Mika Waltari
překlad: Marta Hellmuthová

EGYPŤAN SINUHET
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V

Musím však ještě vypravovat o dni nepravého krále, neboť když zrní vzešlo a noci se oteplily po kruté zimě, vyšli kněží z města a vykopali z hrobu boha a volali, že vstal z mrtvých, načež se Babylón proměnil v místo jásotu a hemžení, ulicemi se valily slavnostně oblečené zástupy a luza loupila obchody a nadělala více hluku než vojáci, když odcházeli z velkého pochodu. Ženy a mnohé dívky šly do všech chrámů Ištary, aby si vydělaly stříbro na věno, a kdokoli se mohl s nimi obveselit — a nebylo to považováno za hanbu, nýbrž každý se radoval a obveseloval podle svých sil a přání.

Poslední den slavností byl den nepravého krále.

Již jsem si zvykl na mnoho věcí v Babylóně, ale přes to vše jsem byl překvapen, když v noci, ještě před svítáním, vnikla králova tělesná stráž, opilá vínem, do Ištařina domu radovánek a vyvrátila dveře dokořán a bila každého, kdo jí vyšel vstříc, dřevcem svých kopí a křičela na plné hrdlo:

"Kde se skrývá náš král? Vydejte nám rychle našeho krále, neboť slunce brzy vyjde — a král má soudit lid!"

Vřava byla nesmírná a zapalovala se světla a sluhové domu pobíhali ustrašeně po chodbách a Kaptah myslil, že ve městě vypukla vzpoura, a skryl se pod mé lože, ale já jsem vyšel vojákům vstříc, nahý pod svým pláštěm, a zeptal jsem se:

"Co chcete? Varujte se urazit mne, neboť jsem Sinuhet, Egypťan, Syn divokého osla, a mé jméno jste zajisté již slyšeli."

Volali a řekli:

"Jsi-li Sinuhet, tak právě tebe hledáme."

Strhli můj plášť, takže jsem stál před nimi nahý, a divili se velice a ukazovali si na mne, neboť ještě nikdy neviděli obřezaného muže. Proto si řekli:

"Můžeme-li pak nechat tohoto muže na svobodě, vždyť je nebezpečný našim ženám, ježto ženy milují všecko nové a zvláštní?"

A ještě dodali:

"Vskutku jsme neviděli nic tak podivného ode dne, kdy jsme spatřili černého muže kadeřavých vlasů, který přišel z ostrovů teplého moře a navlékl si na svůj úd klapátko na dřevěném kroužku, aby se zalíbil ženám."

Když se mi do sytosti navysmívali, propustili mne a řekli:

"Nezdržuj nás již svými žerty a vydej nám svého sluhu, neboť ho máme přivést do paláce, poněvadž dnes je den nepravého krále a král si přeje, abychom ho přivedli do paláce."

Při těchto slovech dostal Kaptah takový strach, že se všecek roztřásl a lože nad ním se rozkývalo, takže vojáci ho zpozorovali a vytáhli, vítězně vykřikujíce a uklánějíce se hluboce před ním. A volali:

"Máme dnes den veliké radosti, poněvadž jsme konečně našli svého krále, jenž utekl a skryl se před našima očima, ale nyní naše oči jásají, že ho vidí, a doufáme, že nás bohatě odmění za naši věrnost."

Kaptah na ně hleděl, hlava se mu třásla a jeho oči byly veliké jako kruhy otěží. Když spatřili vojáci jeho překvapení a strach, rozesmáli se ještě více a křičeli:

"Vskutku, toť král čtyř světových stran, poznáváme ho podle jeho tváře!"

A hluboce se před ním uklonili, ale jiní, kteří stáli za ním, ho kopali do zadku a měli ho k odchodu.

Avšak Kaptah mi řekl:

"Vskutku je toto město zkažené a bláznivé a plné nepravostí — a ostatně celá tato země — i zdá se, že náš chrobák není s to mne ochránit, ježto mne toto potkává. A nevím již, zda stojím na hlavě, či na nohou, a snad spím na tomto loži, takže vše je pouhým snem. Nicméně buď jak buď, musím s nimi, neboť jsou to silní mužové, ale ty, pane můj, zachraň svůj život, můžeš-li, a sejmi mé tělo z hradeb, až mne tam pověsí hlavou dolů, a zaopatři je pro všecku jistotu na věčnost a nedopusť, aby mne hodili do řeky. Neboť zemřu-li rukou vojáků a zachovám-li egyptskou čest, budu mít podle všeho, co je psáno, právo dostat se přímo do západní země, i kdyby mé tělo bylo zničeno, ale jistota je jistota, a já bych se rád vyhnul všemu nedorozumění, a proto zaopatři mé tělo na věčnost, ježto znáš toto umění."

