Kurt Vonnegut Jr.

TABATĚRKA Z BAGOMBA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Na útěku

Nechali doma vzkaz, že mladiství se dokážou zamilovat stejně opravdově jako dospělí - možná ještě opravdověji. A utekli neznámo kam. Odjeli v chlapcově modré fordce s dětskou botičkou pověšenou na zpětném zrcátku a s hromadou komiksů na rozpáraném zadním sedadle.

Policie po nich začala pátrat takřka okamžitě po ohlášení útěku a v novinách a v televizi ukazovali jejich fotky. Chytili je ale až za čtyřiadvacet hodin. Stačili se dostat až do Chicaga. Hlídkující policista je tam zahlédl v supermarketu a chytil je při nákupu, jenž připomínal celoživotní zásobu cukrovinek, kosmetiky, limonád a mražené pizzy.

Dívčin otec dal policistovi odměnu dvě stě dolarů. Dívčin otec byl Jesse K. Southard, guvernér státu Indiána.

Proto jejich útěk přilákal takovou pozornost veřejnosti. Je to vzrušující, když chlapec z polepšovny, který chodil guvernérovi sekat trávník, uteče s jeho dcerou.

Když státní policisté přivezli dívku do guvernérovy vily v Indianopolis, guvernér Southard prohlásil, že podnikne okamžité kroky, aby dosáhl zrušení dceřina závazku. Neuctivý reportér podotkl, že takový krok je zbytečný, protože k žádné svatbě nedošlo.

Guvernér vybuchl. "Ten chlapec se jí ani prstem nedotkl," zahřímal, "protože by mu to nikdy nedovolila! A jestli někdo řekne něco jiného, tak ho vlastnoručně seřežu jako psa."

Reportéři chtěli pochopitelně s dívkou mluvit a guvernér řekl, že za hodinu pro ně dcera bude mít oficiální prohlášení. Nebude to její první prohlášení o útěku z domova. V Chicagu udělali společně dívka s chlapcem reportérům a policistům přednášku o lásce, pokrytectví, útlaku mladistvých, nečitelnosti rodičů, a dokonce padla i slova o raketách, Rusku a vodíkové bombě.

Když však nyní dívka sešla dolů po schodech s novým prohlášením, protiřečila si v něm ve všem, co řekla v Chicagu. Prohlášení četla ze tří stránek napsaných na stroji a tvrdila v něm, že útěk byl hrůzným zážitkem, že chlapce nikdy nemilovala, že se musela zbláznit a že mladíka už nechce nikdy vidět.

Prohlašovala, že jediní lidé, které miluje, jsou její rodiče, že neví, jak jim má vynahradit všechno trápení, jež jim útěkem způsobila, že se teď soustředí jen na studium, aby se dostala na střední školu, a dodala, že si nepřeje, aby ji kdokoli fotografoval, protože po tom otřesném zážitku vypadá příšerně.

Nevypadala zrovna příšerně; měla jen děsný účes a ryšavý přeliv, protože jí chlapec ostříhal a obarvil vlasy, aby ji nikdo nepoznal. A trochu plakala. Nevypadala unavená. Vypadala mladá, divoká a chycená - to bylo všechno.

Jmenovala se Annie - Annie Southardová.

Když reportéři odešli, když šli chlapci ukázat dívčino nové prohlášení, guvernér se obrátil na dceru a řekl: "No, rozhodně ti chci poděkovat. Jsem ti za to nesmírně vděčný."

"Ty mi děkuješ za to, že jsem říkala všechny ty lži?"

"Děkuji ti za malý krůček k nápravě škody, kterou jsi napáchala."

"Můj vlastní otec, guvernér státu Indiána, mi přikázal, abych lhala," řekla Annie. "Na to nikdy nezapomenu."

"A nebyl to poslední rozkaz, který jsi ode mě dostala," prohlásil.

Annie na to nic neřekla, ale v duchu rodiče proklela. Rozhodla se, že od této chvíle jim nic nedluží. Až do smrti se k nim bude chovat chladně a odměřeně. Prokletí vešlo v okamžitou účinnost.

