Kurt Vonnegut Jr.

TABATĚRKA Z BAGOMBA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

B9T-N3B9T

Všechno bylo naprosto perfektní.

Na světě už neexistovala žádná vězení, žádné chudinské čtvrti, žádní tělesně postižení lidé, žádná bída a žádné války.

Všechny choroby byly vymýceny. Totéž se dalo říct o stáří.

Smrt se kromě nešťastných náhod stala dobrodružstvím pro dobrovolníky.

Populaci Spojených států se podařilo stabilizovat na čtyřicet milionů duší.

Jednoho jasného dopoledne čekal v jedné chicagské porodnici muž jménem Edward K. Wehling mladší, až jeho žena porodí. Byl jediným mužem v čekárně. Rodilo se už jen velmi málo dětí.

Wehlingovi bylo šestapadesát a byl vlastně ještě mladík, protože průměrný věk byl sto devětadvacet let.

Přístroje zjistily, že jeho žena čeká trojčata. Byly to jejich první děti.

Mladý Wehling seděl ohnutý na židli s tváří v dlaních. Měl zmuchlané šaty a byl tak tichý a nehybný, že byl takřka neviditelný. Jeho mimikry byly dokonalé, neboť čekárna také nevypadala zrovna reprezentativně. Židle a stolky s popelníky byly odtažené od zdí a podlaha byla přikrytá pocákanou plachtou.

Čekárnu právě malovali. Přestavovali ji na památník muže, jenž se rozhodl dobrovolně umřít.

Zatrpklý starý muž, asi dvě stě let starý, seděl na štaflích a vytvářel nástěnnou malbu, jež se mu nelíbila. V dobách, kdy lidé ještě viditelně stárnuli, by mu hádali kolem pětatřiceti. Natolik totiž stačil zestárnout, než vědci objevili lék proti stárnutí.

Muž maloval na zeď krásnou zahradu, kde muži a ženy v bílých pláštích, lékaři a sestry ryli a hnojili záhony, sázeli sazeničky a postřikovali zeleň proti škůdcům. Muži a ženy v purpurových uniformách záhony pleli, poráželi staré a nemocné stromy, hrabali staré listí a odnášeli ho do spalovače odpadu.

Nikdy, nikdy, nikdy - dokonce ani ve středověkém Holandsku či ve starém Japonsku - neměli zahradu tak úzkostlivě a bezchybně obhospodařovanou. Každá rostlina zde měla dostatek půdy, světla, vláhy, vzduchu a hnojiva.

Chodbou porodnice procházel lapiduch a tiše si zpíval populární písničku:

 

Jestli nechceš mou lásku snovou,
řeknu ti, co teď udělám,
půjdu za dívkou purpurovou,
tomuhle světu sbohem dám.
Jestli nechceš mé milování,
proč bych tu měl déle zůstávat?
Zmizím odtud už za svítání,
jinému tím chci šanci dát.

 

Lapiduch pohlédl na nástěnnou malbu a na malíře. "Vypadá to tak opravdicky," řekl, "že si úplně dovedu představit, jak stojím uprostřed tý zahrady."

"Z jakýho důvodu si myslíte, že tam nejste?" řekl malíř a satiricky se usmál. "Jmenuje se to Šťastná zahrada života, víte?"

"Doktor Hitz se vám docela poved," řekl lapiduch.

Mluvil o jednom ze zobrazených mužů v bílém plášti, věrném portrétu primáře porodnice dr. Benjamina Hitze, výjimečně pohledného muže.

"Zbejvá vám ale doplnit ještě celou kupu tváří," řekl lapiduch. Chtěl tím říct, že řada postav na obraze ještě neměla hotové obličeje. Postavy měly představovat důležité činitele z porodnice či z chicagské pobočky Federálního úřadu Konce.

"To musí bejt hezkej pocit umět namalovat něco takhle věrně," řekl lapiduch.

Na malířově tváři se objevil pohrdlivý výraz. "Vy si myslíte, že jsem na tuhle mazanici hrdej? Myslíte si, že tohle je moje představa, jak život ve skutečnosti vypadá?"

"A jak podle vás život vypadá?"

Malíř ukázal na pocákanou plachtu pod sebou. "To je docela dobrá reprodukce," řekl. "Zarámujte si to a dostanete obraz života mnohem realističtější, než je tenhle kýč."

"Nejste vy náhodou tak trochu zapšklej starej mrzout?" zeptal se lapiduch.

"Je to snad zločin?" řekl malíř.