Ale vojáci se svíjeli smíchy, když ho slyšeli, a kolena jim poklesávala a plácali se po zádech, aby se smíchem nezalkli, a volali:

"U Marduka, nemohli jsme najít lepšího krále, neboť již to je div, že se mu nezauzlí jazyk, když mluví."

Nicméně se již rozednívalo, i bili Kaptaha dřevcem svých kopí, aby ho popohnali, a odvedli ho s sebou.

Spěšně jsem se oblékl a šel za nimi do paláce a nikdo mne nezadržel, ale všecka nádvoří i předsíně paláce byly plny hlučícího lidu. Proto jsem byl jist, že v Babylóně vypukla vzpoura a že brzy poteče krev po ulicích, než přijde vojsko z krajů městu na pomoc.

Když jsem se však dostal za vojáky do velké trůnní síně paláce, viděl jsem, že Burnaburiaš tam sedí pod baldachýnem na zlatém trůně, jenž spočíval na lvích prackách, a měl na sobě královské roucho a v rukou odznaky své moci. Kolem něho byli shromážděni nejvyšší kněží Mardukovi a královští rádci a velmožové země.

Ale vojáci o ně nedbali a táhli Kaptaha a razili si cestu kopími, až se zastavili před samým trůnem.

Náhle zavládlo úplné ticho a nikdo ani nepromluvil, jen Kaptah se ozval:

"Odveďte to ďábelské zvíře, jinak zanechám všech žertů a odejdu po svých."

Avšak v téže chvíli proniklo východními mřížemi okenními do síně světlo, slunce vyšlo a všichni, kněží i velmožové, královští rádci i vojáci, vykřikli:

"Má pravdu! Odveďte to zvíře, neboť jsme znechuceni vládou bezvousého chlapce. Tento muž naopak je moudrý, a proto ho provoláváme králem, aby nám mohl poroučet."

A nevěřil jsem svým očím, když jsem viděl, jak se vrhli na krále, vrážejíce do sebe a smějíce se, a jak mu vytrhli z rukou královské odznaky moci a strhli z něho jeho roucho, takže král tu stál v té chvilince docela nahý — jako já, když mne vojáci vytáhli z lože. Štípali ho do paží a ohmatávali maso jeho stehen a posmívali se mu, volajíce:

"Je na něm vidět, že je právě odstaven a jeho ústa jsou ještě vlhká mateřským mlékem. Proto je nejvyšší čas, aby se královské ženy mohly trochu potěšit, a věříme, že tento starý šprýmař, tento egyptský Kaptah, bude umět jezdit i v ženském sedle."

A Burnaburiaš jim neodporoval ani v nejmenším, ale smál se také, a jeho lev, zastrašen a ohlušen velkým zástupem lidu, se uchýlil do kouta, ohon mezi hnáty.

Avšak po tom všem jsem již nevěděl, zda stojím na hlavě či na nohou, neboť od krále se vrhli ke Kaptahovi a oblékli ho do královského roucha a vložili mu do rukou královské odznaky moci a posadili ho násilím na trůn a padli před ním na tvář a líbali podlahu u jeho nohou.

První před ním lezl Burnaburiaš, nahý jako červ, a volal:

"To je správné. Ať je naším králem, nemohli bychom si zvolit lepšího."

Všichni se zvedli a provolali Kaptaha králem a popadali se za břicha a svíjeli se smíchy.

Kaptah to vše pozoroval, oči vytřeštěny a vlasy zježeny pod královskou korunou, kterou mu ve spěchu vstavili šikmo na temeno hlavy. Ale nakonec se rozzlobil a zvolal silným hlasem, takže všichni zmlkli, aby ho slyšeli:

"Zajisté je tomu tak, že je to pouze zlý sen, který mi někdo přičaroval, abych jej viděl, neboť to se stává. Nemám nejmenší chuti být vaším králem, raději bych byl králem paviánů a sviní. Avšak je-li tomu tak, že mne opravdu chcete za svého krále, nemohu si pomoci, ježto je vás příliš mnoho proti mně. Proto vás zapřísahám, abyste mi poctivě řekli, jsem-li vaším králem či nikoli?"

Tu volali všichni o závod:

"Jsi naším králem a pánem čtyř světových stran! Což to nevíš a nechápeš, ty hlupáku?"

A opět se mu klaněli a jeden z nich se oblékl do lví kůže a usedl u jeho nohou a bručel a řval a kroutil tělem v kůži a směšně se přitom pitvořil.

