Mika Waltari - Jeho království (ukázky) [Literární doupě]

Tato kniha na Novém Literárním doupěti

< 10

LIST DESÁTÝ

Marcus opět pozdravuje Tullii.

V SRDCI jsem již dávno s tebou skoncoval, Tullie. Nižádné mé psaní by tě nemohlo přesvědčit. Kdybys je četla, jen by ses mi vysmála a myslela si, že mi Židé pomátli hlavu. Přesto hlodá v mé mysli podivná myšlenka, totiž že tě jednou uvidím, a zatímco budu na tebe hledět, bude z tebe padat jeden kus oděvu po druhém, ba i tvé tělo bude jen zbytečným šatem a spatřím tvou duši nahou a přesvědčím tě o tom, v co sám věřím. Myslím, že to bude znamenat odloučení od mnohého, čemu přikládáš cenu a co je ti milé v tomto životě. Avšak kdybych se dokázal tak na tebe dívat, nemělo by to vše již pro tebe cenu a rozloučila by ses s tím vším, co by se ti stalo zbytečným jako sešlé roucho. Ale moje myšlenka zajisté nemá naděje. Tomu lze věřit, jen když to sám člověk prožil a viděl na vlastní oči. Vždyť většina lidí ani tady nevěří, ačkoli to viděli na vlastní oči.

Avšak budu dále vypravovat, co se stalo. V den, kdy se konaly závody, mne pozvala Claudia Procula k sobě a oznámila mi, že mne bere k sobě do lóže, což mám považovat za nejvyšší projev její přízně, a že budu moci sedět přímo za ní. Byla oblečena v hedvábí a purpur, což snad bylo nepromyšlené. Ale ona se může vždycky odvolat, že je příbuzná Caesarova, byť i vzdálená. Vlasy měla sčesány v nádherný účes s drahocenným diadémem na čele. Pro mne dala rozložit římský oděv a togu a čekal i holič, aby mi oholil vousy a nakadeřil vlasy.

„Je nejvyšší čas, abys skončil s tím svým židovským bláznovstvím a ukázal se před barbary jako Říman,“ pravila Claudia. Poukázal jsem stísněn na pestrost v oděvech, jež zde vládne, a připomněl jsem jí, že i římský poradce si nechal narůst vousy a obléká se po východním způsobu, aby na dvoře nezdůrazňoval příliš Svou římskost. Ale nakonec jsem jí musel povědět své.

I řekl jsem: „Neuraz se, prosím, Claudie, ale nechci odtud odejít na závodiště. Naopak chci být každým okamžikem připraven, neboť mám důvody věřit, že vbrzku již shromáždí Ježíš Nazaretský své stoupence. Doufám, že dostanu včas o tom zprávu, abych se vydal na cestu za učedníky a našel to místo schůzky.“

Claudia Procula se zamračila a pravila: „To mi není nic nového. Jana již o tom ví. Kdybych byla mladší a v Římě a kdybych měla dostatečný počet důvěryhodných ochránců, kteří by dovedli mlčet, dala bych se svést k dobrodružství a šla bych v převlečení na horu. Přece se sejdou na hoře, není-pravda?“

Překvapen jsem jí vytkl: „Proč mi o tom Jana nic neřekla? Cožpak mi nedůvěřuje?“

„Myslím, že je nucena mlčet,“ poznamenala nedbale Claudia Procula. „Avšak slíbila, že o mně promluví s Ježíšem Nazaretským. Ví se přece, že Ježíš uzdravoval nemocné i na vzdálenost, nebo dá pro mne Janě šat, jejž podržel na své pleti. Tebe tam tedy není třeba, Marcu. Staň se opět pravým Římanem a buď rozumný. Ty závody jsou největší událostí roku v celé Galileji a v okolních zemích.“

Nevěře svým uším, upíral jsem na ni zrak. „Vyměníš tedy syna božího za závody?“ vyčetl jsem jí.

„Všecko má svůj čas,“ hájila se Claudia Procula. „Lázně mi udělaly dobře a již nejsem tak pomatená jako ty. Zdá se mi, a to myslím vážně, že již nerozeznáváš pravou hierarchii věcí.“

„Claudie Proculo,“ varoval jsem ji. „Tvůj manžel ho odsoudil na kříž, jakkoli si potom myl ruce. Nebojíš se ho aspoň?“ Claudia Procula rozhodila paže: „Ale Marcu, přece jsem učinila všecko, abych ho zachránila. Snad to ví, či aspoň by to měl vědět. Ostatně, Jana mi přesně vysvětlila, že se právě to muselo stát, aby se naplnila slova svatých židovských písem. Proto by měl být vlastně Pontiu Pilátovi vděčen, že na nátlak Židů pomohl uskutečnit Písma. Židovská filosofie je sice temná a složitá, ale Janě přece ráda věřím. A Jana sama půjde se mnou na závody, i kdyby se proto měla opozdit v odchodu na horu.“

Nemohl jsem nic dělat Ale holiči jsem nedovolil oholit mi vousy docela. Jen je umně přistřihl, pomazal a pak mi řekl, že takový vous nosí Héródovci.

Cirkus Héróda Antipy není žádná mohutná budova. Hlediště jistě neobsáhne ani třicet tisíc diváků. Bylo toho dne až po kraj přeplněno zvědavým, hlučícím davem. Myslím, že mezi diváky bylo více cizinců z různých okolních zemí než vlastních Galilejců.

Héródés Antipas dal postavit pro Claudii Proculu lóži na druhé straně závodní dráhy, právě proti své vysoké lóži, a přes zábradlí dal přehodit vzácné koberce. Ze všeho bylo vidět, že si přeje mít dobré vztahy s Pontiem Pilátem, neboť Claudiina lóže byla skutečně jen o krok nižší než jeho vlastní. Četné jiné lóže dal postavit na různých stranách závodiště pro arabská knížata a pro jiné vznešené hosty. Jeho dvořané dostali přesné pokyny, neboť sotva se Claudia Procula objevila se svým doprovodem v lóži, pozdravil ji lid mohutnými výkřiky ze všech stran, A přidali se opravdu všichni, neboť tak nejlépe se uvolnili z napětí, jež se jich zmocnilo před závody.

Viděli jsme, jak vstupuje také Herodias se svou mladou dcerou do Herodovy lóže. Její roucho bylo nesrovnatelně nádherné, pokud jsem mohl posoudit z druhé strany závodiště. Claudia Procula vzdychla a prohodila, že by se ta vládychtivá smilnice mohla aspoň ze zdvořilosti vůči ní a vůči Římu obléknout poněkud skromněji. Silné výkřiky pozdravily i ji z několika směrů, ale k nim se lid nepřidal. I cizinci mlčeli, když zpozorovali, že volající byli okamžitě zmláceni a postrkováni a vypískáni. Herodias se musela s tím spokojit a usednout. Nakonec přišel Héródés Antipas a pozvedal radostně ruce na všecky strany pozdravuje lid. Jako by chtěli dokázat kněžně své mínění, pozdravili jejího muže povstáním, hlukem a divokými výkřiky i dupáním nohou.

V aréně se objevil houf gladiátorů, kteří bojovali po dvou a ve skupinách, ale jejich zbraně byly tupé a krev tedy netekla. Héródés se neodvážil porušit židovské zákony natolik, aby nechal bojovat v aréně proti sobě odsouzence až k smrti. Jeho jezdci potom předvedli různé ukázky svého umění, až lid začal řvát a žádal, aby se již konaly závody vozatajů.

Beze sporu byla spřežení nádherná a koně vybraní. Vozy vyjížděly jeden za druhým na dráhu, aby se divákům představily. Sázkaři začali obcházet řady lavic a přijímat sázky. Smolně černí koně Héróda Antipy byli zřejmě favority. Nicméně nebyli všichni koně stejné barvy, nýbrž barbarští vozataji si vybrali ze stájí svých otců koně podle vlastní volby. A jen podle barev postrojů a oblečení závodníků se určovaly barvy, na něž se uzavíraly sázky. Kromě toho vyvolávala se také idumejská a syrská spřežení.

Jako poslední vyjel vůz arabského knížete se sněhobílými koňmi. Avšak předešlé vozy se zatím jako obvykle zapletly a způsobily velký zmatek právě u vjezdu, takže rozjetí bělouši zakopli a spadli na kolena, když jejich vozataj musel náhle zastavit v plné rychlosti, v níž chtěl pyšně předjet do arény. To bylo tak špatným znamením, že mnozí vyprskli v hlasitý smích. Vozataj ve zlosti zapráskal bičem, což jeho koně ještě více vyplašilo.

V bezpečných a slušných závodech, na nichž se znalcům zamlouvá, že mohou rozumně uzavírat sázky a zvyšovat pokaždé o trochu své napětí, oceňují se nejdříve koně a předvádějí se vždy dvě spřežení najednou, a ta objíždějí několikrát dráhu. Poškozená vypadnou ze závodu a dvě poslední provedou závěrečný závod. Avšak tito barbaři milují nebezpečí a chaos. K mému velikému překvapení seřadila se všecka spřežení najednou v určeném pořádku. Zaslechl jsem, že mají závodit ve čtyřiceti kolech. Litoval jsem koně, z nichž si mnozí zlámou nohy, a byl jsem jist, že v takovém závodě budou i mrtví.

Avšak hledě na vzpírající se bělostné spřežení, vzpomněl jsem si na to, co mi řekl osamělý rybář, a byl jsem zvědav, zda se odvážím na ně vsadit. Na můj dotaz mi řekli, že to jsou favoriti, ale že dnes na ně nikdo vsadit nechtěl pro ono špatné znamení při vjezdu do arény. V takovýchto náročných závodech si mohou odnést vítězství jen silní koně a trpělivý vozataj, mají-štěstí.

Claudia Procula pozvedla nadšeně paže a zvolala: „Héródovo spřežení!“ Lesklí vraníci a jejich vozataj tmavé pleti byli opravdu svůdní. Jejich barva byla nicméně červená a nikoli černá, neboť rozumný člověk na černou barvu nikdy nesází. Claudia se obrátila napůl ke mně a prohodila jakoby mimochodem: „Snad máš dost peněz?“

Měl jsem již předem tušit, proč mne tak umíněně chtěla mít s sebou. Žádná žena přece neuzavírá sázku vlastními penězi. Když prohraje, pak lehce zapomene na půjčku a naříká pouze na svou smůlu. Vyhraje-li, pak dostane několikanásobně své zpět.

„Sto drachem,“ navrhl jsem neochotně.

Claudia Procula se ke mně obrátila zplna a s velkým údivem.

„To je Marcus Manilius Mezentianus?“ otázala se. „Chceš mne vědomě urážet, nebo je z tebe skutečný Žid? Řekni aspoň sto aureů. I to je málo pro tak skvělé koně.“

Uvedla mne do rozpaků, ale tiberiadští bankéři a směnárníci pobíhali mezi vznešenými a i oni přijímali sázky. Vykřikl jsem jméno, jež mi sdělil Aristainos v Jeruzalémě, a v tu chvíli se mi představil muž, jenž podle oděvu by mohl být dvojčetem Aristainovým. Sdělil jsem mu, co potřebuji, a on mi ochotně projevil důvěru. Jen tvrdil, že je těžko dostat na Herodovy koně pořádnou sázku. Pouze jedna proti jedné vsadil jakýsi idumejský šlechtic a sám mu vysvětlil, že to dělá jenom ze zdvořilosti k manželce judského prokurátora.

„Vzpomeň si na mne, až budeš počítat své peníze po výhře,“ zvolal s úsměvem na Claudii Proculu, jako by to byl dar, že zapsal sázku na svou voskovou tabulku.

Ještě jednou jsem se podíval na bělouše, kteří stěží vydrželi na místě. Dlouhé čekání bylo úmyslné, nejen kvůli uzavírání sázek, ale také proto, aby se vozatajové rozčilili a koně vyplašili. Předvídal jsem, že některý z nich se převrátí. Bělouši arabského knížete zřejmě nebyli zvyklí na barbarskou jízdu v takovém houfu, neboť kopali do vozů a pěna jim tekla od tlam, když pohazovali hlavou bojujíce proti uzdám.

„Kolik bys dal na bílé spřežení?“ zeptal jsem se bankéře.

Řekl s úsměvem: „Chceš-mi opravdu darovat své peníze, vezmu sázku za svou a dám sedm proti jednomu. Kolik mám napsat?“

„Napiš čtyřicet aureů od Marca na bílé spřežení sedm proti jedné,“ rozhodl jsem v poslední chvíli, když Héródés pozvedal kopí. Bankéř si sázku zapsal a v té chvíli již se kopí s vlajkami zabodlo do písku. Vozatajové zařvali a spřežení se rozjela, duníce a drkotajíce. Zkušení závodníci přitahovali opratě silou a zaklánějíce se zpět, zadrželi koně a pustili ztřeštěnce napřed, aby si zlámali vaz. Ale bylo nad lidskou sílu ovládat zdivočelá zvířata. Obě první spřežení vyrazila v plném trysku a vozatajové se sehnuli a práskli bičem, aby získali větší náskok a první projeli kolem mety. Jen tak si zachránili život, neboť spřežení, jež vyrazila za nimi, by je byla převrhla. Musel jsem stejně jako ostatní povstat. Odvážnější výjezd na dráhu jsem v životě neviděl. Herodovo spřežení si obratně razilo cestu a vozataj mával bezohledně těžkým bičem a zaháněl koně, jež se snažili dostat se mu po bok. Jedno takové prásknutí zasáhlo postranního koně bílého spřežení přes oči. Zdálo se mi, že slyším to prásknutí až k nám do lóže. Arabský vůz narazil na ochranné kamenné zábradlí, až se zajiskřilo, a bylo nepochopitelné, jak mohlo jeho kolo zůstat celé.

Při druhém kole vozataj s hnědouši caesarejského velitele jezdecké kohorty chladnokrevně překotil svým těžkým vozem vůz idumejský. Vozataj byl tažen na opratích po dráze, dokud postranní kůň nepadl. Hnědé spřežení mělo pozoruhodný náskok, ale Herodovi koně se řítili za ním. Idumejský závodník povstal potáceje se, půl těla měl samou krev a zatáhl padlého koně za chřípí, aby vstal, a narovnal i vůz, takže se mohl vrátit na závodní dráhu. Nicméně padlý kůň silně kulhal, a nemohl se tedy již měřit s ostatními, nýbrž jim v dráze jenom překážel. Podezříval jsem ho, že se vrátil pouze proto, aby se pomstil římskému vozataji.

V takovém poměrně vyrovnaném závodě nelze prakticky dosáhnout většího náskoku než jedno kolo. Poslední spřežení zatarasila dráhu a přední vozataj pokoušel by jen nesmyslně štěstí, kdyby chtěl i je předjet. Bílé spřežení mělo zcela zmatený rytmus, neboť oslepený postranní kůň zoufale pohazoval hlavou. Jeho vozataj se přestal ovládat, pokřikoval a proklínal a hrozil Herodovi, když projížděl kolem jeho lóže. Avšak vraníci začali dohánět silné hnědouše a jejich těžký vůz. Claudia Procula stála, křičela a dupala pozlacenými střevíčky na podlahu lóže.

Nestačil jsem počítat kola a nedíval jsem se ani dost pozorně, co se děje, ale najednou z chumlu vozů a koní vyrazilo syrské spřežení doprostřed dráhy jako vrženo katapultem. Koně přepadli na šíji a vozataj vyletěl z vozus opratěmi kolem pasu přímo na zmítající se kopyta. Nedovedu říci, zda byl jeho smrtelný výkřik horší než smrtelné zaržání jeho koní.

Jen o chvilinku později projelo bělostné spřežení kolem mety a přitisklo k ní ostatní závodící, takže museli zmírnit rychlost. Avšak arabské spřežení proběhlo nerušené. Možná že to bylo díky oslepenému koni, neboť kdyby byl viděl, nebyl by se jistě natolik druhým vozům přiblížil. S nasazením života dokázal spadlý vozataj vzpřímit své koně uprostřed závodní dráhy, právě včas, než se mohlo následující spřežení do nich zaplést. Nemohl jsem jinak než obdivovat veliké umění a obratnost vozataje. Ten zatím spatřil podkoního, jenž běžel k němu, udělal několik kroků směrem, k němu a padl na tvář a již nevstal.

Nyní se znovu uzavíraly vášnivé sázky. Příznivce získalo hnědé spřežení římského velitele jezdců a mnozí sázeli na ně proti Herodovým vraníkům, především Arabové, kteří natahovali prsty, mávali plášti a volili raději římské než Herodovo spřežení, když přestali důvěřovat ve své vlastní. Herodovo spřežení se již mnohokrát pokoušelo dostat se kolem hnědoušů vpřed, ale římský vozataj řídil svůj vůz chladnokrevně a práskal svištícím bičem. Héródés povstal v lóži a hlasitě pobízel svého vozataje, aby za každou cenu projel kolem Římana. Všichni koně byli již zpěněni a prach se vzdouval v oblacích vysoko do vzduchu, ačkoli před závody byla dráha pečlivě zkropena.

Nejpodivuhodnější však bylo, že bělostné spřežení svou rychlostí dosáhlo třetího místa, ačkoli lehký vůz dostal mnohokrát silné nárazy. Krásní bělouši byli sice poněkud znaveni, běželi však opět v rytmu a již si ho udrželi. Jejich oslepený kůň pozvedl hlavu a zařehtal. Vozataj se sklonil a promluvil na něho a kůň se již“ nevzpíral taktu svých druhů.

Opět vypadlo jedno spřežení, jemuž odletělo kolo od vozu. Vozataj je stačil vytočit, aby nebyli převrženi, ke středu dráhy, ale volné kolo se točilo dál na dráze, takže za ním jedoucí hnědouši se mu museli vyhnout. Herodův vozataj využil příležitosti. Aniž porušil rytmus svých koní, natáhl se vpřed, práskl zuřivě bičem a jen taktak projel kolem římského vozu. Lid stál a křičel a řval a Claudia Procula poskakovala a jásala radostí, jakkoli nebylo slušné, aby se radovala nad porážkou římského spřežení. Avšak její chování vzbudilo velký ohlas mezi lidem a mnozí se na ni usmívali.

Počet spřežení se zmenšil, nicméně vozy, jež zůstaly pozadu, bránily Herodovým vraníkům skutečně využít tak těžce získaného náskoku. Idumejský vozataj, z něhož tekla krev a jenž měl z půli obličeje strženou kůži, mával mu rukou na znamení a sjel na stranu, aby ho pustil. A potom s rozvahou a schválně vjel římskému spřežení do cesty a zpomalil svou rychlost. Udělal to na přímé dráze, nikoli v zatáčce u mety, a římský vozataj ho zuřivě proklínal, neboť jeho počínání bylo jistě proti předpisům. Ale kdopak by to dosvědčil, a vždycky by si závodník našel nějakou výmluvu. Arabové, kteří vsadili na římské spřežení, řvali a zatínali pěsti, ale vtom se již řítili bělouši se svým vozem po vnější straně dráhy a kolem Římana jako kolem Idumejce ještě před metou a potom se zakousli opět do vnitřní dráhy těsně do zorného pole Herodova spřežení. Všichni diváci zmlkli a přestali na chvíli hulákat, neboť něco takového nikdo neočekával.

Po další zatáčce vybral si Říman vnější dráhu a jel po boku Idumejce. Byl by ho jistě předjel ještě před příštím obloukem, ale přidržoval si koně a chladnokrevně práskal Idumejce přes hlavu, až ten spadl ve voze na kolena. Barbarský čin pobouřil lid, jenž řval, někteří i v souhlas, ale ve většině vzplála nenávist k Římanům tak, že jsem viděl, jak se lidé bijí podél lavic hlediště.

Toto všecko však dlouho netrvalo, naopak se to stalo velice rychle, jakoby závanem větru. Idumejský se s námahou ve voze postavil a pobídl z posledních sil své koně, předjel Římana a obrátil koně jemu napříč do cesty. To již nebyly závody, ale vraždění. Velcí hnědouši najeli v plném trysku na idumejské koně a padli na ně. Náraz vyhodil Římana z vozu, takže letěl vzduchem hlavou napřed a přes ochrannou kůži a přilbici si rozbil hlavu o kamenné zábradlí před řadami diváků a zůstal nehybně ležet na dráze. Idumejský zemřel též, ještě před koncem závodů na rány způsobené kopyty koní.

Pro nakupené vozy, koně a lidi na dráze se zpomalila rychlost ještě závodících vozatajů. Herodův závodník klel a mával bičem, takže sluhové, kteří odnášeli Římana z dráhy, odhodili raději jeho mrtvolu zase na zem a běželi pryč, aby si zachránili život. Vozataj se snažil dostat své koně přes Římanovu mrtvolu, ale to nebyli váleční koně a nechtěli vědomě šlápnout na člověka. Postavili se na zadní a házeli vozem, že se málem převrhl.

Skoro krokem řídil arabský vozataj v té chvíli své bělouše těsně kolem Herodova spřežení. Kolo vozu narazilo na okrajový kámen a přejelo jej, ale vůz se nepřekotil, nýbrž dojel k metě, dříve než Herodův vozataj objel mrtvolu a než dostal koně zase do rytmu. Ačkoli to bylo neuvěřitelné, vedlo nyní bílé spřežení, přes to špatné znamení na počátku závodů, a nezbývalo již mnoho kol. Teď byla řada na mně, abych postával a křičel a všichni Arabové v hledišti se ke mně přidali. Avšak nepřikrytá dráha byla plna děr jako pole, do něhož se zašívá, a stala se pro všecky vozataje nebezpečnou.

Vozataj vraníků ztratil docela vládu nad sebou, práskal bičem do koní a zkoušel dvakrát násilím přitlačit bílé spřežení ke straně. Ale rychlost arabských koní a dobrý rytmus je zachránil. Nestálo již za to, aby je vozataj v zatáčce řídil těsně kolem mety, nýbrž si při své rychlosti mohl dovolit objet metu širokým obloukem, protože Herodovo spřežení již nemohlo vzdálenost mezi nimi překonat.Na dráze setrvávala kromě nich dvou ještě tři spřežení. Bělouši se jim vyhýbali uhánějíce poctivě po vnější dráze, ale Herodův závodník na ně pokřikoval a vyzýval je, aby uhnula stranou. Ve strachu mu opravdu dva uhnuli, ale třetí, jenž měl poddajné a zároveň odolné koně a jemuž nikdo nedával naděje, odmítl uvolnit cestu. Herodův vozataj práskl zase do svých koní, přerušil rytmus jízdy a najel osou kol na kola vozu, jenž mu překážel, takže jej snadno svou rychlostí a nárazem převrátil. Vůz se zle pošramotil a jeho řidič se vzdal závodu. Ti druzí dva setrvali na dráze, velice opatrně řídíce a doufajíce ve své štěstí, jež mohlo ještě přerušit běh toho, kdo jižjiž doufal ve své vítězství.

Nicméně se tak nestalo. Zamávalo se vlajkou a jako vlaštovky dojeli v krásném rytmu bělouši do cíle. Diváci křičeli a volali chválu i Herodovým koním, kteří zůstali jen o dvě délky spřežení pozadu. Oba vozatajové se zastavili vedle sebe a předstírali uctivé pozdravení a blahopřáli si. Arabský kníže vyskočil ze své lóže přes zábradlí a plášť se mu vzdouval, jak běžel pozdravit své koně. Mluvil na ně, poplácával je a líbal, prolévaje slzy, jejich bičem opuchlé a oslepené oči. V hledišti se začaly šarvátky, ale strážci je rychle rozehnali. Ti, kteří prohráli, se snažili vypadat spokojeně, že viděli dobré závody.

Bankéř mi přišel blahopřát spolu s idumejským obchodníkem a zaplatil mu před mými zraky bezodkladně Claudií Proculou prohraných sto zlatých peněz. Mně vyplatil sto osmdesát aureů. Odečetl-jsem od nich čtyřicet vsazených; zůstalo mi jako zisk sto čtyřicet zlatých peněz, jež znamenají pro mnohé lidi na světě malé bohatství. Proto jsem se na Claudii Proculu ani nehněval.

