Mika Waltari

PÁD CAŘIHRADU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

1. dubna 1453

Od rána vyzváněly chrámové zvony a zněly klášterní gongy, vyzývající lid na modlitby za obranu města. Den byl omamně nádherný - příliš krásný jarní den. Na vnější straně hradeb na břehu přístavu je připraven obrovský řetěz. Jsou vyměněny kůly a jednotlivé články jsou opraveny a zesíleny. Táhne se podél břehu od Eugenovy věže až k věži svatého Marka.

Po skončení bohoslužeb si lidé vykročili na nedělní procházku, aby si prohlédli řetěz. Dokola otesané kůly, které jej mají nadnášet nad vodní hladinou, jsou tak silné, že ani ten nejstatnější muž neobsáhne svými pažemi obvod. Kůly jsou spojeny mocnými háky. Slavný řetěz johanitů, obepínající Rhodoský přístav, je vedle tohoto hrozivého řetězu jako dětská hračka. Ani největší loď jej nedokáže přervat. Při pohledu na řetěz se zdá, že není lidské síly, která by byla s to jej rozpůlit.

Otcové i matky prstem ukazovali dětem řetěz a ty ve vzájemných hrách bez námahy prolézaly jednotlivými-články. I císař přijel se svou družinou prohlédnout si zátaras. Jeden konec je přikován ve skalnatých základech Eugenovy věže.

Odpoledne přišly ke mně do domu obě jeptišky společně, ruku v ruce. Bohoslužby i prohlídka zátarasu rozrušily Kharikleu. Vykládala Manuelovi nesčetné zkazky, jak svatí a sama Boží Matka jako ochránci města po tisíciletí zastrašovali Turky a jiné dobyvatele a odráželi je od městských hradeb. Tvrdí, že nebeský stratég archanděl Michael se přemístil ze svého místa na břehu Bosporu, když tam Turci vybudovali svou pevnost, do Cařihradu, jako ochránce města, spolu se svým ohnivým mečem. A mnoho svědků ho již vidělo v oblacích nad chrámem Svatých apoštolů.

Oděv se mu tak blyštěl, že si lidé museli zakrýt oči a odvrátit tvář.

„A kolik křídel měl?“ zeptal se Manuel nadšen, že konečně dostane odpověď na věčný problém křesťanstva.

„Nikdo je přece nemohl spočítat,“ vykládala Khariklea zlobně. „Plamen meče oslepil lidi natolik, že dlouhou chvíli neviděli na obloze nic než ohnivé kotouče. Kdybys ho ty sám uviděl, rozhodně bys také nestačil počítat křídla, nýbrž bys spolu s jinými v pokoře padl na kolena a děkoval Bohu za milost, že uvolnil archanděla Michaela z úkolu střežit Bospor 8 převedl jej k obraně Cařihradu.“

„To je ale zlé,“ uvažoval Manuel, probíraje se starostlivě ve svém vousu. „Jestliže ani Bůh nedůvěřuje, že samotná Panagia by mohla ochránit Cařihrad, jak bychom mohli důvěřovat my. Vždyť nebeská Matka je mocnější než všichni archandělé!“

„A kromě toho,“ vmísil jsem se do řeči, „archanděl Michael měl hájit Bospor před Turky, když tam stavěli pevnost, ale on ani nemáchl křídlem, když Turci rozbořili jeho chrám a kameny a pilíři zesílili zdivo svých hradeb. Jestliže si nebeský stratég skutečně vyhledává nad naším městem své nové působiště, je to podle mě spíš horší než dobré znamení.''

Khariklea na mě pohlédla neklidnýma, smolnýma očima. „To mě nenapadlo,“ přisvědčila. Ale hned se utěšovala: „Máme přece své svaté ve stříbrných rakvích. Ti, kteří zemřeli již před tisíci lety mučednickou smrtí, bráníce svaté obrazy, když islámský duch a špatný prorok počali zatlačovat naši správnou víru. Zbožní si podrželi svaté obrazy v úkrytu, i ikdyž hrozilo nebezpečí, a u koho se nalezl sebemenší obrázek, ten byl zabit. Ti svatí mučedníci vždy povstali ze svých rakví, aby bojovali proti hrozivému tureckému bohu.“ Vyčetla plynně, jak když pramének vody teče, jména asi dvaceti mučedníků, otřela si zavlhlé oči a pokračovala:

„Byli to drobní starci a stařeny s holými hlavami a jejich lebky byly zčernalé, ale zbožně odpočívali jako nevinná děťátka ve stříbrných rakvích, vystlaných hedvábím ve sklepeních patriarchova a Mongolského chrámu. Kdyby se mi podařilo najít slušného muže, byla bych se vdala a porodila bych i já děti, ale jediný muž, kterého jsem kdy potkala, byl námořník zjizvený po neštovicích, a ten byl z Boží milosti neustále tak zpit, že by mi nedokázal nic udělat. Proto mě otec poslal jako služebnou sestru do kláštera, abych již nikdy nebyla přivedena do žádných pokušení. Má nejlepší léta již minula - a nenuť mi již více toho svého vína, Manueli! Kolik ti vlastně je?“

Manuel krátce odvětil, že stáří a bolest ucha a kolenou ho oloupily o jakékoli přání pořídit si děti.