"Jestli se vám tu nelíbí, dědku, proč nezavoláte -" Lapiduch uzavřel myšlenku telefonním číslem, jež měli vytočit lidé, kteří již nechtěli déle žít. Písmeno "B" na začátku čísla zabečel jako ovce.

Bylo to číslo B9T-N3B9T.

B9T-N3B9T bylo číslo ústavu, mezi jehož vynalézavé lidové přezdívky patřily mimo jiné i "Šrotovačka", "Konzervárna", "Masomlejn", "Splachovač", "Odvšivovací stanice", "Východ z nouze", "Sbohem, mami", "Veselej hejsek", "Letmej polibek", "Černý Petr", "Stoupa", "Konečná" a "Tobogan".

"Být či nebýt" bylo telefonní číslo obecních plynových komor Federálního úřadu Konce.

Malíř se na lapiducha ušklíbl. "Až se rozhodnu, že je čas jít," řekl, "tak k tomu rozhodně nehodlám používat Splachovač."

"Jeden z těch, co si to dělaj rádi sami, co, dědku?" řekl lapiduch. "Nechávat po sobě bordel. Proč trochu nemyslíte na lidi, který po vás budou muset uklízet?"

Malíř udělal obscénní gesto, čímž vyjádřil svůj postoj k soužení lidí, kteří ho přežijí. "Řek" bych, že svět by se s trochou čurbesu navíc dokázal vypořádat," řekl.

Lapiduch se zasmál a odešel.

Wehling, čekající budoucí otec, něco zamumlal s hlavou v dlaních a opět ztichl.

Do čekárny vstoupila statná, obhrouble vyhlížející žena v lodičkách. Její lodičky, punčocháče, nepromokavý kabát, kabelka a vojenská čapka byly purpurové barvy, již malíř nazval "barvou hroznů v Soudný den".

Na purpurové kabelce měla odznak provozního oddělení Federálního úřadu Konce, na němž byl zobrazen orel sedící na otočné závoře.

Žena trpěla virilismem - pod nosem měla zřetelný knírek. Na hosteskách z obecních plynových komor bylo zajímavé, že ať vypadaly při nástupu do zaměstnání sebeženštěji, do pěti let všem narostl knír.

"Jsem tady správně?" zeptala se malíře.

"To záleží na tom, kvůli čemu jste sem přišla," řekl. "Vy jste nepřišla rodit, že?"

"Řekli mi, že tu mám stát modelem pro nějakej obraz," řekla. "Jmenuju se Leora Duncanová." Žena čekala.

"A kráglujete lidi," řekl malíř.

"Promiňte?" řekla.

"Ale nic," řekl.

"To je vážně krásná malba," řekla žena. "Vypadá to jako nebe nebo něco takovýho."

"Nebo něco takovýho," řekl malíř. Z kapsy pláště vytáhl seznam. "Duncanová, Duncanová, Duncanová," říkal, když hledal na seznamu její jméno. "Jo, mám vás tu. Dostalo se vám cti bejt zvěčněná. Vidíte nějaký tělo, na který byste chtěla posadit svou hlavu? Tady vlevo je ještě pár postav na výběr."

Žena malbu studovala. "Týjo," řekla, "vypadaj všechny stejně. Já umění vůbec nerozumím."

"Tělo jako tělo, co?" řekl malíř. "No dobrá. Jako akademickej malíř bych doporučil tohleto." Ukázal na ženskou postavu bez tváře, jež nese uschlé stonky do spalovače odpadu.

"No," řekla Leora Duncanová, "to by se hodilo spíš pro někoho z komunálních služeb, ne? Já jsem z provozního. Já nemám s odpadkama nic společnýho."

Malíř spráskl ruce s předstíraným potěšením v očích. "Tak to vidíte! Nejdřív řeknete, že umění nerozumíte, a vzápětí dokážete, že mu rozumíte víc než já! Samozřejmě že členka uklízeči čety by nebyla pro hostesku ta správná role! K vám by se hodilo spíš něco řezat nebo vytrhávat." Ukázal na postavu v purpurové uniformě, jež odřezávala z jabloně uschlou větev. "Co byste řekla týhletý?" řekl. "Líbila by se vám?"

"Ježkovy oči!" řekla Leora, zrudla a začala se chovat pokorně. "To - to bych stála hned vedle doktora Hitze."

"A to by vám vadilo?"

"Bože, to v žádným případě!" řekla. "Já jen - to by byla obrovská pocta."