Annina matka Mary sešla po točitém schodišti do přízemí. Lži poslouchala z horního odpočívadla. "Myslím, žes to zvládl na výtečnou," řekla.

"Za daných okolností to bylo zřejmě nejlepší řešení," řekl guvernér Southard.

"Jen mě trochu mrzí, že jsme nemohli vystoupit ze stínu a říct, co si o tom o všem skutečně myslíme," řekla matka. "Že nemáme nic proti lásce, ani proti lidem, kteří nemají peníze." Chtěla Annie pohladit, ale dceřin varovný pohled ji včas zarazil. "Že nejsme snobové, drahoušku - a že nejsme necitelní lidé, kteří nefandí lásce. Láska je ten nejkrásnější cit na světě."

Guvernér se odvrátil a začal civět z okna.

"My v lásku věříme," řekla matka. "Víš přece dobře, jak moc miluju tvého otce - a jak moc tvůj otec miluje mě."

"Když budeš chtít příště vystoupit a něco říct, tak to řekni," řekl guvernér.

"Chtěla jsem to udělat," řekla jeho žena.

"Mluv o penězích, mluv o výchově, mluv o vzdělání, mluv o přátelích, mluv o zájmech," řekl guvernér, "a pak, když budeš chtít, se můžeš vrátit k tématu lásky." Otočil se a pohlédl na manželku a na dceru. "Mluv o štěstí, pro boha živého," řekl. "Stýkej se s tím hochem klidně dál, měj si svou hlavu, a až budeš plnoletá a my ti v tom nebudeme moci zabránit, vem si ho za muže," řekl dceři, "ale nejen že se z tebe stane ta nejnešťastnější žena pod sluncem, on bude zároveň tím nejnešťastnějším mužem na světě. Vznikne takový mišmaš, na který budeš moct být skutečně pyšná, protože se vdáš bez jediného předpokladu pro šťastné manželství - a tím jediným předpokladem teď myslím jedinou věc, která by vás nějak spojovala.

A jaké budete mít přátele?" řekl. "Tu jeho partu od kulečníku ze společenského klubu? A koupíš mu hned po svatbě krásný dům a krásný nábytek a krásné auto - nebo budeš čekat, až na to vydělá, což bude trvat do soudného dne? A budeš si s ním prohlížet ty jeho komiksy? Budou se ti líbit stejné komiksy jako jemu?" křičel guvernér.

"Kdo si myslíš, že jsi?" zeptal se Annie. "Myslíš, že jsi Eva a že Bůh pro tebe stvořil jen jednoho Adama?"

"Ano," řekla Annie, vyběhla po schodech do svého pokoje a práskla za sebou dveřmi. O chvilku později se z pokoje ozvala hudba. Annie pustila desku.

Guvernér a jeho žena stáli za dveřmi a poslouchali text písničky. Tady je:

 

Říkají, že nevíme, co je to láska, ááách,
dů-va-va, ou-ou, jééé
víme ale, co je psáno ve hvězdááách,
dů-va-va, ou-ou, jééé
a tak mě drž pevně v náručí,
dělej, co ti srdce poručí,
naše štěstí u nohou nám leží,
a co říkaj ostatní, na tom nám nezáleží.

 

Asi o dvanáct kilometrů dál na jih se na opačném konci města reportéři mačkali na vstupní verandě domu chlapcových rodičů.

Byl to starý a laciný přízemní dřevěný dům z roku 1926. Z předních oken byl výhled do neustále vlhkého přítmí prostorné verandy. Z postranních oken bylo vidět k sousedům, jejichž dům stál o tři metry dál. Slunce se dostalo do domu jen jediným zadním oknem, ale to, jak už to někdy bohužel bývá, vedlo jen do malé spíže.

Ani chlapec, ani jeho matka či otec neslyšeli reportéry klepat. V obývacím pokoji byla puštěná televize, v kuchyni vyhrávalo rádio a rodina se zrovna hádala v jídelně na vzdáleném konci domu.