Kaptah chvíli přemýšlel a zřejmě váhal. Konečně promluvil:

"Jsem-li opravdu králem, pak je záhodno tu věc zapít. Přineste sem rychle víno, sluhové, jste-li zde jací, jinak bude má hůl tančit po vašich hřbetech a dám vás pověsit na hradby, když už jsem jednou králem. A přineste hojně vína, neboť tito páni a moji přátelé, kteří ze mne učinili krále, budou pít se mnou a já sám chci dnes plavat ve víně až po krk."

Jeho slova vzbudila veliký jásot a hlučící zástup ho strhl s sebou do veliké hodovní síně, kde byla prostřena rozličná dobrá jídla a vína. Každý si bral, nač přišel, a Burnaburiaš si oblékl sluhovskou bederní roušku a pletl se všem pod nohy jako hloupý sluha a svrhával číše a rozléval omáčky na roucha hostí, takže ho proklínali a házeli po něm ohryzanými kostmi.

I na všech nádvořích paláce se dávalo lidu pít a jíst, a byli poraženi celí voli a ovce, a všichni si nalévali pivo a víno z hliněných nádrží a plnili si břicha krupicí se smetanou, plněnou sladkými datlemi, takže když slunce stálo na vrcholu, vládl po celém paláci neobyčejný povyk a vřava, křik, smích a výskot, že bych si nikdy ve svém srdci nebyl mohl něco podobného představit.

Jakmile se mi naskytla první příležitost, přistoupil jsem ke Kaptahovi a pošeptal mu, aby druzí neslyšeli:

"Kaptahu, pojď za mnou, skryjeme se a prchneme, neboť z toho všeho nevzejde nic dobrého."

Avšak Kaptah se již napil hojně vína a jeho břicho se nadmulo dobrými jídly, i odpověděl mi:

"Tvá slova jsou jako bzučení mouchy v mých uších, neboť jsem ještě neslyšel hloupějších. Já že bych měl odejít nyní, když tento milý lid učinil mne svým králem a když se všichni přede mnou sklánějí? Způsobil to chrobák, o tom jsem přesvědčen, a kromě něho také všecky mé dobré vlastnosti, jež tento lid konečně dovedl ocenit podle jejich pravé hodnoty. A dle mého mínění se již nesluší, abys mi nadále říkal Kaptahu — jako nějakému otroku či sluhovi — a abys hovořil se mnou tak volně, nýbrž máš se přede mnou sklánět, jak to činí ostatní."

Zapřísahal jsem ho a pravil jsem:

"Kaptahu, Kaptahu, to je jen žert, který zajisté draze zaplatíš. Proto prchni, pokud ještě můžeš, a já ti odpustím tvou drzost."

Avšak Kaptah si otřel mastnotu z úst a pohrozil mi ohryzanou oslí kostí a zvolal:

"Odveďte tohoto prašivého Egypťana, dříve než se rozzlobím a roztančím hůl po jeho hřbetě."

Tu se na mne vrhl člověk převlečený za lva a bručel a kousl mne do stehna a převalil mne a poškrábal mi nehty obličej. Mohlo se mi vésti ještě hůře, ale naštěstí v té chvíli zatroubily trouby a bylo ohlášeno, že král bude soudit lid, takže na mne zapomněli.

Kaptah byl poněkud v úzkých, když ho odvedli do Domu spravedlnosti, i prohlásil, že ve vykonávání práva plně spoléhá na soudce země, kteří jsou muži počestnými a jimž plně důvěřuje.

Ale lid bouřlivě odporoval a volal:

"Chceme poznat moudrost krále, abychom se ujistili, že je pravým králem a že zná zákony."

Tak se stalo, že byl Kaptah posazen na soudcovský stolec a že byly před něho položeny odznaky spravedlnosti, důtky a pouta, a lid byl vyzván, aby předstoupil a vyložil králi své záležitosti.

První se vrhl k nohám Kaptahovým muž, jenž roztrhl své roucho a posypal svou hlavu popelem. Otíral tvář o zem u Kaptahových nohou a plakal a volal:

"Nikdo není tak moudrý jako náš král, pán čtyř světových stran! Proto se dovolávám jeho spravedlnosti a taková je má věc: Mám ženu, kterou jsem si vzal před čtyřmi lety a nemáme dětí, avšak nyní má žena obtěžkala. Včera jsem se nicméně dozvěděl, že mne má žena klame s jakýmsi vojákem, ba přistihl jsem je již při činu, ale voják je velký a silný, takže jsem mu nemohl nic učinit, a nyní jsou má játra plna zármutku a pochyb, neboť jak mohu vědět, zdali dítě, jež se narodí, je počato mnou či oním vojákem? Proto se dožaduji spravedlnosti u krále a chci mít jistotu, zda je dítě mé či vojákovo, abych mohl podle toho jednat."

