla dočista vypuštěná, takže byla konkávní, takže byla přísavkami. Jeho chodidla vydávala na hlazené dlažbě mlaskavé zvuky.

"Musíš dělat takový kravál?" řekl popuzeně Rumfoord.

Starý Salo si přál umřít. Bylo to poprvé, co k němu jeho Winston Niles Rumfoord takhle nevlídně promluvil. Salo to nemohl přenést přes srdce.

Starý Salo zavřel dvě ze svých tří očí. Třetí přejíždělo po obloze. Upoutaly je tam dvě prudce letící modré tečky. Těmi tečkami byli křižující titanští modráčci.

Párek modráčků narazil na vzestupný vzdušný proud.

Ani jeden z ptáků nezatřepal křídlem.

Nejmenší pohyb posledního pírka nebyl bez ladnosti. Život byl jediný krouživý sen.

"Krák," řekl družně jeden titanský modráček.

"Krák," přisvědčil druhý.

Ptáci současně složili křídla, spadli z výšin jako kameny.

Zdálo se, že se střemhlav řítí do jisté smrti za zdmi Rumfoordova paláce. Pak však pád zase vybrali, aby započali další dlouhý a plavný výstup.

Tentokrát vystoupili na oblohu proťatou stopou sražených par z vesmírné lodi přinášející Malachiho Constanta, Beatrici Rumfoordovou a jejich syna Chrona. Loď se chystala přistát.

"Kapitáne -?" řekl Salo.

"Musíš mi říkat zrovna takhle?" řekl Rumfoord.

"Ne," řekl Salo.

"Tak mi tak neříkej," řekl Rumfoord. "Nemám tohle jméno rád - pokud je zrovna neužije někdo, s kým jsem vyrůstal."

"Já myslel - že jako tvůj přítel -" řekl Salo, "že mám právo -"

"Co kdybychom téhle hry na přátelství konečně nechali?" řekl stroze Rumfoord.

Salo zavřel své třetí oko. Kůže na jeho trupu se napjala. "Hry?" řekl.

"Už zase mlaskáš nohama!" řekl Rumfoord.

"Kapitáne!" vykřikl Salo. Opravil tu nepřístojnou důvěrnost. "Winstone - to se mi snad zdá, že se mnou takhle mluvíš. Myslel jsem, že jsme přátelé."

"Řekněme to tak, že jsme si byli vzájemně užiteční, a už o tom nemluvme," řekl Rumfoord.

Sálová hlava v Cardanově závěsu se lehce rozkývala. "Měl jsem za to, že mezi námi bylo něco víc," řekl posléze.

"Řekněme," řekl kousavě Rumfoord, "že jsme jeden v druhém objevili prostředek k dosažení našich rozdílných cílů."

"Já - já ti pomáhal s radostí - a jenom doufám, že jsem ti skutečně pomohl," řekl Salo. Otevřel oči. Musel vidět Rumfoordovu reakci. Rumfoord jistě staré přátelství zase obnoví, neboť Salo mu tolikrát nezištně pomohl.

"Nedal jsem ti polovinu své UVB?" řekl Salo. "Nenechal jsem tě okopírovat svou vesmírnou loď pro Mars? Neletěl jsem na několik prvních náborových výprav? Nepomohl jsem ti vymyslet, jak Marťany ovládat, aby se nebouřili? Nepomáhal jsem ti den po dni vymýšlet nové náboženství?"

"Ano," řekl Rumfoord. "Ale cos pro mě udělal v poslední době?"

"Cože?" řekl Salo.

"To nic," řekl Rumfoord stroze. "To je pointa staré pozemské anekdoty, ostatně v tomhle případě ani ne moc vtipná."

"Ach," řekl Salo. Znal spoustu pozemských anekdot,

ale tuhle neznal.

"Tvoje nohy!" vykřikl Rumfoord.

"Odpusť mi to!" vykřikl Salo. "Kdybych uměl plakat jako Pozemšťan, plakal bych!" Jeho zkormoucená chodidla se vymykala kontrole. Stále vydávala zvuky, které se Rumfoordovi náhle tolik protivily. "Za všechno se omlouvám! Vím jen, že jsem dělal, co jsem mohl, abych ti byl opravdovým přítelem, a že jsem za to nikdy nic nežádal."

"Neměls to zapotřebí!" řekl Rumfoord. "Nemusels mě o nic žádat. Stačilo ti dřepět a čekat, až ti ten krám spadne do klína."

"Co by mi mělo spadnout do klína?" řekl nevěřícně

Salo.