Nyní je však nutno si připomenout, že jsem viděl ve snu bílého koně v oné noci po bouři. Sen byl z jakéhosi důvodu tak živý, že jsem se probudil vlastními slzami. Je tedy možné, že mi sen byl znamením, když jsem spatřil krásné bělostné spřežení, a že jsem z vlastní iniciativy vsadil na ně. Jisté to nicméně není. Koně přece zakopli, když vjížděli na dráhu. Ačkoli rozumný muž nevěří ve znamení, přesto nejedná proti nim. Proto jsem se cítil povinen vyhledat dívku, jejíž bratr zemřel, a neměl jsem jiného vodítka než slova osamělého rybáře, že té noci oplakává svého bratra v řeckém divadle.

Claudia Procula mne vyzvala, abych s ní šel na hostinu k Herodovi, třebaže jsem nebyl pozván. Zajisté považovala tento projev přízně za hodný onoho sta zlaťáků. Ale neměl jsem chuti tlačit se jako nezvaný host mezi stovkami mně neznámých lidí, jež Héródés Antipas považoval za nutné hostit z politických důvodů. Claudia Procula mi neměla za zlé, když jsem se s ní rozloučil, ačkoli mne jistě považovala za hloupého, že nedovedu využít příležitosti.

Když se cirkus vyprázdnil, zaplavili ulice Tiberiady lidé všech národů, a velice jsem se obával, že večer bude nepokojný, přestože spousta strážců a legionářů dostala rozkaz udržovat pořádek. Bez námahy jsem našel malé řecké divadlo, ale nehrálo se v něm. Nicméně vrata byla otevřena a chudáci, kteří přišli dnes do města a nenašli střechu nad hlavou, se zde uvelebili v řadách lavic. Někteří i zapálili ohýnky a připravovali na nich jídlo, takže jsem si dovedl představit, jak krásně bude vypadat divadlo příštího dne.

Sestoupil jsem mezi hlediště a jeviště a nikdo mi nezabránil vejít do sklepení, kde byly uskladněny divadelní potřeby a kde většinou i herci přenocovali, pokud neměli příznivce, kteří by je u sebe ubytovali. Všecko bylo prázdné a pusté a v jistém smyslu až strašidelné, jak vlastně vždycky působí prostory pod jevištěm, když herci odejdou, jako by osoby a slova představení ještě setrvávaly neviditelné ve vzduchu. Mně připomínaly temné sklepní místnosti divadel podsvětí, takové, jak je zobrazují básníci. Kdykoli jsem sbíhal pod scénu, okouzlen ještě zdařilým představením, abych přinesl dary herci, jenž mne vzrušil, pokaždé mne zachvátil pocit neskutečnosti. Není herec, jenž svlékl roucho své postavy, touž bytostí jako na scéně.

Když jsem nyní procházel těmito podsvětními prostorami, uvědomil jsem si teprve, jak jsem se vrátku vzdálil svému dřívějšímu životu a všemu, co mi dříve přinášelo radost a požitek. Všecko bývalé bylo jenom vzpomínkou, jež mi hlodala v mysli, protože jsem věděl, že již nikdy nebudu moci vnímat stejně jako kdysi. Myslel jsem, že potkávám fantom, když proti mně klopýtal chodbou stařec s velkým břichem a s opuchlýma očima, zřejmě z přílišného pití vína. Vyhrožoval mi holí a klel a vyptával se mne, co tu hledám a jak jsem se sem dostal.

Uklidňoval jsem ho a zeptal jsem se, zdali zde někdo přespává. Rozhněval se ještě víc a křičel: „Snad nemyslíš tu potulnou egyptskou děvku, která mě lživými výmluvami oklamala a přivolala neštěstí na můj dům, poněvadž přinesli mrtvolu do divadla. Uprchlí v noci a nezaplatili ani svůj dluh. Rád bych je dostal do svých rukou jistě naléhavěji než ty.“

Řekl jsem: „Pověděli mi, že zde najdu děvče, jež ztratilo svého bratra. Mám s ní co jednat.“

Stařec se na mne nedůvěřivě podíval a zeptal se: „Snad nejsi někdo ze zdejších a nestrojíš mi úklady? Zavřel jsem děvče jako záruku a svlékl jsem z ní roucho i střevíce a nepustím ji, dokud nebude dluh zaplacen do posledního penízku.“

„Jsem poslán, abych ji vyplatil,“ vysvětloval jsem a zacinkal váčkem. „Doveď mne k ní, nebudeš toho litovat.“

Váhaje a pochybuje vedl mne stařec dlouhou chodbou a vytáhl závoru u dveří malé komůrky. Když dveře otevřel, spatřil jsem ve světle, pronikajícím dírou ve stěně, hubenou nahou dívku, jež seděla na bobku v koutě, obličej zakryt zmuchlanými vlasy. Byla zármutkem ztuhlá a ani se nepohnula, když jsme vešli. V komůrce nebylo ani číšky s vodou, ani jídla, ani pokrývky.

„Je nemocná?“ zeptal jsem se.“ Je to zlé děvče a jen mi trhá vousy, kdykoli jí chci přimět, aby tančila u brány,“ vysvětloval starý muž. „Město se jen hemží cizinci. Snad by jí hodili i peníze, kdyby zatančila. Pochop, že jsem platil pohřeb jejímu bratrovi, jen aby se nikdo nedozvěděl, že přinesli jeho mrtvolu sem, do divadla. Ostatně, daleko víc mi ještě dluží tihle poťouchlí Egypťani.“

Dotkl jsem se dívčina ramene a hodil jí svůj váček. „Byl jsem poslán, abych ti přinesl tady sto čtyřicet aureů,“ řekl jsem hlasitě. „Zaplať svůj dluh a vyžádej si roucho a své věci. Jsi nyní zcela volná a můžeš jít, kam chceš.“ Ale dívka se ani nepohnula.

„Sto čtyřicet aureů!“ vykřikl stařec a rukama zaháněl neštěstí. „Toho jsem se bál. Víno je dopito. Vidím fantomy a mám halucinace.“ A chtěl vzít s podlahy váček, ale pro jistotu jsem ho předešel, protože se dívka váčku nedotkla. Otázal jsem se, kolik je dívka dlužná.

Stařec si začal mnout ruce, vytáčel oči nahoru a počítal, mumlal a nakonec prohlásil: „Nejsem hamižník, ale tahle zlomyslnice mi přinesla neštěstí do domu. Zaokrouhlíme tedy dluh na deset zlaťáků, a já jí vrátím její věci a přinesu i víno a jídlo pro ni. Jistě má hlad a z toho je tak slabá, že nemůže ani otevřít ústa. V takovém stavu je, že z ní mnoho radostí nebudeš mít.“

Začal mě tahat za rameno a šeptat do ucha: „Sto čtyřicet aureů je nesmyslná cena za tohle stvoření. Jsi docela bez rozumu. Stačí, zaplatíš-její dluh. Odveď si ji potom, kam chceš, a dělej si s ní, co chceš. A zaplatíš-mi o jeden zlaťák víc, opatřím ti potřebné průkazy, že ji můžeš před spravedlností dát označit za svou otrokyni a vypálit na zadek znamení, vždyť nemá žádného ochránce.“

Aniž zvedla hlavu, otřela si chumáčem vlasů oči a sykla: „Dej tomu špinavému dědkovi pět zlaťáků. Tak je dluh můj i druhých víc než zaplacen. A pak ho kopni mezi nohy.“ Rozevřel jsem váček a odpočítal starci pět aureů. Měl takovou radost, že ani nesmlouval, jen běžel rovnou pro dívčiny věci. Vhodil jí uzlík do komůrky a křičel, že přinese ihned jídlo a víno. Znovu jsem hodil váček dívce do klína a obrátil jsem se k odchodu. Avšak ona mne zadržela a otázala se: „Co ode mne chceš? „Ze mne nebudeš mít radost ani za sto čtyřicet zlaťáků. Chtěla jsem se v noci uškrtit vlastními vlasy.“

„Nic od tebe nechci,“ ujišťoval jsem ji. „Byl jsem poslán, abych ti přinesl tyto peníze.“

„To se nestává,“ nedůvěřivě pronesla a konečně zvedla hlavu a podívala se na mne. K mému velikému překvapení jsem spatřil známou tvář. Byla to Myrina, tanečnice, kterou jsem poznal na lodi cestou do Joppe. Ale ona mne hned nepoznala pro mé vousy a židovský oděv.

„Myrina!“ zvolal jsem. „Nevěděl jsem, že jsi to ty. Co se ti stalo? Proč jsi tak nešťastná, žes chtěla zemřít?“

Myrina se skrčila, překryla si přes kolena vlasy a prosila: „Nedívej se teď na mne. Obrať se aspoň zády, než se obléknu.“ Rozvázala si uzlík s šatstvem, našla hřeben, učesala se a svázala si vlasy stužkou, navlékla si krátkou tuniku a přivázala střevíce ke kotníkům. Nakonec se rozplakala hořkým pláčem a objala mne celým svým hubeným tělem, přitiskla mi tvář na hruď a pokropila plášť slzami.

Hladil jsem jí ramena, utěšoval dobrými slovy a pak jsem se zeptal: „Opravdu tvůj bratr zemřel? A pláčeš pro něho?“

Myrina vzlykala a mezi vzlyky vyrážela slova: „Pro něho jsem se již dost naplakala. Nyní pláči proto, že je na světě vůbec nějaký člověk, který mi přeje dobré. Této noci bych byla zemřela a nebyla bych měla ani penízek do úst pro převozníka.“

Přitiskla se ke mně a plakala ještě hořčeji. Bylo těžké dostat z ní rozumné slovo, ale přece se nakonec utišila natolik, že mi mohla vyprávět, jak je pronásledovala smůla po celou cestu. Herecká společnost putovala po Peraeji a hrála legionářům ve městech, kde trávili své volné dny, ale herci onemocněli horečnatou nemocí. Na zpáteční cestě museli vystupovat na mlatech a Židé je kamenovali. Doufali, že v městě Tiberias budou moci uspořádat představení při závodech, ale její bratr se šel koupat do jezera a utopil se. Ačkoli se jim ho podařilo rychle vytáhnout a váleli ho po zemi a Myrina se snažila vdechnout do něho život, přesto ho již nevzkřísili. Tajně ho přinesli do divadla a nakonec jim ho pomohl starý Řek pohřbít, aby se nemusela divadelní budova kvůli mrtvole očišťovat. Ostatní herci utekli a Myrina zde zůstala jako záruka na dluh. Ale nemohla již tančit, tak se strašně bála, že ji Židé ukamenují kvůli jejímu tanci.

Vykládala mi: „Pokud žil můj bratr, ochraňovali jsme jeden druhého a nebyla jsem na světě docela sama. Ale když zemřel a my ho pohřbili, octla jsem se najednou bez ochrany. Věděla jsem, že kamkoli půjdu, bude mé neštěstí se mnou a nikdo mi nepomůže, a proto jsem již nechtěla žít. Nemohu jíst ani pít, údy mi ochably a nechci se již na světě na nic dívat, nic slyšet, nic cítit, nic chutnat. Všecko mne omrzelo a jsem zarmoucena pro svého bratra.

Nerozumím ti,“ pokračovala. „Tvé peníze, to je zase nějaká nová lež a svod, abych pokračovala ve svém marném životě a vydala se na milost a nemilost novým ránám zlého osudu, a sama, zcela bez ochrany. Ne, ne, vezmi si své peníze zpět a nech mne raději zde zemřít, o samotě, abych již nebyla nikdy zklamána, když jsem konečně přišla k rozumu v tomto nejistém a beznadějném světě.“

Starý Řek se vrátil, přinesl chléb a kaši v míse a nalil zkušenou rukou vína do číše a pobídl ji, aby se napila. „Pojď přece do mé světnice,“ prosil. „Je tam více světla a lože. Udělám vám tam pohodlí.“

„Nám je jakékoliv místo stejně dobré,“ řekl jsem. „Nech nás jen o samotě, máme si co říci.“Slíbil ochotně, že tam můžeme zůstat třeba až do rána. Kdybychom chtěli více vína, ať si jen dojdeme k němu do vrátnice. A odešel se džbánem pod paží a Myrina jedla, nejprve pomalu, s nechutí, ale potom až hltavě, dokud nebyla mísa prázdná a z chleba nezbyl ani drobeček.

Když dojedla, otázala se: „Co je zlého na mém tanci a proč mne stíhá prokletí, takže již ani svým údům nevěřím, jenom se bojím? Sám jsi mne viděl tančit na lodi a netančila jsem přece, abych sváděla muže, nýbrž druhým i sobě pro potěšení a pro napětí, jež jsem tancem vzbuzovala. A tančím nahá, protože by mi vzdouvající se roucho vadilo a mohla bych i ztratit rovnováhu, a na mém hubeném těle není co vidět, vždyť mám jen tuhé, vycvičené svaly, ale žádné prsy. Nechápu, proč mne Židé tak nemilosrdně kamenovali.“

A ukázala mi modřiny na těle a špatně vyhojenou pohmožděninu na hlavě pod vlasy a vyprávěla: „Prosili jsme o jídlo v jedné vsi a chtěli jsme se odvděčit, jak jsme uměli nejlépe, zpěvem, hudbou a mým tancem. Ale málem by mne byli ukamenovali k smrti, kdyby nás nebylo bývalo tolik. Rozčiluje mne pocit, jako bych dělala něco nedovoleného, a teď již nebudu jistě umět tančit jako dříve.“

Přemítal jsem o tom, co mi vypravovala, a vysvětlil jsem jí: „Myslím, že vím, odkud je jejich nenávist. Vypravovali mi, že kněžna Herodias nechala tančit svou dceru před chlípným Herodem Antipou a chtěla ho tak svést k tomu, aby dal popravit jistého židovského proroka, jenž mluvil zle právě o kněžně. Proto v těchto krajinách nenávidí Židé pohanské tance.“

Myrina sklopila hlavu a pravila: „Byla jsem dříve pyšná na své umění a milovala jsem svobodný a proměnlivý život herců. Ale potkávala nás smůla, jedna za druhou, až se mne zmocnila úzkost a bála jsem se každého nastávajícího dne. Smrt mého bratra byla pro mne posledním nárazem, který zdrtil mou mysl.“ Ale spolkla svou úzkost a začala se divit, rozevřela váček, vysypala zlaté peníze a ptala se, proč je chci dát jí a jak vůbec jsem ji našel. Vyprávěl jsem jí o osamělém rybáři a o sázce na závodech vozatajů a nakonec jsem dodal:

„Myslím, že onen muž slyšel na dálku přes jezero tvůj pláč. Ale jak je to možné a jak věděl, že tvůj bratr zemřel, to se neodvážím vysvětlit. V každém případě jsou však peníze tvé a jsi volná a můžeš si chodit, kam chceš a jak chceš.“

Myrina svraštila přemýšlením čelo a prosila: „Popiš mi onoho muže. Vypadal, jako by mnoho trpěl a byl docela vyčerpán? Je jeho tvář mírná a opravdová, takže na ni nemůžeš zapomenout? Má jizvy na zápěstí a na nohou?“

Zaníceně jsem přikývl: „Míníš téhož muže. Potkala jsi ho tedy!“

Myrina si vzpomínala a vyprávěla: „Utíkali jsme před rozzuřenými Židy a neměli jsme nic k jídlu, jen klasy, jež jsme utrhli na poli. Konečně jsme našli studnu a rozhodli jsme se přenocovat u ní, protože jsme byli utrmáceni a zdrceni. Tehdy onen muž přicházel po cestě k nám, vyčerpán a těžce dýchaje, a prosil: Dejte i mně napít. Ale všichni jsme byli rozzlobeni na Židy. Muži ho hnali od studny a můj bratr se mu vysmíval a volal: I kdybys byl v židovském pekle, nenamočil bych si konečky prstů do vody a nepostříkal bych tě, aby ses osvěžil, protože jsi prokletý Žid. Ale mně ho bylo nakonec líto. Načerpala jsem vodu, dala mu napít a omyla jsem mu poraněné nohy, když sám již nemohl vyčerpáním, a nikdo mi v tom nezabránil. Vlastně jsou herci lidé soucitní. Ani můj bratr to nemyslel tak vážně, jak to říkal, a nakonec by ho byl pustil ke studni. V té chvíli jsme však byli všichni pořádně nabroušeni proti Židům. Když se napil a když jsem ho domyla, podíval se mírně na mne, požehnal mi a řekl: Co jsi mně učinila, tos učinila tomu, jenž mne poslal. Pro tento jediný čin ti bude mnoho odpuštěno. Budou knížata a králové, kteří ti budou závidět, že jsi mi dala napít, když jsem byl žízniv.“

„To ti opravdu řekl, Myrino?“ optal jsem se v údivu.

„Právě tak,“ ujistila mne Myrina. „Jeho slova se mi zachovala přesně v mysli, ačkoliv jsem jim nerozuměla. Jistě pro jejich divnost jsem si je zapamatovala. I obrátila jsem se k ostatním, ale on zmizel. V hladu jsme žvýkali kůru stromů a po setmění jsme ulehli poblíž studny. Po chvíli však přicházela po cestě k nám stařena a rozhlížela se, jako by něco hledala. V koši měla ječný chléb a skopové maso. Nabídla nám to všecko, ale my jsme jí přiznali, že nemáme ani penízku na zaplacení. Žena však řekla: Vezměte a jezte. Mně bylo slíbeno, že cokoli dám ze svého, bude mi mnohokrát navráceno. Vzali jsme si, pojedli a nasytili jsme se všichni. Muži se domnívali, že se Židé přece jen polekali, jak zle s námi jednali, a že se proto pokoušejí nás usmířit. Ale stařena sebrala zbytky do krosny a odešla. Mně se zdálo, že onen vyčerpaný muž ji potkal a poslal k nám, aby nám přinesla najíst, protože jsem k němu byla vlídná. Kdo však vlastně je, je-to skutečně týž muž, jejž jsi potkal v noci na druhé straně jezera?“

Váhal jsem ve své mysli, neboť jsem nevěděl, kolik se smím odvážit jí říci, ale po chvíli jsem pravil: „Nevím a sám tomu nerozumím. Rozhodně však se ti královsky odměňuje za doušek vody. Avšak ani zdaleka jsem si nepomyslel, že najdu zde tebe, Myrino, a že právě tobě dám ty peníze, jež jsem získal sázkou. Nemohu jinak než považovat to za znamení i za připamatování, že jsem nevstoupil na loď v Alexandrii jenom ze své vůle. Ale buď klidná, Myrino, a nalož s penězi, jak chceš. Já musím již jít, neboť očekávám jakési pozvání.“

Myrina mne chytla energicky za paži, přinutila mne opět usednout na zem a zakázala: „Ještě neodejdeš, nepustím tě jen tak. Muž, o němž jsi mluvil, nemůže být obyčejný člověk. Člověk se nechová a nemluví tak, jako se chová a mluví on.“

Ale neměl jsem chuti odhalovat tajemství království pracizí dívce, jejíž řemeslo již je pochybné. Mrzutě jsem prohodil: „Dostala jsi, cos měla od něho dostat a víc než si zasloužíš. Nerozčiluj mě.“

Myrina se rozzlobila a vrazila mi váček do ruky a odsekla: „Nech si tedy své peníze a ať tě pálí svědomí až nadosmrti. Nekoupíš si penězi, abys mohl ode mne odejít, neboť v mé tísni mi nic nepomohou. Raději se usmrtím. Povídej mi hned o něm, všecko, co víš, a potom mne k němu zaveď.“

Pochopil jsem, že jsem se dostal do pasti, hořce jsem naříkal a volal: „Jeho činy nejsou činy člověka a nerozumím mu svým lidským rozumem. Cožpak nejsou v této židovské zemi vdovy a sirotci, kteří ctí Boha a hledají jeho království? Proč si vybral právě Egypťanku a od dětství hříšnou dívku, aby mě pokoušel?“

Myrina se urazila a pravila: „Nejsem vůbec nízká Egypťanka, nýbrž zrodila jsem se na ostrově z dobrých řeckých rodičů, a nechápu, co tím míníš, když mne obviňuješ, že jsem od dětství hříšná. Na mém řemesle není nic potupného, neboť pobavuji a potěšuji lidi. Netvrdím sice, že jsem dívka jednoho muže, ale k takovému hříchu je zapotřebí dvou, a nevím, jsem-hříšnější já či muž, jenž mne v mé chudobě podplácí k hříchu. Avšak já jsem skončila s bývalým svým životem tak navždycky, jako bych se byla usmrtila. Toužím teď po životě novém a lepším. Ale penězi se takový život nedá koupit. Proto mi musíš pomoci, jako bys byl můj bratr.“

Bylo mi málem do pláče. Sotva jsem se zbavil Marie z Béretu, již se mi vrhla na krk ještě cizejší a nebezpečnější dívka. Ale musím vypravovat dál. Přemítal jsem chvíli o tom, co jí řeknu, a pak jsem začal:

„Nevím, co z toho pochopíš, ale viděla jsi kus světa a zažila jsi zajisté i jiné nevysvětlitelné věci. Mám důvody k tomu, abych se domníval, že muž, jemuž jsi podala vodu u studně a s nímž jsem hovořil v noci na břehu, je jistý Ježíš Nazaretský.“

„Ale o něm jsem slyšela,“ přerušila mne Myrina a k mému údivu řekla: „Vždyť legionáři z Desítiměstí ani o jiném skoro nemluvili. Dělal zázraky, uzdravoval nemocné, ba i mrtvé probouzel a slíbil založit Židům království. Proto ho ukřižovali v Jeruzalémě a jeho učedníci ukradli jeho mrtvolu z hrobu Pontiu Pilátovi před nosem, aby namluvili lidu, že vstal z mrtvých. Či myslíš si, že opravdu vstal z mrtvých a že jsem právě jeho potkala na cestě u studny?“

„Vstal z mrtvých,“ potvrdil jsem. „Proto je syn boží a mám důvod věřit, že má všecku moc na nebi i na zemi. Nic takového se dříve nestalo. Předešel své do Galileje. Asi jsi ho potkala, když byl na cestě. A slíbil, že se ještě setká se svými na hoře.“

„Ale jak mohl mít žízeň,“ namítala rozumně Myrina, „je-skutečně synem božím?“

„A jak já to mohu vědět?“ poněkud podrážděně jsem řekl. „sám jsem cítil svými prsty stopy po biči na jeho zádech, byih co opravdu on. Mohu dosvědčit, že je z masa a kostí. Je člověk mezi lidmi, ale zároveň syn boží. Neptej se mne, jak a proč je to tak, neboť myslím, právě to že je na něm nejpodivuhodnější a právě to se ještě nikdy nestalo. Proto také jeho království nemůže být jenom královstvím pozemským, jak si to představují Židé.“

Myrina se rozhlížela očima dokořán, uvažovala ve strachu o mých slovech a nakonec podala vysvětlení: „Je-tomu tak, jak říkáš, pak tě poslal ke mně, abys mě chránil místo mého zemřelého bratra, a nejen kvůli penězům. Tím nás spojil, jako se párek holubů svazuje na nohou. I já prahnu po jeho království, ať je jakékoliv, pokud jen nebude podobno tomuto pozemskému životu, neboť tím jsem docela znechucena. Pojďme společně na horu a padněme společně před ním, aby nás vzal do svého království tak, jako mi tebe dal za bratra a mne tobě za sestru.“

„Netoužím po sestře a nepotřebuji žádnou, Myrino,“ tvrdil jsem. „Opravdu ne. V tom se velice mýlíš. A rozhodně na horu tě nevezmu, vždyť ani nevím, najdu-ji sám. Kdoví, třeba mne jeho učedníci zabijí, poněvadž si myslí, že slídím po jejich svatých tajemstvích. Pochop, že věří, že jeho království je jen pro obřezané Židy. Nepustí tam ani Římany, ani Řeky, ba ani Samarijské, protože ti neuznávají jejích chrám. Celá věc je složitější a nebezpečnější, než můžeš pomyslet. Ale slíbíš-mi, že budeš hodná a nebudeš mne obtěžovat, pak až se vrátím s hory, přijdu k tobě a budu ti o něm vyprávět, nevezme-snad již na hoře do svého království ty, jež uzná za své. V tom případě se již nevrátím, ale doufám, že mne uchováš v dobré paměti.“

Myrina mi mrštila měšec do očí. „Budiž,“ řekla hořce. „Tonoucí se stébla chytá. Proto bych byla hotova chytit se Ježíše Nazaretského a přijmout tě za svého bratra, ačkoli nejsi mu roven. Rozuměli jsme si na půl slova a mrknutím oka, smáli jsme se stejným věcem a ze všeho jsme si tropili žerty, z hladu i z pokořování, abychom vydrželi bídný život herců. Jdi si svou cestou, jsi tvrdého srdce, myslíš-si, že koupíš člověka penězi. Jen si běž na horu a raduj se, ale podivuji se, jaké to bude asi království, do něhož budeš vpuštěn ty, jenž mne odháníš do úzkosti a smrti. Copak ty víš něco o nejistotě, ty, bohatý?“

Hleděl jsem na ni a teprve nyní jsem plně pochopil, že je opravdu schopna usmrtit se ze zármutku a ze všeho zla, jež prožila. Mluvila tak přesvědčivě, že se mi do mysli vplížila pochyba. Snad skutečně měl Ježíš Nazaretský v úmyslu, abych změkl a vzal si Myrinu za svou sestru, jakkoli to bylo nerozumné. Začal jsem si uvědomovat, že jeho království není jenom pomyslné, ale klade si požadavky, jejichž splnění je nesnadné.“Má sestro Myrino,“ řekl jsem kysele. „Pojďme tedy společně, ale potom mi nic nevyčítej.“

Myrině to však nestačilo. Vyžadovala: „Nemluv na mne tak naježeně. Vezmeš-mě s sebou, udělej to jako bratr, s radostí. Jinak půjdu s tebou zbytečně.“

I nepomohlo mi nic jiného, než že jsem musel obejmout její hubené tělo jako bratr, políbit ji na obě líce a potěšit ji dobrými slovy. Zaplakala si ještě pár slzných kapiček, ale pak jsme spolu opustili divadlo, a starý Řek nám v tom nebránil, nýbrž si prozpěvoval v malé vrátnici, džbán před sebou.

