Kurt Vonnegut Jr.

SIRÉNY Z TITANU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Epilog - Znovushledání se Stonym

"Jste unavený, hrozně unavený, Vesmírný tuláku, Malachi, Ujo. Zahleďte se na nejslabší hvězdu, Pozemšťane, a upřete mysl ke svým těžknoucím údům"

SALO

 

Moc toho k vyprávění nezbývá.

Malachi Constant se na Titanu dočkal stáří.

Beatrice Rumfoordová se na Titanu dočkala stáří.

Zemřeli pokojně, zemřeli čtyřiadvacet hodin po sobě. Zemřeli ve věku sedmdesáti čtyř let.

Pouze titanští modráčci s určitostí vědí, co se nakonec stalo s Chronem, jejich synem.

Když Malachi Constant dosáhl sedmdesáti čtyř let věku, byl zkornatělý, laskavý a křivonohý. Byl dočista plešatý a většinou chodil zcela nahý, pokryt pouze úpravně zastřiženou bílou vandyckovskou bradkou.

Bydlel v Sálově vesmírné lodi, bydlel tam už třicet let.

Constant se nepokusil s vesmírnou lodí odletět Neopovážil se dotknout jediného tlačítka řízení. Řízení Sálový lodě bylo mnohem složitější než řízení marťanských lodí. Sálová přístrojová deska nabízela Constantovi dvě stě sedmdesát tři otočných knoflíků, pákových spínačů a tlačítek, všechno s tralfamadorskými nápisy nebo kalibrováním. V kosmu, složeném z jedné miliardtiny hmoty na jeden decilión černé sametové marnosti, nebylo také řízení žádným sázkařským snem.

Constant se šťoural v lodi pouze do té míry, aby se opatrně přesvědčil, že Chronův talisman pro štěstí, jak řekl Rumfoord, je skutečně součástí hnacího ústrojí.

Napovrch to tak rozhodně vypadalo. K hnacímu ústrojí vedla přístupová dvířka, kterými kdysi očividně unikal dým. Constant dvířka otevřel a našel za nimi oddělení plné sazí. A pod sazemi byla ožehlá ložiska a vačky, které nebyly k ničemu napojeny.

Constant dokázal nasadit otvory v Chronově talismanu na ložiska a zastrčit pásek kovu mezi vačky. Talisman odpovídal úzkým tolerancím a povoleným vůlím tak dokonale, že by to potěšilo švýcarského jemného mechanika.

Constant měl mnoho koníčků, jež mu pomáhaly krátit všehojící čas ve zdravém klimatu Titanu.

Nejzajímavějším jeho koníčkem bylo piplání se Salem, rozebraným tralfamadorským poslem. Constant strávil tisíce hodin pokusy složit Sala dohromady a uvést ho opět do chodu.

Zatím mu štěstí nepřálo.

Když se Constant poprvé pustil do obnovy malinkého Tralfamadořana, bylo to s výslovnou nadějí, že by pak Salo dopravil mladého Chrona zpátky na Zemi.

Constant netoužil odletět zpátky na Zemi, stejně jako po tom netoužila jeho družka Beatrice. Ale Constant i Beatrice se shodovali, že jejich syn, který má větší část života teprv před sebou, by měl tento život prožít se svými činorodými a veselými vrstevníky na Zemi.

Nicméně když bylo Constantovi čtyřiasedmdesát, nebyl už problém dostat mladého Chrona na Zemi tak horký. Mladý Chrono už nebyl zvlášť mladý. Bylo mu dvaačtyřicet. Přizpůsobil se životu na Titanu tak zevrubně a jedinečně, že by bylo nanejvýš kruté posílat ho někam jinam.

Ve věku sedmnácti let utekl mladý Chrono ze svého přepychového domova, aby se přidal k titanským modráčkům, nejobdivuhodnějším tvorům na Titanu. Chrono žil uprostřed jejich hnízd u Kazakových loužiček. Chodil oděný do jejich peří, seděl na jejich vejcích, sdílel s nimi potravu a mluvil jejich řečí.