"Náhradní součástka do tvé vesmírné lodě," řekl Rumfoord. "Už je skoro tady. Už se blíží, Mistře. Veze ji Constantův kluk - pokládá ji za svůj talisman pro štěstí - jako bys to nevěděl."

Rumfoord se v křesle napřímil, zezelenal, požádal rukou o ticho. "Promiň," řekl. "Už mi zas bude špatně."

Winstonu Nilesovi Rumfoordovi a jeho psu Kazakovi bylo zase špatně - bylo jim daleko hůř než předtím. Chudákovi starému Salovi se zdálo, že tentokrát oba určitě vysrší do nicoty nebo explodují.

Kazak vyl v kouli ohně svatého Eliáše.

Rumfoord stál jako svíčka, oči vylezlé z důlků, ohnivý sloup.

Tenhle nápor také pominul.

"Promiň," řekl Rumfoord s jedovatou zdvořilostí. "Co jsi to povídal - ?"

"Cože?" řekl bezútěšně Salo.

"Něco jsi říkal - nebo jsi chtěl něco říct," řekl Rumfoord. Pouze krůpěje potu na jeho spáncích prozrazovaly, že právě přestál cosi trýznivého. Zastrčil do dlouhé kostěné špičky cigaretu, zapálil si. Vystrčil bradu. Cigaretová špička zamířila kolmo vzhůru. "Příští tři minuty proběhnou bez vyrušení," řekl. "Co jsi to povídal!"

Salo si jen s námahou oživil téma jejich debaty. Když si je oživil, rozrušilo ho víc než jindy. Došlo k nejhoršímu. Nejenže Rumfoord podle všeho odhalil působení Tralfamadoru na pozemské záležitosti, což ho jistě jaksepatří pobouřilo - ale Rumfoord se podle všeho považoval za jednu z hlavních obětí tohoto působení.

Sala se čas od času zmocňovalo nepříjemné podezření, že Rumfoord podléhá vlivu Tralfamadoru, ale snažil se tu myšlenku zapudit, neboť proti tomu nemohl nic dělat. Nikdy o tom raději nemluvil, protože takový rozhovor by jistě jeho krásné přátelství s Rumfoordem rázem obrátil vniveč. Salo se chvíli obíral chabou možností, že Rumfoord přece jen neví tolik, kolik se zdá. "Kapitáne -" řekl.

"Prosím!" řekl Rumfoord.

"Pane Rumfoorde -" řekl Salo, "myslíte, že jsem vás nějak zneužil?"

"Ty ne," řekl Rumfoord. "Ale tvoji kamarádi stroje na tom vašem veleváženém Tralfamadoru."

"Hm," řekl Salo. "Myslíte - myslíš - že jsi byl zneužitý, Kapitáne?"

"Tralfamador," řekl hořce Rumfoord, "hmátl do sluneční soustavy, vybral si mě a použil mě bez okolků jako škrabky na brambory!"

"Když jsi to viděl v budoucnosti," řekl zbědovaně Salo, "proč ses o tom nikdy nezmínil?"

"Nikdo nesnáší pomyšlení, že je zneužíván," řekl Rumfoord. "Nepřizná si to do posledního okamžiku." Křivě se usmál. "Budeš se možná divit, ale jsem svým způsobem pyšný, ať už je má pýcha jak chce pobloudilá, že jsem svá vlastní rozhodnutí činil ze svých vlastních důvodů." "Já se tomu nedivím," řekl Salo. "Ale?" řekl s nelibostí Rumfoord. "Taky mě mohlo napadnout, že je to příliš jemný postoj, aby ho stroj mohl pochopit."

Tohle byla nesporná rána pod pás jejich přátelství. Salo byl stroj, neboť byl zkonstruován a vyroben. Nezakrýval tuto skutečnost. Ale Rumfoord téhle skutečnosti ještě nikdy nepoužil jako urážky. Rozhodně však téhle skutečnosti jako urážky použil teď. Rumfoord dal Salovi přes tenký závoj noblesse oblige na vědomí, že být strojem znamená být bez citu, bez představivosti, vulgárním, účelným bez špetky svědomí -

Sala toto obvinění dojemně ranilo. Byl to vlastně hold duchovní spřízněnosti, které se kdysi s Rumfoordem těšili, že Rumfoord přesně věděl, kde ho zasáhnout.

Salo opět zavřel dvě ze svých tří očí, opět se zadíval na kroužící titanské modráčky. Ptáci byli velcí jako pozemští orlové.