Slunce právě zapadlo za hory. V šumícím městě se zapálily nesčíslné lampy a kuchyňské ohně. Tolik jsem pospíchal do svého útulku, že jsem nevzpomněl koupit Myrině nové roucho. Její oblečení, podle něhož poznali chodci herečku, provokovalo je a pokřikovali na ni a zvali ji s sebou. Dalo práci dostat ji bezpečně ven z města na cestu vedoucí do lázní. Přepadlo mne najednou tušení, že učedníci se vydají právě teď na cestu, a nemohli si opravdu zvolit lepší a vhodnější dobu, neboť příštího dne vyjde z Tiberiady spousta lidí na všecky strany světa a poutníci proto nevzbudí na cestách pozornost. Proto jsem pospíchal.

Teprve v řeckém útulku, zadýchán a zpocen, jsem zjistil, jak nerozumně jsem si počínal. Elegantní majitel domu, jenž byl zvyklý mnohému se nedivit, přišel k nám, prohlédl si Myrinu od hlavy k patám a pokáral mne:

„Jsi jako pytel beze dna, Římane. Nejprve si přivedeš s sebou židovskou dívku pro pobavení, nu, neřekl jsem nic, ježto jsi ji měl v jizbě za závěsy. Ale přesahuje všecky meze, přivedeš-si do mého domu podkasanou tanečnici, která se prodá za pár drachem ostatním, až ty budeš spát, způsobí pohoršení a ukradne, nač přijde. Známe přece herečky.“

Prohlédl jsem si Myrinu jeho očima odshora dolů a viděl jsem, jak roztrhaný a poskvrněný byl její krátký plášť tanečnice a jak sešlou barvu měly její ozdobné střevíčky a jak i její kolena byla špinavá. Líce měla opuchlé pláčem, takže vypadala, jako když přichází rovnou z nějakých orgií. Pod paží držela bratrovu flétnu o pěti píšťalách a flétna není rozhodně žádným doporučením, chce-se někdo stát obyvatelem drahého útulku pro cizince. Pochopil jsem zdejšího majitele a Myrina sklopila zrak k zemi a považovala za nejlepší mlčet, ačkoli by mu jistě měla mnoho co říci. Nicméně mne slova majitelova urazila, ježto tím vzal v pochybnost mou schopnost úsudku, ačkoli jsem tolik cestoval a krom toho byl občan. Nesmyslnost všeho mě zachvátila a chytl jsem se za hlavu a vykřikl:

„Velice se mýlíš, dobrý muži. Tato dívka je moje sestra. Pohádali jsme se na lodi cestou z Alexandrie a ona se přidala, vyhrožujíc mně, k potulným hercům. Našel jsem ji v divadle v Tiberiadě a měla již dost toho dobrodružství. Posečkej, jen co se vykoupe a slušně učeše a obleče. Ale nepovídej o tom. Kvůli její pověsti. Nebudeš litovat.“

Majitel útulku mi věřil jen napolo a pozlobené si k sobě bručel, že ještě ani ten nejopilejší host si nevymyslel pojmenovat děvku, kterou si tajně přivedl do jizby, svou sestrou. Když si konečně uvědomil, že nejsem opilý a že jsem znal Myrinu již dříve a nesebral ji z ulice, pustil nás dovnitř a poslal otrokyni, aby ji zavedla do lázně, a kadeřníka, aby jí upravil účes, a ze skladu oděvů správce, aby jí ukázal roucha, jež bych jí koupil. Přál jsem si pro Myrinu jen prosté cestovní šaty, jež by nevzbudily pozornost, ale když se vrátila z koupele, chtěla si vyzkoušet rozličné kusy oděvů a prohlížela se v zrcadle, jež před ní držela otrokyně, až jsem měl toho dost a vrhl jsem se tváří na lože a zacpal si rukama uši, abych neslyšel to marnivé žvatlání.

Když Myrina viděla, že se opravdu hněvám, odhodila všecko na hromadu, poslala otrokyni pryč, posadila se vedle mne a sáhla mi opatrně na rameno: „Ženský zármutek a zklamání se zmírní, jestliže se její tělo natře voňavými mastmi a vlasy se jí učešou do nového účesu a může-se obléci v nová roucha. Ale pamatuj si, že by mně byl můj vetchý plášť a obnošené střevíce nesrovnatelně milejší, kdybych se mohla v nich dělit o kousek chleba se svým živým bratrem. Snaž se tedy aspoň usmát, jako se snažím . já tebe pobavit svým chováním, abys zapomněl na zlé myšlenky.“

Tiskl jsem si hlavu oběma rukama a naříkal: „Och, má sestro, rád dopustím, aby se zármutek zmírnil, ale tvá úzkost se přenesla na mne. Noc již hodně pokročila a můj strach roste každou chvílí. Nevím, čeho se bojím, ale v srdci se modlím k Ježíši Nazaretskému, aby nás nezavrhl. Nemluv mi o vlasech ani o oděvu. Nedbám na to, co si oblékám, či co jím a piji, zvláště nyní, kdy se již blíží chvíle naplnění a on se svým vbrzku zjeví.“

Myrina se položila vedle mne, objala mne paží a přitiskla svou líc na mé rameno a tiše se zeptala: „Oslovil jsi mne sestrou skutečně ze srdce? Je-tomu tak, netoužím po jiných věcech. Právě tak jsem spávala se svým bratrem v objetí, hlavu v bezpečí na jeho rameni.“

A ve chviličce usnula v mém náručí, jen ještě několikrát vzlykla ze sna. Ale pro můj nepokoj nepřicházel mi spánek na víčka. Na hranici mezi snem a bděním jsem měl nesmyslné vidění. Byl jsem stár, šedivých vlasů, a putoval jsem nekonečnou cestou po poušti, bos a v cárech. Za mnou šla vetchá a hubená Myrina s břemenem na zádech a za ní na rozježeném oslu Marie z Béretu. Tak ztloustlá a takové stopy nespokojenosti kolem úst, že jsem ji poznal jen podle očí. Někde daleko přede mnou kráčela jasná postava a občas se obrátila a podívala se dozadu, ale věděl jsem, že ji nikdy nedostihnu, jakkoli jsem pospíchal.

Když jsem se probudil, bylo mé tělo zalito potem. Byla-to skutečně předzvěst mé budoucnosti a nabízel-svým Ježíš Nazaretský takovéto království, zapochyboval jsem, zda bych o ně stál. Připomněl jsem si, že mi předpovídal i jiné zlé věci oné noci na břehu jezera, byl-to opravdu on. Zmocnil se mne odpor a bylo mi, jako by se přiblížila ke mně v podobě živé bytosti temnota temnější než noční tmy a pokoušela se obalit mne.

„Ježíši Nazaretský, synu boží, smiluj se nade mnou,“ zvolal jsem hlasitě v úzkosti. Tma se vzdálila. Stiskl jsem dlaně proti sobě a v mysli se modlil modlitbu, jíž mne naučila Zuzana. Když jsem řekl nakonec: amen, usnul jsem utišen a spal jsem až do ranního rozbřesku.

Probudil jsem se tím, že Myrina sebou trhla a posadila se. Škvírami okenic pronikalo siné ranní světlo. Ale Myrina upírala své zářivé oči před sebe a usmívala se, vykřikla radostí a pravila mi: „Ach, bratře Marcu, měla jsem podivuhodný sen!“

Vyprávěla mi takto svůj sen: „Šli jsme nahoru po ohňových schodech, ty a já a někdo třetí, ale oheň nepálil, a vystupovali jsme stále výš, do stále většího jasu. Když jsi klesal vyčerpáním a nechtěl jít dál, vzala jsem tě za ruku a pomohla ti kupředu. To byl nejkrásnější sen, který jsem kdy měla. To znamená pro nás dobré věci.“

„I já jsem měl sen,“ řekl jsem a pomyslel si, že snad oba sny znamenaly totéž, vždyť tutéž věc lze vidět z několika stran. Ale v té chvíli bylo zaklepáno na dveře a ospalý sluha vešel, celý polekán, oslovil mne a prosil:

„Nehněvej se, pane, ale ptají se zde po tobě. Neodvážil bych se probudit tě, ale dole je nějaký tvrdohlavý muž se dvěma osly. A tvrdí, že se musíš okamžitě vydat na cestu.“

Přehodil jsem si plášť a vyběhl ven, ale slunce ještě ani nevyšlo. Spatřil jsem Nathana, třesoucího se chladem, a radostně jsem vykřikl, poznav ho. I on byl netrpělivý v očekávání, i zapomněl na svou mlčenlivost a povídal: „V noci opustili Kafarnaum. Všem poslali slovo. Odešli v několika skupinách, někteří s rodinami a příbuznými. I Zuzanu vzali s sebou a dal jsem jí jednoho osla. Druhého jsem půjčil Šimonu Petrovi, jehož tchyně je stará a postonává. Myslel jsem si, že tímto způsobem budeš moudře v dobrých stycích s ním, třebaže ještě neví, čího osla jsem mu půjčil. Ale myslím, že nezavrhnou nikoho, kdo dostal slovo, neboť dnes je den milosrdenství. Příští noci bude snad založeno království v Izraeli.“

„Mám vzít s sebou meč?“ spěšně jsem se ptal.

„Neber,“ varoval Nathan. „On sám pravil: kdo bere meč, mečem sejde. Může pozvat legii andělů sobě na pomoc, bude-chtít. Pospěšme si a putujme na horu jako ti, kteří vidí sen.“

Zeptal jsem se, jak je daleko na onu horu. Nathan tvrdil, že zná horu i cestu. Je to dobrý den cesty daleko. Podle něho bylo nejmoudřejší přijít tam, až se setmí, abychom nevzbudili zbytečnou pozornost. Poprosil jsem ho, aby chvilku posečkal, jen co se obléknu a vypravím i svou společnici na cestu.

Teprve když jsme sešli s Myrinou dolů, uvědomil jsem si, že Nathan očekával Marii z Béretu. Zatvářil se podivně a pokukoval po Myrině a potom i káravě po mně. Měl jsem pocit viny, jako bych byl zklamal jeho důvěru, ale začal jsem se hájit:

„Tato dívka je cizinka jako já, ale ztratila svého bratra, a vzal jsem si ji tedy za sestru. Slituj se nad ní pro Ježíše Nazaretského. Avšak nechceš-ji vzít s sebou, pak ani já s tebou nemohu jít, neboť mne váže slib, že ji vezmu s sebou na horu.“

Má vážnost klesla v očích důstojného Nathana a zajisté mne považoval za lehkověrného muže. Rozhodil však jen paže a tak vyjádřil svůj souhlas, aniž slůvko pronesl. Snad byl z úlevy po dlouhém čekání tak velkorysý, že by byl vzal třeba i Héróda Antipu s sebou, kdyby byl pokorně poprosil. Povzbudil mne tím, i napadlo mě, že třeba také učedníci ponechají ve své radosti rozhodnutí Ježíši samotnému, koho k sobě připustí a koho zavrhne.

Nathan nás vedl kratší cestou, jež míjela město a mířila přímo k hlavní silnici. Jak jsem předvídal, z města vycházela spousta lidí, kteří byli předešlého dne na závodech a v Tiberiadě přenocovali. Potom jsme vystupovali cestou do hor a za sebou jsme viděli širé moře Galilejské a město se sloupovím na břehu. Cesta za námi byla pestrá lidmi a oblaka prachu ukazovala její směr před námi.

V krátkých vzdálenostech na cestě a u každého mostu stáli legionáři na stráži. Římští úředníci se rozhodli zřejmě ulovit dnes hojnou kořist, neboť legionáři zastavovali každý povoz, osly, velbloudy, koně i spřežení volů, a vybírali silniční daň. Pěší neobtěžovali, ale občas si vyvolali ze skupiny lidí někoho, kdo se jim zdál podezřelý, a vyslýchali ho a prohlíželi, zda nemá zbraně.

Když jsme sestupovali po svazích dolů, do vnitrozemí, měl jsem dojem, že celá země galilejská je nekonečná zahrada. Tak husté byly polnosti po obou stranách silnice. Mnozí chodci, obávajíce se Římanů, seběhli často bezdůvodně z cesty, sotva je spatřili na stráži. Zemědělci zase vybíhali na silnici, proklínajíce a stěžujíce si, že jim chodci, vyhýbající se strážím, pošlapou úrodu a rozšlapou vinohrady ohraničené nízkými zídkami.

Nás nikdo neprohlížel, ani se nic neptal, ačkoli jsme kvůli oběma oslům platili daň, dokonce třikrát. V poledne jsme odpočívali poblíž studny a pojedli jsme, my i osli. Tu jsem si teprve vzpomněl, a zaplavila mne tíseň. Zeptal jsem se Nathana, zda Marie Magdalská dostala určitě slovo, nemám-se obrátit a dojet pro ni. Nicméně Nathan mne uklidnil a ujistil, že všichni, kteří čekali, slovo také dostali.

Prohlížel jsem si tedy nyní, když jsme odpočívali, lidi, kteří šli po cestě tak netrpělivě, že si neodpočinuli ani v nejteplejší hodině dne, a zkoušel jsem hádat, kdo z nich je také na cestě k hoře. Opravdu povícero jich mělo radostný výraz očekávání a projasněnou tvář, jako by ani nedýchali prach cesty, ani necítili únavu v údech. Ale ti, co se vraceli ze závodů, skláněli únavou hlavu a vypadali mrzutě. Mnozí si utrhli zelené větvičky ze stromů a chránili se jimi před slunečním úpalem, neboť den byl horký. Předešel nás také krásný mladík, jenž vedl slepého muže.

Chystali jsme se pokračovat v cestě, když jsme zaslechli zdaleka dupot kopyt a drnčení kol vozu a varovný křik. Kolem nás se rychle přehnalo spřežení sedáků, jež se minulého dne zúčastnilo také závodů. Vozataj se dostal poblíž posledních stráží zácpou vozidel dopředu, takže nyní využil příležitosti a vyrazil tryskem vpřed, nedbaje nic na pěší. Předvídal jsem, že někoho porazí či se někde převrhne, takový byl nával na cestě.

A sotva jsme došli k první zatáčce, již jsme viděli, že se to neštěstí stalo. Houf lidí při kraji cesty hrozil pěstí za ujíždějícím vozem. Mladík, jenž vedl slepého, stačil ještě vystrčit ho z cesty, ale sám zůstal pod kopyty koní. Poranil si hlavu a krev mu tekla z čela, a pravděpodobně si zlomil nohu, neboť se na ni nemohl postavit. Slepec se zlobil a naříkal, ač nechápal, co se vlastně přihodilo.

Houf lidí však se rychle rozprchl, sotva si uvědomili, že ti dva potřebují pomoc. Mladík si stíral krev s lící a zkoušel nohu. Zvědavě jsem se díval na něho a pomyslel jsem si, že může děkovat svému štěstí za život. Odpověděl na můj pohled stisknuv zuby, a obrátiv se k slepému, uklidňoval ho rychlými slovy. Tak bychom je byli přešli, ale Myrina zavolala Nathana a přikázala mu, aby se zastavil, a seskočila hbitě s osla. Poklekla vedle mladíka, ohmatala mu lýtko a volala na nás: „Noha je zlomená.“

„Jestli jsi uspokojila svou zvědavost,“ řekl jsem ironicky, „můžeme pokračovat v cestě, vždyť pospícháme.“

Mladík na nás promluvil: „Muži Izraele, smilujte se nad mým slepým otcem. Nejsme lidé špatné pověsti, ale můj otec ztratil zrak a bylo mu slíbeno, že najde uzdravitele, dojde-k němu ještě dnešního večera. Zítra již bude pozdě. O mne nejde, ale prosím vás co nejúpěnlivěji, vezměte otce s sebou a doveďte ho tam, kde začíná nazaretská planina. Tam se ho jistě někdo ujme a dovede na pravou cestu.“

„Cesty jsou rozličné a hledajících mnoho,“ skočil mu Nathan do řeči. „Jsi si jist cestou, mladíku?“

Úsměv prosvítil chlapcův obličej přes jeho bolest, až byl i v krvi krásný, jak tak seděl bezmocně na zemi. „Je jen jedna cesta,“ odpověděl radostně.

„V tom případě je naše cesta společná,“ konstatoval Nathan a podíval se tázavě na mne. Neochotně jsem sestoupil s osla a přikázal: „Pojď, slepče, pomohu ti na svého osla a sám půjdu pěšky.“

Myrina navrhla: „Máme-skutečně společnou cestu a tito jdou také na horu, proč bychom zde zanechali chlapce na pospas jiné náhodě? Ošetřím mu ránu a posadíme ho na mého osla. Jsem zvyklá chodit pěšky.“

Mladík pravil: „Nechtěl bych vám být na obtíž, ale jsme-děti téhož otce, pak vám zajisté on požehná, pomůžete-mně také.“

Bylo mi zatěžko přivyknout myšlence, že chudý galilejský chlapec, jenž si zlomil nohu, a jeho otec, zlobně si cosi pobrukující, jsou mi rovni a že mají stejné právo, ba snad jako Židé ještě větší než já, hledat Ježíše Nazaretského. Avšak uvědomiv si to konečně, poděkoval jsem Myrině, protože její přirozená vlídnost zvítězila nad pomalostí mých myšlenek. Spolu jsme omyli chlapci tvář, obvázali hlavu, přivázali seříznutou větvičku k lýtku. Uřízli jsme mu i silnou hůl, o niž se opíral a mohl doskákat na druhé zdravé k Myrininu oslu. Jeho slepý otec seděl po celou tu dobu na oslu hotov k odchodu a netrpělivě naslouchal otáčeje hlavu, co jsme si povídali a co jsme dělali. Najednou docela imperativně zvolal:

„Kdo je to děvče, jehož hlas slyším a jež mluví jen několik slov naší řečí? Nedovol, synu, aby na tebe sáhla, a ani na ni nepohleď, abychom se neposkvrnili na této posvátné cestě.“ Mladík se zamračil a řekl: „Můj otec zná zákony a po celý svůj život se jimi přísně řídil. Nepotkalo ho neštěstí pro nedostatek zbožnosti. Pochopte ho. Nechtěl by se poskvrnit za žádnou cenu, než se setká s uzdravitelem.“

Přes svou zlobu se slepec křečovitě držel oběma rukama mého osla, takže bychom ho byli těžko dostali s oslova hřbetu dolů. Mé dobré myšlenky zmizely a rozhořčeně jsem ho káral:

„Tvoji vlastní soukmenovci tě opustili a nechali na cestě tak bez pomoci. Dívka je Řekyně a já jsem neobřezaný a pohan, ačkoli se oblékám po židovském způsobu. Doufám přesto, že tě můj osel neposkvrní, když tak pevně sedíš na jeho hřbetě.“

Nathan promluvil smířlivě: „Neboj se jich, slepče. Já jsem z dětí Izraele a z tichých. Tito hledají stejnou cestu jako já. Věz, že jsem svého času seděl v zavřeném domě na poušti, odříkával jsem písma, dal jsem své jmění synům světla a jedl jsem s nimi společně. Ale nestal se ze mne zákoník. Proto jsem odešel z pouště hledat učitele nové zbožnosti a následoval jsem proroka oblečeného do pláště z velbloudí srsti, jenž ohlašoval blízkost království božího, a byl jsem jím pokřtěn. Jeho zavraždili a já jsem se zavázal k mlčení, abych nebyl sveden mluvit takové věci, které může znát jen učitel pravé zbožnosti. Avšak chvíle přišla a je nyní přítomná. Proto jsem svůj slib mohl již zrušit. Věř mi, slepče. Není v této době, v tomto lidu, ani v jednom kmeni, jediného čistého či nevinného. A ani omývání, ani oběti tě neočistí, ba ani učitel pravé zbožnosti tě nemůže očistit. Avšak slovo se stalo tělem a chodilo mezi námi, ačkoli jsme je neznali. Ukřižovali ho a on vstal z hrobu, aby nás zbavil hříchů. Věříš-v něho, pak uzdraví tvé oči a budeš opět vidět. Domníváš-se však, že jsi sám jediný čistý mezi námi, pak myslím, že tě neuzdraví.“

Slepý hlasitě zanaříkal a uvolnil jednu ruku, jíž tápal po okraji svého pláště, aby jej roztrhl vedví. Avšak chlapec mu ruku zadržel a pravil: „Tito cizinci nám prokázali milosrdenství, kdežto čistí nás opustili. Nebuď zatvrzelý v svém srdci a nepohorši jejich mysl. Slunce našeho otce svítí na dobré stejně jako na špatné, na děti Izraele jako na pohany. Nepředstavuj si, že jsi jasnější než jeho slunce, když tě již potrestal slepotou.“

Slepý však mu poručil, aby mlčel, a poprosil Nathana, aby vedl osla před námi, tak abychom mu nešli příliš nablízku. Myrina a já jsme zůstali poněkud pozadu, ale mladík zadržel osla, aby byl s námi v jedné řadě, a hleděl na nás bez bázně a vysvětloval:

„Starému je příliš zatěžko vzdát se starého, ale správně mluvil váš průvodce. Není čistého zbožného na světě. I kdybych roztrhl sám sebe, abych naplnil zákon, nezbavilo by mne to hříchů. Nepovažuji se za lepšího než pohan, jako nemohu věřit, že by vaše milosrdenství mne mohlo poskvrnit.“

Hleděl jsem na něho. Obličej měl bolestí nažloutlý a kousal se do rtů. Tiskl pevně zuby, aby se udržel na oslu. Řekl jsem mu: „Tvoje tvář je čistá a oči jasné. Nevěřím, že bys vědomě upadl do hříchu.“

Vysvětloval: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. Ale naši prarodiče, Adam a Eva, upadli do hříchu, a proto obraz Boha se ve mně zatemnil a před ním se cítím nahý a stydím se.“