Hádka se týkala takřka všeho, ale momentálně byl na pořadu chlapcův knírek. Nechával si ho růst už měsíc a otec ho právě přistihl, jak si ho černí krémem na boty.

Chlapec se jmenoval Rice Brenter. Novináři nelhali, když napsali, že strávil nějaký čas v nápravném zařízení pro mladistvé. Ale od jeho propuštění už utekly tři roky. Poslali ho tam proto, že ve třinácti letech ukradl během jednoho týdne šestnáct automobilů. Od té doby se však, až na útěk s Annií, do ničeho vážného nenamočil.

"Teď napochoduješ do koupelny," řekla jeho matka, "a tu hrůzu si okamžitě oholíš."

Rice nikam nepochodoval. Zůstal stát na místě.

"Slyšels, co řekla tvá matka, ne?" řekl otec. Když se Rice stále ještě nehýbal, otec se ho pokusil zesměšnit. "Asi si takhle připadá jako chlap - jako úžasnej neodolatelné] mazák," řekl.

"Nevypadá jako chlap," řekla matka. "Vypadá jako tuctovej libovej frajer."

"Teďs na to kápla," řekl otec. Ta nálepka se mu líbila a trochu se uvolnil. V jedněch novinách o něm psali jako o "tuctovém školním hospodáři s týdenním platem osmdesát devět dolarů a šedesát dva centů. Zmínka o dvaašedesáti centech ho obzvlášť namíchla. "Jo, tuctovej otec s tejdenním platem devětaosmdesát dolarů a dvaašedesát centů má za syna tuctovýho libovýho frajera," řekl. "Naše rodina je dneska skutečně slavná."

"Uvědomuješ si vůbec, jaký máš štěstí, že teďka nesedíš v base?" řekla Riceova matka. "Tam by ti bez ňákejch velkejch cavyků oholili nejen ty chlupy pod nosem, ale i celou hlavu."

Rice rodiče moc neposlouchal. Vnímal je jen natolik, aby ho jejich řeči udržovaly ve stavu příjemného nasupení. Myslel na své auto. Koupil si ho za peníze, které si sám vydělal. Rodiče mu na něj nemuseli přidat ani cent. Rice se teď v duchu zapřisáhl, že jestli se mu ho rodiče pokusí vzít, uteče z domova nadobro.

"Basu zná jak svý boty. Už v ní jednou bručel," řekl otec.

"Pro mě za mě, ať si ten knírek nechá, když se mu tak líbí," řekla matka. "Jen bych si přála, aby se aspoň jednou na sebe mrknul do zrcadla, aby viděl, jak vypadá směšně."

"No dobře - ať si ho teda nechá," řekl otec. "Ale jednu věc si rozhodně nenechá - a na to máš mý čestný slovo. Teď mluvím o tom jeho auťáku."

"Ámen!" řekla matka. "Hezky napochoduje do obchodu s ojetinama, auto tam prodá, napochoduje do banky, uloží si tam prachy na vkladní knížku a pak napochoduje domů a vkladní knížku nám odevzdá." Když vyhlašovala toto komplikované rozhodnutí, dostávala se do stále bojovnější nálady a nakonec pochodovala po místnosti jako John Philip Sousa.

"Teď mi mluvíš z duše," řekl její muž.

Nyní, kdy se rodiče konečně dostali k tomuto tématu, automobil se stal dominantním a nejhlasitějším předmětem sporu. Stará modrá fordka se v očích rodičů stala tak hrozivým a zhoubným symbolem Riceovy osobní svobody, že o ní mohli reptat donekonečna.

"Je to tak - ten auťák musí pryč," řekla matka, jež se stačila konečně zadýchat.

"To auto tady končí," řekl otec.

"Já taky," řekl Rice. Vyšel zadním vchodem, vlezl si za volant, pustil rádio a odjel.