Salo si přál být titanským modráčkem.

Vesmírná loď přinášející Malachiho Constanta, Beatrici Rumfoordovou a jejich syna Chrona přeplula nízko nad palácem, přistála na břehu Winstonova moře.

"Dávám ti své čestné slovo," řekl Salo, "že jsem nevěděl, že jsi zneužíván, a že jsem neměl nejmenší tušení, co máš -"

"Stroji!" řekl zavile Rumfoord.

"Když o mně tak špatně smýšlíš, Kapitáne - Winstone - pane Rumfoorde -" řekl Salo, "po tom všem, co jsem udělal a snažil se udělat ve jménu samého přátelství, pak asi nemám, co bych řekl, nebo udělal, abych vaše smýšlení změnil."

"Teď mluvíš zrovna jako stroj," řekl Rumfoord.

"Taky jsem stroj," řekl poníženě Salo. Nafoukl svá chodidla do velikosti míčů na německého pasáka, chystaje se k odchodu z Rumfoordova paláce, na vody Winstonova moře - aby se víckrát nevrátil. Teprve když měl chodidla plně nafouknutá, uvědomil si výzvu skrytou v Rumfoordových slovech. Jasně naznačovala, že je tu pořád ještě něco, čím by starý Salo mohl všechno napravit.

Ač byl stroj, byl Salo natolik citlivý, aby věděl, že kdyby se teď zeptal, co by to mělo být, že by se vnucoval. Obrnil se. Ve jménu přátelství byl ochoten se i vnutit.

"Kapitáne -" řekl, "pověz mi, co mám udělat. Udělám všechno - naprosto všechno."

"Už velice brzo," řekl Rumfoord, "vymrští mocná erupce koncovku mé spirály daleko ze Slunce, daleko ze sluneční soustavy."

"Ne!" vykřikl Salo. "Kapitáne! Kapitáne."

"Ne, ne - žádný soucit, prosím," řekl Rumfoord, ustupuje zpátky v obavě, aby se ho Salo nedotkl. "Je to výborné, fakticky. Uvidím spoustu nových věcí, poznám spoustu nových tvorů." Pokusil se o úsměv. "Víš, člověka unaví vězet v monotónním hodinovém strojku sluneční soustavy." Trpce se zasmál. "Koneckonců," řekl, "není to tak strašné, jako kdybych umřel nebo tak. Všechno, co kdy bylo, vždycky bude, a všechno, co ještě bude, vždycky bylo." Rychle potřásl hlavou a odhodil přitom slzu, o níž ani nevěděl, že se mu usadila na víčku.

"I když je tohle chronosynklasticko-infundibulované pomyšlení docela milé," řekl, "přesto bych rád věděl, co bylo hlavním smyslem téhle epizody ve sluneční soustavě."

"To - to jsi přece shrnul - a daleko líp, než by to dokázal kdo jiný - ve svých Kapesních dějinách Marsu," řekl Salo.

"Kapesní dějiny Marsu," řekl Rumfoord, "se nikde nezmiňují o tom, že jsem byl značně ovlivňován silami vyzařovanými z planety Tralfamador." Zaskřípěl zuby.

"Než můj pes a já začneme svištět vesmírem jako bič v rukou šíleného kočího," řekl Rumfoord, "moc rád bych se dověděl, jaké to vlastně neseš poselství."

"Já - já nevím," řekl Salo. "Je zapečetěné. Mám rozkazy -"

"Proti všem rozkazům z Tralfamadoru," řekl Winston Niles Rumfoord, "proti všem tvým instinktům stroje, avšak ve jménu našeho přátelství, Salo, tě žádám, abys teď poselství otevřel a přečetl mi ho."

 

Malachi Constant, Beatrice Rumfoordová a malý Chrono, jejich nezkrotný syn, pořádali rozmrzelý piknik ve stínu titanské sedmikrásky u Winstonova moře. Každý člen rodiny se opíral o nějakou sochu.

Vousatý Malachi Constant, playboy sluneční soustavy, měl dosud na sobě jasně žlutý oděv s oranžovými otazníky. Byl to jediný oděv, který měl.

Constant se opíral o sochu svatého Františka z Assisi. Svatý František se pokoušel spřátelit dva nepřátelské a úděsně veliké ptáky, patrně orly lysohlavé. Constant nemohl ptáky správně určit jako titanské modráčky, neboť ještě žádného titanského modráčka neviděl. Přibyl na Titan teprve před hodinou.

