Mika Waltari - Jeho království (ukázky) [Literární doupě]

Tato kniha na Novém Literárním doupěti

9 >

LIST DEVÁTÝ

Marcus Tullii.

KDYŽ JSEM se pozdravil, byl jsem sláb a posmutnělý. Do srdce se mi vplížila myšlenka, že moje onemocnění, jež bylo až životu nebezpečné, znamenalo vlastně varování, abych se nevměšoval do tajemství, jež se mne netýkají. Setrvával jsem ve své jizbě a nenavázal jsem styky s ostatními lázeňskými hosty, ačkoli jich bylo hojně v tomto proslaveném městě i z mnohých zemí i ze všech národů. Většinou byli bohatí a léčili si choroby z přepychu a pohodlného života, ale byli mezi nimi i vyšší římští vojenští velitelé, kteří se hojili z následků táborového života.

Cvičil jsem a dal si hníst tělo, ba pozval jsem si i kadeřníka, aby mne učesal po řeckém způsobu. Svěřil jsem mu také svůj vous a vytrhal mi i chloupky po celém těle, ačkoli mi bylo to všecko přece jen lhostejné. Snad jsem se choval jako uražené dítě, vždyť jsem byl upřímný a nezasloužil jsem si takového trestu. Také jsem vzpomínal na tebe, Tullie, sice jen občas, ale jinak než v Jeruzalémě, přesto jsem po tobě toužil. Hloupá Marie mne unavovala, ježto dosáhnuvši mého uzdravení svým věrným ošetřováním, byla příliš spokojena sama se sebou a domnívala se, že mne vlastní.

Tehdy nastal v lázních neobvyklý ruch a Marie si pospíšila, aby mi pověděla, že z Caesareie sem přibyla manželka prokurátora Pontia Piláta a bude se koupat v teplých zřídlech. Se střechy jsem pozoroval její nosítka a doprovod. Kromě legionářů poslal Héródés Antipas i své jezdce v rudých pláštích, aby ji doprovázeli od galilejských hranic až do Tiberiady. Byl pro ni připraven letní palác a v jeho krásné zahradě měla zvláštní koupací nádrž sama pro sebe.

Věděl jsem, že Claudia Procula postonává i že je rozcitlivělá jako tak mnohé ženy na prahu stáří, ačkoli si to ani samy ještě nepřiznávají. Bezpochyby nutně potřebovala koupele a podnebí Galilejského moře na prahu léta bylo zajisté nejsvěžejší a nejpříjemnější z celé východní části Středozemního moře. Přicházeli totiž lázeňští hosté do Tiberiady zásluhou representanta, či spíše náhončího Héróda Antipy až z Damašku, ba až z Antiochie. Přesto jsem tajně v mysli podezříval Claudii Proculu, že měla k náhlé cestě i jiné důvody.

Po dvou dnech jsem podlehl své nenapravitelné zvědavosti a napsal jsem jí dvojitou voskovou tabulku, zda ji smím navštívit. Sluha se vrátil brzy a řekl mi, že byla Claudia Procula mým listem velmi překvapena a zároveň potěšena. A jsem jí vítán, až mi to má noha dovolí.

Kvůli své noze jsem se dal nést v nosítkách zahradou letního paláce až ke sloupoví. Odtamtud jsem šel pěšky, kulhaje a opíraje se o hůl. Claudiina přízeň ke mně vzbudila velkou pozornost a mnozí lázeňští hosté se šli dívat na můj příchod. Claudia Procula totiž dala kategoricky oznámit, že pro svou nemoc nemůže nikoho přijmout ke zdvořilostní návštěvě.

Sluhové mne vedli přímo před ni do svěží, ale prosluněné komnaty. Claudia Procula odpočívala na purpurových poduškách nízkého lehátka, s bledými lícemi a s vyhaslýma očima. Vedle ní uctivě seděla zřejmě její vrstevnice, nádherně oblečená Židovka.

Claudia mi podala obě úzké ruce, vykřikla radostí a pravila: „Oj, Marcu, jak se raduji, že vidím známého a chápajícího člověka. Co se ti stalo a proč je tvá noha nemocná? I se mnou je zle. Nemohu v noci spát, jen vidím zlé sny, ba i mé vnitřnosti jsou v nepořádku a bolí mne játra.“

Obracejíc se ke své společnici, vysvětlila jí: „Toto je onen mladík, o němž jsem ti vyprávěla. Jmenuje se Marcus Manilius Mezentianus, můj přítel z mládí. Jeho otec byl nejpřednější římský astronom. Marcus je také příbuzný Maecenatův, ježto pochází z Etrusků, kteří soupeřili o moc s Aeneem. Naposledy jsem s ním mluvila v Jeruzalémě v době velikonočních svátků, avšak nikterak jsem neočekávala, že se s ním sejdu zde.“

Nechal jsem ji mluvit, třebaže neříkala plnou pravdu, ale silně přeháněla. Avšak bylo-jí třeba z toho či onoho důvodu otočit všecko do nejlepšího světla a pozvednout mou důstojnost v očích své společnice, tak proč bych jí odporoval? Obrátila se potom ke mně, ukázala na svou společnici a představila ji:

„Tato dobrá paní je Jana, manželka Chuzy, quaestora knížete Héróda Antipy, kterou jsem poznala v Jeruzalémě. Slíbila mi, že mne bude doprovázet za mého pobytu zde, a ve všem jí důvěřuji.“

Žena se usmála a zkoumavě na mne pohlédla. Měla plný, ale ochablý obličej, a z jejích očí bylo nicméně zřejmé nejen, že není hloupá, nýbrž naopak velmi zkušená.

„Zdravím tě, Marcu Manilie,“ pravila. „Jak to že ty, Říman, nosíš vous a oblékáš se po způsobu synů Izraele?“

„V každé zemi podle jejích zvyků,“ odpověděl jsem nedbale. „Jsem filosof a rád bych vnikl do obyčejů různých krajů. Avšak po pravdě řečeno, cítím hlubokou úctu k Bohu Izraele a k jeho zákonům, pokud mi to nezabraňuje ve vyznávání génia Caesarova.“

Claudia Procula si teprve nyní povšimla mého oblečení a zvolala: „Opravdu, jsi docela změněn, ale nevím, líbilo-by se tvoje převlečení mému manželi.“ Živě gestikulujíc, vyprávěla mi o zdraví i o těžkostech Pontia Piláta. Dala mi přinést ledově chladné víno, koláčky a ovoce, ale nakonec poslala sluhy pryč a poprosila: „Podívej se, Jano, zda tu někdo nezůstal, aby nás poslouchal. Nesnáším to.“

Jana provedla její přání rychle a zkušeně, procházejíc jakoby nedbale síní, tiskla závěsy ke stěnám a nahlédla i doatria a z okenních otvorů. Claudia Procula mi pokynula, abych se posadil k ní, a začala se vyptávat ztlumeným hlasem: „Pamatuješ se ještě na Ježíše Nazaretského, jehož ukřižovali v Jeruzalémě?“

Mrkl jsem po Janě a zaváhal, avšak nakonec jsem doznal: „Vzpomínám stále na něho, neboť trápí mou mysl. Rád bych byl o něm více slyšel, ale jeho učedníci jsou muži nedůvěřiví a nesnášejí cizince.“

Claudia Procula řekla: „Učedníci se vrátili do Galileje a každý zde opět provozuje své řemeslo. Většina loví ryby ve zdejším jezeře.“

„Ano,“ přitakal jsem, „při svém odchodu z Jeruzaléma jsem slyšel, že opustili město. Prý i jiní lidé odešli za nimi do Galileje. Nejsou zde pronásledováni?“

Jana mě přerušila: „Ne, ne, zde je již nikdo nepronásleduje. Rozumní rádcové přesvědčili knížete Héróda, že by jejich pronásledování nebylo k ničemu. On se jich vlastně bojí a dělá, jako by o nich nevěděl. Dopustil se kdysi politického omylu, že dal popravit Jana Křtitele. Od té doby nechce o prorocích ani slyšet.“

Claudia Procula pravila: „Snad si pamatuješ, že jsem se snažila, jak jsem mohla, aby můj manžel neuškodil onomu svatému muži.“

„Proč se trápíš pro staré věci?“ zeptal jsem se jí trochu zákeřně. „Vždyť i dříve se popravovali nevinní. Svět je takový, jaký je. Nemůžeme jej změnit. Zapomeň na něho a hleď si svého zdraví. Proto jsi sem přece přišla.“

Claudia Procula se rozčilila: „Nechápeš, oč jde. Svět již nebude takový jako dříve. On, Ježíš Nazaretský, vstal z hrobu, ačkoli jsi tomu tehdy nevěřil. A zjevil se svým učedníkům. Věř mi či nevěř, on je zde.“

Přestrašená Jana jí položila ruku před ústa a varovala: „Nevíš, co mluvíš, paní.“

Pozorně jsem se na ni zadíval, připomněl jsem si, že Zuzana vyslovila totéž jméno, a odvážně jsem poznamenal: „Znám tvou tvář, vznešená Jano. Následovala jsi Ježíše za jeho života. To nemůžeš popřít.“

Jana, stále ještě přestrašená, pohlédla na mne a doznala: „Nepopírám to a nechci to ani popřít. Pro něho jsem opustila svůj dům a následovala ho, až jsem se kvůli manželově postavení musela vrátit. Ale jak víš o tom všem ty, cizinec?“

Byl jsem ještě sláb a posmutnělý, a proto jsem nechtěl nic předstírat: „Vím a věřím, že vstal z mrtvých,“ ujišťoval jsem je. „Proto také věřím, že je syn boží. Avšak co to znamená, to nevím. Nic takového se nikdy předtím nestalo. Chci hledat jeho království, avšak jeho vlastní mne nepoznali a nepřijali. Slyšel jsem, že je předešel do Galileje a následoval jsem je sem, doufaje, že ho zde najdu.

Avšak když jsem sem přišel,“ pokračoval jsem hořce, „dostal jsem otravu krve do nohy, takže jsem se nemohl ani hnout, natož ho hledat. Snad je to pro mne znamení, že mne neuznává. Doznej mi však upřímně, Claudie, i ty jsi přišla do Galileje jen kvůli němu.“

Obě ženy se podívaly, až do hloubi nitra udiveny, na sebe a potom na mne. A jedním hlasem vykřikly: „Ty, Říman a filosof, věříš skutečně, že vstal z mrtvých a že šel do Galileje?“

„Věřím, neboť jsem nucen věřit,“ odvětil jsem stále ještě zahořkle. Měl jsem neodolatelnou potřebu vypovídat se, i vypravoval jsem jim, jak jsem byl navštívit Lazara, jak jsem se setkal s Marií Magdalskou, jak mne apoštolově Tomáš a Jan odmítli a co se stalo v domě Šimona Kýrénského a jak přišel Matouš se Zacheem ke mně a jak mi hrozili a zakázali vyslovit nahlas jméno Ježíše Nazaretského.

Jana namítla: „To udělali chybu. Vzpomínám si na případ, kdy jistý muž, aniž ho znal, uzdravil v jeho jménu nemocného. Učedníci mu zakázali napříště něco podobného dělat, ale tehdy on sám učedníky pokáral a pravil, že onen muž nikterak nemluvil zle o něm, ani to zle nemyslel. Nechápu, proč bys nemohl použít jeho jména, jestliže v něho věříš.“

Ještě jsem pověděl, jak jsem vzal s sebou z Jeruzaléma Zuzanu. „Znáš tu stařenu?“ zeptal jsem se Jany.

Jana stěží zakryla své opovržení, ale přiznala: „Ovšemže znám tu hádavou ženu. Je to nevzdělaná venkovanka a nezná zákony. Ale i jí dovolil Ježíš, aby ho následovala.“

Claudia Procula hleděla na mne upřeně v nedůvěřivém podivu a poznamenala: „Opravdu jsi se velice změnil, Marcu, od onoho římského pobytu. A jistě jsi zapomněl i na Tullii pro Ježíše Nazaretského. Nemysli, že o ní nevím. Římské klepy se donášejí až do Caesareie. Nedovedu si představit, co hledáš ty u Ježíše Nazaretského.“

„A co ty u něho hledáš?“ odpověděl jsem podrážděně otázkou.