Constant Chrona nikdy nespatřil. Tu a tam, pozdě v noci, slýchal Chronovy výkřiky. Constant na výkřiky neodpovídal. Výkřiky nepatřily ničemu a nikomu na Titanu.

Patřily Phoebe, míjejícímu měsíci.

Někdy, když byl Constant sbírat titanské jahody nebo skvrnitá, kilová vejce titanského kulíka, narazil na pasece na oltářík z klacíků a kamení. Chrono takovýchhle oltáříků postavil stovky.

Prvky oltáříků byly vždycky stejné. Uprostřed ležel jeden velký kámen představující Saturn. Kolem něj byla obruč ze zelených větviček - představující Saturnovy prstence. A za prstenci byly malé kamínky představující devět měsíců. Největší z těchto satelitních kamínků byl Titan. A pod ním bylo vždycky pero titanského modráčka.

Ze stop na zemi bylo jasné, že mladý Chrono, už ne tak mladý, trávil dlouhé hodiny pohybováním prvků soustavy kolem dokola.

Když starý Malachi Constant našel některý z oltáříků svého zvláštního syna v zanedbaném stavu, uvedl ho do pořádku, jak nejlépe uměl. Constant ho vyplel a uhrabal, udělal nový větvičkový prstenec kolem kamene, který byl Saturnem. Pod kámen, který byl Titanem, vložil čerstvé modráččí pero.

Upravování oltáříků bylo jediným způsobem, jak se Constant, alespoň duchovně, mohl přiblížit ke svému synovi.

Respektoval, jak se jeho syn snažil vyrovnat s náboženstvím.

A někdy, když se tak Constant zahleděl na obnovený oltářík, pohnul zkusmo prvky svého života sám - ale ve své hlavě. V takových chvílích měl sklon melancholicky rozjímat především o dvou věcech - o tom, jak zavraždil Stonyho Stevensona, nejlepšího a jediného svého přítele, a o tom, jak získal, v tak pozdním období života, lásku Beatrice Rumfoordové.

Constant se nikdy nedověděl, jestli Chrono ví, kdo oltáříky upravuje. Chrono si možná myslel, že to dělá jeho bůh či bozi.

Bylo to všechno náramně smutné. Ale bylo to také náramně krásné.

Beatrice Rumfoordová žila sama v Rumfoordově Tádž Mahalu. Její styky s Chronem byly mnohem trýznivější než Constantovy. Chrono v nepředpověditelných intervalech připlouval k paláci a tam se vždy oblékl do něčeho z Rumfoordová šatníku, prohlásil, že jsou matčiny narozeniny, a strávil s ní celý den v lenivé, nabručené, celkem civilizované debatě.

Na konci takového dne se Chrono obvykle na šaty, na matku i na civilizaci rozběsnil. Serval ze sebe šaty, vykřikl jako modráček a skočil do Winstonova moře.

Když se Beatrice z takovéhle narozeninové oslavy vzpamatovala, zarazila do písku na pláži proti nejbližšímu břehu veslo a nechala z něj vlát bílé prostěradlo.

Byl to signál pro Malachiho Constanta, prosba, aby okamžitě přišel a pomohl jí uklidnit se.

A když pak Constant v odpověď na její volání o pomoc přispěchal, Beatrice se pokaždé utěšovala týmiž slovy.

"Aspoň," říkávala, "to není žádný mámin mazánek. A aspoň projevuje velkou duši, když se připojil k nejušlechtilejším, nejkrásnějším tvorům široko daleko."

 

Bílé prostěradlo, volání o pomoc, teď právě vlálo.

Malachi Constant odrazil od pobřeží v dlabané kanoi. Pozlacená veslice, která byla součástí paláce, dávno zpráchnivěla a šla ke dnu.

Constant měl na sobě starý modrý vlněný koupací plášť, který patříval Rumfoordovi. Našel ho v paláci, vzal si ho, když se jeho oděv Vesmírného tuláka obnosil. Bylo to jeho jediné oblečení a nosil je, pouze když šel navštívit

Beatrici.

Constant vezl ve své dlabané kanoi šest kulících vajec, košík titanských jahod, dvanáctilitrový rašelinový hrnec zkvašeného sedmikráskového mléka, pytel sedmikráskových semen, osm knih, které si vypůjčil z čtyřicetitisícové palácové knihovny, vlastnoručně zhotovené koště a vlastnoručně zhotovenou lopatu.