„Četl jsem to i slyšel,“ řekl jsem. „Ale nikdy jsem tomu nerozuměl. Židovský učenec v Alexandrii mi vysvětloval i tento příběh jen jako podobenství.“

Mladík se pokusil o úsměv: „Jak bych mohl já, neučený chlapec, něčemu rozumět? Ale viděl jsem Ježíše Nazaretského na břehu jezera. Učinil slepé vidoucími a chromí a ochrnutí chodili. Řekl, že je chléb života. Velmi rád bych byl šel za ním, ale můj otec je přísný. Kdyby byl dobrý a mírný, byl bych od něho utekl. Ale mé srdce mi řeklo, že bych byl utekl pouze jeho tvrdosti, kdybych byl šel za Ježíšem. Otec věří více učitelům ze synagógy, kteří Ježíše odsoudili, neboť se obklopoval jenom hříšníky. Často mne otec zbičoval kvůli němu, když jsem zanechal práce a šel mu naslouchat. Otec ho považoval za buřiče. Ale najednou otec oslepl. Večer četl svou modlitbu a šel na lože, ráno však již neviděl nic a zprvu ani nevěřil, že se již rozednilo. Byl z toho zoufalý a nikdo ho nemohl uzdravit. Tehdy již málem uvěřil v Ježíše a vyhledal ho, ale Ježíš odešel do Judeje a do Jeruzaléma, a tam ho ukřižovali. Otec se uchýlil k tichým země. Ti mu odhalili, že Ježíš vstal z mrtvých a oznámili nám den a chvíli i cestu, kterou nyní jdeme. Otec pevně věří, že ho Ježíš může uzdravit, dostaneme-se k němu včas. I já tomu věřím, ale raději bych byl, kdyby otec hledal jeho království pro svou duši než svůj zrak.“

Myrina se mne se zájmem zeptala, co tak dlouho mladík povídal. Sdělil jsem jí to. Velice se divila a řekla: „Tento jasnooký chlapec je tak čistého srdce, že jsem si ani nepomyslela, že by na světě byl někdo jako on. Proč se jemu právě musela stát ta nehoda?“

„Neptej se na to,“ varoval jsem ji, „když se on tomu podrobuje, aniž se ptá. Zapomínaje na vlastní bolest, chce jen dobré mrzoutskému otci. Židovský zákon přikazuje ctít svého otce i svou matku.“

Jenže Nathan slyšel mé vysvětlování a rozuměl řecky. Obrátil se dozadu a řekl: „Takový byl zákon. Ale vyprávěli mi, že Ježíš Nazaretský učil, že muž má opustit svou manželku a syn otce i matku, bratry a sestry, a bohatý svůj dům a zboží, všichni pro jeho království. Když někoho vyzval, rybáři museli nechat sítě v jezeře a oráč své voly a nepustil k sobě takového, jenž chtěl nejprve pohřbít svého otce.“

Slepý zase začal naříkat a volal: „Dostal jsem se mezi rouhače a sám ďábel mi vede osla. Co dobrého přinese cesta, když ti, co jdou po ní, pouhými slovy zabíjejí zákon?“

Jeho syn se zachmuřil, ale utěšoval ho a ujišťoval: „Neslyšel jsem, že by Ježíš něco takového učil. Pravil, že jsoublahoslavení tiší a šiřitelé pokoje. Zakázal vyslovovat zlá slova a protivit se zlému a přikázal milovat nepřátele a modlit se za pronásledovatele. Ujišťoval, že jeho otec zná všecky naše potřeby a splní je, pokud, nestarajíce se o zítřek, budeme hledat především jeho království.“

Začal jsem se divit a trpce jsem pronesl: „Mnohé jsem již o něm slyšel, i leccos, co učil. Jeho učení však si protiřečí podle toho, kdo o něm vypravuje. Již skutečně nevím, co si mám o něm myslet.“

Ale Myrina se na nás podívala v nezměrném údivu a zeptala se: „Proč se tak o něho přete, když jsme na cestě k němu? Myslím, že jsem z vás nejšťastnější, poněvadž ještě o něm mnoho nevím, nýbrž jsem jen jako prázdná nádoba, kterou může naplnit, bude-chtít.“

Její slova mne bodla. Jak jsme kráčeli za osly, hleděl jsem do prachu cesty a probíral všecko, co se mi stalo i jak jsem s měnlivou myslí všecko přijímal. Nenašel jsem ~v sobě již nic dobrého, ba ani jsem nenašel dosti lásky. Přesto jsem ujišťoval ještě naposledy sám sebe, že jsem zmrtvýchvstalého nehledal jen z bezcenné zvědavosti. V srdci jsem se modlil ve jménu Ježíše Nazaretského a prosil jsem, aby se ze mne vylila marnivost a sobeckost, moje vědění a pozemské chápání, ba i můj rozum, abych byl i já jen prázdnou nádobou a hotov přijmout jeho pravdu, chtěl-by ji do mne přelít.

Když jsem se domodlil, pozvedl jsem svůj zrak a spatřil jsem horu zvedající se za plání a odpolední slunce zlatilo její kulatý vrcholek. Okamžitě jsem poznal, že je to ona hora. Tak vysoká, tak harmonická a krásně kulatá, ovládala celou okolní krajinu. Šli jsme po hlavní silnici nad korytem vyschlého potoka a pak jsme se stočili po stezce vedoucí svahem k jihu, abychom se vyhnuli městu, jež podle Nathana bylo na severní straně hory. Přestala pole, stezka vedla houštinami. Šli jsme stále ve stínu hory. Ticho bylo kolem nás. Neslyšeli jsme ani hlas zvířat, ani jsme nespatři-jediného člověka. Taková bezhlesnost vládla, že jsem začal pochybovat, jsme-na správné cestě. Avšak ze země, ze stromů a z krásně stočeného boku hory jsem cítil, že je to svaté místo. Pokoj naplnil mou mysl a již jsem nebyl netrpělivý.

Ani Nathan nepospíchal. Myslím, že vybral tuto nesnadnou cestu, abychom se vyhnuli ostatním příchozím a zbytečným otázkám, neboť srovnával nebe a dloužící se stíny a pozastavil osly, aby si vydechli. Jako Říman jsem se divil, že jsme nepotkali žádné stráže tichých, neboť jestliže šlo o tak velké a tajné shromáždění, byl bych soudil, že Ježíšovi stoupenci je rozestaví na všech stezkách, aby vedli příchozí a zabránili v přístupu nezvaným. Když se rozsvítila třetí hvězda, pokračovali jsme dále a ve tmě došli na vrchol. Rozeznali jsme veliký zástup lidí, jenž čekal rozsazen po skupinách na zemi.

Všichni byli neuvěřitelně nehluční a hovořili spolu jen šeptem, jenž se nesl jako šumění jemného vánku, Nathan přivázal osly do úkrytu v hájku a pomohl slepci sestoupit. Myrina a já jsme podpírali chlapce. Tak jsme se přiblížili k zástupům a usedli jsme na zem na jejich okraji, jen několik kroků od nejbližší skupinky. Proti nebi jsme viděli i na druhé straně zástupů pohyb a přibližující se stíny. Příchozí si sedali na zem, aniž koho oslovili, a zůstali nehybní v očekávání. Nicméně jsem podle šumění šepotu usoudil, že jsou tu shromážděny stovky lidí, a nikdy bych nebyl věřil, že taková spousta lidí může čekat tak tiše.

Tak uplynula doba první hlídky, ale nikdo se nenatáhl a nikdo nevstal ani neodešel. Bylo to období temného měsíce, ale světlo hvězd jasně zářilo a padalo na zem jako stříbro. Pomalu jsem cítil přítomnost síly, jež neustále mohutněla. Objal jsem Myrinu paží, její tělo ztuhlo v očekávání. Měl jsem pocit, jako jednou ve své jizbě v Jeruzalémě. Jako by na mne napršely těžké kapky. Sáhl jsem si na tvář, ale neměl jsem ji zvlhlou. Lidé se zvedali, jako by chtěli lépe vidět. I já jsem se zvedl. Uprostřed zástupů stála ve svitu hvězd vysoká postava a mluvila k lidu silným hlasem: „Muži, bratří.“

Všichni zmlkli v nepohnutém tichu. Pokračoval: „Obilí je zralé, slavnost obnovení je přede dveřmi a čtyřicet dní, jež nám dal, se blíží ke konci. Nastává chvíle loučení. Kam jde, tam ho nemůžeme následovat. On byl onen chléb, jenž přišel z nebe. Kdo sní tento chléb, bude žít navěky. Onen chléb, jejž on dal, je jeho tělo pro život světa. Již se nebudeme přít, jak nám on může dát své tělo, abychom je snědli, neboť nás jedenáct to zakusilo a vydáváme o tom svědectví. Nám svěřil tajemství svého království. Vskutku, nebudete-jíst tělo syna člověka a pít jeho krev, nebudete žít v sobě. Avšak kdo jí tělo syna člověka a pije krev syna člověka, ten má věčný život a bude probuzen v poslední den. Jeho tělo je skutečná potrava a jeho krev je skutečný nápoj. Kdo jí jeho tělo a pije jeho krev, zůstává v něm. Avšak je-mezi vámi někdo, koho toto uráží a kdo to považuje za tvrdou řeč, ať vstane a odejde, a nikdo ho neodsoudí.“

Avšak nikdo nevstal a neodešel, a ani já jsem nevstal, ačkoli jsem se bál tohoto mystéria. Ant bych nebyl mohl vstát, neboť mé nohy i paže byly nehybné a zadržoval jsem dech.

Řečník dlouho mlčel a stál jako skála ve svitu hvězd uprostřed bezhlesého zástupu. Ale pak pokračoval a vypravoval prostě jako dítě a jako by se sám divil: „Jedli jsme společně velikonočního beránka oné noci, kdy byl zrazen. I vzal tehdy chléb, požehnal a lámal jej a podal nám jej, řka: Toto je mé tělo. A vzal kalich, děkoval, podal nám a pravil: Pijte z něho všichni, neboť toto je má krev, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů.“

Když toto pověděl, pokračoval pak se zvednutými pažemi: „Vezměte tedy a jezte a pijte všichni, kteří ho milujete a po něm toužíte a věříte, že on je Kristus a syn boží. Žehnejte chlebu v jeho jménu a lámejte a podávejte si navzájem, a žehnejte vínu v jeho jménu a podávejte si je navzájem tak, aby ten, kdo má, podal tomu, kdo nemá, a nikdo nezůstal s prázdnýma rukama. A když dojíme a dopijeme, budeme bdít a očekávat ho.“

Domluvil a usedl na zem a zástupy se pohnuly, neboť lidé povstávali, aby si umyli ruce, a pomáhali si navzájem a lili si vodu na ruce. Neměli jsme příliš mnoho vody, ale Nathan nám z ní ulil na ruce i na ruce slepce a jeho syna, a potom jsem vzal nádobu s vodou a nalil na jeho ruce, a on to nepovažoval za něco nesprávného. Jídla jsme měli dost, ale slepý se začal chvět a prosil šeptem, zda by přece mohl jíst ze svého chleba a pít z vlastního nápoje. Ještě nikdo nepromluvil nahlas, ale šumění tichých hlasů bylo jako šum zvedajícího se větru.

Již jsem se neurazil, ačkoli slepý podle svého zákona nechtěl pojíst s námi. Nathan požehnal jeho chlebu jménem Ježíše Krista, rozlomil jej vedví a podal jemu a chlapci. Potom požehnal podobně i našemu chlebu, podal mně a Myrině, pojedl sám a pravil: „Budiž tento chléb chlebem nesmrtelnosti, o níž bylo vyprávěno. Budiž ti k životu a ne ke smrti.“

Byl jsem pokorný, i řekl jsem: „Staň se jeho vůle, neboť on je syn boží. Bude-jeho vůle, aby mi to bylo k smrti, ježto jsem cizinec, podrobím se tomu.“

Když jsme pojedli chleba, požehnal Nathan slepcovu nápoji a dal napít jemu a chlapci. Nám namíchal vody do vína a požehnal číši. Napil jsem se, i on se napil a číše zůstala Myrině v rukou. Pojedli jsme a popili, jako jedli a pili i ostatní kolem, dělíce se navzájem o své zásoby.

Avšak slepec snědl jen několik soust a vypukl v pláč, pokyvoval hlavou a naříkal: „Snědl jsem tělo syna božího a pil jeho krev. Věřím, že jemu je všecko možné. Kéž se on sám slituje nad mou nevírou!“

Myrina mi podala číši. Napil jsem se a podal Nathanovi. I on se napil a číše se vrátila do rukou Myrininých. Když se Myrina napila, naklonila číši, podívala se do ní a zašeptala: „Číše se v mé ruce nevyprazdňuje.“

Řekl jsem ve stejném údivu: „Myslel jsem, že jsme chléb již dojedli, ale zde vedle mne je chléb celý. Dal jsi jej sem ty, Nathane?“

Nathan to popřel: „Ne, nepoložil jsem chléb vedle tebe, ale snad jsme měli s sebou více chleba, než jsem myslel.“

Ještě jednou jsme se napili a číše se nevyprázdnila. Avšak již jsem se nedivil ničemu, co se dělo, neboť všecko bylo jako v jasném snu, třebaže jsem seděl na zemi a cítil její chlad, viděl nad sebou hvězdné nebe a slyšel šum lidských hlasů, jako by narážely těžké vlny na břeh. Neměl jsem jiné myšlenky než jistotu okouzlení, že Ježíš Nazaretský přichází a že ho spatřím. Jeho chléb mi neuvízl v hrdle, ani mne jeho víno neudusilo.

Tak uběhl čas druhé noční hlídky a myslím, že nikdo neusnul, nýbrž že všichni čekali. A nebylo v tom čekání ani trochu netrpělivosti, neboť bylo ono jako čas přípravy. Náhle pozvedl slepec hlavu a otázal se: „Snad se již dní? Zdá se mi, že vidím světlo.“ Obrátil vzrušen hlavu ke středu, zástupů a upíral své oči tím směrem.

I my jsme zvedli zraky a spatřili jsme zmrtvýchvstalého, jenž přišel mezi své. Jak a v které chvíli, to nemohu vysvětlit, ale nemohl jsem se v něm zmýlit. Měl na sobě bílé roucho a vyzařovalo z něho jasné světlo hvězd, takže celá jeho postava jako by žhnula světlem, a i jeho tvář žhnula. Velice pomalu procházel mezi skupinami lidí a zastavoval se tu a zase tam, jako by zdravil své, a vztahoval k nim paže, jako by jim žehnal.

Pomalu již všichni pozvedli hlavy a hleděli stejným směrem, ale nikdo se neodvážil vstát a běžet k němu. Najednou jsme zaslechli silný ženský výkřik. Žena padla před ním na tvář a volala, pláč i jásot v hlase: „Můj Pane a můj Bože!“ Zástupy se zachvěly, ale Nazaretský se sklonila pohladil ženu po hlavě. Žena ihned ztichla. Slyšeli jsme, jak zástup zhluboka vydechl, ale pak šeptali mezi sebou a šepot se nesl od jednoho k druhému: „Je to on. Pán, jenž přišel mezi nás.“

Slepý zvedl hlavu, položil si ruce na kolena a pravil: „Nevidím ho. Vidím jen světlost, jako by mi svítilo slunce do očí.“

Nedovedu říci, jak dlouho setrval s námi, neboť to bylo, jako by se zastavil čas, ale přesto jsem prožil naplnění lidského života, když se pohyboval uprostřed zástupů, zastavuje se, aniž na koho zapomněl. Všecko bylo tak prosté a přirozené a jasné samo sebou, že mi nezbyla ani ta nejmenší myšlenka pochyby či údivu nad tím, co se dělo. A nemohu to jinak pochopit, než že jsem byl té noci v jeho království.

Konečně přicházel k nám. Všecko se ve mně začalo chvět a plout, jako by moje nitro bylo samá voda. Zdálo se, že oslovuje jednotlivé lidi a žehná jim, ale slova nebylo slyšet, ačkoli jsem rozeznával, jak mu zaníceně přikyvují hlavou jako v odpověď. Teď již stál u nás a hleděl na nás. Jeho tvář byla znavená, ale žhoucí, plála a z očí mu zářilo jeho království. Viděl jsem, že se ústa slepého pohybují, ale ani hlásku jsem nezaslechl, že jsem se podivil, jestli jsem najednou snad ohluchl. Ale zatím natáhl ruku, prsty přejel slepcovy oči a položil pak ruku na chlapcovu hlavu. Oba padli na zem před ním a zůstali tak nehybní. Stejně leželi na zemi všichni ti, jichž se dotkl.

Potom se podíval přímo na mne a jeho pohled byl takový, že jsem si pomyslel, kdyby se mne dotkl, zemru. Má ústa se pohybovala a zajisté jsem k němu mluvil, ačkoli jsem neslyšel vlastního hlasu. Myslím, že jsem prosil: „Pane, vezmi mne do svého království.“

Pravil: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, zaslouží si vejít do království, nýbrž kdo slyší má slova a plní vůli mého Otce.“Zeptal jsem se: „Co je tvé slovo a co je vůle tvého Otce?“

Pravil: „Víš to již. Co učiníš jedinému z těchto nejmenších, mně učiníš.“

Ještě jednou jsem se zeptal, snad trochu tvrdohlavě, na jeho království, neboť on se na mne usmál odpouštějícím úsměvem jako na žadonící dítě a řekl: „Nelze říci o nebeském království, že je zde či onde, nýbrž království je v tobě a ve všech, kteří mne znají.“

Ještě pravil: „Nikoho nezavrhnu, kdo mne vzývá. Kde se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem s nimi až do skončení časů. Nikdy nebudeš tak sám, abych nebyl s tebou, budeš-mne vzývat.“

Odvrátil svůj zrak ode mne, zastavil se a pohlédl na Nathana. Viděl jsem, jak se pohybují Nathanova ústa, ale neslyšel jsem opět ani slovo. Když pohlédl na Nathana, spočinul jeho zrak také na Myrině, ale Myrinina ústa se nepohybovala. Pak se od nás odvrátil a odešel mezi své.

Slepec a jeho syn leželi na zemi jako mrtvi, Nathan, zpozorovav, že mám o ně strach, zavrtěl hlavou a zašeptal: „Nezemřeli. Jen spí. Nedotýkej se jich.“

Ještě jsem viděl, jak se oněch jedenáct seskupilo kolem něho a zřejmě s láskou k nim mluvil a oni mu odpovídali. Jenže mé oči zaplavily slzy, takže jsem ho viděl již jen jako jasnou mhu uprostřed oněch jedenácti. A než jsem svůj pláč doplakal, byl pryč a nedovedu říci, jak a v které chvíli odešel. Spíše jsem to cítil, než viděl, že byl pryč, neboť s ním odešla síla z našeho středu. Jako bych se probudil ze sna, kýchl jsem a zase jsem mohl pohybovat údy jako předtím.

A vrátil se čas. Podle nebe jsem soudil, že byla již doba třetí hlídky a blížilo se rozednění. Lidé povstávali a hledali se. Slyšel jsem výkřiky a vzrušené řeči, jako by všichni chtěli nyní o závod si vypovídat, co on tomu či onomu řekl. I já jsem vykřikl v radosti: „Nathane, Nathane, oslovil jsem ho a on mi odpověděl. Buď mi svědkem, že mne nevykázal ze svého království.“

Ale Nathan zavrtěl s podivem hlavou a namítl: „Nemohu být tvým svědkem. Sice jsem viděl, jak pohybuješ rty, ale zajisté ti jazyk ochrnul, neboť jsem neslyšel ani hlásku. Kdežto já jsem ho oslovil a on mi odpověděl.“

Myrina chytla oběma rukama mou paži a vysvětlila okouzlena: „Neodvážila jsem se ho oslovit, ale on mne poznal, usmál se a řekl, že nikdy nebudu již mít žízeň v tomto životě, poněvadž jsem ho napojila, když on žíznil.“

Nathan ztratil trpělivost, rozčilil se a zvolal: „Jste oba jako bez rozumu. Vždyť na vás nepromluvil, nýbrž z nás tří promluvil jen na mne a ukázal mi cestu. Poučil mne, že není nečisté to, co vchází do nitra, nýbrž co z něho vychází. V jeho království je mnoho místa. Každému bude dáno podle jeho míry, jednomu více a druhému méně, ale nikdo nebude opominut, kdo ho bude vroucně prosit. Těm jedenácti mám věřit, neboť ty zvolil za své apoštoly. Jeho království je podobno hořčičnému zrnu. Pomalu klíčí, ale pak je z něho strom, v jehož větvích hnízdí ptáci ze všech stran světa.“

Nathan umlkl, zahleděl se před sebe, jako by naslouchal, a dokončil mírně: „Ještě mnohému jinému mne učil, ale bojím se, že jsem to zapomněl. Snad si časem na všecko vzpomenu.“

Velice jsem se divil, ale jeho království setrvávalo stále ve mně, jak on řekl, a pokoj byl v mé mysli. „Nerozhněvej se na mne, Nathane,“ prosil jsem. „Myslel jsem opravdu, že na mne mluvil, ba stále ještě věřím, že i na mne promluvil. Snad promluvil s každým podle jeho potřeby. Kdybych to věděl a mohl napsat všecko, co této noci řekl všem svým, pak by se to skutečně nevešlo do žádné knihy. Proto snad neměl v úmyslu, aby všichni slyšeli, co komu řekl.“ Nathan zjihl, položil mi ruku na rameno a pravil:

„Viděl jsem aspoň, jak se díval na tebe a nestalo se ti nic zlého. Proto se tě dotýkám a nejsi pro mne nečistý.“

Poradili jsme se společně a oba jsme byli téhož mínění, že nejlépe bude pro nás, odejdeme-s hory před rozedněním, aby nás nepoznali. Avšak slepý a jeho syn leželi pořád ještě na zemi a spali jako mrtví, a neodvážili jsme se je vzbudit. A nechtěli jsme je tak opustit a zanechat jejich osudu. Proto jsme seděli dále na zemi a čekali. Když začalo svítat, zachvátilo zástupy radostné vzrušení, a nebylo již tlumené. Mnozí se dali do zpěvu děkovných písní. Jiní pobíhali celí již udýchaní od jedné skupinky ke druhé a pozdravovali své přátele a dosvědčovali si navzájem, že spatřili zmrtvýchvstalého. Vzrušením jim zčervenaly tváře a volali na sebe: „Pokoj tobě. Odpustil ti hříchy? Slibil i tobě věčný život? Vskutku, my, kteří jsme ho viděli zde nahoře, nezakusíme nikdy smrti.“

Zem byla tvrdá pode mnou, údy mi ztuhly a kousal jsem se do rukou, abych cítil, že mi neodumřely. Když nastal den a všichni se již pozdravili, začali chodit i učedníci po dvou a po třech mezi zástupy. Viděl jsem, jak probouzejí a pozvedají na nohy ty, kterých se zmrtvýchvstalý dotkl a kteří padli v bezvědomí na zem.

Tři z nich přicházeli k nám a prvního jsem poznal: byl to muž, jenž v noci pozvedl svůj hlas a mluvil tvrdá slova k zástupům. Poznal jsem ho podle kulaté hlavy a širokých ramenou a v ranním světle jsem viděl, že jeho vousatá tvář je prudká a umíněná. S ním šel mladý Jan. Jeho obličej byl bděním bledý, ale stále stejně nejčistší a nejjasnější, jaký jsem kdy u mladého muže spatřil. Třetího jsem neznal. Jen podle jeho obličeje jsem věděl, že je z těch jedenácti, a nemohu to jinak vysvětlit, než že měli něco z tváře Ježíše Nazaretského, ačkoli v jiné podobě a jakoby závojem zastřené.

Vzpomněl jsem si na osamělého rybáře, s nímž jsem hovořil v noci na břehu jezera. Hledě tváří v tvář zmrtvýchvstalému Ježíši Nazaretskému, snažil jsem se připamatovat si tvář rybářovu. Avšak nemohu ještě ani nyní tvrdit s určitostí, zda to byl opravdu Ježíš. Věřím nicméně, že jsem ho viděl na břehu jezera a mluvil s ním, ačkoli jsem ho tehdy nepoznal. Ale proč by se byl právě mně zjevil, to nijak nemohu pochopit.