Claudia Procula nadzvedla rozmarně vyhublá ramena a vysvětlila: „Jsem žena a mám právo na sny. Vím, že by mne uzdravil z mé stálé nespavosti i ze všech mých ostatních neduhů, kdybych se s ním setkala. Především však jsem zvědavá na proroka, jejž ukřižovali a jenž vstal z mrtvých.“

Pravil jsem: „Ve mně zhasla zvědavost i touha po snech. Hledám pouze jeho království, pokud setrvává na zemi. Vypravovali mi, že má slova věčného života. Ale dost už o mně. Povězte mi raději, zda skutečně přišel do Galileje a zda se svým učedníkům zjevil.“

Jana se zahloubala a začala povídat: „To nevím určitě. Učedníkům svěřil tajemství svého království, ale k ostatním a k nám ženám mluvil jen v podobenstvích. Snad jsme viděli, a přece neviděli, a slyšeli, a přece neslyšeli. Učedníci zůstávají pospolu a ženám již vůbec nic neříkají. Marie se proto na ně rozhněvala a odešla domů do Magdaly. Proto jedině vím, že sedm z nich šlo na ranní rybolov před několika dny. A vrátili se, div nepotrhali sítě spoustou úlovků, a stalo se jim určitě něco neobyčejného, neboť byli jako projasněni a radostně se smáli. Ale nechtěli nám nic říci.“

Pravil jsem: „Velice se divím, že ti nevzdělaní rybáři pohněvali Marii Magdalskou, která pro ně přece obětovala mnoho ze svého jmění. Dalo by se čekat, že z vděčnosti budou o všem informovat i tebe, vznešenou paní. Tuším, že je tvou zásluhou, že zde nejsou pronásledováni.“

„Jsou to nevděční muži,“ obvinila je Jana, ale pak chtěla být spravedlivou: „Snad musí podržet pro sebe tajemství, jež jim byla svěřena. Ale proč si jen vybral tyto muže!“

Claudia Procula začala dělat povýšenou a poznamenala: „Ti nevzdělaní rybáři musí uznat mé vysoké postavení manželky prokurátora v Judeji a říci mu, že ho chci vidět. Je to přece důkaz velké přízně pro takové lidi, když se něčím prostřednictvím k nim obracím. Mohli by mít i velké výhody z mé tajné přízně.“

Nemohl jsem neříci: „Myslím, že nemáš ani ponětí o jeho království. On není žádný mág ani dryáčník. Pochop přece, že je to syn boží.“

Claudia se urazila a odsekla: „Nezapomeň, že jsem příbuzná Caesarova a že jsem často jedla u jeho tabule, když bydlel ještě v Římě,“

Jana rozepjala ruce jako na znamení pro mne a řekla: „Jsem jenom žena, a ženě Izrael nepřiznává duši. Ale on nám dovolil ho následovat a v srdci svém tuším cosi o jeho království. Jeho učedníci trvají stále na svém a přou se mezi sebou, zdali ještě a kdy vlastně vybuduje království pro Izrael. Avšak ten ho odvrhl a ukřižoval a volal na sebe jeho krev. Po tom činu nemůže být již Izrael Bohem vyvoleným národem, to mi říká můj ženský rozum.“

Začal jsem být unaven neplodným hovorem a Claudia Procula se zmenšila v mých očích. Již netrpělivě jsem se zeptal:

„Dobrá, budiž, ale co máme teď dělat, abychom se s ním setkali?“ Jana přiznala: „Nevím. Musíme jen čekat. Snad na nás ženy zapomněl. Také se obávám, že ho nebudeš moci hledat, když jsi dostal otravu krve do nohy.“

„Jsem skoro vyléčen,“ tvrdil jsem. „V člunu nebo na nosítkách se mohu dostat kamkoli. Ale má mysl je smutná a nechci se násilím pokoušet o cokoli. Nelze ho přinutit, aby se s někým setkal. Myslím, že se zjevuje, komu sám chce. Proto se podrobím jeho vůli, nebude-zbytí, a věřím, že nejsem hoden, aby se mi zjevil.“

Claudia Procula ironicky poznamenala: „Nechápu, že nejsi schopen něco podniknout. Sama toužím netrpělivě, abych se s ním setkala, neboť jinak sotva lázně uzdraví mou nespavost. Kdybych byla mužem, již bych něco učinila. Ale takto musím pamatovat na své postavení.“

Jana se zamyslela a navrhla: „Mohl bys plout na člunu do Magdaly a vyhledat tam Marii. Kvůli svému muži nemohu ji navštívit v jejím domě, neboť je přece jen ženou nedobré pověsti. Proto ji nemůžeme ani tajně pozvat, aby promluvila s Claudií Proculou. Ale ty můžeš k ní zajít a zeptat se na radu. Vysvětli jí, že se nikterak nestydím za její společnost, jako jsem se nestyděla, když jsme spolu putovaly, ale v nynějších poměrech musím pamatovat na manželovo postavení u dvora. To je věc velmi složitá, kterou ty jako muž nepochopíš, ale ona jako žena to pochopí velmi dobře.“

Zpozorovala mé zaváhání, usmála se poněkud potměšile a upozornila mne: „Jsi mladý Říman, dychtivý života. Bez obav ji můžeš navštívit. Nikdo se tomu nepodiví. Přece svého času v ní bylo sedm ďáblů. Po celé Galileji je její pověst podle toho, ačkoli napravila své zvyky. Aspoň myslím.“

Začal se mi vtírat pocit, že ničeho nedosáhnu, vmísím-se do ženských rozepří. Slíbil jsem tedy, že si věc promyslím, a potom jsme hovořili již jen o docela obyčejných věcech. Claudia Procula se mne ptala, zdali bych ji doprovázel do města na koňské dostihy a vozatajské závody, až se bude lépe cítit. Héródés Antipas byl pyšný na své město i na závodní dráhu a na divadlo a Claudia považovala za nevyhnutelnou zdvořilost vzhledem ke svému postavení se tam podívat. Pak mne propustila a slíbili jsme si svatosvatě, že si dáme navzájem vědět, dozvíme-se co o Ježíši Nazaretském. Claudia Procula mi také řekla, že mne vbrzku pozve na oběd.

Na zpáteční cestě jsem spatřil ve stínu lázeňského sloupoví sedět sidonského kupce, jenž roztáčel své látky na tyči. Pozastavil jsem se u něho a koupil jsem hedvábný šál vyšívaný zlatými nitěmi a poslal jej darem Claudii Procule.

Marie z Béretu mne netrpělivě očekávala a zřejmě mě viděla jednat s kučeravým sidonským obchodníkem. Snad se domnívala, že jsem dar koupil pro ni, neboť marně naň čekajíc, začala mne kárat a pravila:

„Pozoruji, že se ti už dobře chodí, jen když se ti přihodí něco po tvé vůli. Mne zde držíš za závěsy zavřenou, jako by ses za mne styděl, ačkoli nikdo mne zde nezná a nic o mně neví, než že jsem tě pečlivě ošetřovala, když jsi měl už smrt na jazyku. I já bych se ráda setkala s lidmi a pohovořila si se ženami v těch nádherných zahradách, naslouchala hudbě a plula po jezeře ve stínu stříšky. Ale ani trochu nemyslíš na mne, pouze na sebe a na své pohodlí.“

Mysl mi zaplavil smutek, když jsem pomyslel, s jakým zanícením jsme se vydávali na cestu z Jeruzaléma a jak všecko naše doufání zmizelo jako voda v písku. Docela jinak mluvila Claudia Procula o Ježíši Nazaretském v Jeruzalémě za oněch dní naplněných pocitem viny, kdy se země třásla. Také její společnice Jana byla jistě docela jiná, když následovala kdysi Ježíše po Galileji, nemyslíc na domov ani na postavení manžela, jenž byl quaestorem Héróda Antipy. Zde, v prostředí mramorových sloupoví a zahrad, v sirné vůni horkých zřídel uprostřed myrtových keřů, z jejichž úkrytu se ozývaly jemné tóny fléten, jako by se všecko vrátilo zase ke starému, bývalému způsobu života, a do tohoto pohodlí a přepychu nemohlo zasáhnout nic nadpřirozeného.

Pravil jsem: „Marie z Béretu, vzpomínáš si, proč jsme se vydali na cestu?“

Marie pohodila hlavou, pohlédla na mne s hloupým výrazem v tváři a vyčetla mi: „Vzpomínám si lépe než ty a čekám horoucně na slovo od Nathana či Zuzany. Nic jiného nemohu dělat. Proč bych se nemohla zatím potěšit vším, co je zde pro mne nové?“

„Všecko, co je zde, je jen z tohoto světa,“ řekl jsem. „Takovou společností se člověk nasytí velmi brzy. Všecko to bych snadno oželel, jen kdybych zdáli mohl spatřit zmrtvýchvstalého.“

„Ovšem, ovšem,“ přikývla netrpělivě Marie. „Já také. Ale proč bych se nemohla radovat, čekajíc na něho? Jsem jako chudá venkovská dívenka, která se octla poprvé ve městě a vidí syrský stůl s hračkami. Nepředstavuji si, že ty hračky budou mé, tak pošetilá nejsem, ale proč bych se nemohla na ně dívat a vzít je do rukou?“

Nerozuměl jsem jí a zprotivilo se mi její naléhání. „Dostaneš své,“ slíbil jsem stroze s vřelou touhou zbavit se jí. „Zítra najmu člun a poplujeme do Magdaly. Vypravovali mi, že bohatá pěstitelka holubů se odloučila od ostatních a vrátila se do svého domu. Půjdeme ji navštívit.“

Ale Marie z Béretu neměla žádnou radost z mého příslibu. „Marie Magdalská je prudká,“ zabručela nespokojeně. „Byla ovšem ke mně milá a mluvila se mnou jako s člověkem a naučila mě věřit, že Ježíš Nazaretský je králem, ale přesto se jí bojím.“

„Proč?“ zeptal jsem se udiven. „Vždyť to byla jistě ona, co tě poslala za mnou v noci na cestu u brány ve starých hradbách a vložila ti slova do úst.“

„Bude ode mne vyžadovat takové věci, které již nechci, když jsi mne vzal nyní pod svou ochranu,“ vykládala Marie. „A její vůle je silnější než moje, takže svou docela ztratím, jestliže mi ona něco poručí.“

„Čeho se obáváš, že ti poručí?“ otázal jsem se.

Marie bručela: „Sama se obléká do černého. Třeba mi přikáže, abych svlékla tyto krásné věci, jež jsi mi daroval, a abych se oblékla opět do pytle kajícníků. Třeba mi přikáže, abych se tě vzdala, když jsi mne dovedl do Galileje. Toho především se obávám.“

„Marie z Béretu!“ zvolal jsem rozhořčeně. „Co vlastně si myslíš a představuješ o mně?“

„Nic si nemyslím a nic si nepředstavuji,“ křičela stejně rozhořčeně a pohodila prudce hlavou. „Neměj zbytečné starosti. Chci žít jen ve tvé blízkosti. Tvůj hlas zněl docela jinak, když jsi sebou házel ještě před několika dny v horečkách na lůžku a když jsem vlhčila tvé rozpraskané rty a tys mne úpěnlivě prosil, abych držela ruku na tvém čele a abych ve spánku po celou noc držela pevně tvou ruku ve své. Ale přesto si nic nemyslím a nic si nepředstavuji, buď bez starosti. Ty dny byly dobré, nejlepší v mém životě. Nechtěla bych, aby skončily tak náhle. Avšak zajisté učiníme, co si budeš přát. Vždyť stejně se nikdy nic nestalo, co bych si já přála.“

Poznal jsem, že je nejvyšší čas, abych se s ní rozloučil. Čím déle se mnou pobývala, tím pevněji si mne den ze dne různými způsoby připoutávala, takže jsem si zbytečně zvykal na její společnost. Podobně člověk, jenž si nerozmyšleně koupí otroka či psa, je nakonec na onom otroku či psu závislý.

Proto jsem příštího dne najal rybářský člun a dva veslaře a vydali jsme se na jasných vlnách Galilejského moře do Magdaly. Marie z Béretu se pokoušela marnivě chránit si obličej před slunečním úpalem, neboť po celou dobu, co setrvávala za závěsy, natírala si pečlivě po způsobu jiných žen v lázních šťávou z okurek pleť, aby jí zbělela. A na takové věci nemyslela cestou z Jeruzaléma, sedíc na oslu. Rozmlouval jsem s veslaři, abych si zvykl na galilejské nářečí. Byli to podivní muži a jen rozmrzele odpovídali na mé otázky. Když jsme pluli kolem města Tiberiady, bylo mi zřejmé, že nemají rádi toto nové, krásné, ale řecké město, jež Héródés Antipas založil teprve před dvaceti lety a k jehož okrášlení obětoval veliké prostředky. Jen abychom rychleji propluli kolem něho, pokusili se zvednout plachty, ale vítr nebyl příznivý, stále se měnil, i museli se spokojit s pouhým veslováním.

Vzpomněl jsem si, že Ježíš Nazaretský kráčel někde na těchto vodách. Za jasného slunečního svitu, kdy se za jezerem třpytily hnědavé a modravé hory, kdy vítr svěže vál a voda pleskala kolem nás, bylo to docela neuvěřitelné. Měl jsem tísnivý pocit, že se ženu nesmyslně za přeludem a zdáním, či za nějakou pohádkou, vymyšlenou pověrčivými rybáři. Po mé nemoci se mi zdálo, jako by od jeruzalémských dnů uplynula nezměřitelně dlouhá doba. Jako by Ježíš Nazaretský nebyl ani žil zde na zemi. Abych se opět vrátil do hmatatelné skutečnosti, optal jsem se mužů:

„Viděli jste někdy Ježíše Nazaretského, když učil lid na břehu tohoto moře?“

Mrkli na sebe, odložili vesla a zeptali se nedůvěřivě: „Proč vyzvídáš takové věci, cizince?“

„Byl jsem v Jeruzalémě, když ho ukřižovali,“ vyložil jsem. „Myslím, že si nezasloužil tak potupnou smrt.“

Rybáři řekli: „Zajisté, ovšem. Byl Galilejský, a v Jeruzalémě námi opovrhují. Jeho chyba, že se vydal do rukou hrabivých kněží a pokryteckých farizeů.“

„Viděli jste ho někdy?“ opakoval jsem svou otázku.

Váhali, hledíce jeden na druhého, ale pak zvítězila jejich národní hrdost a ujišťovali mne: „Ovšemže jsme ho viděli, a mnohokrát. Jednou nás bylo pět tisíc mužů, kteří jsme naslouchali jeho učení. Nakrmil nás všecky dosyta pěti ječnými chleby a dvěma rybami. Zbytků ještě zůstalo dvanáct plných košů. Takový to byl muž.“„A co říkal? Vzpomínáte si na jeho učení?“ zeptal jsem se vzrušeně.