Kaptah mlčel a úzkostně se rozhlížel kolem sebe, avšak nakonec prohlásil rozhodně:

"Vezměte hole a zbijte tohoto muže, aby vzpomínal na tento den."

Soudní sluhové se chopili muže a zbili ho, až naříkal a křičel, i obrátil se k lidu, řka:

"Je-li pak to spravedlivé?"

A lid začal reptat a žádal vysvětlení.

Tu Kaptah řekl:

"Tento muž si zasloužil výprask již proto, že mne obtěžoval pro tak nepatrnou věc. Avšak ještě spíše si zasloužil výprask pro svou hloupost, neboť slyšel-li kdo kdy, aby muž, jenž nechá své pole nezaseté, si přišel stěžovat, že je jiný ve své dobrotě zaseje a přenechá mu jeho úrodu? A není vinou ženy, obrací-li se k jinému muži, ale vinou muže, ježto nedovedl dát své ženě, čeho si žádá, a také proto zasluhuje si tento muž výprask."

Když to lid uslyšel, jásal a smál se a chválil velice moudrost svého krále.

A tu předstoupil před krále jakýsi vážný stařec a pravil:

"Před tímto kamenným sloupem, na němž je vyryt zákon, a před králem žádám o spravedlnost, i je má věc taková: dal jsem si postavit dům podél ulice, ale stavitel mne oklamal, neboť dům se zřítil a usmrtil jakéhosi náhodného mimojdoucího. Nyní mne obviňují příbuzní onoho mimojdoucího a žádají odškodnění. Co mám činit?"

Kaptah chvíli přemýšlel a potom řekl:

"To je věc vskutku složitá a vyžaduje důkladného vyšetření a dle mého mínění je to spíše věc bohů než lidí, avšak co o tom praví zákon?"

I předstoupili zákoníci a četli zákon napsaný na sloupu a takto jej vysvětlili:

"Zřítí-li se dům nedbalostí stavitele a usmrtí-li svého vlastníka, bude i stavitel usmrcen. Avšak usmrtí-li syna vlastníkova, bude usmrcen syn stavitele. Více zákon neříká, avšak my jej vykládáme tak, že komukoli uškodí řítící se dům, je za to vždy zodpovědný stavitel, i musí se tedy zničit odpovídající část jeho majetku. Avšak více o tom nemůžeme říci."

Tu prohlásil Kaptah:

"Nevěděl jsem, že jsou zde tak ošemetní stavitelé, a v budoucnu se budu mít před nimi na pozoru. Avšak podle zákona je tato věc prostá: Nechť se odeberou příbuzní onoho usmrceného mimojdoucího před dům stavitele a nechť tam hlídají a usmrtí prvního mimojdoucího, jenž tudy přejde, a tak bude zákon naplněn. Avšak učiní-li tak opravdu, pak se budou muset zodpovídat z následků, budou-li je činit příbuzní tohoto mimojdoucího zodpovědnými z vraždy, neboť vskutku je tato věc spíše věcí bohů než lidí. Dle mého mínění je nejvíce vinen mimojdoucí, který se prochází před řítícím se domem, neboť to nečiní žádný rozumný člověk, jestliže tak neurčili ovšem bohové. Proto zbavuji stavitele vší odpovědnosti a prohlašuji, že muž, jenž se přišel dožadovat spravedlnosti, je hlupák, poněvadž nedohlížel dostatečně na stavitele, aby pracoval svědomitě, takže stavitel si jen správně počínal, když ho oklamal, protože hlupáky je nutno šidit, aby si vzali poučení ze zkušeností. Tak tomu bylo a tak tomu bude."

Lid opět chválil velice moudrost svého krále a žalobník odešel zklamán.

Potom předstoupil před krále obtloustlý obchodník, jenž byl oblečen v drahocenné roucho. Vyložil svou věc:

"Před třemi dny jsem šel k Ištařině bráně a tam byly shromážděny chudé dívky z města pro noci jarních svátků, aby obětovaly bohyni své panenství, jak je předepsáno, a aby si tak sebraly majetek na své věno. Mezi nimi byla dívka, která se mi velice zalíbila, takže jsem jí dal po dlouhém smlouvání kupu stříbra a věc byla dohodnuta. Avšak když jsem chtěl přejít k věci, pro kterou jsem přišel, byl jsem náhle zachvácen krutými bolestmi v břiše, takže jsem musel odejít, abych si ulehčil. Když jsem se vrátil, byla dívka dohodnuta již s jiným mužem a dostala od něho stříbro a vykonal již dokonce s ní to, proč přišel k Bráně. Nabídla mi ovšem, že se obveselí i se mnou, avšak to jsem odmítl, ježto již nebyla pannou, i žádal jsem své stříbro zpět, ale ona mi je nechtěla vrátit. Proto se nyní dožaduji spravedlnosti u krále, neboť zdalipak se mi nestala veliká křivda, vždyť jsem ztratil své stříbro, aniž jsem za ně cokoli dostal? Koupím-li totiž džbán, pak je ten džbán mým, dokud jej nerozbiji, a prodavač nemá práva jej rozbít a mně nabídnout jeho střepy."