"Áha, vy ho obdivujete, co?" řekl malíř.

"A kdo ho neobdivuje?" řekla a hleděla zbožně na doktorův obraz. Byl to portrét opáleného, bělovlasého, dvě stě čtyřicet let starého všemocného Dia. "Kdo ho neobdivuje?" řekla znovu. "Vždyť založil v Chicagu první plynový komory."

"S radostí vás vedle něj zvěčním," řekl malíř. "Ale nebude vám vadit, že budete odřezávat starou uschlou větev?"

"Ne, protože vlastně něco podobnýho dělám," řekla. O své práci raději pomlčela. Náplní její práce byla snaha, aby se lidé, které zabíjela, cítili jako v bavlnce.

A zatímco Leora Duncanová stála modelem pro svůj portrét, do čekárny vtrhl jako velká voda sám dr. Hitz. Měřil dva metry čtrnáct a překypoval důležitostí, úspěchy a radostí ze života.

"No vida, slečna Duncanová! Slečna Duncanová!" řekl a zavtipkoval. "Co tu děláte? Odsud lidé neodcházejí. Sem naopak přicházejí!"

"Budeme spolu na jednom obraze," řekla plaše.

"Výborně!" řekl dr. Hitz. "A panečku na jakém obraze, co? Není úžasný?"

"Je to pro mě velká čest, že tam můžu bejt s várna," řekla.

"Pro mě je naopak velká čest, že tam mohu být s vámi. Bez žen, jako jste vy, by tenhle náš nádherný svět prostě nefungoval."

Zasalutoval jí a vykročil ke dveřím, jež vedly na porodní sály. "Hádejte, co se zrovna narodilo?" řekl.

"To bych neuhodla," řekla.

"Trojčata!" řekl.

"Trojčata!" řekla. Vykřikla to s takovým důrazem, neboť si uvědomila právní dopad takové události.

Podle zákona totiž žádný novorozenec nesměl být ponechán naživu, pokud jeho rodiče nenašli někoho, kdo byl na oplátku ochoten dobrovolně umřít. Měla-li přežít trojčata, rodiče museli najít hned tři dobrovolníky.

"Maj jejich rodiče tři dobrovolníky?" zeptala se Leora Duncanová.

"Když jsem s nimi mluvil naposled," řekl dr. Hitz, "měli jen jednoho a dva další hledali."

"Řekla bych, že nikoho nesehnali," prohlásila. "Nikdo si u nás neudělal tři rezervace. Dneska máme jen samý jednotlivce, pokud ovšem někdo nezavolal potom, co jsem odešla. Jak se jmenujou?"

"Wehlingovi," řekl čekající rodič a napřímil se na židli. Byl špinavý, zválený a měl zarudlé oči. "Jejich šťastný otec se jmenuje Edward K. Wehling mladší."

Zvedl pravou ruku, pohlédl na skvrnu na zdi a zasmál se ochraptělým hlasem. "Přítomen," řekl.

"Á, pan Wehling," řekl dr. Hitz. "Úplně jsem vás přehlédl."

"Neviditelný muž," řekl Wehling.

"Zrovna mi zavolali, že se vám narodila trojčata," řekl dr. Hitz. "Děti jsou v pořádku a jejich matka taky. Právě se na ně jdu podívat."

"Hurá," řekl Wehling bezbarvým hlasem.

"Netváříte se zrovna šťastně," řekl dr. Hitz.

"Který muž na mém místě by nebyl šťastný?" řekl Wehling. Obrátil ruce dlaněmi vzhůru, aby ukázal gesto bezstarostné jednoduchosti. "Stačí mi vybrat si jedno z trojčat, které bude žít, doručit dědečka z matčiny strany do Šrotovačky a pak se sem vrátit s oštemplovaným potvrzením, že ho přijali."

Doktor Hitz se nad Wehlingem hrozivě naklonil. "Vy nevěříte v regulaci obyvatelstva, co, pane Wehlingu?" řekl.

"Ale jo, je to dobrá vychytávka," řekl Wehling.

"Chtěl byste se snad vrátit do starých časů, kdy na Zemi žilo dvacet miliard lidí - které měly brzy přerůst ve čtyřicet miliard, pak osmdesát miliard a nakonec sto šedesát miliard? Víte, jak vypadá ostružina, pane Wehlingu?"

"Ne," řekl Wehling a zamračil se.