Beatrice, která vypadala jako cikánská královna, doutnala zlostí u paty sochy mladého fyzika. Na první pohled laboratorně oděný mladý vědec budil dojem zapáleného služebníka čistočisté pravdy. Na první pohled byste byli přesvědčeni, že nic než pravda by ho neuspokojilo, jak se tak křenil do zkumavky. Na první pohled byste si pomysleli, že je stejně povznesen nad zvířecké zájmy lidstva jako harmonia v jeskyních Merkuru. Stál před vámi, aspoň na první pohled, mladý muž prostý vší marnosti, prostý chtíče - a brali byste za bernou minci název, který Salo pod sochu vyryl - Objev atomové energie.

A pak jste si povšimli, že mladý hledač pravdy má otřesnou erekci.

Beatrice si toho ještě nepovšimla.

Mladý Chrono, snědý a nebezpečný jako jeho matka, už páchal svůj první vandalský čin - nebo se o to pokoušel. Chrono se pokoušel do podstavce sousoší, o něž se opíral, vyškrábat sprosté pozemské slovo. Pokoušel se o to ostrým rohem svého talismanu pro štěstí.

Vyzrálá titanská rašelina, tvrdá bezmála jako diamant, místo toho oškrabávala kov, zaoblovala ostrý roh.

Sousoší, na němž Chrono pracoval, představovalo rodinnou skupinu - neandrtálského člověka, jeho družku a jejich dítě. Bylo to hluboce dojímavé dílo. Přisražená, kosmatá, nadějná stvoření byla tak ošklivá, až byla krásná.

Jejich význam, důležitost a univerzálnost nijak nesnižoval satirický název, kterým Salo své dílo obdařil. Všechny své sochy obdařil příšernými názvy, jako by zoufale prohlašoval, že se jako umělec ani na okamžik nebere vážně. Název, který dal neandrtálské rodince, vycházel ze skutečnosti, že otec s matkou ukazovali dítěti lidskou nohu opékanou na primitivním rožni.

Název zněl Koukej, prasátko.

 

"Ať se stane, co se stane, ať nás potká, co chce krásného nebo smutného nebo šťastného nebo hrozného," řekl tam na Titanu Malachi Constant své rodině, "ať visím, jestli to se mnou pohne, jakmile se mi bude zdát, že ode mě něco nebo někdo chce, abych se zachoval nějakým určitým způsobem, okamžitě ztuhnu." Zdvihl oči k Saturnovým prstencům, opovržlivě ohrnul ret. "Není to až příliš krásné, aby pro to člověk našel slova?" Plivl na zem.

"Jestli si někdo myslí, že mě zase zapojí do svého úchvatného plánu," řekl Constant, "tak se šeredně plete. To by se mu spíš povedlo dojmout jednu z těchhle soch."

Znovu si odplivl.

"Jak to vidím já," řekl Constant, "je celý vesmír vetešnictví s přemrštěnými cenami. Končím se šťouráním v hromadách šuntu a hledáním kdovíjakých pokladů. Každý takzvaný poklad," řekl Constant, "je připojen tenkými drátky ke kytici dynamitu." Znovu si odplivl.

"Rezignuju," řekl Constant.

"Nehraju," řekl Constant.

"Dávám výpověď," řekl Constant.

Constantova malá rodina bez nadšení souhlasila. Constantova hrdinská řeč byla stará vesta. Pronesl ji za sedmnáctiměsíční cesty ze Země na Titan mnohokrát - a pro všechny marťanské veterány to byla celkem běžná filozofie.

Constant ostatně nemluvil ke své rodině. Mluvil nahlas, aby ho bylo slyšet hluboko do lesa soch a nad Winstonovo moře. Činil politické prohlášení pro uši Winstona Nilese Rumfoorda či kohokoli jiného, kdo mohl číhat nablízku.

"Naposledy jsme se podíleli," řekl hlasitě Constant, "na experimentech, bojích a slavnostech, které se nám nelíbí a kterým nerozumíme!"

"‚Rozumíme -'" vrátilo se ozvěnou od zdi paláce na ostrově ležícím dvě stě metrů od pobřeží. Palác byl samosebou Konec toulkám, Rumfoordův Tádž Mahal. Constanta nepřekvapilo, že tam vidí palác. Spatřil ho, když vystoupil ze své vesmírné lodi, spatřil, jak se tam třpytí jako město Boží svatého Augustina.