Když to Kaptah uslyšel, rozhněval se a povstal na svém soudcovském stolci, zapráskal svými důtkami a zvolal:

"Vskutku, nikde se nepřiházejí takové hlouposti jako v tomto městě, nemohu tomu jinak rozumět, než že tento starý kozel se mi posmívá. Neboť dívka jednala zcela správně, když si vzala jiného muže, ježto tento hlupák nebyl s to vzít si věc, pro kterou přišel. A dívka jednala moudře a dobře, že nabídla tomuto muži odškodnění, kterého si nikterak nezasloužil. Tento muž by měl být vděčný dívce i onomu druhému muži, ježto odstranili, obveselujíce se spolu, překážku, jež působí jen trampoty a mrzutosti v těchto věcech. Avšak místo toho on předstoupí přede mne a stěžuje si a klábosí o džbánech! Jestliže pak považuje dívky za džbány, odsuzuji ho k tomu, aby se napříště obveseloval pouze se džbány, avšak k dívce ať již nikdy nevejde!"

Když Kaptah vynesl tento rozsudek, měl již dost vykonávání práva, i protáhl se na stolci a řekl:

"Dnes jsem již dosti jedl a pil a má mysl již dosti pracovala a konal jsem spravedlnost a trápil svou hlavu. Takže soudcové nyní mohou pokračovat, vystoupí-li ještě nějací žalobníci, neboť tyto poslední řeči mi připomněly, že jako král jsem také pánem ženského domu, kde — pokud vím — mne čeká čtyři sta žen. Proto si musím jít prohlédnout svůj majetek a nebyl bych nikterak překvapen, kdybych na své cestě rozbil mnoho džbánů, ježto moc a víno mne obdivuhodně posilnily, takže jsem silný jako lev."

Když to lid uslyšel, jásal a křičel mocně a křik jeho neměl konce, i doprovodili ho zpět do paláce a zůstali před ženským domem a na vnějším nádvoří a čekali tam na jeho návrat.

Avšak Burnaburiaš se již nesmál, nýbrž mnul si rozčileně ruce a škrábal se nohou po lýtku. Spatřiv mne, přiběhl ke mně a řekl mi spěšně:

"Sinuhete, jsi mým přítelem, a jako lékař můžeš vstoupit do královského ženského domu. Jdi tam za ním a dohlédni, aby neučinil nic, čeho by musel trpce želet, neboť vskutku ho dám stáhnout zaživa a jeho kůže se bude sušit na hradbách, jestliže vejde k mým ženám, avšak bude-li se dobře chovat, slibuji mu velice lehkou smrt."

Otázal jsem se ho:

"Burnaburiaši, jsem vskutku tvým přítelem a přeji ti jen dobré, avšak pověz mi, co to vše znamená, neboť mým játrům je nevolno, vidím-li tě v obleku otroka a jsi-li všemi vysmíván."

Řekl netrpělivě:

"Dnes je den nepravého krále, všichni to vědí, avšak pospěš si již za ním, aby se nestalo nějaké neštěstí."

Nicméně jsem ho neposlechl, třebaže mne chytl za paži, nýbrž řekl jsem mu:

"Neznám zvyků tvé země, takže mi musíš vysvětlit, co to vše znamená."

Tu mi vyložil:

"Každého roku v den nepravého krále se zvolí nejhloupější a nejsměšnější muž z Babylónu a ten může vládnout po celý den od svítání až do západu slunce vší mocí královskou a král mu musí sloužit. A ještě nikdy jsem neviděl směšnějšího krále, než je Kaptah, jehož jsem vybral já sám pro jeho velikou směšnost. Ale on neví, co ho čeká, a to je nejsměšnější ze všeho."

"A co ho potom čeká?" zeptal jsem se.

