Mika Waltari

PÁD CAŘIHRADU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

11. dubna 1453

Sultán nechal po skupinách umístit po celé délce hradeb stovky malých děl a bombard. Velká děla jsou soustředěna na čtyřech místech: před bránou svatého Romana, před Charisijskou branou, u Kaligarijské brány v Blachernách, kde jsou hradby zpevněny, ale není zde příkop - a tři velká děla jsou i před Selymbrijskou branou.

Děla jsou dopravena do takové blízkosti hradeb, že muž s dobrým zrakem rozpozná obličeje střelců. Jsou připevněna k obrovským břevnům a kamenným kvádrům, zapuštěným do základů. Stovky mužů je obsluhují s mravenčí pílí. Leží na zemi jako pařezy, těžkopádně, ale o jejich hrůzné velikosti dostaneme představu, když si srovnáme jejich hlavně s vedle pracujícími muži. Koule kamenných nábojů, které se hromadí vedle děl, sahají nad kolena mužů.

I děla jsou chráněna příkopy a palisádami. Nikdo z latinců ještě neviděl tak obrovské kusy. „Spotřebují plnou loď střelného prachu a roztrhají stovky mužů,“ říká Giustiniani, aby uklidnil své obrněnce.

Největší dělo, které v Drinopoli ulil Urban, jenž utekl z Cařihradu a o němž byly slyšet zvěsti již v lednu, je umístěno před Kaligarijskou branou, kde je hradba nejsilnější. Zřejmě sultán skutečně věří, že jeho děla dokáží rozbourat jakoukoli hradbu. Giustiniani byl na to dělo zvědavý, a když byl klid, vzal mě s sebou se na ně podívat. Zároveň si přál podívat se, jak se Benátčané nacházejí v Blachernách a u Charisijské brány, odkud vede cesta do Drinopole.

Mnoho obránců opustilo svá místa na hradbách a shromáždili se na vrcholku vnějších hradeb ve velkých hloučcích, prohlížejíce si příšeru, i ve městě se lidé vyšplhali na střechy paláců a věží, aby zhlédli ten zázrak.

Giustiniani se zeširoka usmál a řekl: „Myslím, že lidí ubude, až Turci připevní děla na místa a vystřelí první výstřely.“

Mnozí ukazovali prstem a volali, že poznávají Urbana, i když má na sobě čestný turecký plášť a na hlavě dělostřeleckou čáku. Prostí Řekové vznášeli na jeho hlavu nadávky a kletby a císařští technici připravili malá děla a kuše a vystřelili několik ran, aby narušili hlaveň velkého děla a ztížili jeho umístění a připevnění ve směru k hradbám. Giustiniani zakázal střílet, protože to znamenalo mrhání prachem. Mnoho Řeků pobledlo a zacpalo si uši již jen při těch bezvýznamných výstřelech, kdy se zachvěly hradby.

Urbanem ulité dělo, největší všech dob, je v celé své velikosti ještě dvakrát větší než jiná velká sultánova děla. Jen ten, kdo je viděl na vlastní oči, uvěří, že je v silách člověka ulít takovou hmotu. Jeho náboje jsou vysoké člověku až po pás.

Benátský baíl Minotto přikázal svým mužům, aby se vrátili k útvaru, a přišel si pohovořit s Giustinianim. Byl s ním i jeho chlapec. Nehledě na své mládí byl chlapec kapitánem benátské galéry a zvědavě se přišel podívat ze své lodě na dělo. Přidal se k nám i císařův německý technik Joann Grant. Viděl jsem poprvé toho nadaného muže, o jehož umění a schopnostech jsem již mnohokrát slyšel. Je středních let a nosí černý vous. Čelo má myšlením svraštělé a v jeho očích jako by. nevymazatelně zůstalo něco z neklidu naší doby. Potěšil se, když zjistil, že se mnou může pohovořit několik slov německy. On sám mluví dobře latinsky a dokáže již mluvit plynně řecky. Císař jej zaměstnal místo Urbana a platí mu mzdu, o niž Urban marně žádal.

