Edgar Wallace

DŮM HRŮZY
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola IV.

Strážník, který stál na rohu Bennett Street a Hyde Lane, měl spoustu času sám pro sebe. Bylo ke třetí hodině ráno, a přesto již bylo dusno a nepříjemné horko. Bylo úplné bezvětří.

Někde na jihu Londýna zuřila bouře, ozvěna hromu přicházela v nestejných přestávkách. Dobří i špatní lidé v Mayfairu spali - všichni mimo pana J.G. Reedera, ochránce zákona a postrachu zločinců. Policejní strážník Dyer viděl žluté světlo za jeho okenicemi a blahosklonně se usmál.

Byla tak tichá noc, že když uslyšel otočení v zámku, podíval se přes rameno, protože se domníval, že zvuk přichází z domu za ním. Ale jeho dveře byly zavřené. Zato uviděl, že se na nejhořejším schůdku asi o pět domů dále objevila žena.

Byla pouze v negližé.

"Strážníku!"

Hlas měla pomalý, kultivovaný a velmi důrazný.

Přistoupil k ní rychleji, než mají policisté ve zvyku.

"Stalo se něco zlého, slečno?"

Všiml si, že její obličej byl silně nalíčený. Tváře měla silně načerveněné, rty rudé až hrůza. Měl dojem, že za normálních okolností může být hezká. Byl však na pochybách, když chtěl odhadnout věk. Měla na sobě dlouhé černé šaty, zapnuté pod bradou. Také si všiml, že se její ruka, která se držela zábradlí u schůdků, blýskala v záři pouličních lamp.

"Nevím ... Jsem sama v domě a zdálo se mi, že slyším ... něco." Při každém třetím slově se zadýchávala. Očividně byla vyděšená.

"Nemáte v domě nějaké služebnictvo?"

Strážník byl překvapený a trochu i dotčený.

"Ne. Přijela jsem z Paříže právě o půlnoci. Máme tenhle dům zařízený. Myslím, že si služky, které jsem najala, spletly datum mého návratu. Jsem manželka pana Forneseho."

Nejasně si na to jméno vzpomínal. Patřilo mezi povědomá jména, která působí i na nejsebevědomější jedince tak, že se je neodváží přehlížet. A tohle jméno mělo navíc zvuk, bylo to velké jméno, představovalo Někoho. Bennett Street bylo místo, kde žili mnozí, kteří něco znamenali.

Strážník se zadíval do temné předsíně.

"Kdybyste rozsvítila světlo, madam, podíval bych se tam."

Zavrtěla hlavou. I na tu vzdálenost cítil, jak se chvěje.

"Světlo nefunguje. To mě právě vyděsilo. Když jsem šla v jednu hodinu spát, bylo ještě všechno v pořádku. Něco mě probudilo ... Nevím, co to bylo. Stiskla jsem vypínač lampy, která stojí u mého lůžka, ale světlo se nerozsvítilo. Ve své kapse nosívám příruční svítilnu. Našla jsem ji a rozsvítila."

Zarazila se a neradostně se usmála. Strážník viděl, že se její černé oči rozšířily strachem.

"Viděla jsem ... nevím, co to bylo. Nějaká temná skvrna se pohybovala u zdi. Potom to zmizelo. Dveře mého pokoje byly otevřené dokořán. Zavřela jsem je a zamkla, když jsem šla do postele."

Strážník otevřel dveře a posvítil si do předsíně. Bílý pruh světla přelétl chodbou. V předsíni stál u zdi malý stolek, na němž byl telefon. Udělal dlouhý krok, dostal se k aparátu a zvedl sluchátko. Spojení bylo přerušeno.

"Má tohle ..."

Tak daleko (...)

(......)