"Při západu slunce bude usmrcen stejně náhle, jako byl za svítání korunován," vysvětlil Burnaburiaš. "Mohu ho nechat krutě zahynout, chci-li, avšak obvykle se nasype do vína mírný jed, takže pouze usne, aniž ví, že umírá, neboť se nesluší, aby muž, jenž vládl jeden den jako král, zůstal naživu. Kdysi však se stalo, že pravý král zemřel právě za onoho dne, protože si ve své opilosti nalil horkou polévku do nepravého krku, a nepravý král zůstal na trůně a vládl nad Babylónem po třicet šest let a nikdo se nemohl postavit proti jeho vládě. Proto se dnes musím mít na pozoru, abych se nenapil horké polévky. Pospěš si teď dohlédnout, aby tvůj sluha neprovedl hloupost, které by večer litoval."

Nebylo mi však třeba Kaptaha hledat, ježto se právě vyřítil z ženského domu velice rozhněván a držel si ruku na jediném svém oku a krev mu tekla z nosu. Naříkal a volal:

"Pohleďte, co se mi stalo — vždyť mi nabídli staré báby a tlusté Nubijky! Když však jsem chtěl okusit mladé kozičky, změnila se v tygřici a uhodila mne, až mi oko zčernalo, a svou trepkou mne praštila do nosu, až mi teče krev."

Tu se Burnaburiaš tak srdečně rozesmál, že se musel zachytit oběma rukama mé paže, aby nespadl.

Avšak Kaptah sténal a naříkal:

"Neodvažuji se už otevřít dveře toho domu, neboť ona mladá žena zuří jako dravá šelma, a nevím si jiné rady, než abys tam šel ty, Sinuhete, a otevřel jí lebku se vší svou obratností, aby tak zlý duch vystoupil z její hlavy. Musí být vskutku posedlá zlým duchem, vždyť jak by se jinak byla odvážila vztáhnout ruku na svého krále a ztýrat mu nos trepkou, takže má krev teče ze mne jako z poraněného vola?"

Burnaburiaš mne šťouchl loktem a řekl:

"Jdi se podívat, Sinuhete, co se stalo, vždyť dům již znáš a já tam dnes nesmím vstoupit — a potom mi povíš, co se stalo. Myslím, že vím, o koho jde, neboť mi včera přivedli dívku z mořských ostrovů, od níž si slibuji mnoho rozkoše, ačkoliv ji bude třeba napřed omámit šťávou z divokého máku."

Naléhal tak dlouho, až jsem přece vstoupil do ženského domu, kde vládl veliký zmatek, a královi kleštěnci mne nezastavili, neboť již věděli, že jsem lékař. Obklopily mne staré ženy, jež byly pro tento den nádherně oblečeny a ozdobeny a měly zamalovány vrásky na tvářích, a tázaly se mne jednohlasně:

"Kampak se nám poděl náš drahý miláček, náš zlatý kozlíček, na něhož jsme již od svítání čekaly?"

Velká Nubijka, jíž visely prsy jako černé pánve až na břicho, byla už svlečena, aby první přijala Kaptaha, a volala nyní, úpěnlivě naříkajíc:

"Vraťte mi mého miláčka, abych ho přitiskla na svá prsa! Vraťte mi mého slona, aby mne obtočil svým chobotem!"

Avšak kleštěnci mi pravili starostlivě:

"Neznepokojuj se těmito ženami — bylyť určeny, aby pobavily nepravého krále, a v očekávání jeho si naplnily svá játra vínem. Ale máme opravdu zapotřebí lékaře, neboť dívka, kterou včera přinesli, pozbyla rozumu — a je silnější než my a kope nás bolestně a nevíme, co z toho všeho pojde, protože našla někde nůž a zuří jako divá zvěř."

Zavedli mne na nádvoří ženského domu, jež zářilo v slunci všemi barvami polévaných cihel. Uprostřed něho byla kulatá nádrž a uprostřed nádrže vodní potvory, které do ní chrlily vodu ze svých chřtánů. Tam se vyšplhala rozzuřená dívka a kleštěnci roztrhali její oděv, když se ji snažili chytit, i byla celá zmáčená, ježto přeplavala nádrž, a voda z ní kapala nesčetnými praménky. Jednou rukou se držela rypáku mořské svině chrlící vodu a v druhé se jí blyštěl nůž. Voda šuměla a pěnila se a kleštěnci pobíhali a křičeli, takže jsem nemohl slyšet ani slova z toho, co dívka volala. Byla to opravdu krásná dívka, i když její šat byl na cáry roztrhán a její vlasy zmáčeny.

Avšak já jsem se rozčilil a rozkřikl hněvivě na kleštěnce:

"Jděte si po svých, abych s ní mohl promluvit a uklidnit ji, a zastavte tryskající vodu, abych slyšel její slova, vždyť přece vidíte, že neustále něco volá!"