Constant byl zcela soběstačný. Všechno, co potřeboval, si vypěstoval nebo nasbíral nebo vyrobil. Ohromně ho to uspokojovalo.

Beatrice nebyla na Constantovi závislá. Rumfoord štědře zásobil Tádž Mahal pozemskými pokrmy a pozemskými lihovinami. Beatrice měla hojnost jídla a pití a měla ho mít hojnost navždycky.

Constant přivážel ty přírodní dary Beatrici proto, že byl hrdý na svou dovednost zálesáka a hospodáře. Rád se blýskal svými schopnostmi zásobitele.

Nemohl se tomu ubránit.

Koště a lopatu vezl Constant spolu s ostatním ve své dlabané kanoi proto, že v Beatricině paláci bylo koštěte a lopaty vždycky zapotřebí. Beatrice vůbec neuklízela, a tak ji Constant při každé návštěvě zbavoval nejhoršího smetí.

 

Beatrice Rumfoordová byla pružná, jednooká, zlatozubá, hnědá stará dáma - hubená a tuhá jako šindel. Elegance téhle pošramocené a hrubě zneužité dámy nicméně prosvítala.

Pro každého s trochou smyslu pro poezii, smrtelnost a zázrak byla hrdá, vysokolící družka Malachiho Constanta tak hezká, jak jen lidská bytost může být.

Byla pravděpodobně trochu potrhlá. Na měsíci, obývaném pouze dvěma ostatními lidmi, psala knihu s názvem Pravý smysl života ve sluneční soustavě. Vyvracela v ní Rumfoordovu představu, že smyslem lidského života ve sluneční soustavě bylo vypravení ztroskotaného posla s Tralfamadoru na další cestu.

Beatrice začala psát svou knihu poté, co ji syn opustil, aby se přidal k modráčkům. Rukopis, psaný rukou, zabíral prozatím uvnitř Tádž Mahalu celý jeden kubický metr.

Pokaždé, když ji Constant navštívil, předčítala mu poslední dodatky k rukopisu.

Teď také předčítala, sedíc v Rumfoordově starém, anatomicky tvarovaném křesle, zatímco Constant se plahočil po nádvoří. Měla na sobě růžový a bílý žinylkový přehoz přes postel, který patřil k paláci. V chumáčcích přehozu bylo vetkáno poselství: Bůh nedbá.

Býval to Rumfoordův osobní přehoz.

Beatrice četla a četla, rozvíjela argumenty proti důležitosti tralfamadorských sil.

Constant moc pozorně nenaslouchal. Líbil se mu prostě Beatricin hlas, silný a triumfální. Byl dole v šachtě vedle bazénu a otáčel šoupětem, které by vodu vypustilo. Titanské řasy proměnily vodu v něco jako hustou hrachovou polévku. Pokaždé, když Constant Beatrici navštívil, bojoval s tím plodným zeleným šerem předem ztracenou bitvu.

"‚Jsem poslední, kdo by popíral,'" řekla Beatrice, předčítajíc ze svého díla, "‚že síly Tralfamadoru měly prsty v pozemských událostech. Nicméně osoby, které zájmům Tralfamadoru sloužily, jim sloužily natolik osobně zaměřeným způsobem, že lze o Tralfamadoru říci, že s tím prakticky neměl nic společného.'"

Constant dole v šachtě přiložil ucho na šoupě, které otevíral. Podle zvuku vytékala voda pomalu.

Constant zaklel. Jednou z životně důležitých informací, které zmizely s Rumfoordem a zemřely se Salem, byla ta, jak se jim svého času dařilo udržovat bazén křišťálově čistý. Od chvíle, kdy se Constant údržby bazénu ujal, řas neustále přibývalo. Dno a stěny bazénu pokrývala vrstva sirupovitého slizu a tři sochy uprostřed, tři sirény z Titanu, byly skryty pod lepkavou mohylou.