Z rádia se ozvala hudba. Hráli písničku o dvou mladičkých lidech, kteří se rozhodli, že se vezmou, přestože neměli ani vindru. Takhle zněl její refrén:

Nebudeme doma mít žádný zařízení, žádný peršany či drahý rámy na obrázky,

štěstí nám však nezhatí žádný nařízení, protože to bude, bejby, hnízdo naší lásky.

Asi kilometr od guvernérovy vily Rice zastavil, vlezl do telefonní budky a vytočil Southardovo soukromé číslo.

Naladil hlas asi o půl oktávy výš a zeptal se, zda by mohl mluvit s Annií.

Sluha, jenž zvedl sluchátko, řekl: "Je mi líto, pane, ale slečna momentálně nebere telefon. Kdo volá, prosím?"

"Řekněte jí, že volá Bob Counsel," řekl Rice. Counsel byl syn muže, jenž nesmírně zbohatl na veřejných prádelnách s pračkami na mince. Většinu volného času trávil v místním společenském klubu a byl zamilovaný do Annie až po uši.

"Nepoznal jsem hned váš hlas, pane Counsele," řekl sluha. "Můžete, prosím, momentík počkat?"

O pár vteřin později vzala telefon Annina matka. Chtěla tak zoufale věřit, že dceru skutečně volá ten slušný, pohledný a vážený Bob Counsel, že ji ani na chvilku nenapadlo, že by mohlo jít o podvod. A většinou mluvila jen ona, takže Riceovi stačilo jen občas něco zamumlat na souhlas.

"Ach Bobe, Bobe, Bobe - drahý hochu," řekla. "To je od tebe strašně milé, že voláš. Modlila jsem se, aby ji někdo takový zavolal! Annie si zkrátka musí promluvit s někým svého věku. Já a otec jsme s ní sice mluvili, a myslím, že nám rozuměla, ale dneska je mezi generacemi strašná propast.

Tahle věc - tahle politováníhodná událost, kterou si Annie prošla," řekla paní Southardová, "je spíš něco jako nervové zhroucení. Tedy ne že by se Annie nervově zhroutila, ale není to ona - není to ta Annie, jak ji všichni známe. Rozumíš mi, co tím chci říct?"

"Jo," řekl Rice.

"Bude tak šťastná, že voláš, Bobe - že má stále ještě své staré přátele, na které se může spolehnout. Když naše Annie uslyší tvůj hlas," řekla guvernérova žena, "bude vědět, že všechno bude zase v pořádku."

Paní Southardová šla pro Annii a po chvíli Rice slyšel ve sluchátku, že se začaly hádat. Annie řekla, že Boba Counsela nenávidí, že je to parchant, namyšlenec a maminčin mazánek. Pak někdo zřejmě zakryl sluchátko rukou, takže Rice slyšel až Annii, když konečně vzala telefon.

"Haló," řekla bezbarvým hlasem.

"Myslel jsem, že by se ti mohla líbit kratší projížďka - že bys aspoň na chvíli mohla zapomenout na svý potíže," řekl Rice.

"Cože?" řekla Annie.

"To jsem já, Rice," řekl. "Řekni matce, že si jedeš zahrát do klubu s tím milým slušňákem Bobem Counselem tenis. Sejdem se u benzínový pumpy na Šestačtyřicátý a Illinois."

A tak o půl hodiny později opět vyrazili do světa v modré fordce s dětskou botičkou zavěšenou na zpětném zrcátku a s hromadou komiksů na rozpáraném zadním sedadle.

Když Annie a Rice opouštěli hranice města, z rádia zněla písnička:

 

Ou, bejby, bejby, bejby,
dneska je můj šťastnej den,
protože tvá ryzí láska
změnila ho v sladkej sen.

 

A vzrušující honička začala nanovo.

 

Annie a Rice přejeli hranici s Ohiem po venkovské cestě a přes rachocení štěrku mezi blatníky poslouchali rádio.