Čím blíže přicházeli ti tři, tím horší pocit viny jsem měl, takže jsem zkusil otočit hlavu a skrýt svou tvář před nimi. Ještě si mne nevšimli. Sklonili se k slepému, zatřásli jím, postavili ho na nohy a poručili: „Vzbuď se, spáči.“

Slepec si protíral oči hřbetem ruky, zíral na ně a pravil: „Vidím vás. Jste tři muži, ale neznám vás.“

První z oněch tří pravil: „Jsme zvěstovatelé, vyvolení Ježíšem Nazaretským, synem božím. Já jsem Šimon, jejž on nazýval Petrem, ale kdo jsi ty, že tě neznáme?“

Slepý se dotkl rukou čela, rozhlédl se vidoucíma očima, velice se zaradoval a vyprávěl: „V noci jsem viděl velkou světlost. Síla se dotkla mých očí tak bolestně, že jsem ztratil vědomí. Ale jsem zase vzhůru a vidím na obě oči, ačkoli jsem byl slepý, když jsem sem přišel.“

V radosti se sklonil ke svému synu, zatřásl jím, pozvedl na nohy, objal ho a volal: „Zmrtvýchvstalý Ježíš Nazaretský mne v noci uzdravil. Požehnáno budiž jeho jméno. Po celý svůj život chci chválit Boha, jenž ho poslal.“

Chlapec ještě napůl spal, ale stáhl si obvaz s čela. Rána byla zahojena, zůstala mu jen jizva, a stál na obou nohou, aniž cítil bolest. Bylo mu nepohodlně, i sehnul se a odvázal dřevo, třel si lýtko a udiveně pravil: „Kost je srostlá!“

Šimon Petr ho ujistil: „Minulé noci uzdravil všecky, jež pozval z lidu, aby dosvědčili jeho zmrtvýchvstání a měl tak dosti svědků. Společně a současně jsme ho všichni viděli. A nevyléčil jen oči, aby viděly, a uši, aby slyšely, a chromé, aby chodili, nýbrž vyléčil nás z našich hříchů a otevřel nám bránu věčného života.“Avšak Jan hleděl na mne, dotkl se rukou Petrovy paže a řekl: „Tyto dva neznáme a nepozvali jsme je, ale on sám je uzdravil z jejich neduhů. A jsou zde i jiní nezvaní, avšak on nikoho z nich neposlal v noci pryč.“ Ukázal na mne vyčítavě prstem a pokračoval: „Tohoto muže znám. Obtěžoval nás v Jeruzalémě, dotíral na nás zvědavými otázkami, vyhledával ženy a uvedl v pokušení Šimona Kýrénského a Zachea, takže Lévi byl nucen zajít k němu a varoval ho, aby nezneužíval jména našeho učitele. Je to ten Marcus, pohan a Říman. Nechápu, jak může být zde.“

Šimon Petr se zarazil, pozvedl v pěst zaťatou svou velkou ruku a vykřikl: „Je i zde zrádce s námi?“

Avšak Jan a ten druhý zadrželi jeho paži a varovali ho: „Nebuďme pozornost, ale odveďme je stranou. Jinak se lid poleká a ukamenuje ho a budeme vyslýcháni pro jeho krev, neboť je občan.“

Petr těžce oddychoval, hleděl chmurně na mne a pravil: „Mezi lidem jsou horlivci. Co říkáš, Římane, kdybych tě vydal do jejich rukou? Dovedou tě do jeskyně a nikdy se nevrátíš.“

„Nebojím se tebe ani nikoho z lidí,“ přísahal jsem. „Proč bych se bál, vždyť mne tvůj mistr minulé noci neodmítl. Zajisté by byl měl moc zabránit mi, abych vůbec přišel, kdyby byl chtěl. Či pochybuješ o tom?“

A ti tři nás odvedli ve velkých starostech stranou do hájku, kde jsme přivázali osly, a radili se spolu, zda by měli pozvat ještě ostatní učedníky. Z jejich rozhovoru jsem vyrozuměl, že jsou zde i Nikodém i Šimon Kýrénský a Zacheus, které jsem znal. Jan pravil:

„Čím více jich pozveme, tím bude větší rozruch. Říman má pravdu. Pán ho neodmítl. Jak je to možné, to nevím, ale měl by být sluha moudřejší pána?“

S námi byli i slepec a jeho syn, a ti mluvili za nás a vyprávěli, co se jim přihodilo na cestě a jak jsem se nad nimi slitoval a přivedl je s sebou na horu. Ale Šimon Petr zuřil:“ Nedostali jste dost znamení, že jste padli pod koně a tvůj syn si zlomil nohu? Ani vy jste nebyli pozváni a on vás na hoře nechtěl mít.“

Chlapec se velice zarmoutil, padl na kolena před Petrem a prosil: „Odpusťte mi, svatí muži. Nemyslel jsem nic zlého. Jen pro svého otce jsem to učinil. Nikterak jsem neprosil, aby mi uzdravil nohu, ba ani jsem na něco takového nepomyslel. Ale on ve své dobrotě se dotkl i mne a uzdravil mou nohu. Snad mi tím způsobem odpustil. Odpusťte i vy mně i mému otci.“

Ani mně nebylo zatěžko pokořit se před těmito třemi ustaranými muži. „Chcete-li, vrhnu se na zem před vámi, svatí Bohem vyvolení,“ řekl jsem. „Prosím vás úpěnlivě za odpuštění, ježto jste jeho vyvolení a největší v jeho království. Ale já nejsem zrádce a nechci vám zlé. Budu mlčet o všem, co jsem viděl, považujete-to za nejlepší, ale chcete-li, jsem hotov svědčit o jeho zmrtvýchvstání před celým světem a třeba před samým Caesarem.“

Šimon Petr šmátral po své tunice, jako by se chystal roztrhnout své roucho, a zvolal: „Mlč, ty blázne. Co by řekl lid, kdyby Říman a pohan začal svědčit o království? Lépe by bylo bývalo, kdybys nikdy ani nebyl slyšel o cestě. Jestliže se ti minulé noci podařilo utéci z houfu poskvrněných, tak se zase mezi ně vmísíš a vrátíš se do světa jako pes k tomu, co vydávil. Pro nás pak nejsi lepší než ty vývržky.“

A ve svém hněvu se obrátil k Nathanovi a vyčítal mu: „Viděl jsem tě v Kafarnaum a důvěřoval jsem ti, ale zklamal jsi nás, když jsi přivedl pohana na hostinu věčného života.“

Nathan si třel prstem nos a řekl: „Poslyš, Šimone, ty rybáři lidí. Nepůjčil jsem ti v Kafarnaum osla, abys mohl sem přivézt svou nemocnou tchyni?“

Petr se zamrzel, mrkl provinile po druhých dvou, ale opáčil: „Důvěřoval jsem ti a Zuzana se přimluvila za tebe.“

„Je to osel tohoto Římana,“ vysvětloval Nathan zeširoka. „Tento Marcus je klidný člověk, ale jestli ho rozzlobíš, vezme si osla, ačkoli je jinak i velice milosrdný. Tak zůstaneš sedět na hoře i se svou tchyní. Ačkoli zůstane možná Zuzana s vámi. Pod ní je totiž druhý osel Římanův.“

Šimon Petr byl v rozpacích, dupal nohou a nakonec doznal: „Moje tchyně je zlomyslná žena a hubovala ho kdysi a obviňovala, že mne svádí k lenošivému životu, když jsem kvůli němu opustil své sítě. Ale Ježíš ji uzdravil z horečnaté nemoci, když již myslela, že zemře. Od té doby mlčela. Nerad bych ji nechal v tísni, neboť nás jedenáct musí ve dne v noci nyní putovat do Jeruzaléma a dojít tam, než uplyne těch čtyřicet dní, a pak zůstat v Jeruzalémě a čekat na splnění slibu. Nebude-mít moje tchyně osla, jenž by ji donesl do Kafarnaum, nevím, co budu dělat.“

Horlivě jsem ho ujišťoval: „Neoplácím zlé zlým, ale rád ti osla ještě ponechám, ačkoli jsem jen vývržek psa v tvých očích. Můžeš si vzít i tyto dva osly a půjčit je ženám. Už je nepotřebujeme, můžeme jít pěšky. Dohodněme se tedy, že si podržíš osly. Nathan je pak v Kafarnaum převezme. Sám odejdu odtud za chvilku, aniž koho vyruším. Neproklínej mne, ani neposílej za mnou horlivce, neboť to myslím není ve shodě s vašimi zákony.“

Jan se vmísil do řeči a prosil: „Pochop nás, Římane. Není nám ještě všecko jasné, ani slib není ještě naplněn. Nevíme nic jiného, než že cesta je úzká a brána těsná. Na vlastní pěst se neodvážíme rozšířit cestu ani bránu.“

Třetí z nich pravil: „Sám nám přikázal vychovat učedníky ze všech národů. Ale kdy a jak se to má stát, to ještě nevíme. Měl by nejdříve vybudovat království Izraeli. To všecko se nám objasní v Jeruzalémě.“

Když jsem je tak viděl stát jako bratry, ruku v ruce, a pomyslel jsem na dědictví, jež jim zanechal Ježíš Nazaretský k objasnění, zmocnila se mé mysli závist i úzkost. Padl jsem na zem před nimi a úpěnlivě jsem je ještě jednou oslovil i prosil jsem:“ Vám třem, a vám všem jedenácti, zanechal slova věčného života. Nebouřím se proti jeho vůli, ačkoli jste muži prostí. Snad by učení vykládali jeho slova podle vlastní moudrosti a přidali by k nim svá. Vy chcete zajisté pouze uskutečnit jeho vůli tak dobře, jak jen dovedete. On sám mne pryč neposlal, směl jsem ho vidět, a nezabránil mému příchodu. V noci jsem věřil, že na mne promluvil, ale jsem ochoten vymazat to ze své mysli, budete-si přát. Nežádám od vás ani lék nesmrtelnosti. Dovolte mi jen podržet si jeho království v srdci a neodmítejte mne tak docela od sebe, pak budu věřit všemu, jak vy to vysvětlujete, a nepřidám nic ze svého k vašemu učení, a nežádám vás, abyste mi sdělili tajemství. Všecko své jmění jsem hotov vám dát a jako občan mohu působit k vašemu dobru, dostanete-se před správní úředníky nebo kdybyste byli kvůli němu pronásledováni.“

Šimon Petr pozvedl ruku a odmítl: „Ani zlatem, ani stříbrem.“

Druhý z nich pravil: „Já Jakub se pamatuji, že nás ujišťoval, abychom se nestarali o to, co budeme mluvit, když nás budou vyslýchat před úředníky, nýbrž v pravé chvíli dostaneme slova do úst taková, jakých bude potřebí.“

Janovy oči však zaslzely. Podíval se krásně na mne a řekl: „Miluji tě, Římane, pro tvou pokoru a věřím, že nechceš nám nic zlého. I na onen svět sestoupil, zlomil brány království smrti a osvobodil nebožtíky. To jsem slyšel od jeho matky, již mi dal u kříže za mou vlastní matku. Což tedy nespasil také národy pohanské? Ale jak se to stane, to opravdu ještě nevíme. Buď trpělivý, modli se a dodržuj půst a očišťování. Avšak nemluv o něm druhým, abys nikoho nezavedl ve své nevědomosti. Mluvení přenech nám.“

Povstal jsem se země se skloněnou hlavou a snažil jsem se přemoci, jak jsem jen dovedl, svou vlastní marnivost, ačkoli mne svíraly pochyby, že se snad dědictví Ježíše Nazaretského roztratí a rozplyne do všech koutů světa, zůstane-v opatrování těchto nevzdělaných jedenácti. Ale to on sám zajisté nejlépe musel vědět, utěšoval jsem se.

Pravil jsem Nathanovi: „Vezmi osly, jdi a pomoz ženám, ochraňuj je a doprovoď je dobře zpět do Kafarnaum, či kamkoli půjdou. Potom si odpočiň a osvěž se a navrať se pro nás do lázní tiberiadských.“

„Bude se ti špatně putovat po Galileji jen s touto dívkou,“ varoval mne Nathan. Rozhlédl jsem se a viděl, že slepý, jenž nabyl opět zraku, využil příležitosti a odcházel svou cestou, odváděje s sebou svého syna. Ale zmocnil se mne vzdor. Pomyslel jsem na to, že Ježíš Nazaretský mne nezavrhl, i když mne jeho lidé zavrhují.

„Pokoj všem vám,“ pravil jsem, vzal Myrinu za ruku a vedl jsem ji stezkou, kterou jsme v noci přišli. Ohlédnuv se ještě, viděl jsem pohybující se zástup na svahu hory a muži hledali své známé a pozdravovali se s nimi, živě rozmlouvajíce. Avšak mnozí byli nočním bděním znaveni a zahalili se do plášťů a natáhli se na zem, aby se prospali aspoň v té ranní chvilce, než se obrátí k domovu.

Kráčeli jsme klidně a připomínal jsem si všecko, co se v noci stalo, a nedivil jsem se, že slepý opět vidí a chlapcova holenní kost je srostlá, pokud byla opravdu zlomena. Tyto divy byly pro mne docela přirozené a nejmenší ze všech. Tak veliká byla jeho láska, že uzdravil i nepozvané.

Čtyřicet dní se nachylovalo ke konci a on se vrátí do domu svého Otce. Snažil jsem se zvyknout na myšlenku, že by přišel ke mně, kdybych ho vzýval, takže nebudu již nikdy docela sám. Myšlenka to byla překvapující, a vyslovena někým jiným, by byla docela nesmyslná, ale já jsem byl nucen věřit. Tak mne přesvědčil.

Byl jsem zahloubán, veda za ruku Myrinu stezkou mezi křovím dolů po svahu hory. Liška nám přeběhla přes cestu. Myrina se podívala na mne a prohodila: „Zajisté jsi zapomněl, že nejsi sám, ačkoli mne držíš za ruku.“Pohlédl jsem na ni jako probuzen ze sna a pomyslel jsem si, že snad opravdu Ježíš Nazaretský mne dal Myrině místo jejího bratra, jenž se utopil. Židům Myrinu svěřit nemohl, ježto by se o ni nebyli starali. Proto zvolil mne, Římana. A to vše učinil proto, aby se odměnil za doušek vody.

Avšak, pomyslel jsem si zmaten, já jsem nedal Ježíši Nazaretskému docela nic. Naopak on dával mně, a šlo to tak daleko, že na břehu jezera mne nakrmil a dovolil mi ohřát se u jeho ohně a usušit si oděv, byl-onen osamělý rybář skutečně on. Avšak Myrinu jsem si mohl podržet jako sestru a tak sloužit Nazaretskému.

„Myrino, od této chvíle jsi mou pravou sestrou a nikdy tě neopustím. Co je mé, je také tvé a snaž se snášet mé chyby a mou marnivost.“

Myrina stiskla pevně mou ruku a prosila: „Můj bratře Marcu, měj i ty trpělivost se mnou, ale především mi pověz, co se nám vlastně přihodilo a co chtěli ti tři a proč se na tebe tak zle dívali.“

Jenže jsem se neodvážil vysvětlovat Myrině Ježíše Nazaretského a jeho království tak, jak jsem mu já rozuměl, poněvadž mi to jeho učedníci zakázali. Řekl jsem pouze: „Byli to tři svatí muži z oněch jedenácti, kterým Ježíš Nazaretský zjevil tajemství svého království. Oni nás odmítli, protože nejsme děti Izraele, nýbrž v jejich očích jsme jen pohané a nečistí. Zakázali mi mluvit a vykládat o království Ježíše Nazaretského podle vlastního rozumu. Ale pověz mi ty, co si myslíš, že se nám přihodilo.“

Myrina se zamyslela a pak řekla: „Nejprve jsme pojedli obětní pokrm jako v Sýrii, když se pochovává Adonis a když pak vstane z mrtvých. Ale toto byla jiná hostina, neboť Ježíš Nazaretský dal sám sebe v oběť a vstal z mrtvých. Minulé noci jsem uvěřila, že je syn boží. Neubývalo přece vína v naší číši ani chleba neubývalo vedle nás. Ale to myslím ještě nic nedosvědčuje. Mně dosvědčilo pouze to, že ho miluji z celého srdce, když na mne pohlédl, a v té chvíli nebylo nic, co bych pro něho neudělala. Toto je veliké tajemství, zajisté větší, než jsou egyptská a řecká mystéria. Myslím, že jeho království je neviditelné mým očím, ale nicméně přítomné, takže jsem v něm, ačkoli nohama kráčím po této stezce a po tomto svahu a po tomto světě. Ne, nemohla bych se oddělit od jeho království, i kdybych chtěla. Nebojím se však, neboť je příjemné v něm být, a není ve mně hříchů, jsem-v jeho království.“

V podivu jsem hleděl na úzký obličej Myrinin, na její zelené oči, a řekl jsem závistivě: „Zajisté ti požehnal na hoře a jsi šťastnější než já. Jeho pravda skutečně musí být prostá jako chléb a víno, takže i ten nejchudší ji může vlastnit. Pozemská moudrost je jenom jako temná stěna v mém nitru, učenost je síť, do níž se zaplétám, a logika sofistů je past, do níž se lapí má noha. Pomoz mi, má sestro, abych si na to vzpomněl, až přijdou svody.“

V rozhovoru jsme došli na úpatí, ale rozhlédnuv se po cestě, viděl jsem, že jsme zabloudili z včerejší stezky a dostali se na nesprávné místo. Přesto jsem nebyl zmaten, neboť podle slunce jsem poznal správný směr a věděl jsem, že tak najdeme hlavní cestu. Ale nijak jsme nespěchali. Tu mi problesklo hlavou: skutečně již nikdy nemusím pospíchat, ježto jsem dostal všecko a není nic, co bych ještě mohl dostat navíc. Měl jsem poklad. Žít dobře podle něho postačí jak Myrině, tak i mně až do konce života.

Uvědomil jsem si to jasně, i zmocnila se mne potom neobyčejná malátnost a nevím, kdy jsem se cítil znavenější. „Myrino,“ pravil jsem, „nemohu již udělat ani krok. Zůstaňme zde a odpočiňme si a prospěme se ve stínu fíkovníku. Máme přece před sebou celý život na společné pouti. Odpočiňme si nyní, kdy je jeho království ještě tak blízko a nám je dobře spolu být.“

Usadili jsme se u paty fíkovníku a vzal jsem ji do náručí. Oba jsme usnuli hlubokým spánkem. Když jsme se potom probudili, byly stíny posunuty a byla již osmá hodina. Vydali jsme se dále a kráčeli jsme podél úrodných polí a po mezích až k hlavní cestě. Nemluvili jsme spolu, ale cítil jsem se jako znovuzrozený a cítil jsem i blízkost své sestry Myriny. Zežloutlá pole Galileje a hnědé a modravé svahy pahorků byly krásné v mých očích. Lehce se mi dýchalo a o nikom jsem nemyslel zle.

Byl jsem velice překvapen, když první lidé, jež jsme potkali na cestě, byly Marie Magdalská a Marie z Béretu. První seděla na oslu a druhá kráčela bosky v prachu cesty za oslem a poháněla ho proutkem. Překvapením jsem spráskl ruce a běžel je pozdravit. Avšak Marie z Magdaly se podívala na mne cize a neměla radost z našeho setkání.

„Opravdu jsi to ty a vracíš se z hory?“ zeptala se kysele. „Byla bych zůstala v pěkné kaši, kdybych se byla spoléhala jenom na tebe! A kdo je ta dívka, co máš s sebou, sotva ses jedné zbavil?“

Ona i Marie z Béretu si měřily pohledy Myrinu a bylo mi jasné, že Marie Magdalská počítala s tím, že ji doprovodím na horu. Ale na tom jsme se nedohodli, ba ani mi neposlala slovo. Nebýt Nathana, nebyl bych se nikdy na horu dostal. Nicméně bylo zcela zbytečné odpovědět na oplátku také obviněním.

„Dovol mi doprovodit tě domů a ochraňovat tě, pokud nemáš mužský doprovod,“ navrhl jsem. „Již se blíží večer. Najdeme nějaký útulek a pojíme společně, přenocujeme tam a zítra tě doprovodím bezpečně do tvého domova.“

Avšak moje slova Marii z Magdaly hluboce urazila. Pyšně odpověděla: „Mívala jsem mnohé muže za doprovod. A nabízívali mi nosítka a nechybělo mi nikdy ochránců. Avšak nyní, když jsem spatřila svého Pána na hoře, postačí mi on a není mi zapotřebí, aby mne někdo tupil, že nemám mužský doprovod.“

Vytušil jsem, že na cestě s hory nebylo všecko podle jejího přání. Ale ještě více jsem byl překvapen, když mne oslovila Marie z Béretu a řekla: „Jsi přece muž lehkomyslný a měnlivý, že jsi se tak rychle utěšil. Ač se ovšem raduji kvůli tobě, neboť ode mne by sis marně cokoli přál. Mé hříchy jsou mi odpuštěny a jsem očištěna, takže jsem opět neposkvrněná, a proto nemohu již mít s tebou nic společného, ježto jsi Říman a pohan. Nehleď tedy na mne tak toužebně a nedovol ani této krátkonosé dívce, aby si mne tak drze prohlížela.“

Naštěstí Myrina nerozuměla příliš z její řeči, ale porozuměla ovšem pohledům žen a sklopila hlavu. Rozhněval jsem se na ně a zeptal jsem se: „Co se vám stalo a proč tak nevlídně mluvíte se mnou?“

Marie z Béretu začala: „Dnes ráno jsem potkala na hoře mladíka, jehož oči jsou čisté jako studánky a líce jako granátová jablka a vous mu ještě nezdrsněl bradu. Hleděl na mne a zalíbila jsem se mu, i slíbil, že bezodkladně pošle své přátele do domu Marie Magdalské, abychom se dohodli, kdy rozbijeme spolu číši vína. Je láskou netrpělivý a i já bych si ráda pospíšila, pokud jsem tak čistá. Jeho otec má pole a vinice, olivový háj a ovce, a nepřeji si víc k dobrému životu. I jeho otec s tím souhlasí a věří, že jsem neposkvrněná, ježto Ježíš Nazaretský mu vrátil v noci zrak a nemusí za mne dávat jitřní dar.“

Marie Magdalská se vmísila do hovoru a potvrdila: „To všecko je pravda a stačilo, abych ji jen na chvilku spustila z očí, a již měla nápadníka. Jinak bych ji byla musela provdat za tebe a to by byl nyní hřích, ježto ženy Izraele se nesmějí provdávat za muže z pohanských národů, ačkoli mužům je to snazší. Vskutku bylo štěstí, že se otec chlapce uzdravil ze své slepoty a v radosti z toho věří, že i Marie je očištěna ze všech svých hříchů. Ačkoli kdyby i jiní muži byli uvěřili, sotva by ji chtěli za ženu, když má takovou minulost.“

Hledě na Marii Magdalskou, na její obličej, podobný bílému kameni, pochopil jsem, že by byla opravdu měla moc a sílu oženit mne s Marií z Béretu, i kdybych sám nebyl chtěl. S úlevou jsem povzdychl:

„Nemohu jinak než poděkovat svému štěstí a i tvému, Marie z Béretu. Ale něco nechápu, neboť jsem měl prorocký sen, a v něm jsem kráčel společně s touto řeckou dívkou a Marie z Béretu byla s námi.“

Marie Magdalská zvedla ostražitě hlavu a přikázala: „Pověz mi svůj sen. Jsi jist, že byla s tebou?“

Vypravoval jsem jí svůj sen tak přesně, jak jsem si jen vzpomněl, ač mi při vyprávění unikal z mysli a stal se nejasným. Ale nakonec jsem řekl bezelstně: „Docela jistě byla Marie z Béretu se mnou. Jela na oslu jako ty nyní. Byla tlustá a opuchlá a u koutků úst jsem zřetelně viděl vrásky nespokojenosti, ale jinak jsem ji poznal podle očí.“

Marie z Béretu se rozčilila a křičela: „Nemáš právo, aby se ti zdály o mně takové sny, a nevěřím ti. Sám tloustneš a opucháš svými hříchy a brzy ti vypadají zuby i vlasy.“

Rozhodil jsem ruce a přísahal: „Budiž můj sen bezvýznamný. Proč křičíme na sebe zlá slova, když jsme všichni viděli na hoře zmrtvýchvstalého a on nezamítl nikoho z nás, ani Myrinu?“

A v krátkosti jsem pověděl, jak jsem našel Myrinu a co se Myrině přihodilo a jak vína v noci neubývalo v její číši. Také jsem řekl, jak spřežení porazilo chlapce na cestě a jak jsme pomohli jemu i jeho slepému otci. Marie Magdalská začala pokyvovat hlavou a nakonec konstatovala:

„Zajisté se toto všecko stalo, protože to byl úradek boží. Tak on vede pohany k pohanům a děti Izraele k dětem Izraele. Ale stíny se prodlužují a nemám ráda tato polesí, neboť mám příliš peněz ve váčku. Nedala jsem jim tentokrát peníze, poněvadž mne nechtěli vzít s sebou do Jeruzaléma, a Petr mi dokonce přikázal, abych šla domů. Ale co ještě hledají v Jeruzalémě, to nechápu. Doprovoď mne tedy a přenocujme společně. Když mne dovedeš bezpečně domů, rozloučíme se potom s dobrou vzpomínkou.“ I vydali jsme se na další cestu a nebylo na ní příliš mnoho lidí. Myrina stále mlčela a hleděla k zemi se skloněnou hlavou a nesmírně jsem si jí proto vážil. Jen se mne potichu zeptala, kdo jsou ty ženy. Řekl jsem jí, že Marie z Magdaly následovala Ježíše při jeho putování a první šla ke hrobu a viděla jej prázdný. Myrina pocítila úctu k Marii Magdalské, kráčela vedle jejího osla a slušně ji oslovila, prosíc:

„Vypravuj mi o zmrtvýchvstalém, ty nejšťastnější z žen.“

Její pokora se Marii líbila, takže se začala na Myrinu dívat vlídně a vyprávěla jí řecky rozličné věci o Ježíši. Na hoře se setkala s manželi z Kány, na jejichž svatbě učinil Ježíš první zázrak, změniv vodu ve víno k potěšení svatebčanů. Potom jí povídala o narození Ježíšově, jak se zjevil anděl jeho matce Marii a jak otěhotněla nadpřirozeným způsobem a jak Josef, jenž byl s ní zasnouben, ji málem poslal domů a jak tomu zabránilo oznámení, které dostal ve snu. Naslouchal jsem jí také a zdálo se mi, že nyní lépe chápu muže, jež si Ježíš zvolil za učedníky, i proč je jim Marie Magdalská příliš řečná. Ale Myrina hltala všecko a naslouchala se zatajeným dechem á s lesknoucíma se očima.