"Co přijde dál?" zeptal se Constant ozvěny. "Vstoupí do všech těch soch život?" "‚Život?'" řekla ozvěna. "To je ozvěna," řekla Beatrice. "Já vím, že je to ozvěna," řekl Constant. "Já nevěděla, jestli víš, že je to ozvěna, nebo ne," řekla Beatrice. Chovala se odtažitě a zdvořile. Byla ke Constantovi neobyčejně zdvořilá, z ničeho jej neobviňovala, nic od něj nečekala. Méně aristokratická žena by asi dělala scény, všechno by mu kladla za vinu a požadovala by zázraky. K milostnému obcování za cesty nedošlo. Ani Constanta, ani Beatrici tohle nezajímalo. Nikoho z marťanských veteránů.

Dlouhá cesta nevyhnutelně Constanta s jeho družkou a dítětem sblížila - byli si teď bližší než na pozlacené konstrukci můstků, ramp, žebříků, kazatelen, schodišť a pódií v Newportu. Ale jediná láska v této rodinné jednotce byla stále láska mezi mladým Chronem a Beatrici. Mimo lásku mezi matkou a synem byla jen zdvořilost, mrzutý soucit a potlačované podráždění nad tím, že jsou vlastně rodinou z donucení.

"Ach jo -" řekl Constant, "život je docela srandovní, když se to tak vezme."

Mladý Chrono se neusmál, když jeho otec řekl, že život je srandovní.

Mladý Chrono byl z celé rodiny poslední, kdo byl s to si myslet, že je život srandovní. Beatrice a Constant se koneckonců mohli hořce vysmívat bláznivým příhodám, které je potkaly.

Ale mladý Chrono se nemohl smát s nimi, neboť on sám byl bláznivou příhodou.

Není divu, že Chronovými největšími poklady byl talisman pro štěstí a vyhazovači nůž.

Mladý Chrono teď vytáhl svůj vyhazovači nůž, nedbale vymrštil čepel. Oči se mu zúžily. Připravoval se k zabití, bude-li zabití nutné. Díval se na pozlacený člun, který odrazil od ostrovního paláce.

Vesloval na něm mandarínkově zbarvený tvor. Veslařem byl samosebou Salo. Přijížděl s člunem, aby rodinu dopravil do paláce. Salo byl špatný veslař, nikdy předtím nevesloval. Držel vesla svými přísavnými chodidly.

Oproti pozemským veslařům měl však jednu výhodu, a to že měl oko v týlu hlavy.

Mladý Chrono blýskl starému Salovi do oka, blýskl mu do oka lesklou čepelí svého nože. Salovo zadní oko zamžikalo.

Blýsknutí do oka nebylo od Chrona žádným uličnictvím. Byla to součást pralesní moudrosti, lstivý trik vypočítaný na zneklidnění takřka každého vidomého tvora. Byla to jedna z tisíců pralesních lstí, kterým se mladý Chrono a jeho matka naučili během roku prožitého v amazonském deštném pralese.

Beatricina hnědá ruka sevřela kámen. "Pozlob ho ještě," řekla tiše Chronovi.

Mladý Chrono znovu blýskl starému Salovi do oka. "Jeho tělo se zdá nejměkčí," řekla Beatrice, aniž přitom pohnula rty. "Kdyby ses mu nedostal na tělo, zkus to do oka."

Chrono přikývl.

Constanta zamrazilo, když viděl, jak zdatnou sebeobrannou jednotku tvoří jeho družka a syn. S Constantem se v jejich plánech nepočítalo. Na nic ho nepotřebovali.

"Co mám dělat já?" zašeptal Constant.

"Pšš!" sykla ostře Beatrice.

Salo se svým pozlaceným plavidlem přistál. Přivázal loďku neohrabaným suchozemským uzlem k zápěstí sochy stojící hned u vody. Byla to socha nahé ženy hrající na snižcový pozoun. Byla tajuplně pojmenována Evelyna a její kouzelná mandolína.

Salo byl příliš rozkotaný smutkem, aby dbal o svou bezpečnost - aby jen pochopil, že by mohl někomu nahánět strach. Postál na okamžik na vyzrálém kvádru titanské rašeliny u místa svého přistání. Jeho rozlítostněná chodidla se přisála k vlhkému kameni. S ohromným úsilím svá chodidla odtrhl.

A postupoval dál, oslepován prasátky Chronova nože.

"Prosím -" řekl.

Z oslnivého záblesku vyletěl kámen.

Salo se přikrčil.

Jeho kostnatý krk uchopila ruka, mrštila jím na zem.