Netrpělivě si vyslechli zprávy o nepokojích v Bangalore, o havárii letadla v Irsku a o muži, jenž v Západní Virginii vyhodil s pomocí nitroglycerinu manželku do povětří. Hlasatel si nechal nejlepší zprávu nakonec - že Annie a Rice, Julie a Romeo, opět vzali do zaječích.

Hlasatel nazval Riceho "Rick". Tak mu předtím ještě nikdy nikdo neřekl a Riceovi i Annii se to líbilo.

"Od teďka ti budu říkat Ricku," řekla Annie.

"To klidně můžeš," řekl Rice.

"Stejně vypadáš spíš jako Rick než Rice," řekla Annie. "Proč ti vlastně dali jméno Rice?"

"Copak jsem ti to už neříkal?" řekl Rice.

"Jestli ano," řekla Annie, "tak jsem to zapomněla."

Ve skutečnosti jí to Rice vyprávěl už nejméně desetkrát, ale Annie ho nikdy neposlouchala. Rice ji vlastně taky nikdy neposlouchal. Kdyby se navzájem poslouchali, brzy by měl jeden druhého plné zuby a takhle se tomu vyhnuli.

A tak se jejich rozhovory točily kolem bezvýznamných maličkostí. Spojovaly je jen dva subjekty - sebelítost a cosi, čemu se říká láska.

"Moje matka měla nějakýho předka, kterej se jmenoval Rice," řekl Rice. "Byl to doktor a mám takový tušení, že byl docela slavnej."

"Doktor Siebolt je jediný člověk, který se mi snažil rozumět jako člověku," řekla Annie. Dr. Siebolt byl guvernérův rodinný lékař.

"Matka měla i jiný slavný předky," řekl Rice. "Nevím teda už, co dělali, ale něčím se tutově proslavili."

"Doktor Siebolt byl vždycky ochotný si vyslechnout, co mě trápilo na duši," řekla Annie. "Moji rodiče si na to nikdy nenašli čas."

"Proto jsem taky tátu vždycky tak štval - protože mi v žilách koluje tolik krve z matčiny strany," řekl Rice. "Víš, já rád podnikám různý věci a různý věci chci mít a chci žít a občas si zariskovat, ale lidi z otcovy strany na něco takovýho prostě nikdy neměli dost fištrónu."

"S doktorem Sieboltem jsem mohla mluvit i o lásce - mohla jsem s ním vlastně mluvit o čemkoli," řekla Annie. "Ale před rodiči jsem si musela nechávat celou řadu věcí pro sebe."

"Jistota především - to je jejich motto," řekl Rice. "Ale moje motto to teda v žádným případě není. Chtěj, abych skončil jako oni, ale já takovej prostě nejsem."

"Je to strašné, když před někým musíš v sobě něco dusit," řekla Annie. "Já jsem pořád jen brečela a brečela a rodiče nedovedli pochopit, proč jsem tak nešťastná."

"Přesně kvůli tomu jsem tehda švihnul ty auťáky," řekl Rice. "Prostě mi z toho jednoho dne přeskočilo. Chtěli, abych se choval jako otec, ale já takovej prostě nejsem. Nikdy mi nerozuměli. Dodneška mě nepochopili."

"Ale nejhorší bylo," řekla Annie, "když mi otec poručil lhát. V tu chvíli jsem si uvědomila, že rodiče vůbec nezajímá pravda. Zajímá je jen to, co si myslí ostatní."

"Letos v létě jsem ve skutečnosti vydělával větší prachy než táta nebo kterejkoli z jeho bráchů. To ho děsně vytáčelo. Nedokázal se s tím prostě vyrovnat."

"Matka se se mnou jednou začala bavit o lásce," řekla Annie, "a já měla co dělat, abych se dokázala udržet a nezačala křičet, ,Vždyť ty vůbec nevíš, co to láska je! Nikdy jsi to nevěděla!'"

"Mý rodiče mi furt říkali, že se mám chovat jako chlap," řekl Rice. "Ale když jsem se tak začal konečně chovat, tak mohli normálně vyletět z kůže. Co má potom člověk teda dělat?"