Constant věděl o významu tří sirén ve svém životě. Dočetl se o tom - jednak v Kapesních dějinách Marsu, jednak v Autorizované upravené bibli Winstona Nilese Rumfoorda. Tři velké krásky pro něho dneska už moc neznamenaly, snad jen připomínku, že byl kdysi zmítán sexem.

Constant se vyšplhal ze šachty. "Odtéká pořád pomaleji," řekl Beatrici. "Pochybuju, že můžu vykopání těch trubek ještě odkládat."

"Opravdu?" řekla Beatrice a vzhlédla od svého rukopisu.

"Opravdu," řekl Constant.

"Inu - udělej, co je třeba," řekla Beatrice.

"To dělám celý život," řekl Constant.

"Zrovna jsem dostala nápad, který by měl přijít do knihy," řekla Beatrice, "jestli mi ovšem neuteče."

"Praštím ho lopatou, kdyby utíkal ke mně," řekl Constant.

"Buď, prosím, chvilku zticha," řekla Beatrice. "Jen co si to srovnám v hlavě." Vstala a zamířila ke vchodu do paláce, aby unikla rozptylování Constanta a Saturnových prstenců.

Dlouze se zahleděla na velký olej visící na stěně proti vchodu. Byl to jediný obraz v paláci. Rumfoord ho sem nechal přivézt až z Newportu.

Byl to obraz neuvěřitelně čisté holčičky v bílém, držící otěže svého bílého poníka.

Beatrice věděla, kdo je ta holčička. Obraz byl opatřen mosazným štítkem, na němž stálo: Beatrice Rumfoordová jako děvčátko.

Byl to značný kontrast - mezi holčičkou v bílém a starou dámou, která na ni teď hleděla.

Beatrice se náhle otočila k obrazu zády, vyšla opět na nádvoří. Myšlenka, kterou chtěla přidat do své knihy, dostala v její mysli jasnou podobu.

"Nejhorší věc, jaká by se komu vůbec mohla stát," řekla, "by byla, kdyby nebyl nikým a k ničemu využit."

Myšlenka ji uvolnila. Ulehla do Rumfoordová starého, anatomicky tvarovaného křesla, zdvihla oči k úděsně krásným Saturnovým prstencům - k Rumfoordově duze.

"Děkuju ti, žes mě využil," řekla Constantovi, "přestože jsem si nepřála být nikým využita."

"Rádo se stalo," řekl Constant.

Začal zametat nádvoří. Smetí, které zametal, bylo směsí písku, který sem navál zvenčí, slupek sedmikráskových semen, slupek pozemských buráků, prázdných plechovek od kuřecího masa a zmuchlaných koulí psacího papíru. Beatrice žila většinou o sedmikráskových semenech, burácích a kuřecím mase, protože takhle nemusela vařit, protože ani nemusela přerušovat psaní, když se chtěla najíst.

Mohla jednou rukou jíst a druhou psát - a na ničem v životě jí tolik nezáleželo jako na tom, aby napsala naprosto všechno.

Constant byl se zametáním zpola hotov a zastavil se u bazénu, aby se podíval, jak voda vytéká.

Odtékala pomalu. Slizká zelená mohyla skrývající tři sirény z Titanu se sotva začala nořit zpod opadající hladiny.

Constant se naklonil nad otevřenou šachtou, zaposlouchal se do zvuků vody.

Slyšel hudbu potrubí. A slyšel ještě něco.

Slyšel absenci důvěrně známého a milovaného zvuku.

Jeho družka Beatrice dodýchala.

 

Malachi Constant pohřbil svoji družku do titanské rašeliny na pobřeží Winstonova moře. Pohřbil ji v místě, kde nebyly žádné sochy.

Malachi Constant se s ní rozloučil, když byla obloha plná titanských modráčků. Muselo jich být přinejmenším deset tisíc, těch velkých a ušlechtilých ptáků.

Proměnili den v noc, rozechvěli vzduch svými bijícími křídly.

Ani jediný pták nevykřikl.

A za té noci uprostřed dne se na návrší shlížejícím na čerstvý hrob objevil Chrono, syn Beatrice a Malachiho. Měl na sobě pláštěnku z peří, kterou mával jako křídly.

Byl nádherný a silný.