Tu se však polekali a pravili: „Nám, prostým mužům, se nesluší říkat, co on říkal. Vládci by se na nás rozhněvali.“

Pobídl jsem je: „Vypravujte mi aspoň něco, jak si to pamatujete. Já jsem jen cestovatel a cizí host ve zdejších lázních a neudám vás.“

Pravili: „Pamatuj tedy, že to mluvil on, nikoli my.“ A unisono odříkávali: „Blahoslaveni jsou chudí, neboť jejich je království. Blahoslaveni jsou tiší, neboť dostanou zem v dědictví. Blahoslaveni jsou ti, kteří jsou pronásledováni a posmíváni. Blahoslaveni jste vy, neboť velká bude vaše odměna v království. Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Nestarejte se. Snadněji projde velbloud uchem jehly, než bohatý vejde do božího království.“

Měl jsem z toho odříkávání pocit, že si mezi sebou mnohokrát připamatovávali tato slova a že přijali z učení Nazaretského to, co se jim líbilo. Více si nepamatovali, či nechtěli říci, a v jejich očích byla zřejmá škodolibost, když si prohlíželi mé drahé roucho a podušky v člunu.

„Co si ještě o něm pamatujete?“ zeptal jsem se nakonec.

Pravili: „Byl výborným rybářem. Dovedl ukázat na hejno ryb, ačkoli ostatní marně lovili po celou noc. A jednou přirazili ku břehu, div se jim čluny nepotopily množstvím ryb, zatímco jiní připluli s prázdnou. I bouři dovedl zkrotit a ve chvíli utišil vzdouvající se vody. Prý uzdravoval i nemocné, ačkoli toho jsme si nevšímali, vždyť jsme sami nikdy nemocni nebyli. Především jsme se podivovali tomu, že přišel z vnitrozemí, z Nazaretu, ale přesto znal tak dobře pohyby vody a větru i rybích hejn.“

Více jsem z nich nedostal, ať jsem vyzvídal, jak jsem vyzvídal. Stali se nedůvěřivými. Nakonec jsem řekl: „V Jeruzalému vypravovali, že vstal z hrobu a putoval do Galileje. Slyšeli jste o tom?“ Začali zuřivě veslovat, aby uspíšili cestu, a odpověděli mi teprve za hodnou chvíli: „Babské šplechty. Mrtvý muž nevstane z hrobu. Byl člověk jako my, ačkoli učil a činil divy. Nedostaneš nás do léčky, jakkoli krásně bys splétal svá slova.“

A již nechtěli hovořit o ničem, jen podotkli: „To jsou jen kafarnaumské povídačky. A my jsme rybáři z Tiberiady.“

Magdala byla veliká rybářská vesnice, v níž bylo tisíce rybářů. Již zdaleka jsme cítili výpary rybího solniště táhnoucí se nad vodou. Veslaři vyskočili do vody, vytáhli člun na souš. Zaplatil jsem jim a poslal je zpátky. Teprve když jsem se belhal o holi přes vesnici podpírán Marií, dovolil jsem jí, aby se zeptala, kde bydlí Marie Magdalská. Znali ji dobře. Ukázali nám hned velikou skupinu budov daleko za vsí směrem k holubímu srázu. Jakýsi pěstitel zelin, vida jak kulhám, nabídl mi ochotně hřbet svého osla. Velice podivně se usmíval, mluvě o Marii Magdalské, ale přesto pokorně doznal:

„Je to moudrá a bohatá žena. V jejích službách je mnoho holubích čihařů. A ona sama pěstuje holuby ve velkých klecích pro chrám. Má také bylinnou zahradu a patří jí část rybích solnišť. Často je na cestách, ale nyní právě je prý zase doma.“

Mrkl po mně, zašklebil se vlídně a poznamenal: „Není již tak mladá jako dříve. Prý změnila způsob svého života a rozděluje almužny chudým. Ale sám nejlépe víš, čeho si od ní žádáš.“

Vydal jsem se na tuto cestu, aniž jsem co od ní očekával, ale když jsem se blížil k jejímu domu, mezi dvěma prázdnými krosnami visícími s oslova hřbetu, tu mne překvapil;] má horoucí touha uvidět její bílou tvář. Pamatoval jsem si ji, jak jsem ji viděl v Lazarově hostinské jizbě, a nyní jsem po ní zatoužil, jako ještě nikdy po žádné ženě. Majitel osla mne pozoroval z boku a pravil:

„Zřejmě je to s tebou jako s ostatními. Čím blíže jsi jejímu domu, tím netrpělivěji k ní pospícháš. Já se však nechci k němu ani přiblížit Odpusť mi, jestliže tě zanechám tady na rozcestí.“

Opustil nás a poháněl osla, aby se rychle dostal odtud. I Marie z Béretu povzdychla a varovala mne: „Z toho nepojde nic dobrého. Obraťme se zpátky. Slunce mě píchá do očí, jakkoli si přikrývám tvář. Celá jsem zalita potem a je mi úzko.“

Ale já jsem se odvážně belhal branou dovnitř. Uprostřed velikého dvora jsem spatřil černě oděnou ženu krmící holuby. Ti poletovali v hejnech kolem její hlavy a sedali jí na ramena a houpali se jí na pažích. Sotva nás uviděla, rozhodila všecko zrno z rukou, otřela ruce o sebe a vykročila nám v ústrety, odkrývajíc tvář. Udivena, ale potěšena přivítala mne i Marii a zvolala:

„Cítila jsem, že někdo přichází, ale netušila jsem, že bys to byl ty, Římane Marcu, a ty, Marie z Béretu.“

„Pokoj tobě, Marie z Magdaly,“ popřál jsem jí a podíval se do její zbrázděné bílé tváře a zářících očí v tak vroucí radosti, že bych se byl vrhl nejraději před ní na zem a objal její kolena.

Odháněla oběma rukama holuby, kteří přilétali stále za ní, a vedla nás přes dvůr do zahrady a do letohrádku. Nejprve přinesla sama vodu a sklonila se přede mnou a omyla mi nohy přes moje námitky. Dotyk jejích rukou ulevil bolesti v mé noze. A byl příjemný. I Mariiny nohy omyla, ačkoli Marie se bránila a uchichtávala se, ruku před ústy. Dala nám ještě napít čerstvé vody z pramene a potom poslala Marii pryč:

„Jdi si prohlédnout holubníky i můj dům a věci, ale neruš nás již, hloupé děvče.“

A Marie z Béretu odběhla, tak se jí ulevilo, že mohla pryč. Marie Magdalská hleděla za ní vrtíc hlavou, pak se obrátila ke mně a zeptala se:

„Co jsi učinil s tou dívkou? To tys ji oblékl do pestrého šatu? Zdá se mi, jako by jí démon vyhlížel z očí, třebaže v Jeruzalémě byla pokorná a kajícná.“

Hájil jsem se: „Myslím, že jsem jí nic zlého neudělal. Ani jsem se jí nedotkl, míníš-toto. Věrně mne ošetřovala, když jsem onemocněl v tiberiadských lázních.“

Marie Magdalská poznamenala: „V dobrém úmyslu způsobí muž často ženě více zlého, aniž co tuší. Tuto dívku bys ty nevychoval. Lépe bude, zbavíš-se jí.“

„Hledala Ježíše Nazaretského jako já,“ hájil jsem se dále a ulevil jsem svému srdci a vypravoval, jak jsme odešli z Jeruzaléma a jak Zuzana a Nathan mne opustili v tísni a jak jsem v lázních Tiberiadských poznal Janu u Claudie Proculy. Marie Magdalská pokyvovala hlavou naslouchajíc a v jejím bílém obličeji se objevil tvrdý úsměv.

„Znám hrabivou Zuzanu a znám povýšenou Janu,“ řekla nevlídně. „Měla jsem asi šupiny na očích, když jsme spolu putovaly jako sestry, a zajisté jsem viděla jenom Ježíše. Sám jsi poznal učedníky natolik, že víš, jací jsou a jak úzkostlivě střeží tajemství jeho království. Myslím, že se divíš stejně jako já, z jakých to trámů je chce postavit. Vrátila jsem se domů a čekám, neboť jsem měla již dost těch tvrdohlavých mužů i na sebe žárlivých žen. Vím, že nás předešel do Galileje, ale nedivila bych se, kdyby již nikdy nechtěl spatřit nikoho z nás. Snad je i on námi zklamán, jako my jsme v srdcích zklamáni sebou navzájem. Nechala jsem rybáře, ať si rybaří. Vždyť i jeho matka se vrátila domů do Nazaretu.“

A přitiskla dlaň o dlaň a kolébala ve své bolesti tělem a naříkala: „Proč jsem jen člověkem a ženou a v nitru tak tvrdého srdce, není-on již s námi! Jeho království se mi vzdaluje. Běda mým pochybnostem, nemám již dosti důvěry v něho.“

V očích měla výraz hrůzy, jako by viděla číhající podoby poblíž, a zvolala: „On byl světlo světa! Když je nyní pryč, temnoty jsou kolem mne, třebaže svítí slunce. Obávám se, že se ďáblové do mne vrátí. Avšak jestliže se vrátí, pak již nechci žít. Raději se oběsím. Dost jsem se již natrpěla.“

Její úzkost mne deprimovala a srdce mě tlačilo jako kámen. Ale pokusil jsem se ji utěšit a pověděl jsem jí, co se domnívala Jana, totiž že se Ježíš zjevil svým učedníkům jednoho rána, když lovili ryby.

„Slyšela jsem o tom,“ odrazila mne Marie. „Ale ti prosťáčci měli snad největší radost, že dostali sto padesát velkých ryb. Síť byla tak naplněná, že ji museli odtáhnout na břeh, aby se jim neroztrhla. Proč to však nevypravovali jiným pro útěchu, jestliže opravdu viděli učitele?“

Jako by byla měla v srdci osten a žárlila na učedníky, že se Ježíš zjevil v Galileji poprvé jim a ne jí. V jistém smyslu jsem ji chápal, vždyť ona byla první, kdo běžel za ranního úsvitu k jeho hrobu, a tam se Ježíš zjevil prvně jí.

„Marie Magdalská,“ řekl jsem. „Nepoddávej se beznaději. Jestliže se vrátil do Galileje, pak je jeho království stále blízko. Možná že ho nemohu být účasten, a snad mne zavrhne, jako mne zavrhli jeho učedníci. Ale jsem si jist, že ty ho uzříš, je-v Galileji.“

Marie pohlédla na mne hrdě černýma očima a opět mne odrazila:

„To mne utěšuješ ty, Říman, když jeho blízcí mne neutěšují?“

Avšak její tvář začala zářit, jako by se v ní rozsvítilo slunce, ačkoli jsme seděli ve stínu letohrádku. Dotkla se mé ruky a její dotek byl naplněn silou, když se mne zeptala: „Věříš opravdu? Jistě i já věřím, ačkoli se v srdci bouřím, a nedovedu si dost vážit jeho učedníků, které si přece vyvolil on sám. Jsem zlomyslná a ničemná, když neuznávám jeho vlastní vůli. Nauč mne pokoře, Římane. To jsem si zasloužila.“

„Raději mi pověz, zda myslíš, že mne přijme do svého království, ačkoli jsem Říman,“ zeptal jsem se s úzkostí.

Marie z Magdaly opáčila stejně opovržlivě jako Jana: „Učedníci stále čekají, že vybuduje říši Izraele. Pro mne je on světlo světa. Proč by se to netýkalo tebe stejně jako dětí Izraele, jestliže věříš, že je Kristus? Jeho království je věčný život, a nikoli pozemská říše.“

Jejími slovy se rozechvělo mé srdce. „Co je to věčný život?“ otázal jsem se.

Marie Magdalská zavrtěla hlavou: „Nevím,“ doznala. „Myslím, že to ví jen on. Tomuto vědění neučil, když putoval po této zemi, ale tomu, jak má člověk pro jeho království žít. Nejsem dostatečně pokorná, nemám natolik dětskou mysl, abych pochopila, co je věčný život. Vím jen, že je v něm a v jeho blízkosti. A jiného mi není zapotřebí.“

Přemýšlel jsem o jejích slovech. „Jak bych měl tedy žít?“ zeptal jsem se. „Což nestačí, že se snažím být tichý a pokorný ve svém srdci?“

„Miluj svého bližního jako sebe sama,“ začala Marie z Magdaly poněkud roztržitě. „Co chceš, aby lidé dělali tobě, to dělej ty jim.“ Najednou si skryla obličej do rukou a rozvzlykala se. „Jak tě mohu učit, když jsem sama zklamaná jeho učením? Byli jsme. přece jako bratři a sestry, pokud jsme s ním putovali. Stačilo, aby nás opustil jen nakrátko, a již jsem začala ve svém srdci nenávidět své bratry a sestry a závidět jim. Snad tě poslal ke mně, abych se pokořila ve své špatnosti.“

Najednou se dotkla rukou mé bolavé nohy, podržela ji na hojící se ráně a nahlas se modlila: „Ježíši Kriste, synu boží, smiluj se nad mými hříchy. Je-to tvá vůle, pak ať se tato noha uzdraví, jako by nikdy nebyla chorá.“

Pozvedla tvář, sejmula ruku, pohlédla na mne, ani nedýchajíc v očekávání, a vyzvala mě: „Chce-li, pak je to znamení pro nás. Odhoď hůl a kráčej.“

Povstal jsem, odhodil hůl a učinil několik kroků. Opravdu jsem nekulhal a ani jsem necítil bolest v noze. Podivil jsem se, ale pak jsem se vrátil k ní, posadil se a pravil:

„Budiž toto tobě znamením, jak sis přála. Já netoužím po

znameních od něho, neboť věřím i bez nich. Abych byl upřímný, moje noha byla již vyléčena, i nová kůže již pokryla ránu, kterou rozřízl řecký lékař, aby vyčistil vřed. Snad jsem kulhal již jen ze zvyku, ježto mi přísně přikázal, abych nohu šetřil.“

Avšak Marie Magdalská se usmála, zvedla hůl se země a zeptala se: „Mám obrátit smysl své modlitby tak, abys^ opět kulhal?“

Bránil jsem se rychle: „To přece nedělej! Zajisté bych začal opět kulhat a kulhal bych potom snad po celý život, kdybys ho vzývala.“

Má slova poděsila Marii z Magdaly, že se instinktivně ohlédla, jako by byla přistižena při zlém činu, a spěšně pravila: „Ne, ne, v jeho jménu nelze se modlit za nic zlého. Sám sobě by člověk uškodil. V jeho jménu nemůže přece nikdo proklínat, jenom žehnat.“

A s jasným úsměvem se zahleděla před sebe a skrze mne, jako by viděla něco, co jsem já nemohl vidět. A v tom zamyšlení ohnula mou hůl a k mému nevýslovnému údivu se hůl lehce ohnula jako vrbový proutek, ačkoli byla z tvrdého dubu a naprosto neohebná. Zíral jsem na tu hůl, nevěře svým očím, až se Marie probrala z myšlenek, uvědomila si můj pohled a obrátila se ke mně.