Dívaje se na hrůzostrašné dělo, Grant řekl: „Tento kus je slévárenským zázrakem a překonal hranice možností. Tak velká děla není možno dát do pohybu lidskou silou. Ale kdybych již neslyšel, že se v Drinopoli z něho již zkušebně střílelo, nevěřil bych, že vydrží tlak prachu a koule. Ani za stovku dukátů bych se nenechal přimět, abych se postavil vedle, když se z něho střílí.“

Giustiniani řekl: „Já nebožák jsem si vybral k obraně bránu svatého Romana, protože všichni se od toho odtáhli. Nyní svého počinu vůbec nelituji. Radost z děla přenechám rád Benátčanům.“ Benátský baíl řekl dotčeně: „Nechápu, jak bychom mohli od někoho požadovat, aby zůstal na hradbách nebo ve věžích, když se střílí. My jsme jen dobrovolní měšťané a ani ne vycvičení. Já sám se pěkně zadýchám a trpím tísní srdce, když stoupám na hradby.“

Giustiniani řekl: „Za Blacherny je třeba něco zaplatit. Ale jestliže si přeješ, ochotně si vyměním s tebou svou nepohodlnou věž s císařským ložem a zítra ráno vstoupím právě na toto místo hradeb. Vyměňme si tedy obranná místa. Nic bych proti tomu neměl.“

Zrudlý baíl hleděl nedůvěřivě na Giustiniana, měřil si zrakem blachernské věže a neobyčejnou tloušťku hradeb ve srovnání s jinými částmi a štěkl krátce: „Děláš si žerty!“

Od Porfyrogennetoského paláce až po Kynegion vlaje na věžích lev svatého Marka vedle císařovy purpurové zástavy.

Němec Joann Grant se rozesmál a poznamenal: „Císařští technici i já jsme si ze zábavy vypočítali a matematicky dokázali, že tak velké dělo není možné odlít. A i kdyby bylo, nevydrželo by tlak prachu pro jeho množství. A když by se jím mohlo střílet, dokázalo by jen vyprsknout kouli z hlavně před sebe na zem.“

Mladí benátští důstojníci ze zdvořilosti dosud mlčeli, ale jejich hrdost již nesnesla baílovu nerozhodnost před Janovanem. Někteří z nich současně vykročili a zvolali: „Císař nám svěřil, abychom bránili Blacherny. Pro čest Boží a pro požehnání všeho křesťanstva podržíme je ve jménu Ducha svatého. Necouvneme, i kdyby se hradby pod námi bortily - neměj o nás starost, protostrátore!“

Giustiniani zvážněl a připomněl: Jestli je dělo dvakrát silnější než jiná, i blachernská hradba je dvakrát silnější než jiné části! Nezapomeňte, že já mám u brány svatého Romana před sebou čtyři kusy, větší, než jsem kdy viděl. Konejme každý své nejlepší pro čest Boží. Více nemůžeme.“

Potom se obrátil ke mně a řekl: „Jeane Angi, příteli. Nikdo nemůže předem říci, co se zítra přihodí, neboť tak velká děla jsem ještě neviděl. Je možné, že skutečně některým výstřelem dokáží rozbořit hradby, i když sám tomu nevěřím. Zůstaň, prosím, zde a sleduj velké dělo. Udělej si zde v Blachernách pohodlí, pokud s tím budou Benátčané souhlasit. Přeji si, abych zde měl muže, jemuž důvěřuji, abychom viděli, jaké škody takové velké dělo způsobí.“

Joann Grant se o mě postaral, protože jsme oba byli cizinci jak mezi latinci, tak mezi Řeky. Je zamlklý, a když hovoří, tak výsměšně. Ukázal mi však vyprázdněné dílny u Kaligarijské brány, v nichž několik starých řeckých ševců ve strachu sklepává vojenskou obuv. Mladí muži spolu s učedníky byli posláni na hradby. Procházeli jsme též dlouhými chodbami a sály císařského paláce, v nichž se benátští občané a dobrovolníci utábořili. Baíl Minotto skutečně má císařovu ložnici pro vlastní potřebu a spává v prachových peřinách pod purpurovými baldachýny; na nebesích lože jsou vyšiti dvojhlaví orli. Benátčané si s sebou přivezli služebnictvo a ženy - ti se bezpřestání přeli s císařovým řeckým služebnictvem, jehož jazyku nerozuměli.

Vytápění paláce, zprostředkované horkým vzduchem vedeným v kanálech pod podlahou, spotřebovalo nezměrné množství polen. Proto císař hned s příchodem jara zakázal topit, i když stále jsou noci chladné. Rád by ušetřil dřevo pro potřeby celého města, pro pekaře na pečení chleba, pro nezbytné potřeby v kuchyních, a především pro opravu hradeb, jestliže se Turkům podaří je rozbít. A tak si benátští strážní rozdělávali zvečera v audienčním sále na mramorové podlaze hladké jako sklo ohně pro zahřátí. Mramor pukal a kouř začoudil drahou mozaiku stropu.