"Děkuju vám, matko a otče," zakřičel, "za dar života. Sbohem!"

Zmizel a ptáci zmizeli s ním.

 

Starý Malachi Constant se vrátil zpátky do paláce se srdcem těžkým jako dělová koule. Zpátky do smutného domu ho táhlo jen přání opustit jej v naprostém pořádku.

Dřív nebo později přijdou jiní.

Měli by najít palác uklizený, čistý a připravený. Palác by měl o předchozím držiteli mluvit v dobrém.

Kolem Rumfoordova odřeného, anatomicky tvarovaného křesla ležela kulící vejce a divoké titanské jahody, hrnec kvašeného sedmikráskového mléka a pytel sedmikráskových semen, které Constant daroval Beatrici. Byly to potraviny podléhající zkáze. Nevydržely by do příchodu příštího držitele.

Constant je zanesl zpátky do dlabané kanoe. Nepotřeboval je. Nikdo je nepotřeboval. Když napřímil svá stará záda od kanoe, spatřil, že k němu po vodě kráčí Salo, malinký posel z Tralfamadoru. "Dobrý den," řekl Constant.

"Dobrý den," řekl Salo. "Děkuju vám, že jste mě zase složil dohromady."

"Netušil jsem, že se mi to povedlo," řekl Constant. "Ani jste nepíp."

"Povedlo se vám to," řekl Salo. "Jenom jsem se nemohl rozhodnout, jestli se mi chce pípat nebo nechce." S hlasitým sykotem vypustil ze svých chodidel vzduch. "Nejspíš zase povandruju dál," řekl.

"Přece jen doručíte své poselství?" řekl Constant. "Když někdo cestuje tak daleko pro semtele," řekl Salo, "nemá na vybranou, než pro slávu apríla svou cestu dokončit."

"Dneska umřela má družka," řekl Constant. "To je mi líto," řekl Salo. "Řekl bych vám: ‚Mohu pro vás něco udělat?' - ale Kapitán mi jednou řekl, že je to nejodpornější a nejhloupější fráze v lidské řeči."

Constant si zamnul ruce. Jediná společnice, kterou na Titanu ztratil, mu byla tím, čím byla jeho pravá ruka levé. "Schází mi," řekl.

"Vidím, že jste se konečně zamiloval," řekl Salo. "Teprve před pozemským rokem," řekl Constant. "Tak dlouho nám trvalo, než jsme si uvědomili, že smyslem lidského života, ať už ho řídí kdo chce, je láska ke každému, kdo je právě po ruce."

"Jestli vy nebo váš syn chcete hodit zpátky na Zemi," řekl Salo, "ani bych si moc nezaletěl."

"Můj chlapec se přidal k modráčkům," řekl Constant.

"To udělal dobře!" řekl Salo. "Sám bych se k nim přidal, kdyby mě chtěli."

"Země," řekl přemítavě Constant.

"Byli bychom tam za pár hodin," řekl Salo, "teď když loď zase běží jaksepatří."

"Je tady pusto," řekl Constant, "teď, když -" Potřásl hlavou.

 

Salo na zpáteční cestě k Zemi pojal podezření, že udělal tragickou chybu, když Constantovi navrhl, aby se vrátil na Zemi. Pojal je tehdy, když Constant trval na tom, aby přistáli v Indianapolisu ve státě Indiána v USA.

Constantovo naléhání bylo zarážející, neboť Indianapolis nebyl zdaleka ideálním místem pro starce bez domova.

Salo ho chtěl vysadit u tenisových kurtů v St. Petersburgu na Floridě v USA, ale Constant se po zvyku starců nedal ve svém původním rozhodnutí zviklat. Chtěl do Indianapolisu a bašta.

Salo se domníval, že Constant má v Indianapolisu příbuzné nebo snad staré obchodní partnery, ale ukázalo se, že tomu tak není.

"Neznám v Indianapolisu nikoho a nic o Indianapolisu nevím, s výjimkou jediné věci," řekl Constant, "věci, o které jsem se dočetl v jedné knížce."

"Co jste se v té knížce dočetl?" řekl znepokojeně Salo.