Odpověděli ustrašeně:

"Jen jí nechoď na dosah, neboť nůž je velmi ostrý, jak jsme k svému zármutku již pocítili."

Zastavili vodu, takže potvory ji přestávaly chrlit a vodní proudy kolem dívky utichaly, až byla odhalena, i mohl jsem ji celou spatřit. Byla urostlá a krásná, ačkoliv jsem tehdy na to nepomyslil. Když voda přestala šumět, slyšel jsem, že nevolá, nýbrž zpívá, ačkoliv jsem nerozuměl slovům zpěvu, neboť to bylo v jakési cizí řeči, kterou jsem neznal. Zpívala se vztyčenou hlavou a oči její byly zelené jako oči kočky a tváře rudé vzrušením, takže jsem na ni konečně hněvivě zavolal a řekl:

"Přestaň mňoukat, stará kočičino, a zahoď svůj nůž a pojď sem, abychom mohli mluvit a abych tě uzdravil, neboť jsi zajisté šílená."

Přestala zpívat a odpověděla mi jazykem babylónským, ještě horším, než byl můj:

"Skoč do nádrže, paviáne, a připlav ke mně, abych mohla vnořit svůj nůž do tvých jater, neboť jsem velmi rozhněvána."

Křičel jsem na ni:

"Nechci tobě nic zlého."

Odpověděla:

"Mnozí mužové mi řekli právě totéž, aby skryli své špatné úmysly, ale já se nesmím vzdát muži, i kdybych chtěla. Jsem totiž zasvěcena bohu, abych před ním tančila. Proto mám tento nůž a raději mu dám vypít svou vlastní krev, než bych dovolila muži ke mně vejít, a hlavně ne tomu jednookému ďáblu, jenž připomínal spíše nafouklý měch než muže, když se mě snažil chytit."

"Tos ty uhodila krále?" zeptal jsem se.

Odvětila mi:

"Uhodila jsem ho pěstí do oka a ztratila jsem svou trepku, když jsem mu otevřela prameny krve v nose, a velice se raduji ze svého činu, ať je to král či nikoli, neboť ani král ke mně nevejde — i kdybych sama chtěla —, poněvadž můj bůh mi zakázal styk s kýmkoli, protože jsem vychována, abych tančila před svým bohem."

"Tancuj si, jak chceš, šílená," řekl jsem jí. "To se mne netýká, ale nyní odlož onen nůž, ježto opravdu můžeš ublížit i sama sobě, a to by bylo zlé, neboť kleštěnci mi řekli, že král za tebe zaplatil celou kupu zlata na trhu otrokyň."

Odpověděla:

"Nejsem žádná otrokyně, nýbrž byla jsem lstivě unesena, jak bys mohl na mně poznat, kdybys měl oči v hlavě. Avšak zdalipak mluvíš některým poctivým jazykem, jemuž tamti nerozumějí, protože jsem viděla, jak vklouzli za sloupy a natahují uši, aby vyslechli naše slova."

"Jsem Egypťan," řekl jsem jí ve svém jazyku, "a mé jméno jest Sinuhet, Ten-jenž-jest-osamělý, Syn divokého osla. Jsem lékařem, takže se nemusíš ničeho ode mne obávat."

Tehdy skočila do vody a plavala ke mně, nůž v ruce, a postavila se přede mnou a řekla:

"Vím, že Egypťané jsou slabí a že nečiní zle ženám, nežádají-li si toho samy. Proto ti důvěřuji a doufám, že mi odpustíš, nedám-li svůj nůž z ruky, neboť je pravděpodobné, že ještě dnes si budu muset otevřít žíly, aby můj bůh nebyl ve mně zneuctěn. Avšak bojíš-li se bohů a chceš-li mé dobro, spas mne odtud a vyveď mne z této země, třebaže se ti nemohu odměnit, jak bys to zasloužil, poněvadž opravdu se nesmím vzdát žádnému muži."

"Nemám nejmenší chuti vejít k tobě," řekl jsem. "V tomto můžeš být klidná. Avšak tvé bláznovství je opravdu veliké, míníš-li prchnout z ženského domu královského, ačkoliv zde bys mohla pojídat dobrá jídla a popíjet dobrá vína a dostávala bys roucha a šperky a vše, co by si jen tvé srdce přálo."