Tak si vykládali a já se vždy vmísil do jejich rozhovoru, protože byla neděle a krásný den a Anna rozhodně odmítla jít se mnou do mého pokoje. Mlčela a byla opět jako někdo jiný - zakrytá od hlavy až k patě v rouchu jeptišky, zakrývajíc si tvář a ruce v širokých rukávech. Zeptal-li jsem se jí na něco, odpověděla jen letmým kývnutím, jako by se soustředila na mlčení. Jakmile ukázala své tváře, poznal jsem, že je velmi pobledlá. Rozšířila obžalobně své hnědé oči. Kolem měla modré skvrny a víčka oteklá, jako by plakala. Především chtěla svým chováním ve mně vzbudit přinejlepším lítost a sebevýčitky. Když jsem se pokusil uchopit ji za ruku, stáhla ji kvapem k sobě. Myslel jsem si, že si tváře posypala moukou a oční koutky natřela modrou barvou, neboť byla tak nepřirozeně bílá a vypadala hrozně uboze.

Když si nalila víc vína, pohlédla sestra Khariklea občas na Annu. Ta se vždy na ni podívala hněvivě a ona si rychle zakryla ústa dlaní.

Dále jsem to už nevydržel. Vykročil jsem před Annu. Uchopil ji za zápěstí, přinutil ji povstat a zeptal jsem se: „Co máš v úmyslu? Co znamená ta opičí hra?“

Pohlédla na mne jakoby překvapeně, pozdvihla k ústům prst a varovala mě: „Pst, služebnictvo naslouchá!“

Nezbývalo jí, než se poddat - pozdvihla se a následovala mě do dveří, ale rozhodne odmítla vstoupit do mého pokoje. „Ne, takové hlouposti už neudělám! Musím dbát o svou pověst. Co by si tvůj sluha o mně myslel!

Vždyť se již i služebnictvo chová, jako bychom byli manželé. A nehodí se přece pro tebe vykládat si hlouposti s tou prostou ženou, která pochopí špatně každé slovo. Nebo Snad já to chápu spatně? Anebo sis oblíbil ji a já jsem. jen záminka, aby ses mohl s ní setkávat, nalévat jí vína a používat ji, jako prostředku pro své vášně, až ji dostaneš do bezvědomí. Proto jsem ji nemohla nechat jít sem samotnou, i kdybych již raději nikdy více neviděla tento dům.“'

„Běda, Anno, proč jsi taková? Nevím, co si mám o tobě myslet. Jsi pomatená, nebo já jsem blázen?“

„Jistě, jistě, můžeš obvinit z pomatenosti mne,“ pokračovala Anna nemilosrdně. „Sama jsem si zavinila, že jsem se vzdala svého domu a otce a odešla nedoprovázena podpůrnou paží. Nemohu si již ani vzpomenout, kdy jsem slyšela z tvých úst dobré slovo - nic ti nevyhovuje. Když se obléknu podle svého původu a vychování, nakládáš se mnou jako s děvkou. Když se pokusím jednat mile a chovat se cudně a mravně, jak jen dovedu, hubuješ a zlobíš se, jednáš se mnou ošklivě a nutíš mě do pokoje, jako kdyby ses chtěl na mně dopustit násilí - viníš mě, ale nejprve vyjmi trám z oka svého!“

„Ať je mi Bůh milostiv, že jsem se zapletl do sítě ženy, jako jsi ty!“ zvolal jsem znaveně a beznadějně. „Snad jsem ve svém srdci příliš latinec a nemohu porozumět nikdy Řekům!“

Nepatrně se obměkčila, rozšířila své nádherné oči a poznamenala: „Nevytýkej nic Řekům. Jen ženám nerozumíš. Zřejmě nejsi prostopášník a svůdce žen, nýbrž jsi skutečně nezkušený, protože ženy ani trochu nechápeš - proto ti musím asi vše prominout.“

„Ty mně musíš prominout!! Kdo z nás je komu dlužen odpuštění? Ačkoliv… je dobře, dobře, promiň tedy - kořím se a prosím o odpuštění - jen když ukončíš své výčitky. Nemohu to již vydržet. Proč jsi ke mně taková?“

Sklopila cudně oči k zemi, ale potutelně se na mne dívala zpod víček.

„Protože tě milují, pane Jane Angele,“ řekla něžně. „Protože tě tak nesmírně miluji, že mi je až do pláče. A ty se ke mně chováš tak moc dětsky. Ale snad právě proto tě tolik miluji.“

Pohlédl jsem na ni, nevěře svým uším a nic již více nechápaje. „Divná láska,“ podivil jsem se.