"Město Indianapolis ve státě Indiána," řekl Constant, "je prvním místem ve Spojených státech amerických, kde byl pověšen běloch za vraždu Indiána. Lidé, kteří pověsí bělocha za vraždu Indiána -" řekl Constant, "to jsou ti praví lidé pro mě."

Sálová hlava udělala v Cardanově závěsu salto. Jeho chodidla na železné podlaze lodi žalostně zamlaskala. Jeho pasažér očividně o planetě, k níž byl unášen rychlostí blízkou rychlosti světla, takřka nic nevěděl. Ještě že měl Constant peníze.

V tom byla jistá naděje. Měl skoro tři tisíce dolarů v různých pozemských měnách, jak je posbíral po kapsách Rumfoordových obleků v Tádž Mahalu.

A ještě že měl šaty.

Měl na sobě děsně pytlovitý, nicméně kvalitní tvídový oblek po Rumfoordovi, včetně klíčku univerzitního bratrstva Fí Beta Kappa na řetízku u hodinek, který se mu klenul přes vestu.

Constant měl dále pěkný svrchník, klobouk a galoše.

Když byla Země vzdálena necelou hodinu cesty, uvažoval Salo, co by ještě mohl udělat, aby Constant zbytek života snesitelně prožil, dokonce i v Indianapolisu.

A rozhodl se Constanta zhypnotizovat, aby alespoň posledních několik vteřin Constantova života poskytlo starci nezměrnou radost. Constantův život měl skončit dobře.

Constant byl už napůl v hypnotickém stavu z toho, jak zíral do kosmu lodním průzorem.

Salo k němu zezadu přistoupil a konejšivě ho oslovil.

"Jste unavený, hrozně unavený, Vesmírný tuláku, Malachi, Ujo," řekl Salo. "Zahleďte se na nejslabší hvězdu, Pozemšťane, a upřete mysl ke svým těžknoucím údům."

"Těžknou," řekl Constant.

"Jednoho dne zemřete, Ujo," řekl Salo. "Je mi líto, ale to je pravda."

"Pravda," řekl Constant. "Nelitujte mě."

"Až poznáte, že umíráte, Vesmírný tuláku," řekl hypnoticky Salo, "přihodí se vám cosi báječného." Popsal pak Constantovi šťastné obrazy, které si bude Constant představovat, než v něm život dohoří.

Bude to posthypnotická iluze.

"Probuďte se!" řekl Salo.

Constant se otřásl, odvrátil se od průzoru. "Kde to jsem?" řekl.

"Na tralfamadorské vesmírné lodi letící z Titanu k Zemi," řekl Salo.

"Ach," řekl Constant. "No jistě," řekl o chvilku později. "Musel jsem usnout."

"Dejte si šlofíka," řekl Salo.

"Ano - asi to udělám," řekl Constant Ulehl na lůžko.

Salo připoutal spícího Vesmírného tuláka k lůžku. Potom se připoutal ke svému křeslu u řídicího panelu. Nastavil tři ciferníky a dvakrát se u každého přesvědčil, že správně.

Potom stiskl jasně červené tlačítko.

Pohodlně se opřel. Teď už neměl nic na práci. Od této chvíle běželo všechno automaticky. Za třicet šest minut loď sama přistane na konečné stanici autobusové linky v předměstí Indianapolisu v Indiáne v USA na planetě Zemi ve sluneční soustavě v Mléčné dráze.

Budou tam tři hodiny ráno.

Bude to v zimě.

 

Vesmírná loď přistála v deseti centimetrech čerstvého sněhu na prázdné parcele na jižním okraji Indianapolisu. Nikdo nebyl vzhůru, aby ji viděl přistát.

Malachi Constant vystoupil z vesmírné lodi.

"Tamhle je autobusová zastávka, stará vojno," zašeptal Salo. Šeptání bylo nutné, neboť o deset metrů dále stál patrový hrázděný domek s otevřeným oknem do ložnice. Salo ukázal na zasněženou lavičku na chodníku. "Budete muset asi čtvrthodinku počkat," zašeptal. "Autobus vás zaveze přímo do centra. Požádejte řidiče, aby vás vysadil u nějakého slušného hotelu."