Mladý Chrono teď stál rozkročen nad starým Salem, špičku nože opřenou o Salovu hruď. Beatrice klečela za Sálovou hlavou, v rukou zdvižený kámen, aby mu ji rozdrtila.

"No tak - zabijte mě," řekl skřípavě Salo. "Prokážete mi laskavost. Přeju si zemřít. Lituju, že jsem byl vůbec sestrojen a uveden do provozu. Zabijte mě, zbavte mě mé bídy, a pak jděte za ním. Chce vás vidět."

"Kdo to?" řekla Beatrice.

"Váš nešťastný manžel - můj bývalý přítel, Winston Niles Rumfoord," řekl Salo.

"Kde je?" řekla Beatrice.

"Tam v tom paláci na ostrově," řekl Salo. "Umírá - docela sám, jen jeho věrný pes je s ním. Chce vás vidět -" řekl Salo, "chce vás všechny vidět. A říká, že já mu víckrát nemám chodit na oči."

 

Malachi Constant pozoroval olověně zbarvené rty, jak bezhlese líbají vzduch. Jazyk za rty nekonečně slabě pomlaskával. Rty se náhle stáhly a odhalily dokonalé zuby Winstona Nilese Rumfoorda.

Constant také cenil zuby, připraven jimi příhodně zaskřípět do očí tohoto muže, který mu tolik ublížil. Nezaskřípěl jimi. Za prvé proto, že se nikdo nedíval - nikdo by to neviděl a nepochopil. Dále proto, že Constant v sobě náhle necítil žádnou nenávist.

Jeho přípravy pro zaskřípění zubů se zvrtly v balíkovský úšklebek - úšklebek venkovského balíka v přítomnosti zjevné smrtelné nemoci.

Winston Niles Rumfoord, plně zmaterializovaný, ležel na zádech ve svém levandulovém, anatomicky tvarovaném křesle u bazénu. Jeho oči hleděly k obloze, bez mrknutí a zjevně nevidoucí. Jedna jemná ruka visela po straně křesla dolů, její ochablé prsty zaklesnuté v obojku Kazaka, vesmírného psa.

Obojek byl prázdný.

Výbuch na Slunci člověka a psa odloučil. Milosrdně projektovaný vesmír by člověka a psa nechal pohromadě. Vesmír obývaný Winstonem Nilesem Rumfoordem a jeho psem Kazakem nebyl milosrdně projektovaný. Kazak byl na velkou cestu nikam a za ničím odeslán před svým pánem.

Kazak zmizel s žalostným vytím v obláčku ozónu a mdlého světla, v bzukotu podobném rojení včel.

Rumfoord nechal prázdný obojek vyklouznout z prstů. Obojek projevil svou neživotnost, vydal beztvarý zvuk a složil se do beztvaré kopky, ukázal se jako bezduchý otrok přitažlivosti, zrozený se zlomenou páteří.

Rumfoordovy olověně zbarvené rty se pohnuly. "Vítej, Beatrice - ženo moje," řekl hrobovým hlasem.

"Vítejte, Vesmírný tuláku," řekl. Tentokrát vtiskl svému hlasu přátelský tón. "Jste chrabrý muž, Vesmírný tuláku, že jste přišel - že jste se odvážil ještě jednoho setkání se mnou."

"Vítej, vznešený mladý nositeli vznešeného jména Chrono," řekl Rumfoord. "Buď pozdravena, hvězdo německého pasáka - buď pozdraven, držiteli talismanu pro štěstí."

Trojice, k níž hovořil, stála kousek od zdi. Mezi nimi a Rumfoordem byl bazén.

Starý Salo, jehož volání po smrti nebylo vyslyšeno, se užíral na zádi pozlacené loďky na břehu za zdí.

"Neumírám," řekl Rumfoord. "Loučím se jen se sluneční soustavou. A vlastně ani to ne. Z velkorysého, časově neohraničeného, chronosynklasticky infundibulovaného hlediska zde budu navždycky. Vždycky budu tam, kde jsem byl.

Stále s tebou prožívám líbánky, Beatrice," řekl. "Stále s vámi hovořím v tom malém pokojíku pod schodištěm v Newportu, pane Constante. Ano - a stále si s vámi a s Boazem hraji na schovávanou v jeskyních Merkuru. A tebe, Chrono -" řekl, "stále pozoruju, jak znamenitě hraješ německého pasáka na železném hřišti na Marsu."

Zasténal. Vydal jen tenký sten - a velice smutný.

Sladký, laskavý vzduch Titanu odnesl tenký sten pryč.