„Co se tak díváš?“ optala se a přestala hůl ohýbat.

Pozvedl jsem varovně obě ruce a zašeptal jsem: „Ohni znovu mou hůl jako před chvilkou!“

Zkoušela to a namáhala se vší silou, ale hůl se již ani trošinku neohnula. Vzal jsem ji do svých rukou, a byla to táž tvrdá a neohebná hůl, o niž jsem se opíral při chůzi. Neudělala to však schválně, neboť sama v zamyšlení nezpozorovala, že ji rukama ohýbá, i nepochopila, proč jsem se vzrušil. Nevysvětlil jsem jí to, poněvadž jsem chtěl považovat náhlou ohebnost tvrdého dřeva za jemné znamení, když jsem nevěřil, že se má noha uzdravila silou jména Ježíše Nazaretského. Proč se to stalo, to jsem nechápal, protože jsem skutečně netoužil po znameních. Avšak naděje opět vzplála v mém srdci.

A nepovažoval jsem to ohýbání za čarodějnictví, neboť jsem nebyl ztuhlý, jako jsem se cítíval tehdy, když čaroděj dělal svoje zázraky. Naopak, bylo mi veselo a svěže a projasněně. Proto jsem řekl:

„Marie z Magdaly, šťastná ty ženo! On je tvůj Pán, i nebuď netrpělivá v svém srdci. Když jsi ho vzývala, je nyní u tebe, třebaže ho nevidíš. Jak je to možné, to nevím, ale věřím. Jím požehnaná jsi opravdu mezi ženami.“

Oba jsme byli plni nové naděje, když jsme vyšli z letohrádku. Marie Magdalská mi ukázala svou bylinnou zahradu i holubníky a vyprávěla, jak se holubi chytají na holubím srázu a jak co mladá dívka šplhala po příkrých stráních, nebojíc se lupičů ani závrati.

Vešli jsme do domu. Byl přeplněn jemnými koberci a vzácným nábytkem. Avšak řecké vázy a sochy, jak mi přiznala, zničila poté, když se dostala z moci ďáblů, ježto zákon Izraele zakazuje dělat obrazy v podobě lidí nebo zvířat. A tu ji něco napadlo i vyprávěla mi, jak Ježíš často, zahloubán do myšlenek, vzal prut a kreslil do písku, ale vždycky nohou smazal, co nakreslil, dříve než Marie či kdo jiný se stačil podívat na jeho kresbu. I jiné věci mi povídala o Ježíši Nazaretském, jak jí přicházely na mysl rozmanité příběhy i naučení, když jsme procházeli jejím domem.

Poručila služebnictvu připravit nám pohoštění. Ale když mne vyzvala, abych se položil k jídlu, nechystala se pojíst se mnou, nýbrž pravila: „Dovol, abych se řídila zvyky své země a sloužila ti při stole.“ A pobídla i Marii z Béretu, aby mi posluhovala, a dala jí vodu, aby mi polila ruce, a radila jí s úsměvem, jak se nejlépe obsluhuje muž. Vlastníma rukama mi smíchala víno. Bylo to lehké bílé víno z galilejských vinic a stoupalo do hlavy jako závan větru. Po slaných a sladkých pochutinkách mi nabídla rožněnou rybu a rozsekané holubí maso v rozmarýnové šťávě, a nepamatuji se, že bych kdy byl jedl tak dobře a lahodně připravený pokrm. Teprve až jsem byl syt a nemohl již ani kousíček vložit do úst, svolila pojíst Sedla si na bobek u mých nohou a dovolila i Marii usednout k jídlu. Byla zjihlá, zjasnělá a krásně se usmívala. Skrze lehounký závoj vína jsem poznal, že skutečně byla svého času nejkrásnější a nejsvůdnější ženou své země. I Marie z Béretu se vzchopila její vlídností a odvážila se nakonec říci:

„Když se tak usmíváš, Marie Magdalská, věřím ráda, že muži cestovali až z Damašku a Alexandrie, aby tě poznali a navštívili, i že sis z darů, které jsi od nich dostala, postavila tento veliký dům a získala všecky ty vzácné předměty. Ale jak je to možné? Pouč mne, jak lze získat od mužů tak překvapující dary za tutéž věc, za niž honci velbloudů v Jeruzalémě jsou ochotni zaplatit jen několik penízků.“

Marie z Magdaly se zachmuřila a zakázala: „Neptej se mne na takové věci. Nicméně myslím, že se to žádná žena nenaučí učením. Jenom žena, v níž jsou démoni, a to četní démoni, dokáže něco takového. Ale současně démon stravuje a dráždí ženu, až je jí, jako by měla v hrdle hryzající nádor. A nikdy nedosáhne uspokojení a nic jí nepřináší radost. Nakonec nenávidí sama sebe ještě více než muže, a muže ještě více než kohokoli jiného.“

Marie z Béretu hleděla na ni nedůvěřivě, naklonila hlavu a přitakala: „Snad je pravda, co říkáš. Přesto bych si raději zvolila démona, kdyby mne učinil okouzlující v očích mužů.“

Marie Magdalská ji pleskla rukou přes ústa a vykřikla: „Mlč, bláznivé děvče, nevíš, co mluvíš!“

Marie z Béretu se polekala a vypukla v pláč. Marie Magdalská prudce dýchala, rozstříkala vodu kolem dokola a potom pravila: „Nepoprosím tě za odpuštění, že jsem tě uhodila, neboť jsem tě neuhodila z nenávisti, ale pro tvé dobro. Stejně bych si přála, aby mi to kdokoli učinil, kdybych mluvila tak bezhlavě jako právě ty. Démon může způsobit, že budeš bydlet v hrobech a tvým pokrmem pak budou odpadky a žádná pouta tě pak nespoutají a ani nejsilnější muži tě neudrží, bude-ďábel v tobě zuřit. A opravdu nevím, jsou-horší ti, kteří užírají tělo člověka, či ti, kteří hryžou na jeho duši, takže zůstane pouhá prázdnota.

Zarmoutila jsi mne,“ pokračovala, „ale nehněvám se na tebe. Snad bylo nutné, abys mi připomněla mou minulost. Pod tímto povrchem jsem byla jen dočista obraná kostra a skrze mne přivedli démoni mnoho mužů do zkázy. Můj dluh je nesmírný, ale byl mi odpuštěn. Ty by ses měla modlit: Neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Místo toho se ve svém srdci modlíš: Uveď mne do pokušení a dostaň mne do zlého. To ti vidím na očích a ústech i na nohou, když takto netrpělivě šoupáš jimi po podlaze. Což si nevzpomínáš, kdo v Jeruzalémě slíbil spokojit se pouhou slanou rybou a krajíčkem ječného chleba, zachrání-se jen ze své bídy? Proto jsem tě vedla do cesty tomuto Římanu, ale místo toho, abys hleděla k zemi a děkovala, pokoušíš se mu na tu cestu rozhodit své sítě.“

Marie z Béretu ustrašeně vzlykala a neopovážila se pohlédnout na mne. V srdci jsem ji musel litovat, ale Marie Magdalská zírala na ni zachmuřeně pod svraštělým obočím.

„Přesně si uvědom, co chceš od života,“ vybídla ji. „Chceš-pokušení, hřích a zlo, jež tě přivede do záhuby, či chceš-prostý život.“

Marie z Béretu zvedla hlavu a rychle vysvětlovala: „Chci dosáhnout odpuštění svých hříchů, jak jsi vypravovala, a chci se očistit tak, abych byla opět neposkvrněná. Ale nenuť mne říci, co bych si přála pak. Ale což by se to nemohlo uskutečnit, kdybych se úpěnlivě modlila?“

Marie Magdalská mluvila k ní nyní povolně a pravila: „Chápu tě lépe, než si myslíš, a čtu tvé prosté myšlenky. Důvěřuj mi, vždyť jsem zkušenější než ty. Svlékni si tyto pestré hadry a laciné šperky. A zůstaň ostatně u mne, bude to k tvému dobru. Naučím tě chytat holuby a vymýtím špatné myšlenky z tvé hlavy. Snad se Ježíš Nazaretský vpravdě smiluje nad tebou, jestli se mi zjeví.“

Avšak Marie z Béretu propukla v ještě trpčí pláč, sevřela mi kolena a křičela: „Toho právě jsem se bála, Marcu, nevydávej mne do rukou této ženy! Učiní ze mne námezdní dělnici, nebo mne prodá do otroctví. Její pověst je strašlivá, ačkoli to nevíš.“

Marie z Magdaly zavrtěla hlavou a vyložila jí: „Kdybys byla zkušenější, pochopila bys, že právě nyní je na čase, abys od Marca odešla. Jinak omrzíš svého Římana natolik, že tě pošle s potupou pryč. Copak víš, že by ses nenaučila u mne i takové věci, jež by tě učinily jemu milejší?“

Úlevou jsem si povzdychl, když Marie Magdalská s takovým pochopením se pokoušela osvobodit mne od mého nesnesitelného břemene. Marie z Béretu drtila má kolena a slzami kropila cípy mého pláště, ale když se vyplakala, uklidnila se a odevzdala se do svého osudu. Marie Magdalská ji poslala, aby si omyla obličej a převlékla se do jiného roucha, a mně řekla:

„Jsem zodpovědná za toto děvče. Je ještě tak mladá, že její srdce je nakloněno stejně dobru jako zlu. A to je přílišné pokušení pro muže. K tvému dobru svědčí, žes zkoušku vydržel, aniž jsi podlehl zlu. Marie z Béretu je ve své prostomyslnosti jedna z nejmenších. Kdybys ji svedl, bylo by pro tebe lépe, aby ti přivázali mlýnský kámen k hrdlu a utopili tě v hlubokosti moře.“

„Nikterak jsem se nepokoušel ji svést,“ tvrdil jsem uražen. „Naopak, ona ve své dětinskosti dělala, co mohla, aby svedla mne. Kdybych nebyl onemocněl, byl bych si ji snad ve svém znechucení vzal jako muž po svém boku, když mne Zuzana a Nathan opustili v tísni. Ale takto bude pro ni nejlépe. Starej se o ni, abych mohl volně hledat Ježíše Nazaretského.“ Marie z Magdaly poznamenala: „Myslím, že tě Zuzana neoklamala. Na to je příliš prostomyslná. Snad jen pobývá v Kafarnaum a je stejně zmatena jako ostatní ženy, že se nic neděje. Avšak dovol mi, Marcu Manilie, zeptat se tě, co ty žádáš od života.“

Její otázka pokořila mou mysl, i zamyslel jsem se nad svým životem a vypravoval jsem: „Měl jsem vždycky štěstí. V mládí jsem se naučil jazykům v Antiochii a byl jsem vychován v rétorské škole na Rhodu. Toužil jsem nanejvýš po nějaké úřednické dráze jako písař některého správce země zde na východě, nebo po skromné existenci v Římě jako domácí filosof některého nevzdělaného bohatce. Vlastně jsem zahořkl, že jsem nebyl v Římě připuštěn do jezdeckého stavu, ačkoli jsem jinak nechtěl být vojákem. Až díky jistému testamentu jsem získal právo nosit zlatý prsten na palci, ale tehdy to již pro mne nic neznamenalo. Spíše jsem tou poctou opovrhoval a nosím prsten ve váčku. Zjistil jsem, že právě tehdy ztratí věci pro mne skutečnou cenu, jakmile je mi umožněno jich dosáhnout. Potom mne zaslepila vášeň, až jsem byl nucen z Říma utéci, abych nebyl zavražděn. Co žádám od života? Na to nedovedu odpovědět. Mohu se jen ptát sama sebe, jaká síla mne poslala z Alexandrie do Jeruzaléma, a jaká síla mne zastavila, když celý svět ztemněl, u kříže židovského krále.“

„Rozmarem štěstí jsem skutečně na počátku svého mužného věku měl možnost dosáhnout všeho, po čem jsem jako mladík marně, až vyčerpán touhou, bažil,“ pokračoval jsem. „Přátelství, přízeň, požitek těla. Ba i moci byl bych mohl dosáhnout, kdybych byl po ní bažil, ale tuto touhu jsem nikdy nechápal. Pak jsem brzo pocítil pachuť popela v ústech. Po nezměrných požitcích jsem se octl bez útěchy. To však vím, že nechci tloustnout jako vyžilý stařec v Římě a opakovat hloupě staré myšlenky a směšné anekdoty. To je jediná budoucnost, již vidím před sebou, vrátím-se do Říma. Ostatně, nechci se tam vrátit. Jen bych ztratil hlavu, neboť tam bude nově uchvácena moc, jak snad víš. A tehdy se budou ptát, kdo byl na čí straně. Natolik ctím génia Caesarova, že se nechci vměšovat do intrik krvežíznivých mužů nízkého rodu. Raději jsem tichý a pokorný ve. svém srdci.“

„Co doufáš najít u Ježíše Nazaretského?“ zeptala se Marie Magdalská.