Plácla mě přátelsky přes tvář. „Příteli, můj jediný miláčku, proč jsi tolik tvrdohlavý?“

„Tvrdohlavý? Já?“ hlas se mi zlostí zadrhl, až jsem si musel polknout, abych mohl pokračovat. „Alespoň nejsem tak ďábelsky samospravedlivý jako ty.“

„Samospravedlivá?“ otázala se, jako by zpytovala sebe samu. „Že bych byla skutečně samospravedlivá? Ale nejsem tak prostomyslná jako ty v těch věcech. Žena je obyčejně spletitější než muž.“

„A co tedy ode mne chceš? Řekni mi to konečně!“

„Jen legální sňatek, jak se v těchto vztazích žádá,“ řekla jasně a prostě, zdůrazňujíc každé slovo, nepřipouštějíc špatnou možnost výkladu. „Musím myslet na svou pověst, budoucnost, rodinu a otce!“

Stiskl jsem pěsti tak silně, že se mi nehty zaryly do dlaní. „Není již budoucnost,“ řekl jsem, nutě se ke klidu. „Pokus se konečně pochopit, že tvůj rod, palác tvého otce, tvá pověst, prostě nic jíž nemá význam. Turecká děla jsou dnes ve vzdálenosti pěti tisíc kroků od města. Je jich tolik, že je nikdo nedokáže předem spočítat. My nemáme budoucnost, nemáme, nemáme, pochop to!“

„Proč se tedy tak zpěčuješ?“ připomněla i ona, nutíc se do klidu.

„Jestliže není budoucnost a nic nemá význam, proč bys tedy proboha nemohl učinit v této maličkosti po mém?“

„Církve jsou sjednocené - pokus se to pochopit - unie byla slavnostně vyhlášena. Latinské posvěcení je stejně platné jako řecké. To bych zneuctil svátosti, kdybych se vědomě nechal znova pokřtít - to je ten základní problém. Pro Boha jsem nezapřel svou víru a nesklonil jsem se před islámem, i když jsem měl ve Varně meč na krku. Stejné zneuctění by bylo, zapřel-li bych svou víru pro rozmar ženy - kdybych měl jednat po tvém.“

„V mnoha kostelích se čte vyznání víry bez dodatku,“ pokračovala tvrdošíjně. „Svatby a pohřby, křty a vysluhování večeře Páně se provádějí po starém způsobu. Gregorios Mammas je špatný, falešný patriarcha, vyloučený na svatém synodu, a papež ho nemůže jmenovat zpět do úřadu - vždyť císař se stal jen stínem. Skutečná řecká církev přešla do skrytu a vystoupí zase na veřejnost, až přijde čas. Připoj se i ty, a tak tvé dřívější nerozumné manželství bude neplatné, jako by nikdy předtím neexistovalo.“

Bouchl jsem se pěstí do prsou, vytrhl si hrst vlasů z hlavy. „Proč jsem se narodil do tohoto prokletého světa!“ vzkřikl jsem hořce. „Proč nesmím žít, jak bych chtěl, podle svého svědomí! Jaké prokletí ovládá můj život! Už i ty se oháníš kněžími a soudci, ačkoliv jsem se te ještě ani nedotkl!“

„Nedotkl, ne, vůbec ne … ani kdybych zemřela! I mně se to stalo základním problémem, když ty to opakuješ do omrzení. Žij si jen podle svého svědomí, ale pamatuj, že současně žiješ i umíráš. Žijeme ve světě lidí, a ne Boha. A v tomto světě musí každý jednat a přizpůsobovat se druhým. Proto jsem se vzdala otce a domova. I ty by ses měl něčeho vzdát. Jinak pochopím, že se k sobě vůbec nehodíme. Je třeba se rozhodnout, řekl jsi jednou. Dobře, rozhodni se tedy. Nyní jsi ty na řadě. A toto je mé poslední slovo!“

Se slzami v očích jsem vběhl do svého pokoje, připnul si meč, natáhl jsem si střevíce a navlékl si přes bedra drátěnou košili. „Dobře, Anno!“ zvolal jsem na ni od vchodu, když se vzdálila. „Od této chvíle mě nenajdeš jinde nežli u hradeb! Chopila ses jablka, ale bojíš se ukousnout, neboť se obáváš, že by mohl být uvnitř červ.“

„Zde máš své jablko nazpět!“ vzkřikla a hodila za mnou první věc, která se jí naskytla. Byla to má drahocenná svítilna. Sklo se rozbilo o mou hlavu, až mi zranilo ruku a krk. Již jsem si toho nevšímal.

Praštil jsem jen za sebou dveřmi, až se dům zachvěl.

Rozběhla se otevřít dveře a ve strachu za mnou zvolala: „Nestalo se ti něco?“

Ani jsem se neotočil. Spěchal jsem po ulici, řinče svou drátěnou košilí, jako kdybych byl na útěku. Tak nesmyslně jsem ji miloval.