"Cokoli jsme kdy řekli, přátelé, říkáme stále - tak tomu bylo, tak tomu je, tak tomu bude," řekl Rumfoord.

Opět se ozval slabounký sten.

Rumfoord pozoroval, jak mizí, jako by to byl kroužek cigaretového dýmu.

"Chtěl bych vám říct něco o životě v naší sluneční soustavě," řekl. "Jako chronosynklasticky infundibulovaný člověk jsem o tom věděl od začátku. Je to však cosi tak odpudivého, že jsem o tom přemýšlel co nejméně.

Tou odpudivou věcí je toto:

Všechno, co každý Pozemšťan kdy udělal, bylo zosnováno tvory na planetě vzdálené sto padesát tisíc světelných let. Jméno té planety je Tralfamador.

Jak nás Tralfamadořané usměrňovali, to nevím. Ale vím, k jakému cíli nás usměrňovali. Usměrňovali nás takovým způsobem, aby nás přiměli doručit náhradní součástku tralfamadorskému poslovi, který uvízl tady na Titanu."

Rumfoord ukázal prstem na Chrona. "Ty, mladý muži -" řekl. "Máš to ve své kapse. Máš v kapse vyvrcholení veškerých pozemských dějin. Máš v kapse ono mysterické cosi, co se každý Pozemšťan tak zoufale, tak horlivě, tak tápavě, tak úmorně snažil vyrobit a doručit."

Z konečku Rumfoordova obviňujícího prstu vyrašila sršící elektrická ratolest.

"Předmět, který nazýváš svým talismanem pro štěstí," řekl Rumfoord, "je náhradní součástkou, na kterou tak dlouho čekal tralfamadorský posel!

Tímto poslem," pokračoval Rumfoord, "je mandarínkově zbarvený tvor, který se teď krčí venku za zdí. Jmenuje se Salo. Doufal jsem, že dá lidstvu nahlédnout do poselství, jež nese, když mu lidstvo na jeho cestě poskytlo nezištnou podporu. Naneštěstí má rozkazy, že své poselství nesmí nikomu ukázat. Je to stroj a jako stroj nemůže jinak, než brát rozkazy jako rozkazy.

Zdvořile jsem ho požádal, aby mi poselství ukázal," řekl Rumfoord. "Nesmlouvavě odmítl."

Elektrická ratolest sršící z Rumfoordova prstu se rozrostla, utvořila kolem Rumfoorda spirálu. Rumfoord pohlédl na spirálu se smutným opovržením. "Tak se mi zdá, že je to tady," řekl na adresu spirály.

Bylo tomu tak. Spirála se lehce smrštila a zase roztáhla, udělala pukrle. A pak se začala kolem Rumfoorda otáčet, spřádajíc nepřetržitý kokon zeleného světla.

Sotva přitom zašelestila.

"Mohu říct jen tolik," řekl Rumfoord z kokonu, "že jsem se ze všech sil snažil být své rodné Zemi ku prospěchu, když jsem sloužil neodolatelným přáním Tralfamadoru.

Možná, že teď, když byla ona součástka tralfamadorskému poslovi konečně doručena, ponechá Tralfamador naši sluneční soustavu na pokoji. Teď snad budou moci Pozemšťané svobodně rozvíjet a sledovat své vlastní sklony, jak to nemohli svobodně dělat dlouhá tisíciletí." Kýchl. "Je zázrak, že Pozemšťané dokázali své existenci vdechnout tolik smyslu, kolik ho dneska má," řekl.

Zelený kokon se vznesl, stanul nad kopulí paláce. "Vzpomínejte na mě jako na pána z Newportu na planetě Zemi ve Sluneční soustavě," řekl Rumfoord. Mluvil opět klidně, smířen sám se sebou, roven přinejmenším každému stvoření, s nímž se kdekoli mohl setkat.

"Přesně řečeno," zazněl z kokonu Rumfoordův hrdelní tenor, "sbohem."

Kokon a Rumfoord udělali pfí a zmizeli.

Rumfoorda a jeho psa už nikdo nikdy nespatřil.

 

Sotvaže Rumfoord a jeho kokon zmizeli, přiskákal na dvůr paláce starý Salo.

Maličký Tralfamadořan běsnil. Přísavným chodidlem strhl poselství z pásky zavěšené na krku. Jedno jeho chodidlo bylo dosud přísavkou a v té teď držel poselství.