Constant přikývl. "Já si už poradím," zašeptal.

"Jak je vám?" zašeptal Salo.

"Teplo jako v peřince," zašeptal Constant.

Z nedalekého otevřeného okna ložnice se ozvala stížnost matně vyrušeného spáče. "Ááá, kdo to," stěžoval si spáč, "au vaj, daj-huh, uhmmmmmmmmmmm."

"Fakt je vám dobře?" zašeptal Salo.

"Ano. Výborně," zašeptal Constant. "Teplo jako v peřince."

"Hodně štěstí," zašeptal Salo.

"Tohle tady u nás neříkáme," zašeptal Constant.

Salo mrknul. "Já nejsem tady od vás," zašeptal. Rozhlédl se po dokonale bílém světě, ochutnal vlhké polibky sněhových vloček, zadumal se nad skrytým významem žlutých pouličních lamp svítících na svět tak bíle spící. "Krása," zašeptal.

"To si myslím," zašeptal Constant.

"Sim-fous!" vykřikl výhružně spáč na adresu každého, kdo by chtěl ohrožovat jeho spánek. "Žvou! Á-hou! Cože bamba? Nff."

"Měl byste jít," zašeptal Constant.

"Ano," zašeptal Salo.

"Sbohem," zašeptal Constant, "a díky."

"Bylo mi jen potěšením," zašeptal Salo. Zacouval do lodi, uzavřel přetlakovou komoru. Loď se vznesla s hukotem, jako když foukáte přes hrdlo láhve. Zmizela ve vířícím sněhu a byla tatam.

"Hůůbl-hůů," řekla.

Kroky Malachiho Constanta ve sněhu vrzaly, jak přecházel k lavičce. Smetl z lavičky sníh a posadil se.

"Fruff!" vykřikl spáč, jako by náhle všemu porozuměl.

"Bruff!" vykřikl v nelibosti nad tím, čemu náhle porozuměl.

"Šup-tam!" vykřikl, oznamuje nikoli nejistými slovy, co s tím hodlá udělat.

"Flaf!" vykřikl.

 

Spiklenci se patrně rozprchli.

A sníh padal.

Autobus, na který Malachi Constant čekal, měl toho rána dvouhodinové zpoždění - kvůli sněhové kalamitě. Když autobus přijel, bylo už pozdě. Malachi Constant byl mrtvý.

Salo ho zhypnotizoval tak, aby si ve chvíli smrti představoval, že vidí svého nejlepšího a jediného přítele Stonyho Stevensona.

Jak se tak nad Constantem honil sníh, představoval si, že se mraky rozevřely a propustily sluneční paprsek, sluneční paprsek jen a jen pro něho.

Po slunečním paprsku se svezla dolů zlatá vesmírná loď vykládaná diamanty, přistála v nedotčeném sněhu ulice.

Vystoupil z ní statný rudovlasý muž s velkým doutníkem. Byl mladý. Měl na sobě uniformu marťanské přepadové pěchoty, Ujovy staré party.

"Servus, Ujo," řekl. "Polez dovnitř."

"Dovnitř?" řekl Constant. "Kdo jste?"

"Stony Stevenson, Ujo. Copak mě nepoznáváš?"

"Stony?" řekl Constant. "Jsi to ty, Stony?"

"Kdo jinej by vydržel ten svinskej fofr?" řekl Stony. Zasmál se. "Polez dovnitř," řekl.

"A kam poletíme?" řekl Constant.

"Do ráje," řekl Stony.

"Jak to v ráji vypadá?" řekl Constant.

"Všichni jsou tam napořád šťastný," řekl Stony, "nebo aspoň do tý doby, dokud tenhle svinskej vesmír vydrží pohromadě. Nastup si, Ujo. Beatrice je už tam, čeká na tebe."

"Beatrice?" řekl Ujo, vstupuje do vesmírné lodi.

Stony uzavřel přetlakovou komoru, stiskl knoflík start.

"A to - to letíme rovnou do ráje?" řekl Constant. "Já - já přijdu do ráje?"

"Proč, to se mě neptej, stará páro," řekl Stony, "ale někdo tam nahoře tě má rád."