Mika Waltari
překlad: Marta Hellmuthová

EGYPŤAN SINUHET
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV

Do tohoto přístavního města přijížděly lodi ze Sýrie a ze všech ostrovů moře a bylo stejné jako všecky přístavy na světě, ačkoliv je Chetité střežili a vybírali poplatky od lodí a prohlíželi tabulky všech, kteří opouštěli zemi.

Avšak nikdo neodcházel z lodí do vnitrozemí a velitelé lodí a kormidelníci a námořníci znali ze země Chatti pouze tento přístav a v tomto přístavu opět tytéž krčmy, tytéž domy rozkoše, tytéž dívky a tutéž ryčnou syrskou hudbu jako ve všech ostatních přístavech světa. Proto se tam cítili jako doma a nepospíchali s odjezdem a pro všecku jistotu obětovali také bohům Chetitů, Nebi a Matce Zemi, nezapomínajíce přesto na své vlastní bohy, které velitelé lodí uzavírali ve svých lodních stanech.

Bzučíce jako hejno much, shromažďovali se na přístavních nábřežích a srkali slámkami pivo ze džbánů, a kolem téhož džbánu sedělo deset i dvacet mužů ze všech zemí a srkali pivo o závod. Chetitské pivo bylo silné a stoupalo do hlavy jako dým, takže pak s večerem vyvraceli dveře domů rozkoše a převraceli kruhy hrnčířů a zraňovali se noži a palicemi a odváděli dívky násilím na lodi, dokud nepřišly chetitské hlídky a neuklidnily je dřevci svých kopí. Avšak ať učinili cokoli, vykoupili se z toho a odčinili to mědí a stříbrem a nikdo je dále nepronásledoval, takže již napřed věděli, zač je rozbitá hlava a vyražené oko či zející rána na těle. Proto se mezi sebou hlasitě smáli a říkali:

"To je dobrá země a sem se vrátíme."

A jestliže spatřili kouzelníky nabodnuté na kůlech podél zdí, říkali:

"Čáry jsou zlá věc, a onen muž čaroval svým jazykem, až si pročaroval střeva."

Avšak nejobratnější námořníky si Chetité získávali do svých služeb a měli je k tomu, aby uprchli ze svých lodí, neboť oni sami nebyli mořským národem, a jako ostatní národové najímali vojáky, tak oni najímali námořníky a lodivody a stavitele lodí a dobře s nimi zacházeli, takže se tito hlasitě vychloubali svými odměnami a dobrým bydlem, svádějíce tak i jiné, aby prchali z lodí.

Pobyli jsme nějakou dobu v tomto městě, ačkoliv to bylo město hlučné a plné neřestí a zločinů, neboť kdykoli jsme viděli nějakou loď, která mířila na Krétu, říkala Minea:

"Je příliš malá a může ztroskotat a nechci zakusit nové ztroskotání."

A jestliže jsme viděli loď větší, říkala:

"To je syrská loď a na syrské lodi nechci cestovat."

A o třetí lodi říkala:

"Velitel má zlý pohled a bojím se, že v cizích zemích prodává své cestující do otroctví."

Tak se stalo, že jsme setrvávali v přístavu, a nehněval jsem se pro to, vždyť jsem byl velmi zaměstnán čištěním a sešíváním ran a otvíráním rozbitých lebek.

I velitel přístavní stráže se ke mně utekl, neboť trpěl přístavní nemocí a nemohl vejít k dívkám, ježto mu to působilo veliké bolesti, avšak já jsem znal tuto nemoc ze Simyry a dovedl jsem ji vyléčit léky syrských lékařů, a jeho vděčnost neznala mezí, poněvadž se mohl znovu bez obtíží obveselovat s přístavními dívkami. Patřilo totiž k právům jeho úřadu, že každá dívka, která chtěla provozovat své řemeslo v přístavu, musela se zdarma obveselit s ním a s jeho písaři. Proto byl velmi rozmrzelý, že nemohl využívat této výhody. Jakmile byl uzdraven, řekl mi:

"Jaký dar ti mohu dát za tvou obratnost, Sinuhete? Mám vyvážit zlatem to, cos mi uzdravil, a to zlato ti dát darem?"