Nakonec jsem nemohl neříci: „Řečtí a římští bohové byli podle bájí zapleteni obvykle s dcerami lidí a ty jim porodily děti. Již o praotci Římanů se vykládá, že byl potomkem Afrodítiným. Nyní vysvětlují učenci tyto věci obrazně, stejně jako učení Židé v Alexandrii mi vysvětlovali svatá písma. Myslím, že Ježíš Nazaretský nepotřebuje báje, aby byl synem božím.“

Marie z Magdaly se zamračila, položila ruku Myrině na rameno a pravila: „My ženy jsme stejné a není mezi námi rozdílu, ať jsme dcery Izraele nebo Řecka. Muži nám nemohou nikdy rozumět. A ty, Římane, nemluv o bozích připoutaných k zemi, kteří nadto poutají člověka lživými obrazy pozemského života. Po příchodu Ježíše jako Krista na zem nemají již moci nad lidmi, leda zvolí-si lidé zlo a vydají se sami do jejich moci. Avšak co já povídám, to znám a to je skutečná pravda. Marie, matka Ježíšova, mi to sama svěřila, mně a těm několika ženám, které jsme následovaly Ježíše. Vždyť i Héródés, ten starý a krutý, uvěřil, že se zrodil král Izraeli, a dal zavraždit všecky chlapce nemluvňata, domnívaje se, že se ho tak zbaví. A svědků toho vraždění žije ještě až příliš mnoho.“

Zamyslel jsem se nad jejími slovy. Marie Magdalská mohla sice mít i příliš živá snová vidění s anděly, ale o Ježíšově matce jsem si nic podobného nemyslel. Viděl jsem její tvář v zármutku u kříže. A jsem přesvědčen, že nemluvila zbytečnosti, nýbrž zmlkla, když mluvili druzí. Z jakého důvodu by vyprávěla něco takového, kdyby to nebylo pravda? O Ježíši Nazaretském svědčí dostatečně jeho zázraky. Jestliže jim věřím, a nemohu o nich pochybovat po svém setkání s Lazarem, proč bych pochyboval o tomto? Proč by vskutku nemohl duch obtěžkat ženu, když se zrodil Bůh na zemi? Vedle tohoto divu jsou všecky ostatní druhořadé.

Myrina se ptala dále na Ježíše. Marie Magdalská se na mne káravě podívala a vyložila:

„Často hovořil o rozsévači, jenž vyšel rozsévat. Některá zrna padla na skálu a neměla úrodnou půdu. Jiná padla do trní a trní je přerostlo a udusilo. Ale některá padla na dobrou půdu a přinesla mnohonásobnou úrodu.“

„Nejsou tedy všichni hodni království, i kdyby slyšeli jeho slova a uvěřili jim,“ pokračovala Marie Magdalská. „Není tvé srdce tvrdé, Římane, naopak příliš je měkké. Činí tě slabým. Až odejdeš mezi své, pak trní a bodláčí kolem tebe vyroste a zavře ti cestu do božího království.“

Její slova vnesla úzkost do mé mysli. Hleděl jsem na červené pahorky galilejské a na temně zelené vinice, a stíny již byly dlouhé. Pravil jsem:

„Jak bych kdy mohl zapomenout! Ještě v den své smrti se vrátím v mysli sem a budu vidět tuto Galileu a horu, jak jsem ji právě dnes viděl. A nikdy nebudu sám, neboť on bude se mnou, jestliže ho pozvu.“

Přemítal jsem ještě dál a potom řekl: „Jsem špatný služebník. Král odejde do daleké země, až uplyne čtyřicet dní. A já nevím, zda mi svěřil hřivnu, ale je-tomu tak, potom ji musím zakopat do země na rozkaz učedníků, jež on si vybral. Ale to mne naplňuje úzkostí. Mám však slib, jemuž chci věřit, ačkoli ti o něm nepovím, aby ses mi nevysmála.“

A myslel jsem na to, že mám jednou zemřít, aby se projasnilo jeho jméno, jakkoli je to neuvěřitelné. Ale to mi řekl osamělý rybář v noci na břehu jezera. Kvůli svému tělu jsem se zaradoval, uvědomiv si, že jsem občan, a proto by mne museli popravit mečem, neboť bolestnou smrt ukřižováním bych asi nevydržel. Již jsem to nepovažoval za zlou předpověď, nýbrž je to jediný způsob, jak mohu ukázat Ježíši Nazaretskému, že patřím mezi jeho.

Před večerem jsme sešli ze silnice na oslí stezku, o níž pravila Marie Magdalská, že vede přes hory přímo do Magdaly. Znala útulek, kde jsme mohli přenocovat. Došli jsme tam, když slunce zapadlo, ale ještě nebyla přílišná tma. Dům byl přeplněn lidmi a zásoby potravin byly u konce. Avšak Marii z Magdaly udělali uctivě místo v domě a viděl jsem lidi, jak sedí kolem ohňů, s jasnýma očima a šeptajíce, ba i se střechy bylo slyšet vzrušený šum řeči. Z toho jsem soudil, že všichni dnešní nocležníci přišli s hory. Všichni se oslovovali dobrými slovy a ti, kteří měli zásoby jídla, rozdělovali je těm, kteří již neměli, takže i Myrina a já jsme si namáčeli chléb ve společné míse.

Mezi Galilejskými jsem se cítil cizí a za nočního ochlazení jsem si nepřál nic vroucněji než sedět poblíž hřejícího ohně vedle nich a mluvit po jejich způsobu o zjevení Ježíše Nazaretského a o jeho království, o odpuštění hříchů a o věčném životě. Avšak oni mne neuznali za svého bratra, i nemohu se vtírat do jejich společnosti. Majitel útulku nicméně zavedl již osly na noc do dvora, zametl sýpku a dal nám slámu, takže jsme nemuseli, Myrina a já, přenocovat pod širým nebem.

Když ostatní si ještě šeptali ve slabém světle jediné lampy, naučil jsem Myrinu modlitbě, kterou jsem uměl od Zuzany. Myrina tvrdila, že se jí modlitba hodí a že jí dává pocit bezpečí. A také je modlení velice usnadněno, neboť se nemusí hledět na různé fáze měsíce nebo sypat sůl či odříkávat nesrozumitelné zaříkání a vyřezávat z vinného kořene sošky. Přitom se nikdy neví, neřekne-se nepravé slovo či nezmýlí-se člověk nějak, takže modlitba pozbývá pak účinnosti.

Když jsem se ráno probudil, spatřil jsem nejprve Marii z Béretu. Seděla vedle mne na slámě a upřeně hleděla na mne. Zpozorovavši, že jsem otevřel oči, začala pokyvovat hlavou a točit prsty a šeptala tlumeným hlasem:

„Bylo mi horko a nemohla jsem usnout. Chtěla jsem vidět na vlastní oči, co děláš a jak se chováš k této cizí dívce. I já bych byla raději ležela takhle na slámě na tvém rameni než s Marií Magdalskou na úzkém loži, kde jsem se zpotila a kde nás štípal hmyz. Tak jsme spávali spolu na cestě jordánským údolím do tiberiadských lázní. Zapomeň na moje zlá slova. Včera jsem byla zmatena a nevěděla jsem, co mluvím, když jsi se objevil tak znenadání na cestě před námi s touto řeckou dívkou, a nevěděla jsem, co si mám myslet. Po celou noc jsem měla ostré výčitky svědomí, že jsem se tak rychle zamilovala do onoho mladíka a že jsem mu slíbila čekat na jeho přátele v Magdale. Snad již lituje a přátelé ženichovi nikdy nepřijdou.“

Pospíšil jsem si, abych ji ujistil: „Onen mladík není lstivý. Zajisté přijdou jeho přátelé a on tě uvede podle galilejských zvyků do svého domu. Celá ves bude pít víno a bude dupat v rytmu, hudebníci budou vyhrávat a zpívat svatební písně na tvou počest.“Marie z Béretu se zachmuřila, přestala točit prsty a pozvedla svůj hlas: „Schválně předstíráš, že mi nerozumíš. Měla jsem celou noc čas promýšlet tuto věc, ani jsem oka nezamhouřila. Jistě se ti zdám ošklivou, když jsem bděla po dvě noci za sebou a oči mi zčervenaly. Vím sice, že mi byly odpuštěny mé hříchy a že jsem zase tak neposkvrněná, jako bych nikdy nepoznala muže. I ty to víš, když znáš Krista. A kromě toho nevykládala jsem onomu mladíkovi o své minulosti skoro nic, jen to nejnezbytnější, aby se marně netrápil. Ale hrozím se pomyšlení, že jeho rodina a celá ves přijde nazítří po svatbě se podívat na prostěradlo a snad neuvidí znamení mé nevinnosti, takže budu potupně vyhnána kamením a poleny a vezmou mi prsten s prstu. Vy Římané nejste tak úzkostliví v této věci, ale já znám svůj lid a Galilejští se v této věci neliší od lidí z Béretu.“

Pravil jsem: „Marie z Magdaly je žena zkušená a pěstitelka holubů. Důvěřuj jí. Římané obětují při svatbě pro jistotu pár holubic Venuši, aby nevěsta neupadla v hanbu.“

Marie z Béretu pozvedla svůj hlas ještě víc a opáčila: „Nevykrucuj se, ani se nepokoušej tvrdit, že jsi mne nevzal z Jeruzaléma s sebou, abych se očistila ze svých hříchů a byla tebe hodná. Zajisté se dopouštím zločinu proti svému lidu, vdám-se za Římana, ale ve jménu Ježíše Nazaretského jsem hotova to učinit, abych zachránila jednoho z nejmenších.“

Hledíc trpce na Myrinu, pokračovala: „Nehněvám se na tuto dívku. Nestojí mi za to. Ani ti nebudu vyčítat, budeš-si ji chtít ponechat jako vedlejší ženu, neboť to se nepočítá muži za příliš velký hřích, ani farizeové nejsou v tomto nevinní. Mám ji od počátku ráda a ukáži jí její místo, takže zůstane tak pokornou, jako je až dosud.“

Myrina byla již chvíli vzhůru a dívala se na nás skrze řasy, pokoušejíc se uhodnout, co říká Marie z Béretu. Nyní otevřela oči dokořán, posadila se a řekla:

„Když jsem usnula, byla jsem v bezpečí a šťastna, ale teď mne za ranního přísvitu mrazí. Snad je chvíle pravdy v ranním chladu a ne v teple večera. Nerozuměla jsem všemu, ale natolik chápu, že tato židovská dívka si dělá na tebe nároky. Jsem-jí v cestě a obtěžuji-tě i jinak jako tvá sestra, jsem ochotna odejít svou cestou. Mám přece zlaté peníze, takže mohu žít nadosmrti v bezpečí. Nestarej se tedy o mne a nepočítej se mnou, až budeš jednat s touto krásnou židovskou dívkou o svých věcech.“

Marie z Béretu nerozuměla ani slovo řecky, zírala s přimhouřenýma očima na Myrinu a křičela: „Nevěř jí, ani slovo jí nevěř! Mluví poslušně a půvabnými slovy, ale znám řeckou šalebnost a ty neznáš dostatečně ženské lsti.“

Rozplakala se a vzlykala, přikryla si rukama obličej a naříkala: „Jaké máš tvrdé srdce. Nechápeš, že pro tebe jsem hotova opustit všecko a jít s tebou, abych tě zachránila před nečistými pohany?“

Myrina hleděla na ni svýma zelenýma očima, celá polekaná, dotkla se mé ruky a zeptala se: „Proč jsi ji rozplakal? Nevidíš, jak je krásná a jak má lesklé oči a měkká a rudá ústa? Již včera jsem jí záviděla. Já nemám ani prsy jako pravá žena a můj nos je krátký a oči šeredné.“

Docela bez sebe zmatkem jsem pohlížel z jedné na druhou a vzpomněl jsem si, že toto věděl můj sen. Na manželství jsem nikdy ani nepomyslel. Jako dcera Izraele by se považovala Marie z Béretu nadosmrti za lepší mne. Z Myriny by učinila svou služku a nakonec by ještě snad svou výřečností dosáhla jen z touhy po pohodlí, abych se obřezal. To se stalo mnohým slabým mužům v Římě, i když se snažili zachovat to v tajnosti.

Potom mi probleskla myslí strašlivá myšlenka. Snad to byl úradek. Snad opravdu se otvírala cesta do království Nazaretského Ježíše jen skrze židovského Boha, jenž neměl obrazu. Jeho učedníci by mne snad neodmítli, kdybych se zásluhou Marie z Béretu stal skutečným proselytou. Řím jsem opustil dobrovolně a byl jsem volný, i mohl jsem sisvobodně vybudovat svůj život. Kdyby mne dělila pouze bolestná operace židovským kamenným nožíkem od společenství s Ježíšovými stoupenci, pak to byla vlastně malá oběť. Zakusil jsem již horší bolesti v životě. A konečně, římští důstojníci, kteří sloužili v pouštních posádkách, často se museli obřezat z docela praktických důvodů, aby se zbavili neustálých zduřenin způsobených jemným pískem. Stejný zvyk přece mají Egypťané i Arabové.

Přesto se má mysl vzbouřila proti této prosté myšlence. Nejvyšší představitelé tohoto náboženství, nejvyšší kněží, zákoníci a starší Izraele odsoudili Ježíše Nazaretského. V hloubi srdce se mi zdálo, jako bych od Ježíše odpadl a ho ošálil, kdybych vešel do jejich chrámu, do toho skvělého jatečního zařízení, a žádal je, aby mne přijali mezi sebe do svého společenství. Raději budu prostý a pokorný ve svém srdci, než abych s lživými výmluvami se obřezal a tak se chtěl dostat k učedníkům, kteří mne, prostého a pokorného, odmítli.

Marie z Béretu přestala plakat a hleděla s napětím na mne. Také Myrina na mne hleděla, avšak tak, jako by mne již byla ztratila. Když jsem ji srovnal s výřečnou Marií, pocítil jsem jen něhu k ní a věděl jsem, že mi bude vždycky neskonale bližší než Marie. Můj rozum se mi navrátil a pronesl jsem rozhodně:

„Nemusíš se kvůli mně obětovat, Marie z Béretu. Jen by ses uvrhla do zkázy, kdyby ses odloučila od Bohem vyvoleného svého lidu kvůli mně, když jsem nečistý a pohan. Pamatuj, že jsem na svém oslu dovedl na horu onoho mladíka, ježto měl zlomenou nohu. Nemůžeš zrušit svůj slib jemu daný. Musím se tebe vzdát, ale dám ti tak velký svatební dar, že budeš na svém muži zcela nezávislá.“

Marie byla nucena mi uvěřit. A neplakala již, jen řekla: „Nevděk světem vládne a věřím teď, že Římané jsou psi. Marně budeš na mne vzpomínat, až budeš ležet někdy na měkkých poduškách za závěsy, pomazán vonnými mastmi. Pomysli potom, že těmato rukama, jež byly sťvořeny k laskání, otáčím mlýnským kamenem, záda ohnuta, a že peču chléb a čpavým dýmem mi slzí oči.“

Ale nezjihl jsem jejími slovy, ježto jsem jim nevěřil. Naopak jsem tušil, že přiměje svého manžela, aby dřel do úpadu, a jeho příbuzné, aby běhali podle jejích rozkazů, a ještě jako stařena bude trápit své snachy a zetě nevrlostí. Ale ovšem, mohl jsem se mýlit.

Když se tak zbytečně snažila ranit mne slovy, odpustila mi nakonec a řekla: „Kdybych chtěla správně jednat, musela bych ti vmést tvá slova do tváře, ale kvůli sobě samé jsem nucena přijmout tvůj svatební dar, abych nebyla bez ceny v očích rodiny mého ženicha. Ale není to dar, spíše dluh, jejž mi dáváš, když jsi zrušil všecky své sliby.“

Byl bych se jí rád zeptal, kdy jsem jí co slíbil, ale natolik jsem přece zmoudřel, že jsem neřekl nic. Za našeho hovoru odešli již nocležníci z útulku. Marie Magdalská přišla k nám a její tvář zářila. Hubovala nás:

„Proč se přete? Pohleďte ven, jak nádherně září svět v slunečních paprscích, když jeho království sestoupilo na zem. Nehněvám se již na nikoho, ani na Petra. V noci jsem měla sen a pochopila jsem, že milosrdenství přišlo na svět. Bílé holubice se snášely z nebe a posedaly lidem na hlavu. I na tvou, Římane, usedla bílá holubice. Nejsem hodná toho, abych někoho odmítala, ale každému bude naměřeno, někomu zaslouženě, jinému nezaslouženě, podle přetékající lásky, aby nikdo nezůstal bez svého dílu. Otec může potrestat neposlušné dítě, ale není takového otce, aby zcela své dítě zavrhl. Proto není dnes pro mne rozdílu mezi Římanem a Hebrejcem, nýbrž všichni lidé pod tímto modrým nebem jsou moji bratři a sestry, a nepovažuji za cizí ani Samarijské, ačkoli právě jejich čaroděj využíval démonů, kteří byli ve mně, a museli mu sloužit.“

Objala mne a políbila na obě líce a cítil jsem opojnou sílu vycházející z ní, takže se všecko ve mně rozjasnilo a bylo mi do skoku a do smíchu. I Myrinu objala a políbila a Marii z Béretu si přivinula k sobě a nazvala ji svou dcerou. Zachvátila nás radost a vydali jsme se na cestu, aniž jsme vzpomněli na jídlo či pití, tak jsme byli syti jen jeho královstvím. A toho dne jsme jeho královstvím stále putovali, ačkoli jsme byli na zemi.

Odpoledne jsme došli do domu Marie Magdalské a spatřili opět Galilejské moře. Její služebnictvo ji radostně přivítalo, ježto odešla tajně, jen s druhou Marií, aniž co řekla. Proto byli o ni v starostech obávajíce se, že upadla opět do moci démonů. Ale ona přikázala:

„Vezměte si z mých skladišť každý nové roucho a připravte na večer velké hody. Připravte je, jak nejlépe dovedete, neboť dnes je den radosti a veselí. Náš Pán Ježíš Nazaretský vstal z mrtvých a ukázal se svým. Více než pět set mužů je toho svědky. Jděte tedy do Magdaly a pozvěte na mé hody všecky, kdo jen chtějí přijít. Ale nezvěte ani farizeje, ani předáky synagógy, ani starší, ani bohatce. Pozvěte jen chudé a neduživé, publikány a výběrčí daní, ba i cizince pozvěte na mé hody. Řekněte všem: Marie Magdalská zve na dnešní hostinu jen hříšné. Zbožné nezve. Ani Pán nepozval zbožné, nýbrž hříšníky, a nikdo nebyl před ním nečistý. S ním přišlo na svět odpuštění hříšníkům.“

Tak mluvila jako očarovaná k služebnictvu a ti vrtěli hlavou, ale poslechli ji ve všem. Mne odvedla stranou, podívala se mi láskyplně do oči, podržela ruce na ramenou a pravila:

„Přišel okamžik loučení, avšak já tě rozhodně uznávám za dítě království, i když tě jiní odmítli. Přijdou na tebe ještě zlé dny, a ani hříchům nikdo neujde. Ale nedopusť, aby tvé srdce ztvrdlo, nebuď zbožným v očích lidí a nečiň unáhlené sliby. Přiznej hřích za hřích, i když upadneš v hřích, jemuž nemůžeš uniknout, a nehaj se marnými výmluvami, ani nepoukazuj na to, že v té věci nejsi horší jiných, ježto i druzí to dělají. Upadneš-však do hříchu a potom budeš tím trpět, takže tvůj hřích ti bude jen zoufalstvím a nepotěší tě, pak teprve jsi zralý k nápravě. A není tak strašného hříchu, aby ti jej on neodpustil, budeš-v srdci litovat a vzývat ho. Pouze tvrdost a zatvrzelost srdce nemůže odpustit, ježto tehdy se člověk od něho vědomě odlučuje. Přesto nikdo se od něho nevzdálí natolik, aby nemohl nalézt cestu k němu zpět, tak nezměřitelná je jeho milost. Avšak půjdeš-cestou jeho království, vyhneš se mnohému zlému. A svěřím ti zázrak, jenž se mi zjevil ve snu: Cesta sama je již královstvím.“

Hleděla mi do očí, tvář v slzách, a pokračovala: „To je moje učení, učení Marie z Magdaly, jež zajisté vyzrálo ve mně již tehdy, když jsem sedala u jeho nohou. Po všem, co se stalo, bude jeden hovořit o něm to, druhý ono, každý podle toho, jak ho pochopil. Nejsem snad jemu práva jako někdo jiný, ale také, zdá se mi, ne nepráva více než jiní.“

Ještě pravila: „Jsem jenom žena, přikázali mi mlčet a vbrzku pokorně zmlknu v jejich společnosti. Avšak tobě svěřím, že se zrodil člověkem a podrobil se utrpení těla, aby spasil svět. On sám věděl, co se s ním stane, a řekl to mnohokrát předem a jasnými slovy. Chtěl se obětovat pro mnohé, a tím založit novou smlouvu a vzít na sebe všecky hříchy světa jako syn člověka a syn Boha. Moje srdce je blažené pro něho.“

Tak mne učila ve vytržení a já si uložil její učení do paměti, ačkoli jsem všemu nerozuměl. Potom jsme hovořili ještě o obyčejných věcech a dohodli jsme se na svatebním daru, jejž pošlu z Tiberiady pro Marii z Béretu. Teď, když se jí podařilo, že provdá tuto dívku, a to mínila učinit co nejdříve, ježto ji znala, hodlala odejít ještě do Jeruzaléma, aby se podívala, zda učedníkům nic nechybí, neboť nevěděla, jak dlouho tam zůstanou. Jen Tomáš jí naznačil: „Setrváme tam a budeme čekat na splnění slibu třeba dvanáct let.“

Nakonec mne doprovodila k bráně domu, a když jsme se loučili, plakala Marie z Béretu tak hořce, až jí opuchly oči. I Myrina plakala z čistého přátelství k oběma Mariím. Já pak jsem měl v mysli jasnou jistotu, že ať se mi stane ještě cokoli, budu se moci vrátit do domu Marie Magdalské, nedojdu-jinak pokoje. Neměl jsem vlastně v úmyslu se k ní vrátit, ale člověku dělá dobře, ví-li, že je někde místo, kam se může vrátit, i kdyby se nikdy nevrátil.