"Ale i když jsem na ni začala křičet," řekla Annie, "tak vůbec neposlouchala, co říkám. Matka nikdy neposlouchá. Myslím, že se bojí poslouchat. Víš, jak to myslím, ne?"

"Můj starší brácha byl vždycky jejich mazánek. Ten moh' udělat cokoli a vždycky to bylo v rychtyku. Ale jakmile jsem udělal něco já, tak to bylo vždycky špatně. Ty ses nikdy s mým bráchou nesetkala, že jo."

"Když mě otec přinutil, abych lhala, tak se ve mně něco zlomilo," řekla Annie.

"Máme fakt kliku, že jsme se našli," řekl Rice.

"Co?" řekla Annie.

"Říkal jsem, že máme kliku, že jsme se našli," řekl Rice.

Annie ho chytila za ruku. "Ó, ano, ano, ano," řekla vroucně. "Když jsem tě poprvé viděla na tom golfovém hřišti, tak jsem málem umřela, protože jsem okamžitě věděla, že jsme jeden pro druhého jako dělaný. Ty jsi kromě doktora Siebolta první člověk, který mi skutečně rozumí."

"Kromě jakýho doktora?" zeptal se Rice.

 

Guvernér Southard měl doma v pracovně puštěné rádio. Annii a Rice právě chytili třicet kilometrů západně od Clevelandu a Southard chtěl slyšet, co o tom budou říkat ve zprávách.

Zatím však slyšel jen hudbu a poslouchal ji i teď:

 

Půjdem spolu za školu,
ty má malá hrdličko,
zůstaneme pospolu,
zablbnem si maličko.

 

Guvernér rádio vypnul. "Jak si někdo může dovolit pustit něco takovéhleho do éteru?" řekl. "Veškerý americký zábavní průmysl nedělá nic jiného, než radí dětem jak zabít své rodiče - a přitom taky sebe."

Tu otázku položil své ženě a Brentnerovým, rodičům chlapce, kteří s ním teď seděli v pracovně.

Brentnerovi zavrtěli hlavou, že nevědí, co na guvernérovu otázku odpovědět. Byli k smrti vyděšení, že se ocitli v guvernérově přítomnosti. Za celou dobu takřka nic neřekli, jen synův čin několikrát odsoudili a od začátku návštěvy mumlali tiché omluvy. Ať řekl guvernér cokoli, strnule s ním souhlasili.

A guvernér toho řekl spoustu. Řekl, že zápasí s nejtěžším rozhodnutím v životě. S tichým souhlasem manželky a Brentnerových se snažil najít řešení, jak to udělat, aby uprchlíci dospěli natolik, aby si uvědomili, co dělají, a aby se to už vícekrát neopakovalo.

"Máte nějaký návrh, pane Brentnere?" zeptal se Riceova otce.

Riceův otec pokrčil rameny. "Nemám nad ním žádnou moc, pane," řekl. "Kdyby mi někdo poradil, jak ho zvládnout, rád bych to zkusil, ale..." Pan Brentner větu nedokončil.

"Ale co?" řekl guvernér.

"Je už skoro dospělej, pane guvernére," řekl Riceův otec, "a zvládnout ho je asi tak stejně snadný jako pokusit se zvládnout kterýhokoli jinýho chlapa, kterej má svou hlavu - tedy takřka nemožný." Zamumlal ještě něco, čemuž guvernér nerozuměl, a opět pokrčil rameny.

"Promiňte?" řekl guvernér.

Riceův otec to zopakoval o trochu hlasitěji. "Řekl jsem, že mě vůbec nerespektuje."

"Bože na nebi, určitě by vás respektoval, kdybyste se nebál použít svou otcovskou autoritu a byl na něj jaksepatří přísný!" řekl guvernér rozhorleně.

Riceova matka udělala nejodvážnější věc v životě. Byla vzteky bez sebe, že guvernér hází všechnu vinu na jejího syna, a tak se mu postavila. "Možná, že kdybysme syna vychovali tak, jako jste vy vychovali svou dceru," řekla, "tak bysme tu dneska nemuseli nic řešit."