„Tuším nyní jeho království,“ pravil jsem. „A není to jen snová vidina a báseň jako Vergiliovo podsvětí, nýbrž je stejně skutečné jako tato skutečnost, v níž žijeme. Ano, když o něm přemýšlím, mísí se jeho skutečnost nepozorovatelně s touto skutečností. Marie Magdalská, jsem šťasten, že mohu žít tyto dny, byť i jen tím vědomím, že je zde v Galileji. Ne, nežádám ani netoužím po ničem od něho, co mi on sám nedá. Neboť jeho království opravdu nemůže být jenom pozemská říše, nýbrž cosi nového, co ještě nechápu. Jinak by nemělo žádný smysl, neboť mnohé říše byly budovány na světě od jeho počátku a všecky se rozpadly, ba i říše Alexandrova. Jen Řím zatím trvá a snad se zachová. 1 proto nemůže být jeho království pozemskou říší.“

Hovořili jsme ještě o jiných věcech, dokud se k nám nevrátila Marie z Béretu. Měla smyté tváře a hladce sčesané vlasy, přes sebe bílý plášť, a byla bosá. Takto vypadala dojemně mladá, že moje mysl zjihla, a již jsem si nemyslel o ní nic zlého. Aby jí nebylo naše rozloučení příliš těžké, rozhodl jsem se vrátit se zpět do lázní ještě téhož dne. Marie z Magdaly mi slíbila, že mi pošle okamžitě slůvko, uslyší-něco důležitého, a pozdravovala po mně Janu a Claudii Proculu.

Kráčel jsem zpět ke vsi Magdale a noha mne nijak nebolela, že jsem již pomýšlel na to, jít pobřežní cestou pěšky přes město Tiberias až do lázní. Avšak na břehu jsem potkal oba rybáře, kteří nás sem ráno dopravili. Zřejmě zde zůstali, protože chtěli čekat na mne a neměli naspěcha já jim přece dobře zaplatil. Nebe se pokrylo mraky a vítr zesílil. Vlny jezera se zvedly v příboj. Oba se zahleděli do znamení nebes a do černých mraků nad holubím sedlem v horách a pravili: „Galilejské moře je zrádné. Prudké závany vichru mohou vychýlit člun ze směru a naplnit jej vodou. Umíš, pane, plavat?“

Řekl jsem jim, že jsem v mládí vyhrál sázku, plaval jsem totiž z Rhodu na pevninu a nebál jsem se mořských proudů, ale oni o Rhodu nikdy neslyšeli, a proto nedovedli řádně ocenit můj výkon. Sice člun mne tehdy doprovázel po celou cestu a nebyl jsem tudíž ve skutečném nebezpečí života. Ale více než sázka mne poháněla myšlenka na půvabnou dívku, v které jsem měl zalíbení a která mi slíbila, že mne ověnčí, vyhraji-sázku. Tak jsem vyčerpal svou sílu až na pokraj smrti, a když jsem vyhrál, necítil jsem již zalíbení k oné dívce.

Sestoupil jsem do člunu a natáhl jsem se na podušky na zádi. Hleděl jsem na rychlé mraky, zatímco si rybáři obtočili plášť kolem těla a připevnili jej pasem, potom vytlačili člun na vodu a chopili se vesel. Jistě dobře věděli, že jsem byl v domě Marie z Magdaly, to jsem si uvědomil. Jak by se taková věc mohla utajit v rybářské vsi, kde se přece všichni navzájem znají a cizince zvědavě sledují? Ani se nedivili, že jsem tam zanechal svou společnici, nýbrž si ironicky o tom vyměnili i několik slov a zeširoka se smáli.

„Co jste mínili svými slovy?“ zaskočil jsem je prudce.

Ujišťovali mne: „Nic zlého. Vůbec nic zlého. Jen to, že se pěstitelka holubů zřejmě vrátila ke svým starým zvykům. Kolik ti zaplatila za to děvče?“

Nemusel jsem jim přece nic vysvětlovat, ale kvůli Marii Magdalské jsem se na ně obořil: „Z čisté dobroty srdce vzala si k sobě onu dívku, aby ji naučila svému řemeslu.“

Oba rybáři se rozchechtali na celé kolo a pravili: „Tak, tak, svému řemeslu naučí dívku skutečně dobře. I dříve vychovávala u sebe dívky a učila je hrát pohanskou hudbu, tančit smilné tance a chytat holuby, ale jaké holuby, to raději ze slušnosti ani neřekneme.“

Než jsem jim stačil odpovědět, zaslechl jsem zakvílení vichru, člun se nahnul, vlny se zvedly jako stěny a šumící pěna stříkala vodu do člunu, až nás promočila, ba i mé podušky. Jen jsem vyřkl: „Jste varováni pro svá zlá slova.“ A již jsme všichni tři měli co dělat, abychom udrželi člun na vodě podle větru, neboť divoký vítr hnal těžkou lodici jako třísku k protějšími břehu přes celé jezero. Člun by se byl okamžitě naplnil vodou, kdybychom se byli pokusili jej udržet ve správném směru.

Oba ti hlupáčkové by byli chtěli zvednout stěžeň a plachty, ale to jsem jim ostře zakázal, neboť člun neměl přítěž na dně. Hřmící mračna se hromadila za horami, slunce se skrylo a blesky projížděly oblohou. O závod jsme vylévali vodu z člunu, ale nemohli jsme nijak zabránit, aby se stále znovu nenaplňoval. Vítr nás hnal k východnímu břehu jezera s člunem plným vody, aniž jsme se však potopili. Promočeni až na kůži a přestrašeni, začali se rybáři dívat hrozivě na mne a řekli:

„Přivolali jsme kletbu na svůj člun, když jsme svolili tě převézt, římský pohane. Provinili jsme se bezbožným činem, že jsme ti pomohli dopravit izraelskou dívku do nevěstince. Ale nevěděli jsme, co máš v úmyslu.“

Držel jsem se pevně okraje loďky, až po hrdlo ve vodě, a káral jsem je: „Sami jste přivolali kletbu na sebe, hovoříce tak špatně o Marii z Magdaly.“

Voda nebyla příliš studená, ale přesto jsme se klepali zimou, dokud se vítr natolik neutišil, že se nám podařilo zmenšit množství vody ve člunu a zabočit ke břehu do zálivu, jejž tvořilo ústí vyschlého potoka. Rovina břehu byla užší a kamenitější než západní břeh jezera a hory se před námi prudce zvedaly. Vítr stále foukal a vlny bily do břehu, takže rybáři neměli chuti veslovat těsně před večerem proti větru, ačkoli předpokládali, že se vítr v noci utiší. Tma byla po bouři a třásli jsme se chladem, třebaže jsme vyždímali vodu ze šatů. Opodál, tam, kde nízký břeh končil skalním útesem, jsme spatřili malý přístřešek a před ním probleskoval oheň. Navrhl jsem, abychom tam zašli usušit se, ale rybáři váhali a varovali:

„Jsme na nesprávném břehu. Naštěstí nemáme s sebou sítě. Jinak bychom platili pokutu za nedovolené rybaření. Na tuto stranu prchají také lupiči a zločinci z Galileje.“

Měli s sebou křesací kamínek a želízko, ale vlny a bouře zmáčely všecky odpadky na břehu, takže jsme nemohli na ničem rozdělat oheň. I šel jsem k přístřešku a oba rybáři po krátkém zaváhání kráčeli pomalu a neochotně za mnou. Přišed blíže, spatřil jsem před přístřeškem sedět muže, jenž právě přiložil chrastí do ohně, takže plameny vysoko vyšlehly. Ucítil jsem vůni pečené ryby a chleba. Opodál visela sušící se vrš.

„Pokoj tobě,“ pozdravil jsem osamělého rybáře. „Dostali jsme se do bouře. Dovolíš nám usušit si šatstvo u ohně?“

Ochotně mi udělal místo, i svlékl jsem se a zavěsil roucha na špičku hole. Viděl jsem, že rozžhavil ploché kameny a upekl si chléb. Pod hromádkou žhavých uhlíků pekl dvě velké ryby. Bylo již po šesté hodině a břeh ztemněl rychle ve stínu hory, ačkoli na západním břehu jsme viděli ještě odraz žhoucího světla nad paláci a sloupovími Tiberiady.

Hleděl jsem na rybáře a všiml jsem si jeho čisté tváře, mírného a prostého výrazu, i nebylo třeba se obávat toho člověka. Vlídně pozdravil i oba mé rybáře a udělal jim místo u ohně. Rukou zkoušeli jeho vrš a vyptávali se ho na úlovek. Řekl plaše, že by rád ulovil hejno ryb zahnané bouří do zálivu u potočního koryta a že ráno zkusí štěstí.

Nepozval nás k jídlu, ale zcela samozřejmě vzal chléb, požehnal jej, odlomil každému z nás kousek a sám si vzal poslední. Měl i kyselé víno. Nalil z něho do dřevěné číšky, vyřezané z kořání vinné révy, požehnal i je a podal každému z nás, takže jsme pili všichni čtyři z jedné číše. Ryby opekl velice dovedně, zřejmě však neměl sůl, neboť je okořenil pažitkou a trpkými bylinami. Jedli jsme mlčky. Oba rybáři vzhlédli tu a tam od jídla k tomuto osamělému, jenž hleděl k zemi a usmíval se k sobě, jako by vychutnával každé sousto. Když jsme dojedli, začal, jistě proto, aby skryl svůj strach, roztržitě kreslit klacíčkem do písku před sebou.

Zatím se z našeho šatstva začalo pářit nad ohněm, ztuhlé údy se mi uvolnily, teplo mne zalilo a bylo mi dobře. A zmocnila se mne ospalá malátnost a oči se mi zavíraly z horka plamenů. Šťasten jsem se díval na vlídného muže, jenž se tak pohostinně rozdělil s námi o svou večeři, aniž pronesl slova. Měl zjizvené ruce a nohy a v tváři cosi horečnatého a nyvého, jako by byl prodělal těžkou chorobu a utáhl se do samoty, aby se vyléčil. Ale nechtěl jsem se ho vyptávat, vždyť ani rybáři se ho na nic neptali. Tak jsem usnul, ani nevím jak, nahý u ohně, a usínaje jsem jen cítil, jak mne přikrývá mým uschlým pláštěm.

Potom jsem měl sny a probudil jsem se náhle a horké slzy mi stékaly po lících. Prudce jsem se posadil. Oba rybáři spali hluboce vedle mne pochrupávajíce. Horké slzy mne pálily a měl jsem nevýslovný pocit siroby. Oheň zřejmě již delší dobu byl vyhaslý. Podle hvězd a měsíce jsem viděl, že již nastala doba třetí noční hlídky. Jezero přede mnou zářilo jako hladké zrcadlo. Avšak čtvrtý muž byl pryč. Když jsem si to uvědomil, přepadla mne neobyčejná úzkost. Oblékl jsem si rychle tuniku a vstal jsem. S úlevou jsem zpozoroval, že jen poodešel a stojí zády ke mně na břehu a hledí na jezero. Zahalil jsem se do pláště, seběhl jsem k němu a zastavil se vedle něho.

„Kam hledíš?“ zeptal jsem se.

Aniž se ke mně obrátil, řekl: „Vidím otevřené nebe a jas svého otce a toužím po jeho domově.“

Uvědomil jsem si, že jsem ho oslovil řecky a on mi stejně odpovídal. Z toho, a i z jeho slov, jsem si myslel, že je to některý z učedníků popraveného Jana a že uprchl na druhou stranu jezera před pronásledováním Herodovým do samoty a živí se zde rybolovem.

Řekl jsem: „I já jsem hledal jeho království. Probudil jsem se slzami své touhy. Veď mne ty na cestu.“

Pravil: „Je jen jediná cesta. Co učiníš jednomu z těchto nejmenších, mně učiníš.“

A ještě řekl: „Nedávám já, jako svět dává. Ale nebuď zarmoucen a neboj se. Po mně přijde duch pravdy, ale svět ho nemůže přijmout, neboť svět ho nevidí ani ho nezná. Avšak znáš-ho ty, pak zůstane u tebe a bude v tobě. Nenechám nikoho osiřelého.“

Srdce ve mně zjihlo, slzy mi zastřely oči, i pozvedl jsem bezmocně ruku, ale neodvážil jsem se ho dotknout. „Nemluvíš, jako mluví člověk,“ zašeptal jsem. „Mluvíš jako ten, jenž má moc.“

Pravil: „Byla mi dána všecka moc na nebi i na zemi.“

Teprve nyní se obrátil ke mně. Ve světle měsíce a hvězd jsem viděl jeho líbezný a opravdový úsměv, jak hleděl na mne. Jeho pohled mne svlékl, docela jako by jeden kus oděvu po druhém ze mne spadal a jako bych pokaždé se stal ještě nažším. Ale nebyl to pocit nepříjemný, naopak byl osvobozující.

Když mne tak prohlédl, ukázal rukou na druhou stranu jezera a řekl: „Tam v knížecím městě, v řeckém divadle, právě se rozplakala dívka, jejíž bratr zemřel, a nemá, kdo by ji ochránil. Co se ti zdálo ve snu?“

„Viděl jsem bílého koně,“ vzpomněl jsem si.