Zadíval se do místa, kde se ještě před chvílí vznášel kokon. "Kapitáne!" vykřikl do nebes. "Kapitáne! Poselství! Přečtu ti poselství! Poselství! Kapitánéééééééééé."

Jeho hlava udělala v Cardanově závěsu salto. "Je pryč," řekl prázdně. "Je pryč," zašeptal.

"Stroji?" řekl Salo. Mluvil přerývaně, právě tak sám k sobě, jako ke Constantovi, Beatrici a Chronovi. "Jsem stroj, stejně jako všichni mého národa," řekl. "Byl jsem zkonstruován a vyroben a žádné náklady, žádná námaha nebyly dost velké, abych se stal spolehlivým, výkonným, vypočitatelným a trvanlivým. Byl jsem nejlepší stroj, jaký můj národ dokázal vyrobit.

Jak dobrým strojem jsem se ukázal?" zeptal se Salo.

"Spolehlivým?" řekl. "Celé mé bytí záviselo na tom, abych své poselství uchoval zapečetěné, dokud nedosáhnu místa svého určení, a teď jsem je otevřel."

"Výkonným?" řekl. "Po ztrátě nejlepšího přítele v celém vesmíru potřebuju teď víc energie, abych překročil suchý list, než jsem kdysi potřeboval k přeskočení Rumfoordovy hory."

"Vypočitatelným?" řekl. "Po dvou stech tisících pozemských let pozorování lidských bytostí jsem rozpustilý a sentimentální jako ta nejnaivnější pozemská školačka."

"Trvanlivým?" řekl pochmurně. "To se ještě uvidí."

Položil poselství, které nesl tak dlouho, do Rumfoordova prázdného, levandulového, anatomicky tvarovaného křesla.

"Tumáš - příteli," řekl své vzpomínce na Rumfoorda, "račiž ti to být útěchou, Kapitáne. Tvého starého přítele Sala to stálo hodně bolesti. Aby to mohl udělat - třebaže příliš pozdě - musel tvůj starý přítel Salo rozpoutat válku proti podstatě vlastního bytí, proti samotné povaze existence stroje.

Žádal jsi na stroji nemožné," řekl Salo, "a stroj ti vyhověl.

Stroj přestal být strojem," řekl Salo. "Jeho kontakty zkorodovaly, jeho ložiska jsou zadřená, jeho obvody spálené a jeho převody ztrhané. V hlavě mu bzučí a práská jako v hlavě Pozemšťana - srší a přehřívá se myšlenkami o lásce, cti, ušlechtilosti, právech, vzdělání, integritě, nezávislosti -"

Starý Salo své poselství z Rumfoordova anatomicky tvarovaného křesla opět sebral. Bylo napsáno na tenké hliníkové fólii. Poselství tvořila jediná tečka.

"Chceš vědět, jak jsem byl zneužit, jak byl můj život promarněn?" řekl. "Chceš vědět, co stojí v poselství, které jsem nesl takřka půl miliónu pozemských let - v poselství, které mám nést ještě dalších osmnáct miliónů let?"

Pozdvihl přísavné chodidlo s hliníkovým plíškem.

"Tečka," řekl.

"Jediná tečka," řekl.

"Tečka v tralfamadorštině," řekl starý Salo, "znamená - Buďte pozdraveni."

Když malinký stroj z Tralfamadoru toto poselství z dáli sto padesáti tisíc světelných let doručil sám sobě, odskákal znenadání z nádvoří na mořský břeh.

Tam se zabil. Rozebral se a rozházel své součástky do všech stran.

Chrono odešel sám na mořský břeh, zamyšleně bloumal mezi Sálovými díly. Chrono vždycky věděl, že jeho talisman má mimořádnou moc a mimořádný význam.

A vždycky tušil, že nakonec přijde nějaký nadřazený tvor, který na jeho talisman pro štěstí vznese nárok. Je už v povaze opravdu účinných talismanů pro štěstí, že lidské bytosti nikdy nejsou jejich skutečnými majiteli.

Prostě o ně pečují, mají z nich užitek, až se jednou objeví jejich skuteční, nadřazení majitelé.

Chrono neměl pocit marnosti a nepatřičnosti.

Všechno mu připadalo v perfektním pořádku.

A chlapec sám byl zapadajícím kolečkem tohoto perfektního pořádku.

Vytáhl svůj talisman z kapsy, upustil ho bez lítosti do písku, upustil ho doprostřed Sálových roztroušených součástek.

Dříve nebo později, věřil Chrono, kouzelné síly vesmíru zas všechno složí dohromady.

Tak jako vždycky.