"To je lesní plod, taková šištička složená z malých dužnatých kuliček," řekl dr. Hitz. "Bez regulace obyvatelstva by lidi byli namačkáni na povrchu téhle staré planety jeden na druhého jako ty kuličky na ostružině! Zkuste si to představit!"

Wehling dál civěl na skvrnu na zdi.

"V roce 2000," řekl dr. Hitz, "předtím než se do toho vložili vědci a vydupali si patřičný zákon, nebyl na zemi ani dostatek pitné vody a k jídlu byly jen mořské řasy - ale lidé stále trvali na svém právu rozmnožovat se jako králíci. A na svém právu žít, pokud to bude možné, navěky."

"Já ty děti chci," řekl Wehling. "Všechny tři."

"Samozřejmě že ano," řekl dr. Hitz. "To je přece lidské."

"A navíc nechci, aby můj dědeček musel umřít," řekl Wehling.

"Nikoho příliš netěší, když musí vzít blízkého příbuzného do Stoupy," řekl dr. Hitz soucitně.

"Fakt bych ocenila, kdyby tomu tak lidi neříkali," ozvala se Leora Duncanová.

"Co to?" řekl dr. Hitz.

"Řekla jsem, že bych byla ráda, kdyby tomu lidi neříkali Stoupa a podobně," řekla. "Nedělá to mezi lidma dobrej dojem."

"Máte naprostou pravdu," řekl dr. Hitz. "Promiňte mi to. Opravil se a označil obecní plynové komory oficiálním názvem, jejž nikdo nikdy v běžné konverzaci nepoužíval. "Měl jsem říct Etické samoodchodné studio," řekl.

"To zní skutečně mnohem líp," řekla Leora Duncanová.

"Tohle vaše dítě - to, které si rozhodnete ponechat, pane Wehlingu," řekl dr. Hitz, "bude žít díky regulačnímu zákonu na šťastné, prostorné, čisté a bohaté planetě. Bude žít v rajské zahradě, jako je tady ta na nástěnné malbě." Zavrtěl hlavou. "Před dvě stě lety, když jsem byl mladý muž, to bylo peklo, o němž si nikdo nemyslel, že by mohlo vydržet ještě dvacet dalších let. Ale dnes máme před sebou dlouhá století míru a hojnosti, o jakých se předtím nikomu ani nesnilo."

Zářivě se usmál.

Úsměv mu zmizel z tváře, když viděl, že Wehling vytáhl revolver.

Wehling střelil dr. Hitze do hlavy. "A hned tu máme místo pro jednoho mrňousa - pro pořádně velkýho mrňousa," řekl.

Potom zastřelil Leoru Duncanovou. "Je to jen smrt," řekl, když padala k zemi. "No vida! Místo pro dva."

A pak zastřelil sebe, čímž udělal místo pro všechny tři potomky.

Do čekárny nikdo nepřiběhl. Zřejmě nikdo výstřely neslyšel.

Malíř seděl na vrcholku štaflí a zamyšleně shlížel na truchlivou scénu pod sebou. Přemýšlel o smutné záhadě života, jež nás nutí narodit se, nutí nás být plodný... rozmnožovat se a žít co nejdéle - a dělat to všechno na malé planetě, která bude muset trvat navěky.

Všechny odpovědi, na které malíř přišel, byly ponuré a kruté. Dokonce krutější než Konečná, Veselej hejsek a Masomlejn. Přemýšlel o válce. Přemýšlel o moru. Přemýšlel o hladu.

Věděl, že už nikdy nebude malovat. Upustil štětec na pocákanou plachtu. A pak se rozhodl, že už má taky Šťastné zahrady života plné zuby a pomalu slezl ze štaflí.

Sebral z podlahy Wehlingovu pistoli a chystal se také zastřelit. Ale nenašel v sobě dostatek odvahy.

A pak si všiml, že v rohu místnosti je na zdi telefon. Přešel k němu a vytočil snadno zapamatovatelné číslo: B9T-N3B9T.

"Federální úřad Konce," ozvala se hosteska milým hlasem.

"Na kdy bych si moh' udělat rezervačku?" zeptal se opatrně.

"Myslím, že tu máme volné místo již dnes odpoledne, pane," řekla hosteska. "Možná dokonce i dříve, pokud někdo zruší objednávku."

"Tak jo," řekl malíř. "Rezervujte mi u vás jeden flek, prosím." A pak jí pomalu nadiktoval své jméno.

"Děkuji vám, pane," řekla hosteska. "Patří vám dík našeho města, naší země a naší planety. Ale největší dík ze všech vám posílají budoucí generace."