„Budiž,“ pravil. „Za několik dní se budeš dívat na závody. Vsaď na bílého koně. Potom vyhledej dívku a dej jí svou výhru.“

„Jak mohu nalézt ve velkém městě dívku, jíž zemřel bratr?“ zeptal jsem se. „A kolik mám vsadit?“

Usmál se opět, ale tentokrát to byl úsměv smutný, až mi prořízl srdce. Ach, běda ti, na kolik zbytečných věcí se ptáš, Marcu,“ pokáral mne.

Ale já jsem jeho varování nevnímal. Zeptal jsem se jen překvapeně: „Jak znáš mé jméno? A znám tě já? Opravdu se mi zdá, že jsem tě již někde potkal.“

Vyčítavě zavrtěl hlavou: „Což ti nestačí, že já znám tebe?“

Pochopil jsem, že se vědomě dělá tajemným, a posílilo se tak moje přesvědčení, že je jedním z tichých země, jehož mysl zatemnily náboženské přemítání a samota. Jak jinak by se mohl vychloubat, že má všecku moc na nebi i na zemi? Ale snad má dar jasnovidecký. Proto jsem se rozhodl, že si zapamatuji všecky jeho pokyny. On však ještě pravil:

„Běda člověku. Vidíš, a přece nevidíš. Slyšíš, a přece neslyšíš. Avšak jednou si vzpomeneš, Marcu. Tehdy zemřeš pro mé jméno, aby se v tobě rozjasnilo, jako se rozjasnil můj otec ve mně.“

„Co mi předpovídáš zlého?“ zarazil jsem se, protože jeho slovům jsem vůbec nerozuměl. Pomyslel jsem si, že jistě mluví špatně řecky, když mu nerozumím.

Zhluboka vzdychl a nechal sklouznout svůj plášť s ramenou, takže se jeho tělo obnažilo až po pás. Byl tak chudý, že neměl na sobě ani tuniku. Obrátiv ke mně záda, vyzval mne: „Sáhni na má záda.“

Natáhl jsem ruku, ohmatal jeho záda a cítil jsem vystupovat stopy po biči. Opět vzdychl a sáhl si na bok, a sleduje jeho ruku, ucítil jsem v něm jizvu. Opravdu byl pronásledován a mučen, takže nebylo divu, že se jeho mozek zatemnil. V mysli jsem proklínal Židy, kteří se navzájem pro víru takto týrali, neboť nebylo nic zlého v tomto člověku, třebaže mluvil, jak mluvil. Hluboký soucit se mne zmocnil a navrhl jsem mu:

Řekni mi aspoň své jméno, když jsi o něm mluvil. Snad ti mohu pomoci, aby tě nepronásledovali.“ Pravil: „Jestliže se ke mně přiznáš před lidmi, až nadejde ta chvíle, pak i já se k tobě přiznám před svým otcem.“

„Ale tvé jméno?“ prosil jsem, „a kdo je tvůj otec, podivný muži, když se jím chlubíš?“

Ale neodpověděl mi již, nýbrž si zahalil opět ramena pláštěm a odcházel po břehu, jako by mi již neměl co říci. Byl tak zvláštní, ačkoli z masa a krve, jak má ruka nahmatala, že jsem se již neodvážil jít za ním a rušit ho svými otázkami. Chvíli jsem nerozhodně stál, ale pak jsem se vrátil k přístřešku a ulehl. Usnul jsem ihned a již jsem neměl žádné sny.

Probudil jsem se a slunce mi svítilo do očí a hladina jezera byla nepohnutá jako zrcadlo a hory byly jako zlato. Na druhé straně jezera zářila sloupoví Tiberiady jako neskutečný sen a všecko bylo svěží a krásné v mých očích, jako bych se byl probudil nový do nového světa. Oba rybáři byli již na nohou a pozvedali ruce a modlili se: Slyš, Izraeli.

Avšak osamělý rybář byl pryč a byla pryč i jeho vrš. Zbytky jídla připravil zřejmě s úmyslem, abychom je dojedli. A také jsme je snědli přímo hltavě, ale nepromluvili jsme spolu slova. Potom jsme se vrátili k ústí vyschlého potoka, vytlačili člun na vodu a vstoupili do něho. Rozhlížel jsem se, zda bych někde spatřil osamělého rybáře, ale nebylo po něm vidu ani slechu, ačkoli večer řekl, že sem půjde na ranní lov. Ani stopy jeho nohou nebyly již vidět.

Rybáři se dali do veslování mocnými rozmachy. Člun řezal vodu jako sklo, v němž se odrážely hřebeny hor i paprsky slunce. Ve mně setrvával pocit uvolnění a nahoty, jako by všecko marné oblečení bylo ze mne strženo. Ale čím déle jsem uvažoval o tom, co se stalo v noci, tím více jsem pochyboval a divil se, zda to snad nebyl jenom neobyčejně živý sen. Jakpak by mohl osamělý poustevník na břehu Galilejského moře umět řecky? Rybáři veslovali opírajíce se vší silou do vesel a hledíce vpřed, aby udrželi směr, a neohlédli se ani jednou. A veslovali ostře, jako by se chtěli dostat co nejdříve od cizího břehu. Já naopak jsem se díval zpátky a snažil se rozeznat někde na břehu postavu osamělého, abych ho ještě jednou spatřil. Ale nebylo ho již vidět. Tak jsem se zeptal:

„Kdo byl onen muž, u jehož ohně jsme strávili noc? Znáte ho?“

Rybáři pravili: „Jsi příliš zvědavý, Římane. Byli jsme na nesprávném břehu.“

Ale jeden z nich po chvilce řekl: „Musel to být známý člověk. Snad jsem ho někdy viděl, jak mluví k lidu. Snad byl zbičován a vyhnán z Galileje. K tomu není mnoho potřebí. Jan ztratil svou hlavu, když se odvážil zakazovat knížeti, aby si vzal ženu svého bratra.“

Druhý přiznal: „V tváři a v očích byl poněkud podoben Ježíši Nazaretskému. Kdyby to nebylo nemožné, byl bych ho v první chvíli měl za učitele. Avšak Ježíš byl delší a vážnější a ne tak mírný jako tento muž. Možná že to byl některý z jeho bratří či z jeho následovníků, jenž se zde ukrývá.“

Neuvěřitelná myšlenka mi probleskla hlavou a otřásla mnou až na dno duše. „Veslujte hned zpátky,“ zvolal jsem a postavil se v člunu. Nevěřili mým slovům, dokud jsem jim nepohrozil, že skočím do vody a poplavu ke břehu. Velice neradi obrátili člun a vrátili jsme se. Příď člunu ještě nedorazila ke břehu, když jsem vyskočil do vody a běžel celý zadýchán k přístřešku. Byly tam pozůstatky ohně a jamka vedle něho, jak jsme místo opustili, ale nikoho nebylo vidět. Jako smyslů zbavený jsem pobíhal sem a tam po břehu hledaje aspoň stopy kroků, dokud mne rybáři nechytili a nestrčili zpátky do člunu.

Skryl jsem tvář do rukou vyčítaje si, že jsem ho hned nepoznal, byl-to opravdu Ježíš Nazaretský. Ale pak ovládly mou mysl pochybnosti a říkal jsem si, že onen muž byl živý člověk jako já, jak jsem se přesvědčil vlastníma rukama, a nezpozoroval jsem na něm nic božského, aspoň jak jsem si božské představoval. Jeho slova jsem přece považoval za blouznění pomatené mysli. Avšak později jsem si zase říkal, že božské nemusí být takové, jak si to já představuji, a tudíž mi nemusí být ani pochopitelné. Snad je božskost stejně prostá jako chléb, jejž nám dal k snědku, a víno, jež jsme pili. Ale kdo jsem já, abych mudroval či předpisoval, jak a v jaké podobě se má lidem zjevit syn boží?

Úzkostná nejistota mě naplnila a nevěděl jsem, co si mám myslet. Proto jsem si opakoval slovo za slovem, co mi pověděl i nač jsem se ho já ptal. Nakonec jsem se vzdal a řekl jsem si, že později uvidím, zúčastním-se skutečně nějakých závodů v tiberiadském cirku.

Natolik jsem však člověk, že jsem důrazně vyčítal rybářům a připomenul jim: „Včera jsem vám povídal, že Nazaretský vstal třetího dne z hrobu. Jestliže jste skutečně mysleli, že ho poznáváte, proč jste ho neoslovili a nezeptali se ho?“

Pohlédli na sebe ve srozumění a otázali se mne: „Proč bychom ho oslovovali? Kdyby byl měl nám co říci, byl by k nám promluvil. Také jsme se ho báli.“

Ještě dodali: „Nehodláme nikomu vypravovat o této příhodě, a nevypravuj ani ty. Byl-to opravdu Ježíš Nazaretský, což je nám zatěžko uvěřit, pak má vlastní důvody odejít do samoty a schovávat se před Římany.“

To jsem nemohl popřít, ale tvrdil jsem: „Je-to on, pak se nemusí obávat ničeho na světě. V Jeruzalémě se zjevil svým učedníkům, kteří se shromáždili za zavřenými dveřmi.“

Oba rybáři se kysele zasmáli a řekli: „Nevěř hned všemu, co Galilejští vypravují, cizince. My se snadno vzrušíme a máme živou obrazotvornost.“

Když jsem se vrátil do své jizby v přepychovém řeckém útulku, pocítil jsem hlubokou úlevu, že jsem konečně opět sám a mohu v klidu přemýšlet a trávit své dny, jak si budu sám přát. Marie z Béretu pobíhala za mnou jako pes. Teprve nyní, kdy mne jí Marie Magdalská zbavila, jsem si uvědomil, jak velice mne rušila.

V klidu své jizby jsem probíral, co se mi přihodilo na břehu jezera, ale za těch myšlenek se mi změnil ten klid mé jizby v pustotu a mé mysli se zmocnila podrážděnost. V tomto pohodlí a přepychu, v němž je pro člověka nejdůležitější, jak trávit čas a porovnávat své neduhy s neduhy druhých lázeňských hostí a starat se o pořádek v jídle, jsem již nemohl považovat za možné, že jsem hovořil s Ježíšem Nazaretským. Jistě mne pomátl otřes z náhlé bouře a měl jsem jen můří sny. I rybáři si ze mne dělali žerty. Kdyby to byl býval Ježíš Nazaretský a chtěl se mi zjevit, snad by byl mluvil otevřeně a projevil se, kdo je.

Můj rostoucí nepokoj mne začal tížit, že jsem nemohl vydržet na místě, ale přecházel jsem po jizbě a nijak jsem svou samotu nevychutnával. Nakonec jsem poslal Claudii Procule několik slov, že jsem se vrátil, ale ona mi odpověděla, že nemá toho dne pro mne čas. Sluha mi vyprávěl, že se před ni dostavili vznešení hosté ode dvora Héróda Antipy-

Teprve nazítří poslala Claudia Procula sluhu pro mne s pozváním na hostinu. Nebyl jsem jediným hostem. Byl zde také římský poradce Héróda Antipy a manžel Jany, Chuďas, a osobní lékař Herodův, jejž sem kníže poslal, aby léčil Claudii Proculu za jejího pobytu zde. Tento svobodomyslný Žid absolvoval školu na ostrově KóuS3 a byl tak pořečtěn, že vypadal řečtěji než sami Řekové. Před jídlem a před příchodem Claudie Proculy nám nabídli v atriu smíchané víno a sladké a kořeněné pochutinky. Knížecí dvořané se snažili dostat mne do pasti mnohými a rozličnými otázkami. Ale já jsem se spokojil s chválou léčivých vod. Jako důkaz jsem jim ukázal svou nohu, jež se tak rychle vyhojila z otravy krve. Claudia Procula dovolila i Janě, aby se zúčastnila hostiny, ačkoli jejímu manželovi se to zřejmě příliš nelíbilo. Nicméně Jana pří jídle ani nepromluvila. Claudia Procula byla velice bledá a naříkala, že její nespavost trvá, ačkoli ji koupele zcela vyčerpávají. Usne-li, pak má jen zlé sny, takže ji sluhové musí probouzet, když ze spánku naříká.