Ale já jsem odpověděl:

"Nestojím o tvé zlato. Dej mi nůž ze svého opasku a budu vděčen já tobě — a nikoli ty mně —, budu-li mít na tebe trvalou vzpomínku."

Zpěčoval se a řekl:

"Tento nůž je prostý a vlci neběhají po jeho ostří a jeho střenka není pokryta stříbrem."

Avšak hovořil tak proto, že tento nůž byl z chetitského kovu a nebylo dovoleno cokoli z tohoto kovu dát či prodat cizincům, takže jsem si v Chattušaši nemohl koupit železnou zbraň, poněvadž jsem nechtěl být příliš dotěrný, abych nevzbudil podezření. Takové nože bylo možno vidět jen u velmožů země Mitannu, a jejich cena byla jejich desetinásobná váha ve zlatě a čtrnáctinásobná váha ve stříbře a jejich vlastníci je nechtěli prodat, ježto jich nebylo mnoho po světě. Ale pro Chetita neměl tento nůž příliš velkou cenu, poněvadž jej cizinci nesměl prodat.

Avšak velitel přístavní stráže věděl, že opustím vbrzku zemi, i pomyslil si, že bude moci použít svého zlata lépe než na dar lékaři. Proto mi nakonec nůž dal a ten byl tak ostrý, že bez námahy holil bradu — a snadněji než nejlepší pazourkový nůž — a mohl bez poškození přeříznout i měděné ostří. Velice jsem se radoval z tohoto nože a rozhodl jsem se dát jej pokrýt stříbrem a střenku zlatem, jak to činili velmoži mitannští, když se jim podařilo opatřit si takový nůž. Velitel stráží se pro to na mne nikterak nehněval, nýbrž stali jsme se přáteli, neboť jsem ho vyléčil docela z jeho nemoci. Nicméně poradil jsem mu, aby vyhnal z přístavu dívku, od níž dostal svou nemoc, ale on mi řekl, že ji již dal nabodnout na kůl, ježto tato nemoc pocházela zřejmě z nějakých kouzel.

V tomto přístavním městě byla také louka, kde se chovali divocí býci — jako za oněch dob ve většině přístavů — a mladí lidé cvičili svou pružnost a odvahu v boji s nimi, zabodávajíce jim kopí do šíje a skákajíce přes ně. Minea se velice zaradovala, když spatřila tato zvířata, a přála si cvičit se s nimi ve svém umění.

Tak se stalo, že jsem viděl tančit Mineu poprvé před divokými býky — a nikdy jsem nespatřil něco podobného, co by se tomuto tanci vyrovnalo, ačkoliv mé srdce trnulo úzkostí při pohledu na ni. Neboť divoký býk je nejstrašlivější ze všech zvířat — a strašlivější ještě než slon, jenž je nakonec klidný, pokud není znepokojován — a jeho rohy jsou dlouhé a ostré jako jehly a snadno nabodne člověka a vyhodí ho vysoko do vzduchu a zdeptá ho pak svými kopyty.

Avšak Minea tančila před býky pouze v lehké roušce a vyhýbala se bez námahy rohům, když zvíře sklánělo šíji a s bučením proti ní útočilo. Její obličej hořel a ona se vzrušila a odhodila stříbrnou síťku z vlasů, takže jí vlasy vlály ve větru, a její tanec byl tak rychlý, že oko nerozeznalo ani všecky její pohyby, když skákala mezi rohy útočícího býka, a přidržujíc se jich, kladla nohu na jeho čelo, aby se tak vymrštila kruhem do vzduchu a postavila se opět na býkův hřbet. Hleděl jsem na její umění, a myslím, že ji to povzbuzovalo, neboť dokázala věci, jež bych nebyl věřil, že člověk dokáže učinit, kdyby mi je byl někdo vypravoval. Proto jsem na ni hleděl, tělo zvlhlé potem, neschopen sedět klidně na místě, třebaže diváci za mnou mne proklínali a tahali mne za lem mého pláště.

Když se vracela z louky, byla velice oslavována, i dali jí na hlavu a na hrdlo květinové věnce a mladíci jí dali nádhernou vázu, na níž byly namalovány červeně a černě býčí podoby. Všichni říkali:

"Něco takového jsme ještě nikdy neviděli."