Myrina a já jsme kráčeli mlčky do Magdaly a odtamtud jsme zabočili na cestu vedoucí do města Tiberiady. Necítili jsme únavu, ani ona, ani já. Proto bylo zbytečné najmout člun, ačkoli v Magdale jsme jej mohli snadno dostat. I rozhlížel jsem se kolem dokola, vdechoval čistý vzduch vonící vodou a uvažoval o tom, že již nemám co dělat zde, v cizí Galileji. Neměl jsem však naspěch ani jinam. Proto bylo docela dobré kráčet po břehu průzračného jezera. A nebyl jsem sám. Byla přece Myrina se mnou.

Když začal večer rudnout, došli jsme do města. Myslel jsem, že městem jenom projdeme, abychom se vrátili do lázní horkých zřídel. Ale na foru Héróda Antipy šel proti nám muž v tak hlubokých myšlenkách, že narazil rovnou na mne, dříve než jsem stačil mu uhnout. Chytl jsem se ho za paži, abych sám neupadl, neboť to byl silný a veliký chlap. Jako když se probudí ze sna, zarazil se a pohlédl zpříma na mne. Ke svému překvapení jsem v něm poznal Šimona Kýrénského.

„Pokoj tobě,“ pozdravil jsem ho opatrně, obávaje se, že se rozhněvá, až mne také pozná. Ale on se nerozhněval, usmál se jen tesklivě a odpověděl:

„Ty, Římane? Pokoj i tobě.“

Pustil jsem jeho paži, ale nemohl jsem hned jít dál. Tak jsme stáli chvíli, dívajíce se na sebe. Od té události v jeho domě jsme se ani jednou neviděli, a nyní se mi zdálo, že za tu krátkou dobu hodně zestárl. Oči měl velice temné a držení hlavy odbojné. Jako by mu nic na tomto světě nebylo po chuti. Stejně dobře jsem mohl nepromluvit na něho, ale napadlo mne, že jsem nevrazil do něho nadarmo. Proto jsem se pokorně otázal:

„Odpustil jsi mi za to, co se stalo v tvém domě? Dávali tehdy vinu mně. Nicméně si nemyslím, že to byla pouze moje vina. Ale hněváš-se proto na mne, tak mi odpusť.“

Ujistil mne: „Nehněvám se. Já sám zodpovídám za své činy. Poslal jsem ti přece slůvko, že ti nechci nic zlého.“

„Ale také ne dobrého,“ vyčetl jsem mu. „Vzdal ses mne. Věříš teď, že nejsem mág? Co si myslíš nyní o tom, co se tehdy stalo?“

Mrkl po okolí, ale v této denní době bylo forum pusté. Pozvedl jsem hlavu a poprosil: „Nepodezřívej mne. Přicházím s hory jako ty. Co si tedy myslíš?“

Vzdychl a přitakal: „Tak, tak, bylo nás tam víc než pět set mužů. Není divu, že jsem tě mezi ostatními neviděl. Ale byl-jsi skutečně tam, pak víš taky, co si myslím.

Okamžitě jsem vyšel z Jeruzaléma, sotva jsem uslyšel, že odejde do Galileje,“ vypravoval hned dál Šimon Kýrénský, aniž čekal na odpověď. „Mnozí odešli z Jeruzaléma zároveň se mnou, ale doba čekání byla plna chaosu a vyprávění si protiřečila a nevěřili všichni, že se zjevil svým na břehu jezera. Někteří se vrátili zklamáni do Jeruzaléma. Ale mne naučil život trpělivosti. Otrok musí umět protahovat věci. V Galileji mám ostatně své zájmy, nad nimiž musím bdít. Nemarnil jsem čas. V srdci jsem si přál, aby učedníci byli lhali. Dlouhé a marné čekání mne jen uklidňovalo. Věřil jsem, že se již budu moci vrátit do Jeruzaléma a do bývalého svého života, jenž mi byl vhod, abych mohl dát svým oběma synům, co jsem nejlepšího našel: izraelskou víru, řeckou vzdělanost, římský mír a rozumně několikerým způsobem uložené jmění. Ale dostal jsem slovo a šel na horu a viděl jsem ho tam.“

Lícní svaly se mu bolestně chvěly, ale pokračoval: „Viděl jsem ho. Skutečně vstal z mrtvých. Byl jsem nucen uvěřit, že je Kristus. A nyní jsem také nucen začít všecko od začátku. Na zemi je tedy více, než vidí oko a než ruka ohmatá jako skutečné, i než lze měřit měrou či vážit vahami. To je strašné poznání. Bylo by milé proklít den, kdy jsem se mu namanul do cesty a tak dostal jeho kříž na svá záda. Kvůli němu nevydrželo nic, co jsem si myslel, že jsem tak rozumně budoval pro své syny. Ptáš se, co si o všem tom myslím. Přemýšlím, co mám dělat, abych byl hoden jeho království a abych také oba své syny tam dovedl a oni se stali jeho poddanými. Zdá se mi, že jeho zákony jsou strašně nespravedlivé. A docela nemilosrdné pro muže, jenž se vysvobodil z otroctví a stal se bohatým. Ale když jsem se přesvědčil o jeho zmrtvýchvstání, musím se podrobit jeho zákonům. Rád bych byl, kdybych s ním mohl aspoň smlouvat, jako se uzavírá každý obchod mezi slušnými lidmi. Ale on není jenom člověk. Spatřiv ho v noci na hoře, věděl jsem hned, že s ním se smlouvat nedá. Do jeho otroctví musím vejít s celou kůží i se všemi chlupy. Proti tomu nic nezmohu. A jeho věcí pak bude uvážit, dá-mi propouštěcí knížku či ne. Sám nic nezmohu. O tom všem jsem přemítal tak soustředěně, až jsem narazil přímo na tebe, Římane.“

„Ale,“ zeptal jsem se v údivu, „což se mne již neštítíš, že jsem Říman a pohan?“

Šimon Kýrénský pohlédl s podivem na mne a vyložil mi své nové myšlenky: „Proč by měl být před ním Žid lepší než Říman či Řek? To opravdu nevím. Teď vidím všecko novýma očima a je jeho věcí, aby rozlišil mezi správným a nesprávným. Byl bych blázen, kdybych si představoval, že mohu já určovat, kdo je jeho a kdo ne. I v tom je nespravedlivý. Ne, přemýšlením nepřijdu na kloub, čemu učil. Nejsem z těch, kdo myslí, že najdou blaženost, půjdou-do lesa straníce se ostatních. Jsem muž praktický. Pro mne znamenají činy více než myšlenky. Já musím prožívat svůj život mezi ostatními, ať jsou to Židé či Římané. Kromě toho mám zlá tušení o situaci mého národa, je-skutečně toto nová smlouva chleba a vína. On sám prý plakal kvůli Jeruzalému. Možná že ještě včas zachrání své z hnízda odsouzeného k úpadku, bude-tomu tak, že ani chrám nikoho nezachrání. Odstěhuji se se syny někam jinam. Ale s určitostí nemohu ještě nic říci.“

Mluvil velice úsečně, a jako by jeho myšlenky bloudily z jedné věci na druhou. Zvědavě jsem se zeptal: „Oslovil jsi ho na hoře?“

Šimon Kýrénský se na mne podíval jako na blázna a odvětil: „Jak bych se byl odvážil? Mně stačilo, že jsem ho viděl.“

Pronesl jsem skoro bojácně: „Těch jedenáct se nechtělo ke mně přiznat. Petr mi zakázal i mluvit o něm, ježto jsem Říman.“

Ale Šimon Kýrénský tím nepřišel do rozpaků. „Kdyby byli tak staří jako já a prožili tak tvrdý život jako já, pak by lépe pochopili,“ ujišťoval. „Jsou to jen lidé a nikoli lidé bez chyb. Ale pomalí a prostí způsobí méně škody než chápaví a toužící po velkých poctách, když zaujmou zodpovědné postavení. Mně postačí, pokud jen nebudou zaslepeni jeho dědictvím. Ne, daleko se s ním nedojde, zůstane-v rukou jen těchto jedenácti. Ale i to je lepší, než aby se přeli o jeho dědictví zákoníci. Snad oni vyrostou podle svého úkolu. Takové věci se i dříve stávaly.“

„Nu, a co je podle tebe jeho dědictví?“ odvážil jsem se zeptat. „Pověz mi.“

Začali jsme nevědomky chodit dlouhými kroky vedle sebe přes forum po způsobu diskutujících sofistů a Myrina si sedla na městské omfalos, aby si odpočinula. Šimon Kýrénský se zastavil a hleděl na mne tesklivýma očima. Ale ruka, kterou natáhl ke svědectví, klesla bezmocně.

„To kdybych věděl!“ naříkal, neboť to ho nyní trápilo. „Mnoho jsem slyšel o čase očekávání, o němž on mluvil, ale začal jsem si vroucně přát, aby všecko to byla jen řeč proroka, jenž blouzní v horečkách. Jeho matka a bratři ho považovali za blázna a marně se pokoušeli přimět ho, aby se vrátil domů, už když šel poprvé učit do Galileje. Byl příliš nemilosrdný ke zbožným a příliš mírný k hříšníkům. Vážení mužové měli za jisté, že své divy činil s pomocí Belzebuba. To je zlý duch, jakýsi pozůstatek starých bohů na zemi, nevíš-to náhodou. Nakonec jsem si nezapamatoval přesně všecko, čemu prý učil, poněvadž jednou říkal to a podruhé ono. Ba i v témže dni prý podle mnohých posluchačů hovořil různě. Můžeš si představit, jak mě to zasáhlo, když jsem ho spatřil stále ještě živého, ačkoli jsem přece sám nesl jeho kříž až k místu zvanému Lebka. Nemohu ho popírat, ale také mu nerozumím.

Odpusť nám naše dluhy,“ pokračoval, tiskna pevně dlaně proti sobě, „jakož i my odpouštíme našim dlužníkům. Tomuto dědictví rozumím, ale bouřil bych se urputně. To bych měl odpustit i Héródu Antipovi jeho dluh, neboť pokaždé, když kníže dlí v Jeruzalémě, běží jeho hospodářský správce Chuzas ke mně a vypůjčuje si peníze. Ovšem, nedoufal jsem příliš, že dostanu své zpět, a ani nejde o velkou částku, nýbrž spíše o elegantní úplatek, aby nerušil mé zájmy v Peraeji a v Galileji. Přesto se moje mysl vzpírá, že bych měl jít před knížete a zplna srdce, nejen slovy, mu odpustit jeho dluh. Vím, že se vysmíval Ježíši před ukřižováním. Jakýmsi chudákům v Galileji jsem jejich dluh odpustil, ačkoli jsem měl v úmyslu vytvořit z jejich půdy velký statek, jejž bych byl zapsal na jméno svého syna Rufa. Ale ti chudáci měli rodiny a zadlužili se bez vlastní viny trojnásobnými daněmi a kvůli kobylkám. Nevypravuji ti to, abych se vychloubal, ježto Ježíš prý řekl, že nemá vědět levá ruka, co dělá pravá, natož pak ruka toho, jenž stojí dál. Ale poraď mi. Nebylo by po všech stránkách rozumnější skřípnout knížete a vymámit z něho tolik, co bych jen dovedl, a rozdělit to chudým, než mu odpustit jeho dluh tak docela bez okolků?“ Mluvil opravdu vážně, i přemýšlel jsem o jeho problému. „Myslím, že se příliš staráš o majetek a o zisk,“ řekl jsem varovně. „Já sám jsem taky zámožný, ale ještě jsem se o ty věci nestaral. Snad je to proto, že jsem se stal bohatým bez zásluhy a podle mnohých dokonce nečestným způsobem. Radil bych ti počkat, než učiníš něco nepředloženého. Vypravovali mi, že těch jedenáct hodlá čekat v Jeruza

lémě třeba i dvanáct let, dokud se známý slib nesplní a nebudou mít o všem jasno. Proč bys pospíchal před nimi?“

„Protože jsem tvrdý a zlý muž,“ odpověděl mi Šimon Kýrénský přímočaře, jako by byl dlouze uvažoval i o této otázce. „Mám naspěch, abych dostal odpuštění za svou nemilosrdnost“

„Uvažuješ jako staří obchodníci,“ namítal jsem mu. „Chceš něco dát, abys něco dostal. Ježíš Nazaretský však myslím nedá nikomu nic podle zásluhy. Každý dostane, aniž si zaslouží. Narodil se na tento svět jako člověk, aby smířil hříchy světa, ježto je člověk sám nikdy smířit nemůže. Je to nesmyslné, ale jak jsi sám řekl, v jeho učení je i mnoho jiného nesmyslného, podle moudrých aspoň.“

Šimon Kýrénský si položil ruku na čelo a zhluboka vzdychl: „Nevím, o čem mluvíš. Hlava mě bolí čím dál víc. Je to opravdu podle tebe jenom pýcha otroka a kupce, že si chci vykoupit odpuštění svých hříchů tak, jak tomu rozumím a jak to dovedu? Kdo jsi, abys mne učil? Což jsi neřekl, že ti zakázali o něm mluvit?“

Trpce jsem litoval své nerozvážnosti a prosil jsem ho: „Odpusť mi, Šimone Kýrénský. Skutečně, kdo jsem, abych tě učil? Sám jsi chtěl po mně radu a zmýlil jsem se, že jsem ti odpověděl, ačkoli zajisté nevím více než ty, či snad spíše méně, ježto ty jsi starší a zkušenější než já. Hledej jeho království po svém způsobu. Já se pokusím také hledat po svém.“

Roztržitě natáhl Šimon mozolnatou ruku a pohladil líce Myriny, která stále ještě seděla na městském omfalu. „Kdybych měl aspoň dceru,“ postěžoval si. „Vždycky jsem si přál mít dceru. Snad bych byl býval mírnější, kdybych byl měl kromě synů ještě dcerušku.“

V údivu se zadíval na svou ruku. Byla již tma a před domy se zažíhaly lampy. „Zase jsme mnoho mluvili,“ řekl. „A čím déle jsme mluvili, tím nepokojnější byla moje mysl, ale stačilo, abych se dotkl tvé dcery, a již mi hlava nebrní a je mi dobře mezi vámi.“

„Není mou dcerou, tak starý přece nejsem,“ bránil jsem se. „Je to moje sestra Myrina a nerozumí tvému jazyku.“

„Byla jistě na hoře s tebou,“ uhádl Šimon Kýrénský, hledě zasněně na svou ruku. „Pocítil jsem to hned přímo z ní, když jsem se dotkl její líce. Z tebe jsem to nepocítil, když jsme se srazili a tys mne chytl za paži. Z ní přešel do mne klid a již se nebudu starat o marné věci. Nebylo v úradku, abych naslouchal tvému mudrování, nýbrž v úradku bylo, abych se dotkl líce tvé sestry.“

To se mi zdálo nespravedlivé, ale nechtěl jsem porušit jeho klid námitkami, dosáhl-opravdu pokoje pohlazením Myrininy líce. Cítil jsem se však velice vyčerpán, jako by mne pouhé mluvení znavilo více než celodenní putování. Proto jsem chtěl jít dál do lázní, ale Šimon Kýrénský nás doprovázel, drže se Myrininy ruky, takže jsme šli ve třech, Myrinu mezi sebou. Když jsme došli k osvětlenému útulku, mermomocí nám nabízel večeři. V tomto útulku se scházeli svobodomyslní Židé a pohani a jedli u týchž stolů.

Lámali jsme tedy spolu chléb a spolu pojedli rybu a salát, a nikdo se nepohoršil, že Myrina jedla s námi. Ba i víno nám dal Šimon Kýrénský namíchat, ačkoli sám pil jen vodu. Myrininy oči se rozjasnily, do jejích hubených lící vystoupila červeň a já jsem cítil, jak dobré jídlo a víno oblažuje mé tělo. Při jídle mluvil Šimon Kýrénský docela jinak než předtím, tiše a mírně. Aby nás pobavil, vypravoval nám tento příběh řeckým nářečím kýrénským:“Na druhém konci světa je mocná říše, odkud se vozí do Říma hedvábí. Je to tak daleko, že hedvábná cesta vede přes přemnohé země, a než se dojde do Tyru, tak to trvá dva roky. Půda římské říše je červená, kdežto půda hedvábné říše je žlutá, ba i pleť jejích obyvatel je žlutá. To není pohádka, neboť sám jsem poznal v Tyru muže žluté pleti, a ta jeho žlutost nepocházela z choroby, nýbrž on nás ujišťoval, že všichni lidé v jeho vlasti jsou žlutí od kořínků vlasů až po konečky prstů a že jeho země je mocnější než Řím a tak vzdělaná, že řecká vzdělanost je vedle toho barbařina. Snad zveličoval přednosti své domoviny, protože byl vyhnanec. Vypravoval, a slyšel jsem to i z jiných stran, od lidí, kteří mnoho cestovali, že v jeho zemi se narodil nový král, jenž zničil dřívějšího krále a pojmenoval se synem nebes. Změnil v říši stávající pořádek a prohlásil půdu za společnou, takže ji nikdo již nevlastnil sám, nýbrž každý byl povinen obdělávat společnou půdu, a král dbal o to, aby také každý dostal, co potřeboval k živobytí. Ale to netrvalo dlouho, neboť král nevládl více než dvacet let a již před několika lety se donesla do Tyru zpráva, že se statkáři proti němu vzbouřili a svrhli ho a nový panovník obnovil starý pořádek. A onen vyhnanec opustil hned Tyros a vrátil se do své vla

sti, kde kdysi, před dobou onoho posedlého krále, zastával vysoký úřad.

Jistě je v tom všem mnoho vymyšleného,“ pokračoval Šimon Kýrénský. „Například tvrdil onen žlutý muž, že hedvábí předou červi, takže člověk nemusí dělat nic jiného než sbírat hotová vlákna a tkát je v látku. Ale mnoho jsem přemítal o tom synu nebes a o bláznivém pořádku, který si vymyslel. Stejná změna by se mohla stát v Římě, když se shromažďuje stále více půdy jen v rukou několika lidí, takže všichni ostatní jsou pouze otroky a nádeníky. Bylo by potom přece docela jedno velikým zástupům, zda je půda všem společná a obráběná na účet státu či majetkem několika osob. Proto když přemýšlím o Ježíši Nazaretském, napadá mne strašná myšlenka, že hodlá uskutečnit jako král podobný pořádek na zemi tak, aby nikdo neměl nic vlastního, nýbrž všecko aby bylo společné. Nebezpečí takového způsobu života, ba jeho nemožnost, může plně pochopit jenom bývalý otrok. I otrok musí mít něco svého, ať je to sebeméně, aby mohl žít. V Kýréně se chlubil otrok i svými pouty, byla-větší a těžší než pouta ostatních. Ať je však tomu jakkoli, já jsem pocítil velkou úlevu, když jsem pochopil, že království Ježíše Nazaretského není z tohoto světa. Kdyby byl zamýšlel zavést takový pořádek, byl by se narodil římským Caesarem a ne králem židovským.“

Varoval jsem: „Je moudré mluvit o politice na veřejném místě? Ale království Ježíše Nazaretského přišlo na zem, podle mne aspoň, ve chvíli, kdy se zrodil, a setrvává zde stále, protože je to království neviditelné, takže žádný vnější uchvatitel nemůže je dostat. Jeho stoupenci mohou být pronásledováni, ale jeho království nemůže nikdo svrhnout, neboť je v našem nitru, pokud rozumíš, co tím míním, když i já sám tomu docela nerozumím.“

Šimon Kýrénský zavrtěl hlavou a naříkal: „Ouvej, jak jsi nezkušený a jak málo znáš lidi! Království onoho syna nebes bylo svrženo ve dvaceti letech, ačkoli jeho pořádek byl pochopitelný. Jak by se mohlo zachovat království neviditelné, když on sám je pryč? Věř mi, až zemřeme my, kteří jsme ho viděli, nezachová se jeho památka o mnoho déle na zemi. Jak by mohlo koho zavazovat, aby věřil v neviditelnou říši, jestliže ho neviděl na vlastní oči jako syna božího? Snad by se něco mohlo zachovat i po stu letech, kdyby jeho učení bylo rozumné a podle lidské přirozenosti, ale je proti všemu dřívějšímu.“

Jeho rozumná slova zachmuřila mou mysl. „Nevěříš tedy, že se svět změní kvůli němu a skrze jeho jméno?“ zeptal jsem se.

„Nevěřím,“ odvětil Šimon Kýrénský upřímně. „Ne, tento svět a přirozenost lidskou ani sám Bůh nikdy nezmění. Dobrá hodino!“ zvolal. „Vždyť i tito Galilejští již ho chtěli násilím udělat králem tehdy, když nakrmil pět tisíc mužů. Jestliže oni tak špatně rozuměli jeho řeči, jak by mu porozuměli ti, kteří ho nikdy ani neviděli? Uvědom si, že jeho učení je podezřelé a nebezpečné. Hříšníky zval. Ještě na kříži slíbil své království lupiči, jejž ukřižovali vedle něho, tak mi vypravovali. Nu, zkrátka a dobře, jen samá luza a holota, jež nemá žádné naděje, může naslouchat jeho učení. Držitelé moci se postarají o to, aby takové učení se příliš nerozšířilo.“

Myrina pozvedla s úsměvem ruce a pohladila jeho vousatou líc. „Proč jsi tak nepokojný a staráš se o to, jak se jeho učení rozšíří?“ otázala se. „To snad není tvá věc, ani věc mého bratra Marca, ani moje. Radujme se raději pro něho, ježto jsme ho směli spatřit na hoře. On je dobré světlo, a již nikdy nebudu bez ochrany, když jsem ho jednou viděla. Ty mluvíš pořád jen o zlých temnotách.“

Myrina tak pokorně po celou dobu mlčela, že jsme byli oba překvapeni, když se ozvala, jako by neživý stůl náhle dostal dar řeči. I zaradovali jsme se a, hledíce na její jasnou tvář, zahanbili jsme se pro svůj prázdný hovor. Království bylo opět v nás a mé srdce zaplavila láska k Myrině, i láska k Šimonu Kýrénskému. Dlouho jsme mlčeli a jen jsme hleděli na sebe a hlučnost hostí nás nerušila.

Šimon Kýrénský zaplatil bohatě účet a doprovodil nás až k řeckému útulku v lázních. Tam jsme se rozloučili.

Myrina i já jsme spali za staženými závěsy až skoro do poledne, tak jsme byli vyčerpáni poutí a vším, co jsme zakusili. A naše radost nezmizela ve spánku, nýbrž setrvávala v nás i při probuzení, a radovali jsme se ze sebe, i když jsme byli vzhůru.