„A nedovedeš si představit, Marcu,“ obrátila se ke mně, „do jakých nesnází jsem se dostala, já, slabá a nemocná žena. Můj manžel mne před tím varoval, když jsem chtěla cestovat sem, ale nemohla jsem tušit, že se dostanu do choulostivé situace. Odjakživa jsem byla skromná a nemíchala se do politiky. Kníže Galileje a Peraeje, Héródés, je náš velký přítel. Za každou cenu hodlá uspořádat velké závody mým jménem, aby projevil své přátelství k Pontiu Pilátovi. Ale já bych nechtěla budit zbytečnou pozornost. Pro mne bylo již přílišné, že mi poslal naproti k hranicím své jezdce v rudých pláštích, sotvaže uslyšel o mém příchodu.“

Podívala se mrzutě na dvořany a vysvětlovala: „Hleďte, má také v úmyslu, aby jeho krásná manželka Herodias seděla se mnou v knížecí lóži a abychom společně přijaly hold lidu. Ale Herodiadu ještě ani neznám. Také mi bylo řečeno, že její manželství není zákonné podle židovského zákona.“

Dvořané pozvedli rychle paže, jako by chtěli zabránit dalším pohaněním, ale vousatý Chuzas byl opravdu naplněn starostmi. Já jsem neměl co ztratit, ani jsem nebyl závislý na přízni knížete. Proto jsem otevřeně řekl, co si zřejmě Claudia Procula přála:

„Hovoříme přece jen mezi sebou. Liška je chytré zvíře a slyšel jsem, že knížeti Héródu Antipovi říkají lichotivě tímto jménem. Úmyslem je zde především to, abys ty, jakožto nejvznešenější římská žena v těchto zemích a příbuzná Caesarova, veřejně ukázala, že schvaluješ jeho manželství, které vzbudilo tolik zlé krve, že jakéhosi proroka i popravili kvůli tomu. Dovedu si představit, jakou to bouři bys tím vzbudila, kdyby vznětlivý galilejský lid měl ukázat svou přízeň Římance a kněžně zároveň. Myslím, že bude potřebí poslat do cirku dvě kohorty vojáků, aby udržovali pořádek, a diváky bude nutno u vchodů prohlížet, aby ti nehodili něco na hlavu.“

Claudia Procula mne přerušila: „Nemám nic proti kněžně Herodiadě. Ale jestliže přijmu, aby se závody konaly v mém jménu a aby seděla vedle mne, a jestliže to způsobí, že se projeví smýšlení galilejského lidu, pak můj manžel v Caesareji sotva rozezná, co patří z toho mně a co kněžně. Vypravovali mi, že lid ji ani nepozdravuje, nýbrž odejde z ulic a obrátí se k ní zády, ukáže-se někde.“

Římský poradce pravil: „Jestli ukáže lid své smýšlení, pak lze tvrdit, že je to proti Římanům. A pak kníže, aby ukázal svou oddanost, bude mít příležitost dát lid pořádně spráskat. To by se kněžně velice zamlouvalo.“

„Avšak můj muž by to rád neviděl,“ namítla Claudia Procula. „Pontius Pilatus je trpělivý a snaží se, jak nejlépe dovede, zabránit zbytečným nepokojům. Toto je sice věc knížete, ale předem nevíme, jak by se o tom mluvilo v Římě. Jsem ráda, že mne obhajuješ, Marcu, neboť jsem se již rozhodla, že přijmu pozvání nanejvýš jakožto soukromá osoba. Nemám přece předsudky a ani by se to neslušelo v mém postavení manželky prokurátora Judey.“

„Nevěděl jsem, že Galilejští pěstují závody,“ řekl jsem, abych obrátil řeč na méně nebezpečné pole.

„Tito rybáři a polní hraboši se v koních nevyznají,“ vykládal lékař s opovržením. „Ale cirkus a divadlo jsou nejlepší prostředky k šíření vzdělanosti a k překonání všech možných pověr. Máme již dávno za sebou ty doby, kdy lid prchal z Egypta a putoval pouští. Spřežení putují na závody v různých zemích. Zde budou také vozy idumejské a jezdeckého stavu z Caesareje. Damašská spřežení jsou vždycky elegantní a knížata arabských kmenů se na závody jen třesou. Žádný hněv jim nikdy nezabrání zúčastnit se zdejších závodů.“

Chuzas poznamenal: „Závody také zmírní nenávist mezi kmeny, neboť Arabové jsou roztrpčeni. Bývalá manželka knížete byla z nich a nyní, když si vzal Herodiadu, uchýlila se podle arabského práva zpět ke svému otci.“

„Podivuhodná země,“ prohodil jsem ironicky, „jestliže závody zde zmirňují neshodu mezi národy. V Římě se lidé bijí holemi a kameny za různé barvy, a to jak před, tak i po závodech.“

Římský poradce pravil: „Je to jen projev vzdělanosti, jestliže se rozbíjejí lebky a uštědřují modřiny kvůli koním a spřežením. Horší jsou náboženské nepokoje. Ale doufejme, že budeme moci žít zas několik let v klidu, když jsme se zbavili krále, jejž tvůj manžel, Claudie, dal tak pohotově v Jeruzalémě ukřižovat.“

„Míníš Ježíše Nazaretského?“ přerušil jsem ho. „Nevíš, že vstal z mrtvých a vrátil se zpět sem do Galileje?“

Pronesl jsem to týmž tónem, jímž jsem hovořil předtím, aby si mysleli, že jen žertuji. Ale všichni sebou trhli a zachmuřili se. Chuzas poznamenal:

„Galilejští jsou pověrčiví lidé. Ale prosím vás! Vždyť i sám kníže zpočátku myslel, že to vstal z mrtvých prorok, jejž dal popravit, když poprvé slyšel o Ježíšovi. Mluvme však otevřeně. Netušil jsem, že tato nepříjemná zvěst se již dostala k uším náhodného cestujícího.“

Pořečtělý lékař začal mluvit, živě gestikuluje rukama: „Když jsem o tom slyšel, mnoho jsem o tom hloubal a i hovořil s těmi, kteří ho viděli umírat. Nezlámali mu kosti, ačkoli pospíchali, aby ho mohli s kříže co nejdříve sejmout. Také vyprávěli, že mu z boku vytekla krev, když ho voják probodl kopím, aby se přesvědčil, že je mrtev. Podle umění lékařského z mrtvého těla krev nevyteče. Leda, byl-mu podán opojný nápoj, a on se ponořil do spánku podobného smrti. Proč by jinak ukradli jeho učedníci tělo z hrobu? Asi ho vzkřísili a nyní se skutečně skrývá v některé zdejší jeskyni. Byl to přece výborný mág.“

Římský poradce řekl ostře: „Muž, jejž ukřižuje Řím, se již nikdy nevzkřísí. Vznášíš těžké obvinění proti Pontiu Pilátovi. Važ svá slova!“

„Náhodou jsem viděl při svém příchodu do Jeruzaléma na vlastní oči, jak zemřel,“ vmísil jsem se do hovoru. „Proto mne tato věc zajímá. Mohu potvrdit, že skutečně zemřel na kříži. I kdyby byl upadl jenom do bezvědomí, byl by přece zemřel, když mu probodli srdce. To jsem viděl na vlastní oči.“

Avšak lékaři byla jeho vlastní myšlenka drahá. Namítl: „Laik stěží pozná smrt. K tomu je potřebí zkušeného lékaře.“ A začal vypravovat o případech, jež on sám viděl, až si Claudia Procula přikryla rukama uši a zařvala:

„Nemluv o tak příšerných věcech. Budu zase vidět netvory ve snách.“

Lékař se zamračil a obrátil se ke mně, aby změnil předmět rozhovoru, a zeptal se mne: „Zanechala skutečně Marie z Magdaly svého dřívějšího řemesla, jak mi povídali?“

Jeho slova způsobila ledové ticho. S údivem se rozhlédl a otázal se: „Řekl jsem něco špatného? O tom se nesmí mluvit? Ale co je na tom? Má sice Galilea milión obyvatel, ba i více, ale přesto je to malá země. Aspoň na březích tohoto jezera každý ví o každém všecko. Vždyť Marie Magdalská byla kdysi nejlepší podívaná v této zemi a k ní se za večerů ve světle pochodní nosila nosítka z Tiberiady v dlouhých řadách. Slyšel jsem o tobě, žes byl u ní a zanechal u ní na výchovu dívku, kterou jsi přivedl z Jeruzaléma. Co je na tom zlého?“

Když jsem neodpovídal, pokračoval bezstarostně: „Mnozí ji sice považovali za nebezpečnou ženu. Jakýsi samarijský čaroděj ji prý svého času vodil s sebou a vyvolával fantomy s její pomocí. Ale rozumnému lékaři nejsou takové věci záhadou. „Chuzas řekl proti své vůli: „Moje manželka ji zná, ačkoli ovšem se s ní již nestýká. Ježíš Nazaretský ji uzdravil a ona již neprovozuje čarodějnictví, nýbrž rozděluje almužny a žije prostým životem. Ostatně jsem toho mínění, že Ježíš Nazaretský způsobil více dobra než zla. Ani nebouřil lid, ani se nerouhal Bohu, ačkoli ho pro toto odsoudili. Moje manželka Jana ho následovala po nějakou dobu, protože učinila slib, ježto uzdravil jistou naši příbuznou z horečnaté nemoci, a také nemůže říci o něm nic zlého.“

Vzrušil se, uhodil pěstí do dlaně a pokračoval: „A nic zlého by se mu nebylo stalo, kdyby nebyl chtěl jít mermomocí do Jeruzaléma. Jednou sem přišli farizeové zkoušet ho, aby mohli potom sestavit obvinění proti němu, ale nepodařilo se jim to. Nehledíc k tomu, že posílat desátky do chrámu, pryč ze země, je to nejnesmyslnější mrhání národním majetkem. Jak já tomu rozumím, radil Ježíš Nazaretský modlit se k Bohu jen v duchu a v pravdě. Nejvyšší rada se zajisté bála, že se jí proto zmenší důchod z daní. Ale přece je zcela nesmyslné, aby malý rolník platil desátky chrámu a druhé desátky knížeti, poplatek z hlavy a cla Římanům, navíc pak daně z cest, soli a trhu. Je jen otázkou času, kdy rolníci ztratí svá pole a zahrady, až nebudou moci platit všecky ty daně. Následek pak bude množství tuláků, obecný neklid a nespokojenost a nenávist všech, proti všem, jak se to již stalo v Judeji, když tam boháči spojovali statky ve velká panství. Ujišťoval jsem a ujišťuji stále a důrazně knížete, že se Ježíše nemusel obávat.“

Římský poradce chtěl něco říci, ale Claudia Procula ho předstihla a pronesla se vším důrazem: „Jsem téhož mínění jako ty, Chuzo. Ježíš Nazaretský byl dobrý a zbožný muž a Pontius Pilatus by ho nebyl odsoudil, kdyby ho Židé nebyli k tomu přiměli.“

Když jsme dojedli, postěžovala si Claudia Procula na bolest hlavy a uchýlila se do svých komnat. Lékař šel starostlivě za ní, aby jí namíchal utišující lék. I Chuzas odešels manželkou, promluvit si o hospodářských věcech, jak řekl. I zůstal jsem ještě chvíli s římským poradcem jen tak, abych prolelkoval čas a popil vína. Pil hodně a bez okolků a vyzvídal na mně novinky z Říma. Snad se chtěl dozvědět nějaké zprávy o posílení Seianovy moci, ale opatrně jsem se tomu námětu vyhnul. Když jsem mu přiznal, že jsem opustil Řím již před rokem, ztratil veškerý zájem o mne. Potom jsem se ptal já, na dvůr a na knížete. Rozesmál se a upozornil mne:

„Přes to všecko bych ti neradil jmenovat ho veřejně lišákem. Všichni potomci Héróda Velikého jsou pomstychtiví a citliví na svou důstojnost. Nepopiratelně jsou neobyčejně nadaní a neobyčejně lascivní, ale aspoň věrni Římu, ježto jemu děkují za své postavení. Jejich příbuzenské vztahy jsou tak komplikované, že je nejjistější příliš se nevyptávat. Héródés Veliký byl této Herodiady děd a zároveň otec Héróda Antipy. Židé tedy mají důvod pochybovat o zákonnosti tohoto manželství. Naštěstí kníže dovede jednat podle zákonů vlastních. Jinak by právník přišel na jeho dvoře do velkých nesnází. V hrdelních zločinech mám právo vyslovit své veto, nicméně nejsem tak hloupý, abych ho použil. Snažím se jen shromáždit malý kapitál z dobrého postavení. A Tiberias není pro našince nejhloupější město. Což kdybychom se opili a šel bys pak se mnou pobavit se do města? Ukázal bych ti, jak poživačně si může rozumný muž zařídit život mezi Židy, pokud jen se nemíchá do věcí, jež se ho netýkají.“

Poukázal jsem na svou nohu a odmítl, on se však bránil a vysvětloval: „Ovšem mám své zvědy v různých městech a legie zde má posádku o několika mužích. Starám se o to, aby se nedostávaly zbraně potají do země a aby se ani kníže více neozbrojil. Zároveň bdím nad jeho vnějšími vztahy. Naštěstí si rozhněval Araby a Persie je příliš daleko takovému knížátku. Dobré jsou mé listiny v Římě.“

Zeptal jsem se ho, jak se mohl uchránit a nenakazil se židovskou vírou v zemi, která se jen hemží proroky a svatými muži. Zvedl obě paže a ujišťoval mne: „Do toho sršního hnízda prsty nestrkám. Samozřejmě máme obraz Caesarův a obětujeme mu, neohlížejíce se na skromné námitky Tiberiovy, ale ovšem nenutíme lid, aby obětoval také. Je ještě tak nevzdělaný, že i dvořané mizí z divadla, uspořádáme-nějaké představení. Nemůžeme ani pomyslet na to, aby některý odsouzenec prožil svou smrt místo na popravišti na jevišti, jak to dělají v Alexandrii, nýbrž se musíme spokojit v tragédiích s obvyklým váčkem krve. Židé se nesnesou dívat ani na neslušné veselohry. Na oskické divadlo nelze zde teprve pomyslet.“

Připomněl jsem si cosi, i zeptal jsem se, zda je tu právě nějaká kočovná divadelní společnost. Potřásl hlavou a řekl: „Neslyšel jsem. Nezaplatí-divadlo kníže sám, pak je těžko přimět někoho ze zdejších, aby na něco takového vynaložil peníze. Zaujetí pro divadlo nepřidává jim na pověsti u lidu, jak je tomu u vzdělaných národů.“

Měl za nejlepší odejít a Chuzas se k němu připojil na dvoře, kde jsem se s oběma zdvořile rozloučil, když nastupovali do nosítek, neboť jsem nic neztratil, byl-jsem zdvořilý k oběma vlivným mužům. Herodův osobní lékař využil příležitosti a prošel se po lázních, aby vylovil od některého svého kolegy tučného nemocného a naplnil si měšec. Když odešli, pozvala mne Claudia Procula k sobě a slabým hlasem, držíc si hlavu v rukou, se zeptala:

„Věděla Marie Magdalská něco nového? Co mi po tobě vzkázala?“

„Čeká,“ odvětil jsem. „Neznám nikoho, kdo ví více než my.“

Jana řekla: „Přinesli mi zprávu, že se ve vnitrozemí, poblíže Nainu vyskytoval muž, jehož pokládali za Ježíše. Nicméně zmizel dříve, než ho tiší našli.“

Poznamenal jsem: „Je možné, že ti, kteří ho viděli, mají nějaké důvody, proč o tom nechtějí mluvit.“ Claudia Procula si stěžovala: „Zbožně a v dobré náladě jsem podnikla obtížnou cestu, abych mu dala příležitost uzdravit mne z mých neduhů a tím si získat slávu po zmrtvýchvstání. Proč se mi tedy nezjeví? Vždyť mu v tom nic nebrání, jestliže dovede projít zamknutými dveřmi, kdykoli chce. Ani bych se nepolekala. Sny mne hrozně trápí každou noc. Začínám být unavena tím čekáním. Sirné koupele mne „vyčerpávají a nevím, co si mám obléci na závody. Přestože má Pontius Pilatus velké jmění, je přece jen šetřivý. Vyrostl v prostých poměrech. Jeho matka byla barbarka, pocházela z nejsevernější části Britannie, kde se jedí trávy.“

„Naznačím Chuzovi tvou tíseň,“ řekla Jana. „Chápe, že kníže je ti povinován přinejmenším hedvábným rouchem, poctíš-opravdu závody svou přítomností.“

„Ale podstrčí-mi některé z Héródiadiných starých věcí, pak se budu cítit uražena,“ již předem se rozčilovala Claudia Procula. „Dej mu to snad na srozuměnou. Ostatně nechci od té židovské děvky žádné dary. Co dostanu, to musí pocházet z jeho pokladny pro zahraniční věci.“

Obrátila se ke mně, neboť měla za nutné mi vysvětlit: „Víš sám nejlépe Marcu, že nejsem žena marnivá, nýbrž melancholická, a miluji samotu více než veřejné vystupování^ Avšak svolím-ukázat se na veřejnosti, pak se musím obléci kvůli Římu podle postavení svého muže. Ale to jsou takové věci, kterým žádný muž vpravdě nerozumí, i kdyby tvrdil, že ano.“

„Já ti skutečně nerozumím,“ doznal jsem. „Vypadá to, jako by ti byly závody důležitější věcí než Ježíš Nazaretský, jejž jsi sem přišla hledat. Zmrtvýchvstalý syn boží je snad právě v nejlepším a buduje neviditelné království, ale ty myslíš víc na to, co si vezmeš na sebe pro pobavení arabských knížat a bohatých pěstitelů koní.“

„Neviditelného mám dost v noci, když mám sny,“ podrážděna odpověděla mi Claudia Procula. „Každé noci zakouším pekelné hrůzy a nemohu pohnout údy, ba ani křičet, ačkoli si myslím, že vypustím duši. S měsícem vzrůstá mé utrpení tak, že snad ztratím jednou rozum.“

Zarmoucen a opojen vínem jsem se vrátil do řeckého útulku. Poblíže něho, u zahradní zdi, seděla pytlem oděná stařena. Hlavu měla přikrytu, takže jsem ji nepoznal. Ale čekala na mne. Pozdravila mne jménem a tlumeně požádala: „Jdu napřed ke břehu. Přijď za mnou, aby tě nikdo neviděl.“.

A obrátila se a šla přede mnou. V bezpečné vzdálenosti jsem kráčel za ní. Vedla mne na pustý břeh, kde nás nikdo nemohl spatřit ani slyšet, co jsme spolu mluvili. Teprve tam si odhalila tvář a poznal jsem Zuzanu. Neusmála se však na mne, ani mne radostně nepozdravila. Naopak vzdychala a hekala jako při nějakém neobyčejně těžkém přiznání a nevěděla, jak začít. Prudkými slovy jsem jí vyčetl, že mne zklamala, a ptal jsem se, kde je Nathan a moji osli a měšec. Bědovala jen čím dál tím hůře, až konečně promluvila:

„Nikterak jsem tě nezklamala, ani Nathan tě nezklamal, ba nic není ztraceno. Naopak Nathan vozí písek a hlínu na tvých oslech pro novou celnici v Kafarnaum, aby zbytečně nemámil čas, za nějž mu platíš mzdu. Ze všeho ti vydá přesný počet. Ty si zde v nečinnosti hovíš a tvoji osli za tebe pracují a vydělávají ti peníze a zmnožují tvé bohatství. Avšak skutečně nevím, zda jednám správně či ne, svěřuji-ti tajemství, a nebyla bych se opravdu odvážila přijít k tobě, kdybys mne nebyl políbil, přestože jsem jen taková stará kůže a nemám již ani mnoho zubů, ačkoli mnohé moje vrstevnice v Galileji jich mají ještě plná ústa. Nevím, proč to je.“

„Teď mi nepovídej o zubech,“ vyjel jsem na ni netrpělivě, „nýbrž mi pověz rovnou, zda jsi slyšela něco o Ježíši Nazaretském.“

Zuzana řekla: „Tak, tak, ach ouvej, ouvej, tobě se to snadno kára. Věz tedy, že se již dávno Ježíš zjevil svým učedníkům na břehu jezera a pojedl s nimi, učil je a učinil Šimona Petra jejich hlavou. Totiž označil Petra za pastýře, jenž bude vbrzku muset krmit své ovečky. Ale ať mne čert vezme, svolí-kdy Petr krmit tebe nebo tě pást jako svou ovečku, když nejsi syn Izraele, ba ani obřezaný. Nevím, proč k takovému úkolu vybral právě Petra, jenž ho v Jeruzalémě zapřel, dříve než kohout zakokrhal. Je sice Petr ze všech největší a nejsilnější, ale jinak je příliš prudký, než aby byl dobrým rádcem těm, kteří hledají království.“

„Svěřili ti toto všecko oni sami?“ zeptal jsem se jí s nedůvěrou.

Zuzana povzdychla, ruce mezi koleny, a kňourala: „Ojoj, jak mne bolí nohy. Nebyla bych mohla jít sem z Kafarnaum pěšky, ale dostala jsem se na člunu výběrčího daní až do města Tiberiady k tomuto pohanu. Jsem jen prostá stařena a nikdo mi nic nepoví. Ale mé uši jsou bez vady, a někdo přece musí ryby očistit a nasolit do soudků a prát mužům roucha a vařit jim jídlo. Tak se také doslechnu leccos, ba snad i víc, než je jejich úmyslem, ježto všichni mne považují za přihlouplou, že ničemu nerozumím. Za nocí jsem nemohla spát ze samé slabosti a touhy po Ježíši. Mohla jsem i já jít na břeh modlit se. A jestli jsem tam náhodou něco zaslechla, co nebylo určeno mým uším, pak to není moje vina, ale spíše vůle boží, vždyť proti jeho vůli by se nic nemohlo stát, jsou-tito učedníci opravdu tak svatí muži, jak si to myslí, takže se přímo naparují důležitostí, ježto se jim Ježíš zjevil již mnohokrát, vždy několika zároveň, jednou tam a podruhé jinde, a učil je. Avšak Petr a Jakub a Jan jsou přede všemi v jeho přízni, takže i jejich tváře jsou docela jako plamen a jsou vidět i ve tmě bez lampy a pochodně.

V Nathanovi není šalby,“ pokračovala Zuzana. „Udělal přece i slib, a muž je muž, a proto mu věřím víc než svému ženskému rozumu. Říká, že jsem ti povinna dát zprávu, protože jsi mne tak pokorně dopravil z Jeruzaléma zpět do Galileje, ačkoli mne svatí opustili, takže pro mne jsi jako milosrdný Samarijský, o němž vypravoval Ježíš, a pro mne není Říman horší než Samarijský, neboť Samarijští opovrhli chrámem a slouží Bohu na své vlastní hoře a po svém slaví svátky velké noci, kdežto Římané nevědí vůbec o ničem, a proto jsou nevinní, ovšem kromě tebe.“

Tak se provalily její strach a úzkost do neobyčejné záplavy slov. Nakonec jsem ji musel přerušit a zeptal jsem se: „Ježíš Nazaretský je tedy Kristus, syn boží, a vstal z mrtvých?“

„Skutečně vstal z mrtvých a putuje po Galileji a zjevil se mnohým lidem,“ ujišťovala mne Zuzana a propukla v pláč. „Kéž mi on sám odpustí, dělám-něco zlého a nesprávného, že ho tobě zrazuji. Ale vždyť mu ty nic zlého neuděláš.“

„Ale proč se nezjevil Marii Magdalské či Janě nebo tobě?“ zeptal jsem se s podivem.

„Ach, pane, my jsme jenom ženy,“ řekla Zuzana naivně. „Proč by se nám zjevoval?“ Dala si ruku před ústa a zasmála se mé nesmyslné otázce. Ale hned zvážněla a pravila: „Zebedeovi synové jistě pověděli něco své matce Salome, neboť ta je tak sobecká a vládychtivá, že by se neodvážili jí něco neříci. Ale ostatním ženám Salome ještě nic nesvěřila. Nicméně to vím jistě, že se ta zpráva rozběhla po celé Galileji k těm, kteří ho kdysi následovali a nyní byli pro něho zarmouceni a kteří věřili v něho a jimž učedníci důvěřovali. Těch je sedmdesát. Ty kdysi poslal, aby hlásali jeho jméno, ale je i hodně jiných tichých. Zvěst šla od úst k ústům a od vsi ke vsi: Pán vstal z mrtvých, buďte připraveni. Čas se naplňuje. Setrvá na zemi jen čtyřicet dní. Avšak před svým odchodem zve všecky své na horu, aby se s nimi rozloučil. Jen nevím, jestli zve on nebo jeho učedníci.“

„Na horu?“ zeptal jsem se. „Na kterou horu?“ Ale Zuzana zavrtěla hlavou a ujišťovala mne: „Nevím, ale myslím, že jeho věřící a tiší to vědí. Je mnoho hor, na které odcházel zcela sám, aby se tam v samotě modlil, v Kafarnaum nebo na druhé straně jezera, ale myslím, že tahle hora je uprostřed Galileje a poblíž několika cest, takže se ti, kteří dostali zprávu, mohou tam rychle shromáždit, aniž vzbudí přílišnou pozornost. Také se mluví o léku nesmrtelnosti, ale nevím, jestli jej dal učedníkům, nebo dá-jej všem svým teprve na oné hoře.“

„Zuzano,“ řekl jsem, „ani nevím, jak ti mám poděkovat za tvou věrnost. Kéž ti on sám požehná za tvou dobrotu, žes mne nenechala v tmách. Půjdu za nimi na horu, až přijde ta chvíle, i kdyby mne zabili. Přikaž Nathanovi, aby připravil osly k odchodu, a ať jednoho osla připraví pro tebe, kdyby se oni o tebe nepostarali.“

Zuzana se zaradovala: „Ano, ano, tak jsem si to i já myslela a žehnám ti, Římane, že jsi slitovnější než moji. Mé srdce se obává, že opravdu odejdou náhle a nechají mne s mou kulhavou nohou, takže bych již nikdy nespatřila svého Pána. Slibuješ mi, že mne neopustíš, i kdyby mne oni opustili?“

Ještě jsme se poradili, zda by nebylo lepší, abych přišel do Kafarnaum, kde bych byl nablízku učedníkům, ale Zuzana se strachovala, že by mne předčasně poznali a zbytečně podezřívali. Tiberiadou vede přece hlavní cesta do nitra Galileje, a ostatně všecky cesty jsou poměrně krátké. Podle jejího mínění bylo nejlepší, abych zůstal klidně zde a očekával Nathana nebo ji. A pak předpokládala, že se tam sejde tolik lidí a ze všech možných stran, že se navzájem ani nebudou znát. Proto bude lze cestu snadno najít i bez ptaní, po způsobu tichých země, i kdyby učedníci opustili Kafarnaum v noci po horských stezkách.

Rozloučili jsme se tedy s těmito sliby a nadějemi.

Zuzana odešla po pustém břehu, aniž co snědla či se napila, ačkoli bych jí byl rád cokoli nabídl. Ale bála se, aby někdo neuviděl, že jsme se setkali, a vypravoval to Ježíšovým učedníkům.

Tak se mé srdce naplnilo nadějí, i ztichl jsem a zpokorněl opět a můj nepokoj zmizel. Modlil jsem se modlitbu, které mne naučila Zuzana, a chci věřit, že neexistuje žádná pozemská pocta či přízeň lidská, úspěch nebo moudrost, jež bych s radostí nevyměnil za království Ježíše Nazaretského, kdyby mi je on otevřel. Zkoumal jsem svou mysl až na dno a myslím, že netoužím po nesmrtelnosti ani po věčném životě. Toužím jen po tom, aby na mne shlédl a přiznal se ke mně.

Po několik dnů jsem si pak jen zapisoval, co se mi přihodilo.

Tato kniha na Novém Literárním doupěti

9 >

Mika Waltari
překlad: Marta Hellmuthová

JEHO KRÁLOVSTVÍ
Jedenáct listů Marca Manilia Mezentiana z jara r. XXX po Kr.
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Přejít na nový web Literární doupě

LIST DEVÁTÝ

Mika Waltari překlad: Marta Hellmuthová

JEHO KRÁLOVSTVÍJedenáct listů Marca Manilia Mezentiana z jara r. XXX po Kr. náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Přejít na nový web Literární doupě

LIST DEVÁTÝ

Mika Waltari
překlad: Marta Hellmuthová

JEHO KRÁLOVSTVÍ
Jedenáct listů Marca Manilia Mezentiana z jara r. XXX po Kr.
náhodně vybraná ukázka