A velitelé lodí, kteří byli na Krétě, říkali, vydechujíce vinný pach svým chřípím:

"Na celé Krétě by se sotva našla tanečnice před býky jí podobná."

Avšak ona přišla ke mně a opřela se o mne, lehkou roušku zvlhlou potem. Opřela o mne své štíhlé a pružné tělo a každý sval se jí chvěl únavou a hrdostí, i řekl jsem jí:

"Ještě nikdy jsem neviděl někoho, jako jsi ty."

Avšak mé srdce bylo těžké zármutkem, neboť nyní, když jsem ji spatřil tančit před býky, jsem bezpečně věděl, že mne tito býci od ní odloučí jako zlé čáry.

Brzy nato připlula do přístavu loď z Kréty a nebyla ani příliš velká, ani příliš malá, a její velitel neměl zlý pohled a mluvil jejím vlastním jazykem. Proto mi řekla:

"Tato loď mne doveze přímo do vlasti k mému bohu, takže nyní mne zajisté již opustíš a budeš se ve svém srdci radovat, že jsi se mne konečně zbavil, když jsem ti způsobila tolik trampot a škod."

Ale já jí odpověděl:

"Víš dobře, Mineo, že půjdu s tebou na Krétu."

Podívala se na mne a její oči byly jako moře v měsíční záři a měla namalované rty a její obočí bylo jako úzké černé čárky nad jejíma očima, když řekla:

"Nechápu opravdu, proč chceš jít se mnou, Sinuhete, vždyť loď mne doveze přímo do vlasti a nic zlého se mi nemůže přihodit."

Řekl jsem jí:

"Víš to stejně dobře jako já, Mineo."

Tehdy vložila své dlouhé, pevné prsty do mých rukou, vzdychla a pravila:

"Zakusila jsem s tebou mnohé, Sinuhete, a viděla jsem rozličné národy, takže se mi v mysli rozplynula má země jako krásný sen a netoužím již po svém bohu tolik jako dříve. Proto jsem odkládala svou cestu z marného důvodu, jak dobře víš, avšak když jsem tančila před býky, pocítila jsem opět, že bych musela zemřít, kdybys ke mně vešel."

Řekl jsem jí:

"Ano, ano, ano, ano, mluvili jsme o tom marně již velmi často, a nemám v úmyslu k tobě vejít, neboť ta věc není hodná, aby se kvůli ní tvůj bůh rozhněval, vždyť kterákoliv otrokyně mi může dát to, co ty mi odmítáš — a v té věci není rozdílu, jak říká Kaptah."

Tehdy její oči zajiskřily zeleně jako oči divoké kočky ve tmě, i vnořila své nehty do mých dlaní a odsekla:

"Běž ihned ke svým otrokyním, neboť jsem znechucena pohledem na tebe! Běž přímo k špinavým dívkám z přístavu, když po nich tolik toužíš, avšak věz, že potom tě již neznám, nýbrž proliji tvou krev tvým vlastním nožem. Bez čeho se mohu obejít já, bez toho se můžeš obejít i ty."

Usmál jsem se na ni a řekl:

"Žádný bůh mi tu věc nezakázal."

Avšak ona řekla:

"Já ti to zakazuji — a zkus jen přijít ke mně, učiníš-li to!"

Uklidňoval jsem ji a řekl:

"Buď bez starosti, Mineo, jsem hluboce znechucen věcí, o níž hovoříš, a není nic jednotvárnějšího než obveselovat se s ženou, takže to nechci opět zakoušet, když jsem to již poznal."

Avšak ona opět vzkypěla a řekla:

"Jako žena jsem velice dotčena tvými slovy a jsem si jista, že mne by ses sotva nasytil, kdyby se tak stalo."

Tak jsem jí nemohl říci nic po vůli, ačkoliv jsem se o to pokoušel, jak nejlépe jsem dovedl.

A této noci ke mně nepřišla, jako obvykle činila, ale odnesla svou rohož a odešla do jiné komnaty a přikryla si hlavu, aby spala.

Tehdy jsem zakřičel:

"Mineo, proč nezahříváš již můj bok jako jindy, vždyť jsi mladší než já, a noci jsou studené a já se třesu chladem na své rohoži!"