Zachmuřil jsem se však, vzpomenuv si na Claudii Proculu a na svou povinnost jít k ní a vyprávět jí, co jsem viděl na hoře. Myrina se zeptala, co mne trápí. Pověděl jsem jí tedy všechno o Claudii Procule a o její chorobě. Navrhla důvěřivě, abychom k ní zašli společně a dosvědčili a vypravovali jí radostnou zvěst.

Nejdřív jsem se musel očistit z útrap cesty. Bylo mi, jako by tato cesta začala už v Jeruzalémě. Můj židovský plášť páchl potem a tunika byla špinavá. Zatoužil jsem po čistém rouchu a neměl jsem chuti ponechat si déle vousy a skrývat bezdůvodně svou římskost. Proto jsem šel do lázní, dal jsem si oholit vousy, nakadeřit vlasy, vytrhat chloupky po těle, abych byl dokonale čistý. Dal jsem si hníst ještě údy a pomazat tělo a oblékl jsem se do nového oděvu a starý jsem daroval sluhovi. Sotva jsem byl navenek zase ten starý Marcus, začal jsem se stydět, že jsem se tak vousatý a se střapci v rozích pláště chtěl vetřít do přízně Židů. Když jsem se vrátil do své jizby, vyňal jsem z váčku zlatý prsten a navlékl jsem si jej na palec.

Pak se vrátila i Myrina z lázní a viděl jsem, že si dala udělat účes, zkrášlila si obličej a oblékla se do bílého roucha vyšívaného zlatými vlákny. Dlouze jsme se oba na sebe zadívali, jako bychom se již nepoznávali. Byl bych se měl radovat z toho, že se nemusím za ni stydět před bohatými hostmi lázní ani před Claudií Proculou. Ale neměl jsem radost z její krásy. Její roucho a namalovaný obličej mi ji odcizil. I poznal jsem, že jsem ji chtěl raději vidět jako dívku s bledou lící a hubenými pažemi, jak ležela v mé náruči na svahu hory v Galileji, zahalena potřísněným pláštěm.

Avšak zajisté učinila, co mohla, kvůli mně. Proto jsem ji nemohl pokárat a přiznat se, že miluji více její sešlé střevíčky než barvené a prosté roucho více než zlatá vlákna. Ale Myrina se podívala cizím pohledem a pravila:

„Takového jsem tě viděla na lodi. Takový jsi byl, když jsi mi dal stříbrný peníz ze svého váčku. Snad je správné, že mi chceš připomenout, kdo jsi ty a kdo já. Byla jsem nerozvážná, když jsem ti navrhla, že půjdu s tebou před manželku římského prokurátora.“ Připomněl jsem jí radost, kterou jsme oba pocítili při probuzení, a poznamenal jsem: „Pochop, že jsem již měl dost zpoceného pláště a vousů a chci se cítit čistý. Jestli se budou i nyní Židé poslušní zákonů vyhýbat mému stínu, pak snad jednou sami zakusí cosi podobného a národy světa budou plít na zem, jen spatří-Židy z dálky. Myslel jsem, že se zaraduješ, až mne takto uvidíš.“

Ale chlad se vloudil mezi nás. Vlastně jsem si pomyslel, že se skutečně nehodí, abych ji přivedl před Claudii Proculu. V srdci bych to však cítil jako zradu na ni, a zrady jsem se nechtěl dopustit za žádnou cenu. Dlouho jsem ji přemlouval, než svolila jít se mnou, a v té chvíli právě přišel i služebník a oznámil, že mne Claudia Procula přijme.

Na cestě k letnímu paláci jsem zpozoroval, že lázeňští hosté se již neshlukují zvědavě kolem něho, ani nenahlížejí do jeho zahrad, ba nebylo vidět ani čestné stráže Héróda Antipy v rudých pláštích. Jakýsi syrský legionář, patřící ke Claudiinu vlastnímu doprovodu, pohnul jen líně rukou na znamení, že smím vejít. Ze všeho bylo vidět, že pobyt manželky římského prokurátora v Tiberiadě zevšedněl. Stala se jen jedním ze vznešených hostí.

Claudia Procula odpočívala za vlajícími závěsy v chladivé komnatě. Ani se nenamáhala zkrášlit si tvář kvůli mně. Tak jsem spatřil vrásky v koutcích očí, rysy nespokojenosti kolem úst, prostě spatřil jsem, jak zestárla. Avšak jinak byla poklidná a bystrá a nevyskakovala ani nevztahovala paže. Zvědavě si prohlédla Myrinu od hlavy k patě, pohnula tázavě hlavou a otočila se ke mně.

„To je moje sestra Myrina,“ vysvětlil jsem. „Byla se mnou na hoře. Proto jsem ji přivedl, Claudie. Tak můžeme rozmlouvat ve třech, bez cizích naslouchačů.“

Claudia Procula rozvažovala chvilku a pak poslala svou společnici pryč, ale nevyzvala nás, abychom se posadili, nýbrž nechala nás stát před sebou. A začala živě mluvit, po celou tu dobu se dívajíc na Myrinu, a vypravovala:“ Nevíš, co všecko jsi ztratil a jak mnoho by ses byl poučil o mravech této země, kdybys byl šel se mnou na hostinu u knížete. Musím uznat, že Herodias je zřejmě lepší než její pověst a sama trpí svým křivým postavením. Darovala mi trojitou šňůru perských perel a mluvily jsme spolu o všem zcela otevřeně. Její dcera Salome je nestydatá holčice a obtočila si Héróda Antipu kolem prstu, ale je to jen výhoda pro její matku. Není přece Herodias již nejmladší. Potomci Héróda Velikého se nestydí za incest v žádné podobě. Zdá se, že je to jejich tradiční zvyk, a my Římané nejsme kompetentní odsuzovat zvyky východních zemí. Rozhodně však dovedou být zábavní, chtějí-li. Herodias je osobnost a něco znamená. Jejím hlavním cílem je zřejmě královská koruna pro manžela, takže i o této věci jsme jasně hovořily. Pro Pontia Piláta je důležité, aby Héródés Antipas nepsal ve své známé jízlivosti zlomyslné dopisy Caesaru Tiberiovi. Herodias zase ví dobře, že Tiberius je již jenom nemocný stařec. Pilatus má podporu v Seianovi. Jemu máme co děkovat za úřad prokurátora Judey. V nynějších poměrech jak Herodes, tak Pontius musí vytrvat v přátelství a mýt si navzájem ruce. Tato věc se vyjasnila mezi mnou a Herodiadou. Tak byla má cesta do lázní užitečná, a teď již jsem připravena vrátit se do Caesareie.“

Vlastně nám neprozrazovala žádná tajemství, neboť tyto věci jsou jasné každému myslícímu člověku. Caesar Tiberius je nemocný stařec a pouhé jméno Seianovo vyvolává takový strach, že se rozumní muži římského impéria spokojují s tím, že mlčí a čekají, kdy dosáhne titulu tribuna lidu, a tím soustředí všecku moc do svých rukou. Myslím, že Claudia špehovala pohledem, zda Myrina rozumí latinsky, ale najednou ukázala rozčileně na Myrinu a zvolala:

„Hekaté a černá štěňata! Ta je celá Tullia!“

Polekaně jsem se ohlédl po Myrině a chvilku skutečně se mi zazdálo, že připomíná, Tullie, tebe. V té chvíli jsem se také rozhodl, že nikdy, slyšíš, nikdy nedostaneš mé dopisy do rukou, a také, že tě nikdy již nechci spatřit. Pocítil jsem jen odpor a strach, když jsem tě tu chvilku viděl v podobě Myriny. Ale čáry zmizely z mých očí, a zkoumaje pak rys po rysu v Myrinině tváři, zjistil jsem, že nemá z tebe ani zbla. Přesto Claudia Procula pokračovala jízlivě:

„Ano, právě tak, kdyby její oči byly tmavé a zářivé, kdyby nos měl jemné tahy, kdyby měla vlasy černé a ústa plná, pak by snad mohla vzdáleně připomínat Tullii.“

Teď jsem nevěděl, zda má v úmyslu jen posmívat se Myrině. Myslím nicméně, že mluvila vážně, a já jsem se pouze divil, jak by mohla Myrina připomínat tebe, Tullie, když nemáte ani jediný podobný rys. Rozhněval jsem se proto a řekl:

„Nech Myrinu na pokoji. Ví sama dobře, že není krásná. A na Tullii nechci ani vzpomínat. Mluvme řecky. Chceš vědět, co se stalo na hoře, nebo ne?“

„Ovšem,“ vzpomněla si Claudia. „Co se tam stalo? Viděl jsi Ježíše Nazaretského?“

„Viděli jsme ho oba,“ ujistil jsem ji. „Vstal z mrtvých a žije.“

Také Myrina promluvila a pronesla pomalu: „Ano, ano, žije.“

Tehdy vyslovila Claudia Procula podivnou otázku: „Odkud víš, že to byl opravdu Ježíš Nazaretský?“

Na to jsem nepomyslel. Chvíli jsem byl v rozpacích. Potom jsem pravil: „Ovšemže to byl on. Kdo jiný by to mohl být? Bylo tam více než pět set mužů, kteří ho znali.“ A musel jsem se zasmát. „Hleděl jsem do jeho tváře. To stačí. On není obyčejný člověk.“

A Myrina tvrdila: „Člověk se nedovede dívat jako on.“

Pohledem klouzajíc z jednoho na druhého, Claudia Procula nás více méně vyslýchala: „Viděli jste ho v noci. Což nebyla bezměsíčná noc? Tedy velká tma?“

„Byla tma,“ přikývl jsem. „Přesto jsem ho viděl docela jasně. Nemohu se v něm mýlit.“Claudia Procula rozhodila ruce a poznamenala: „Ne, nepochybuji, že to byl on, atakdále. Lékař Héróda Antipy mne léčil po celou dobu, co jsem zde, a vyléčil mne. I Héródias mi svěřila důvěrně, že dobře ví o jakémsi podivném muži, který se pohyboval v Galileji a v němž mnozí poznávali Ježíše Nazaretského. Ale vypravování se liší a protiřečí si a nikdo nedovede rozumně popsat jeho podobu. Dvořané nevěří, že to je Ježíš Nazaretský. Myslí, že jde o nějakého nemocného na duchu nebo o posedlého, jenž si schválně poranil ruce a nohy. Nebo že jeho učedníci někoho nastražili, aby ho představoval a pokračoval v jeho žertech, poněvadž přece ukradli jeho mrtvolu z hrobu.“

Claudia Procula zpozorovala můj pohled a rychle se začala hájit: „Povídám jen, co jsem slyšela. Netvrdím, že to je můj názor. Je jen velmi mnoho možností. Lékař o tom diskutoval sine ira et studio s několika učenci. Pohleď, v poušti u Mrtvého moře sídlí v uzavřeném domě jakási židovská sekta, která se posty, modlitbami, cudným životem, společným stolováním a křtem vodou stala tak svatou, že její členové již nejsou obyčejnými lidmi. Tvrdí se, že z jejich bílých říz vyzařuje ve tmě jas. Mají tajné styky v Jeruzalémě i jinde. Héródés Veliký je považoval za tak nebezpečné, že je pronásledoval. Byli nuceni utéci do Damašku. Odtamtud se vrátili do pouště teprve po jeho smrti. Mnoho se o nich neví, poněvadž nepřijímají hosty, ale může být, že oni, nebo aspoň ti nejsvatější z nich, vědí více než jiní lidé. Mají různé stupně svatosti.

A včera mi onen lékař, jenž diskutoval se zdejšími učenci, přednesl jinou možnost, totiž že ona pouštní sekta z jakéhosi neznámého důvodu sledovala pozorně činnost Ježíše Nazaretského a chránila ho, aniž snad o tom sám věděl. Obzvláště je podezřelé, že dva členové nejvyšší rady ho po ukřižování spolu pohřbili. Marie z Magdaly viděla v hrobě postavu svítící bílým světlem v ranním šeru a domnívala se, že je to anděl. Ježíšovi učedníci jsou příliš prostí, než aby se odvážili ukrást jeho tělo, ale svatým z pouště to nebylo nijak nesnadné. Snad i začarovali mrtvolu, že žije, nebo přímo někdo z nich se zjevuje prostým mužům v Galileji. Proč chtějí, aby lid věřil, že Ježíš Nazaretský vstal z mrtvých, to je těžko říci. Snad z nějakého důvodu chtějí zviklat vážnost chrámu. Nu, člověk, jenž je zvyklý uvažovat politicky, hledá všude politické příčiny, jak řekl lékař. Stejně však mohou mít ke svému jednání důvody náboženské, které jsou jasné pouze jim samým. Ale jsou příliš moudří, než aby v tom šálení nadlouho pokračovali. Podle mne se to blíží již ke konci, ať již se jeho stoupencům zjevil na hoře v podobě Nazaretského kdokoli.“

Zpozorovala konečně, že jsem sledoval její výklad s čím dál větším údivem, i zmlkla, rozhodila ještě jednou ruce a ujišťovala: „Já tomu nevěřím. Říkám jen, co povídají druzí. Snad by se jeho nejbližší učedníci přece nezmýlili, ovšem, nebyli-zasvěceni do těch intrik. Řekl jsi mu o mně?“

Dostala mne do rozpaků, i poprosil jsem ji: „Nemohu ti to vysvětlit přijatelným způsobem, ale myslím, že bych mu nebyl mohl o tobě mluvit, i kdybych byl chtěl. Všecky ostatní myšlenky mi zmizely z hlavy, jakmile jsem ho spatřil.“

K mému podivení mne Claudia Procula ani nepokárala. Naopak prohlásila spokojeně: „Totéž mi řekla i Jana. Ale ráno zabalila do šátku prsť z místa, kde si pamatovala, že Ježíš stál, a přinesla mi ji, abych se uzdravila dotýkáním nebo obkladem na čelo. To však již ani nepotřebuji.“

Záhadně se na mne podívala a překvapila mne dokonale, když prohlásila: „Hleď, sama jsem byla také na hoře a on mne uzdravil“.

A rozesmála se hlasitě nad tím, jak jsem zkoprněl, zatleskala a zvolala: „To jsem tě překvapila! Posaď se, Marcu, vedle mne, a i ty se posaď, dívko, kam chceš. Ne, nemíním tím, že jsem byla skutečně fysicky na hoře přítomná, ale měla jsem té noci po dlouhé době dobrý sen. Víš, že jsem citlivá a rozmarná. Ve snu mě to štípalo, plácalo přes líce, tahalo za vlasy a všechno bylo tak jasné a skutečné a nemohla jsem se pohnout, jakkoli jsem se pokoušela, až se mi konečně uvolnil hlas a já se probudila vlastním výkřikem hrůzy, celá zpocená a v bolestech, že jsem se neodvážila znovu usnout.

Mluvili jsme o hoře,“ pokračovala pomalu. „Myslela jsem na ni velice a není tedy divu, že jsem oné noci byla ve snu právě tam, když jsem tak citlivá. Bylo tak tma, že jsem spíše tušila než viděla nehybné postavy mnohých čekajících na kolenou kolem mne. Nijak jsem se nebála. Potom přišla zářící postava přede mne, a neodvážila jsem se pozvednout hlavu a podívat se na něho. Nebála jsem se sice, ale ve snu jsem měla pocit, že bude lépe, nepodívám-se na něho. Oslovil mne mírným hlasem a zeptal se: Claudie Proculo, slyšíš můj hlas? Odpověděla jsem: Slyším tvůj hlas. Pravil: Jsem Ježíš Nazaretský, král židovský, jehož tvůj muž dal ukřižovat v Jeruzalémě. Odpověděla jsem: Ano, tys to. Potom mi povídal o ovcích takové věci, kterým jsem nerozuměla, neboť se v jejich chovu nevyznám, a proto jsem si všecko nezapamatovala. Avšak bylo mi, jako by se na mne vyčítavě díval, a nakonec řekl: Já jsem dveře k ovčinci. Nedovolím, aby zloděj a lupič zabíjel mé ovce. Hned jsem pochopila, že tím zlodějem a lupičem myslel Pontia Piláta, a rychle jsem ho ujistila: On již nebude zajisté pronásledovat tvé ovce a nebyl by ani tebe zabil, kdyby nebyl býval přinucen z politických důvodů. Ale on nevěnoval pozornost mému vysvětlování. Z toho jsem usoudila, že tato stránka věci byla pro něho jako vzduch i že se proto na Pontia Piláta nehněvá. Mluvil dál o ovečkách a pravil: Mám i jiné ovce. Když jsem mu nedovedla v tu chvíli nic jiného odpovědět, řekla jsem mu na souhlas: Ano, věřím, že jsi dobrý pastýř. Jako by se byl potěšil mými slovy, neboť hned odpověděl: Tys to řekla, já jsem dobrý pastýř a dobrý pastýř dává svůj život za své ovce. Bylo mi do pláče a byla bych ho ráda poprosila, zda bych mohla být jeho ovcí. Ale neodvážila jsem se. Jen jsem cítila, jak mi položil ruku na hlavu, a potom jsem se probudila, ale

stále jsem cítila ten jeho dotyk. To byl dobrý sen, a nejlepší, jaký jsem kdy měla. Znovu jsem si všecko zopakovala, abych si to pamatovala, a pak jsem usnula a spala dlouho. Od té doby jsem neměla žádné strašidelné sny. Myslím, že mne uzdravil s podmínkou, že Pontius nebude pronásledovat jeho stoupence.“

Claudia Procula se smála jako malé děvče. Ale pak si v rozpacích položila ruku před ústa. „To jsem mohla docela snadno slíbit,“ pokračovala. „Nemá přece Pilatus žádné důvody, aby pronásledoval stoupence Nazaretského. Naopak. Vzrostou-na politickou stranu, vnesou rozkol mezi Židy, přesně podle politiky Říma. Sny jsou zajisté jen sny, a o ovcích mluvil ke mně zajisté proto, že mi vypravovali, že on o nich často mluvil. Ale buď jak buď. Můj sen je jasný a viděla jsem jej téže noci, kdy ty a tvá dívka jste ho viděli na hoře. Jsem šťastná, že jsem zbavena zlých snů.

Sice lékař Héróda Antipy,“ rozkládala dál, „mne ujišťuje, že moje uzdravení způsobily horké sirné lázně a jeho péče. Nemohu ho samozřejmě urazit a dám mu také dary podle toho. Nicméně sama věřím, směj se, chceš-li, že Ježíš Nazaretský mi prokázal milosrdenství a uzdravil mne ve snu, když jsem na něho tolik myslela a trpěla zlými sny kvůli němu.“

Vítězoslavně tvrdila: „Ať jste spatřili na hoře kohokoli, stejně i já jsem viděla Ježíše Nazaretského, aspoň ve snu. Nicméně Zuzana mi tvrdí, že poznala v něm na hoře opravdu Ježíše Nazaretského, a o ní nepochybuji.“

Přemýšlel jsem o jejím snu, zachvěl jsem se radostí a zeptal se vzrušeně: „Řekl ti skutečně ve snu, že má i jiné ovce? Je-to pravda, pak dal svůj život i za ty jiné ovce. Myrino, slyšíš, nejsme pro něho cizinci.“ Claudia Procula se rozesmála a zvolala: „Ne, ne, tohle ovčí bláznovství zachází již příliš daleko. Znám Ježíše Nazaretského a věřím s poměrnou jistotou, že vstal z mrtvých a že je syn boží. Zuzana mne učila, takže se dovedu k němu modlit, bude-třeba, ba mám i v úmyslu řídit se jeho příkazy, pokud to budu moci činit v tajnosti a aniž ohrozím své postavení. Rozhodně však musím obětovat Caesarovu geniu, ačkoli se nepamatuji, že by kdo dbal o římské bohy. Ale nejtěžší problém pro mne je, co z toho všeho sdělím Pontiu Pilátovi. Je to suchý člověk a zná zákony a na zázraky mnoho nedá.“

„Myslím,“ řekl jsem váhavě, „že bude nejlépe, řekneš-mu co nejméně o Ježíši Nazaretském. Celá ta věc je mu stále nepříjemná a dotkla se jeho citu pro spravedlnost. Proto se jen rozzlobí, připomeneš-mu ho.“

„Nikdy nevím, co si ve svém nejhlubším nitru vlastně myslí,“ poznamenala Claudia Procula. „Jakožto římský úředník je zvyklý skrývat své city tak dobře, že občas pochybuji, má-jaké. Ale není to zlý člověk. Judea mohla dostat i horšího prokurátora. Křivdí mu, jestliže o něm říká zloděj a lupič, ale to je obvyklý židovský fanatismus. Máš pravdu. Nebudu mu povídat nic, leda že by se sám zeptal.

Ale mluvme o jiném,“ pokračovala prohlížejíc si mne. „Těší mne, že tě vidím zase s hladkou bradou a oblečeného po způsobu slušných lidí. Zajisté ti udělalo dobře, žes ho viděl na hoře, neboť jsem se již o tebe strachovala. Obávala jsem se, že ti Židé pomátli rozum. Vypadal jsi jako fanatik, takže i lékař, s nímž ses u mne setkal, se potom ptal, co ti vlastně je. A nebyl by čas, aby ses vrátil do Říma? V Baiích právě rozkvetly růže. Odtamtud bys měl blízko na Capreae. Jistý zdejší přítel by ti byl hmatatelně vděčný, kdyby čas od času dostal přesné a pravdivé zprávy o Caesarově zdravotním stavu. Ovšemže v předem dohodnutých slovech, neboť jinak psát o jeho zdravotním stavu je životu nebezpečná věc.“ A sklonila hlavu k rameni a hleděla na Myrinu, a myslím, že se jí nelíbila. Pozvedla kostnatá ramena a pronesla opovážlivě: „Snad ti roční vyhnanství stačilo a zmrazilo v tobě příliš vřelého milence, takže bys stál Tullii opět za to. Mám důvody myslet si, že zatím se rozvedla a provdala znovu, takže byste mohli začít zase od začátku. V Římě tě nebude nikdo pronásledovat, jestli ti něco podobného namluvili.“

Snad říkala pravdu. V Římě mi již nehrozí žádné nebezpečí. Myslí mi projela bolest. Ne pro tebe, Tullie, nýbrž pro mou nesmyslnou sebelásku, vždyť jsi mi namluvila, že přijedeš za mnou do Alexandrie, a já ti uvěřil.

„Myslím, že se již nikdy do Říma nevrátím,“ řekl jsem trpce. „Jen z pomyšlení na růže je mi nevolno.“

„Přijď nás aspoň navštívit do Caesareie,“ sváděla mne Claudia Procula. „Je to nové a civilizované město a nesrovnatelně skvělejší než Tiberias Héróda Antipy. Vyjíždějí odtamtud lodi, kam se ti jen zachce. Může se ti tam dostat i rady, jež by ti pomohla udělat něco z tvého života. Vždyť krásné Židovky či řecké dívenky časem Římanovi k životu nepostačí.“

Myrina ukončila náhle a překvapivým způsobem náš rozhovor. Pokojně vstala a poděkovala slušně Claudii Procule, že jí prokázala tu čest a tak vlídně ji přijala. Potom stejně pokojně mi vyťala políček, nejprve na jednu a pak i na druhou líc, vzala mne za ruku a odvedla mne ven. U dveří se ještě zastavila a řekla:

„Nestarej se, vznešená Claudie Proculo, kam Marcus jde, ani co udělá ze svého života. Já, Myrina, se již postarám, aby se ovečka neztratila.“

Tato kniha na Novém Literárním doupěti

< 10

Mika Waltari
překlad: Marta Hellmuthová

JEHO KRÁLOVSTVÍ
Jedenáct listů Marca Manilia Mezentiana z jara r. XXX po Kr.
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Přejít na nový web Literární doupě

LIST DESÁTÝ

Mika Waltari překlad: Marta Hellmuthová

JEHO KRÁLOVSTVÍJedenáct listů Marca Manilia Mezentiana z jara r. XXX po Kr. náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Přejít na nový web Literární doupě

LIST DESÁTÝ

Mika Waltari
překlad: Marta Hellmuthová

JEHO KRÁLOVSTVÍ
Jedenáct listů Marca Manilia Mezentiana z jara r. XXX po Kr.
náhodně vybraná ukázka