"Mluvíš o jídle a pití, o špercích a šatech, protože nerozumíš ničemu lepšímu," řekla a ostře se na mne podívala svýma zelenýma očima. "Avšak žena může toužit i po něčem jiném, čemu muž nerozumí — a nikterak nechápu, tvrdíš-li, že ke mně nechceš vejít, neboť to mne velice uráží. Zvykla jsem si již totiž na to, že všichni muži touží ke mně vejít, a viděla jsem to na jejich tvářích a slyšela na jejich dechu, když jsem tančila. Nejlépe jsem to pozorovala na trhu otroků, když muži zůstávali s otevřenými ústy před mou nahotou a žádali kleštěnce, aby zjistili, zda jsem pannou. Ale o tom můžeme mluvit později, chceš-li, protože nejprve mne musíš dostat odtud a dopomoci mi k útěku z Babylónu."

Její drzost byla tak veliká, že jsem nevěděl, co mám odpovědět, a konečně jsem se na ni osopil:

"Nemám nikterak v úmyslu dopomoci ti k útěku, neboť by to byl zločin vůči králi, jenž je mým přítelem a jenž za tebe zaplatil celou kupu zlata. Mohu ti také říci, že onen nafouklý měch, jenž byl zde, je král nepravý, který vládne pouze dnešního dne, a zítra přijde k tobě pravý král. Je to mladík ještě bezvousý a příjemného vzezření a očekává od tebe mnohé rozkoše, jakmile tě trochu uklidním. A nevěřím, že moc tvého boha sahá až sem, takže nic neztratíš, podrobíš-li se nezbytnosti. Neboť bude pro tebe lépe, přestaneš-li se svým bláznovstvím a odložíš-li svůj nůž a oblékneš-li se a nalíčíš, ježto vskutku je nepěkný pohled na tvé zmáčené vlasy a na barvu rozmáznutou ze rtů a očí přes tváře až k uším."

To na ni účinkovalo, neboť si sáhla rukou na vlasy a navlhčila si špičku prstu v ústech a přetřela si obočí a ústa. Potom se na mne usmála a její obličej byl drobný a krásný, když na mne hleděla, a pravila již mírně:

"Mé jméno jest Minea, abys mne mohl zvát jménem, až mne odtud vyvedeš a budeme spolu prchat z této nedobré země."

Zvedl jsem ruce, ohromen její drzostí, a běžel jsem od ní pryč, ale její obličej mne přitahoval, takže jsem se k ní vrátil a řekl:

"Mineo, půjdu ke králi a promluvím s ním, avšak víc nemohu učinit, a ty se zatím oblékni a uklidni, a chceš-li, dám ti lék, který tě uklidní, takže ti bude jedno, co se s tebou stane."

Avšak ona pravila:

"Jen to zkus učinit, odvážíš-li se. Avšak ježto jsi vzal mou věc za vlastní, dávám ti tento nůž, jenž mne až dosud chránil, poněvadž vím, že dám-li ti jej, pak to budeš ty, kdo mne ochrání, — i že mne neoklameš, nýbrž vyvedeš mne z této země a uprchneš se mnou."

Usmála se na mne a vložila mi nůž do ruky, třebaže jsem křičel:

"Nechci tvůj nůž, šílená!"

Nechtěla si jej vzít zpět, ačkoliv jsem se pokoušel jí jej vnutit, ale hleděla na mne, usmívajíc se zpod zmáčených vlasů, a nakonec jsem přece jen odešel s nožem v ruce a velmi rozmrzen. Zpozoroval jsem totiž, že ona je moudřejší než já, neboť dávajíc mi svůj nůž, připoutala svůj osud k mému, takže jsem ji již nemohl opustit.

Když jsem vyšel z ženského domu, Burnaburiaš mi vyšel vstříc velmi zvědav a ptal se, co se tam dělo.

"Tvoji kleštěnci udělali špatný obchod," řekl jsem mu, "neboť dívka, kterou pro tebe koupili, je rozzuřená a nechce se vzdát muži, protože její bůh to zakázal. Proto učiníš lépe, když ji necháš na pokoji, dokud sama jinak nenahlédne."

Avšak Burnaburiaš se vesele zasmál a řekl:

"To budu mít z ní vskutku mnoho rozkoše! Znám tento druh dívek — krotí se nejlépe holí. Jsem totiž ještě mlád a bez vousů. Proto se obvykle unavím, když se obveseluji s ženami, i mám více rozkoše, dívám-li se na ně a naslouchám-li jejich sténání, když je kleštěnci šlehají ohebnými proutky. Tato vzdorná dívka je mi nyní obzvláště milá, protože budu mít důvod dát ji zbičovat, a vskutku přísahám, že ještě této noci její kůže tak opuchne, že nebude moci ležet na zádech, a má rozkoš bude tím větší."

Vzdálil se a mnul si ruce a uchichtával se jako dívka. Když jsem za ním hleděl, věděl jsem, že již není mým přítelem, a nechtěl jsem mu již dobré — a Minein nůž byl v mé ruce.