Odpověděla:

"Nemluvíš pravdu, neboť mé tělo pálí, jako bych byla nemocna, a nemohu dýchat v tomto dusném parnu. Proto spím raději sama, a je-li ti zima, požádej o ohřívadlo nebo si vezmi kočku, aby s tebou spala, a nevyrušuj mne již."

Šel jsem k ní a vyšetřil jsem ji a její tělo bylo opravdu v horečce a chvělo se pod pokrývkou, takže jsem jí řekl:

"Jsi snad nemocna, dovol, abych tě uzdravil."

Avšak ona odkopla nohou pokrývku a odstrčila mne, a řekla hněvivě:

"To tak, jen si jdi po svých! A nepochybuji o tom, že můj bůh sám vyléčí mou nemoc."

Ale po chvíli dodala:

"Dej mi přece jen nějaký lék, Sinuhete, neboť má hruď se dusí a je mi do pláče."

Dal jsem jí utišující lék, a konečně usnula, ale já jsem nad ní bděl až do sinavého šera svítání, kdy se rozštěkali všichni psi v přístavu.

Tak přišel den našeho odjezdu, i řekl jsem Kaptahovi:

"Seber všecky naše věci, neboť vstoupíme na loď, abychom cestovali až na mořský ostrov Keftiev, který jest Mineinou vlastí."

Avšak Kaptah řekl:

"Tušil jsem to, i neroztrhnu pro to své roucho, ježto bych je přece musel opět celé zašívat, a tvá věrolomnost není toho hodná, abych si posypal hlavu popelem, neboť cožpak jsi nepřísahal, když jsme odjížděli ze země Mitannu, že není třeba plout po moři? Tušil jsem to, když jsem tě viděl vloudit se úkradkem do přístavu a když jsem slyšel, jak si v skrytu šeptáš s tou zlořečenou Mineou, která nás ještě přivede na pokraj zkázy, ba tušil jsem to již tehdy, když jsem ji spatřil poprvé a když tloukla můj nos trepkou tak, až z něho tekla krev, kdežto já jsem tehdy pro ni chtěl pouze dobré. Avšak zatvrdil jsem se ve své mysli a neříkám již nic, ba ani nenaříkám, abych neztratil zrak svého jediného oka, vždyť jsem se již pro tebe dosti naplakal ve všech zemích, kam nás tvé zlořečené bláznovství zavedlo. Říkám ti jen, že vím již předem, že to bude má poslední cesta, ježto můj žaludek mi tak praví — avšak neviním tě ani z toho, třebaže tvůj lékařský pach mi jej zvedá až do krku a pouhý pohled na tebe se mi hluboce protiví. Avšak sbalil jsem již naše věci a jsem připraven k odjezdu, neboť bez chrobáka se nemůžeš vydat v lodi na moře a bez chrobáka já opět bych se neprotloukl po souši odtud až do Simyry, takže půjdu za chrobákem a zemřu na lodi a utopím se s tebou v moři a nemám jiné útěchy než vědomí, že jsi to vše již předem napsal na můj zadek onoho neblahého dne, kdy jsi mne koupil na trhu otroků ve Vesetu."

Poslušnost Kaptahova mne velice překvapila a přestal jsem se divit teprve, když jsem zjistil, že se v přístavu vyptával námořníků na rozličné prostředky, že od nich koupil za vysokou cenu zaříkané předměty proti mořské nemoci. I přivázal si je před naším odjezdem na krk a postil se a utáhl si pevně pás kolem břicha a vypil omamný odvar, takže když vstoupil na loď, civěly jeho oči jako oči vařené ryby a žádal jako kaší zalepeným jazykem maso z tučné svině, ježto mu námořníci přísahali, že to je proti mořské nemoci nejlepší lék. Potom se natáhl ve svém lodním stanu a usnul, rameno svině v jedné ruce a chrobáka ve druhé.

Velitel přístavní stráže vzal naše hliněné tabulky a rozloučil se se mnou, načež veslaři ponořili vesla do vody a loď vyplula z přístavu.

A tak nám začala cesta na Krétu a za přístavem obětoval velitel lodi oběť bohu moře a tajným bohům jeho lodního stanu a dal napnout plachty, takže se loď naklonila a řezala vlny, a žaludek mi vystoupil z pasu až do hrdla, neboť moře bez mezí se vlnilo velkými zpěněnými vlnami před námi, a břehu již nebylo nikde vidět.