Guvernér se zatvářil překvapeně. Sedl si za psací stůl. "To jste řekla hezky od srdce, paní," řekl. Otočil se na svou ženu. "Asi bychom měli tajemství výchovy naší dcery rozhlásit do světa."

"Annie není špatná dívenka," řekla jeho žena.

"Náš kluk taky není žádnej gauner," řekla Riceova matka, jež byla teď, když se odvážila guvernérovi postavit, pěkně rozohněná.

"Já - nemyslím si, že by to byl špatný hoch," řekla guvernérova žena.

"Dneska už není. To je na tom to nejdůležitější," vyhrkl Riceův otec. Vzal si příklad z manželčiny odvahy a ještě dodal, "a vaše dcera už taky není žádná dívenka."

"Navrhujete tedy, aby se vzali?" řekl guvernér nevěřícně.

"Já nic nenavrhuju," řekl Riceův otec. "Já nejsem člověk, kterej má právo něco navrhovat. Ale třeba se maj skutečně rádi. Třeba si byli souzený. Možná by spolu byli šťastný až do smrti, kdybysme je teda nechali." Rozhodil rukama. "Já fakt nevím!" řekl. "Vy snad jo?"

 

Annie a Rice čekali na policejní stanici poblíž Clevelandu na odvoz domů a mluvili tam s reportéry. Tvrdili sice, že jsou nešťastní, ale spíš vypadali, že si to docela užívají. Právě vyprávěli reportérům o penězích.

"Lidé příliš lpí na penězích," řekla Annie. "Ale co jsou vlastně peníze? Kdy na ně lidi konečně přestanou pořád myslet?"

"My nechcem od jejích rodičů žádný prachy," řekl Rice. "Možná si její rodiče myslej, že jdu po jejich penězích. Ale já je nechci. Chci jen jejich dceru."

"Mně nebude vadit, když mě rodiče vydědí," řekla Annie. "Já vyrůstala mezi samými bohatými lidmi a viděla jsem, jak jsou kvůli penězům v jednom kuse ustrašení a nešťastní. Lidé, kteří mají spoustu peněz, se neustále obávají, že by o ně mohli přijít, a dočista zapomenou žít."

"Vždycky dokážu vydělat na střechu nad hlavou a na kus toho žvance, abysme neumřeli hlady," řekl Rice. "Vydělávám víc než můj otec. Auťák mám splacenej do posledního pětníku. Patří jenom mně."

"Já můžu jít taky pracovat," řekla Annie. "Aspoň si budu vážit sama sebe víc, než kdybych měla dělat jen to, co po mně chtějí rodiče, čili stýkat se s hromadou dalších zkažených lidí a předstírat, že mě to baví."

Do místnosti vstoupil státní policista a řekl Annii, že jí volá otec. Guvernér státu Indiána s ní chce mluvit.

"K čemu by mi to asi bylo?" řekla Annie. "Jejich generace naší generaci nerozumí a nikdy jí rozumět nebude. Nechci s ním mluvit."

Policista odešel. Za několik minut se vrátil.

"To pořád ještě čeká na telefonu?" řekla Annie.

"Ne, slečno," řekl policista. "Dal mi pro vás zprávu."

"Týjo," řekla Annie. "Doufám, že bude stát za to."

"Je to zpráva i od tvých rodičů," řekl Riceovi policista.

"Nemůžu se dočkat, až ji uslyším," řekl Rice.

"Tohle vám vzkazujou," řekl policista s nepřítomně úředním výrazem ve tváři. "Máte se vrátit domů svým autem, až budete chtít. A až se vrátíte, chtějí, abyste se okamžitě vzali a začali žít svůj vlastní šťastný život."

Annie a Rice se kodrcali domů v modré fordce s dětskou botičkou kinklající se na zpětném zrcátku a s hromadou komiksů na rozpáraném zadním sedadle. Jeli po hlavních dálnicích. Už je nikdo nepronásledoval.

Měli puštěné rádio a v každých zprávách opakovali úžasnou novinu: Annie a Rice se budou brát. Opravdová láska dosáhla dalšího ohromujícího vítězství.

Když mladí milenci konečně dorazili na hranice Indiány, slyšeli zprávu o svém nepopsatelném štěstí už nejméně desetkrát. Byli tak zaplaveni vyčerpávajícími přívaly štěstí, že začali vypadat jako prodavači v supermarketu v předvečer Štědrého dne.

Rice rádio vypnul. Annie si nechtěně nahlas oddechla. Cestou domů toho moc nenamluvili. Neměli o čem. Všechno bylo tak jasně nalinkované - všechno dostalo, jak se říká v obchodních kruzích, konečnou podobu.

Když vjížděli do Indianopolis, dostali se do dopravní zácpy a na každém semaforu čekali na další zelenou vedle auta, v němž řvalo malé dítě. Rodiče dítěte byli velmi mladí. Manželka nepřestávala manžela kvůli něčemu plísnit a mladý muž vypadal, že by nejradši vyrval volant a praštil ji s ním přes hlavu.

Rice opět zapnul rádio, v němž hráli tuto písničku:

 

Ošálili jsme všechny, co tvrdili
že naše láska není skutečná,
teď jsme ji navždy polibkem stvrdili
a já budu jen tvůj a ty budeš má.

 

Annie byla stále nervóznější a Rice přepínal stanice jako šílený. Ale na každé stanici hulákali něco o vítězství nebo o pronásledování mladistvých milenců. A o něčem podobném mlel někdo v rádiu i ve chvíli, když stará modrá fordka zastavila před bránou guvernérovy vily.

Vyšel je přivítat jen jeden člověk - policista, jenž bránu hlídal. "Gratuluju, pane... paní," řekl uhlazeně.

"Děkuju," řekl Rice. Otočil klíčkem ve startéru a rázem všechno vypnul. S vychladnutím lamp v rádiu a motoru pod kapotou vychladla i poslední iluze dobrodružství.

Policista obešel auto a na Annině straně otveřel dveře. Dveře zrezivěle zavrzaly. Z auta vypadly dvě kostičky želé a dopadly na neposkvrněný asfalt. Jedna byla zelená. Druhá byla bílá. Byly na nich nalepené kousky cupaniny. "Ricei?" řekla Annie.

"Hm?" řekl Rice.

"Je mi to líto," řekla, "ale asi bych ten kolotoč nezvládla."

Rice ze sebe vydal zvuk jako vzdálená parní píšťala. Byl šťastný, že se z toho vyzuje.

"Mohli bychom si promluvit o samotě?" zeptala se Annie policisty.

"Promiňte," řekl policista a stáhl se do ústraní.

"Myslíš, že by to fungovalo?" řekla Annie.

Rice pokrčil rameny. "Nějakej čas zřejmě jo."

"Víš co?" řekla Annie.

"Co?" řekl Rice.

"Jsme ještě oba hrozně mladí," řekla Annie.

"Zas ne tak mladý, abysme nemohli bejt zamilovaný," řekl Rice.

"Ne," řekla Annie. "Na to tak mladí nejsme. Ale na všechno ostatní, co s sebou láska přináší, asi ano." Políbila ho. "Sbohem, Ricei. Mám tě ráda."

"Já tě mám taky rád," řekl Rice.

Annie vystoupila a Rice odjel.

Když odjížděl, začalo opět hrát rádio. Teď hrálo starou píseň a v té se zpívalo:

 

Teď nastal čas sladké sbohem dát
všemu, co nikdy nemohlo se stát,
slibům, co nemohli jsme dodržet,
své slovo zase musíme vzít zpět.

Kdybychom chtěli svou lásku dokázat,
ocitla by se v temném nebezpečí,
a tak jí službu mužem prokázat,
že řeknem sbohem a dost už bylo řečí.