Mika Waltari

UŽ NIKDY NEBUDE ZÍTRA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

Je snad na místě připomenout, že se udržuji v kondici. Nemám ani jeden ochablý sval, ani jeden tučný fald. Ochablá těla a měkké ruce na mě působí odpuzujícím dojmem. Když piju a bdím, vynahradím to jinak. Nějaký zbytek mizící sebeúcty si chci zachovat. Podnikl jsem dlouhé výpravy s mapou, kompasem a chlebníkem, delší a nebezpečnější, než by asi kdo hádal. Pokud někdy dosáhnu pocitu nejčistšího tělesného štěstí, je to na hřbetě ušlechtilého koně či na Eláintarhantie, když jedu podél zálivu, stromy se barví do žlutozelena a já si už vypil svou černou kávu a vykouřil první dýmku.

Řekl jsem: tělesné štěstí. To je také bezpochyby nejčistší a nejtrvalejší lidské štěstí. Blízkost milované ženy mě nečiní šťastným, neboť vášeň je stejně velkým utrpením jako štěstím. A o duši se nestarám.

Není děsivější představy než myšlenka na věčný život, když ji jednou zkusíte domyslet do konce.

Je otřesné vědět, jak lehce může lidský duch prchnout člověku z úst, bez výkřiku, jako se vaječná skořápka rozdrtí o tvrdý povrch.

A jiného zas nechce duch za nic opustit, byť by žebral nebo se modlil.

Jako Jussi N., který byl tehdy na tom bídném útěku střelen do břicha a vezli jsme ho celé dny na saních po zimní cestě, až měl modré tváře a jeho tělo se svíjelo jako červ, když žebral o smrt. Nemohl jsem se na to dívat a zapomněl jsem svou pistoli vedle něho v saních. Já však nemám nikoho, kdo by mi prokázal stejnou přátelskou službu.

Občas se setkám s bývalými kamarády a znám všechny stupně nenávisti, podezřívavosti, neshod, závisti a názorové různosti. Můžeme si dát sklenku i dvě, teď, když už nemusím u nikoho žebrat o peníze, jen abych přežil. Mnozí z nich dokonce vystoupili vysoko po společenském žebříčku. Někteří zůstali v armádě a udělali kariéru nebo ustrnuli na místě. Mnozí se mi ztratili z dohledu, stali se z nich úředníčci kdesi na venkově. Jiní zmizeli beze stopy v cizině. Už tehdy dávno, dřív než smrt a sanatoria stačily pořádně proklestit naše řady, se zdálo, že ti, kdo něco znamenají a o něčem rozhodují, nepovažují náš boj za žádnou zásluhu. Byli jsme nedůvěryhodné a nevypočitatelné elementy. Nebo že bych se mýlil?

Teď jsme už staří, muži jako my stárnou rychle a pro nikoho už nepředstavujeme nebezpečí. Jsme vyrovnaní. Zůstali jenom ti nejpřizpůsobivější.

Ale cosi společného přece jen máme. S jistou dávkou zvědavosti jsem si toho všiml někdy nad sklenkou, na ulici, na úřadě, ve vlaku.

Cosi ve výrazu očí, v držení hlavy, snad ve způsobu řeči. Cosi v nás je stále ještě stejné. Mnozí z nás mají domov a děti a šedivé vlasy, ale to něco zůstává.

Co to vlastně je? Nevím. Ale přemýšlel jsem o tom nedávno, když jsem slyšel, že se K. zastřelil. Podle mnohých to byl podivný případ.

Byl major, žil v dobré shodě se ženou a měl dvě děti; pokud se vědělo, nepil příliš ani neměl nijaké zvláštní dluhy. Na žádný vnější důvod k té události nemohla přijít ani jeho žena. Ale jednoho večera, právě letos na jaře, seděl u otevřeného okna a četl. Kniha zůstala na podlaze vedle křesla. Jen si vzal ze zásuvky pistoli a střelil si kulku do hlavy. Střízlivý, při plném vědomí. A přitom se mu zdánlivě všechno dařilo.

Jednou jsme se zaslíbili smrti pro svobodu své vlasti. Copak to ještě znamená, když svět obětuje hekatomby bohům síly a strachu?

Ale jako by si nás smrt tehdy ocejchovala. My, kdo jsme zůstali naživu, jako bychom ztratili část sebe sama, cosi důležitého a nenahraditelného, aniž bychom si to sami uvědomovali. Proto na nás smrt nezapomíná, i kdybychom my na krátké okamžiky na smrt zapomněli.

Nečtu po ránu noviny. Co je mi po tom, o kolik se zase zvýšila cena železného šrotu, jaké město bombardovali naposled ve Španělsku?

Noviny otevírám až v kanceláři, noviny všech stran, i lokální plátky, patří to k mé práci. Čtu je však bez zvědavosti, jen abych si zasloužil část svého platu.

Ani ve dnech, následujících po té neděli, jsem si cestou do kanceláře noviny nekupoval. Má mysl však byla chladná a srdce mi svírala železná pěst, když jsem konečně listoval stránkami zpráv v deníku.

Nákladní auto, řízené opilým řidičem, sjelo do škarpy v blízkosti Helsink, v noci na pondělí ubodal neznámý muž policistu na Hámeentie, nebezpečný vězeň uprchl z vyšetřovacího oddělení policie.

Jiného nic.

Ani další den nic, ani následující. Bergas si mě pozval do kanceláře, aby mi vysvětlil svůj nejnovější plán a kroky, které jsem měl podniknout. Vysvětlil mi, že mám jet do Turku, a nabídl mi doutník.

Prohlížel jsem si ho. Na jedno oko je slepý a spodní ret má znetvořený z dob stávky v kovoprůmyslu.

Pokrčil jsem rameny a řekl jsem, že jeho plán je hloupý. Kouří ručně, dělané brazilské doutníky, které mu kapitán lodi, již nechal postavit, pašuje celnicí. Jsou černé a silné jako nálož výbušniny.

"Jsi nervózní," obvinil mě. "Měl bys míň pít."

"Najdi si někoho jiného, kdo bude téhle práci rozumět líp," řekl jsem. Málokterý muž si může dovolit říci tohle svému zaměstnavateli.

Nevím, mohu-li si to dovolit já. Bergas si to alespoň myslí. Má v úctě muže, kteří mají odvahu jednat bezohledně a dokáží to, aniž by se ptali na prostředky. Myslím, že mě má svým drsným způsobem rád, neboť mě často zve k sobě domů. Má funkce ostatně důvěru vyžaduje.

Jednou jsem uhodil jeho syna. Má syna z předchozího manželství.

Chlapci je už osmnáct, je to hřmotný darebák, který zdědil všechny otcovy špatné vlastnosti, ale nic z toho, co ze samotného Bergase učinilo muže. Chlapec bil rákoskou psa na jejich dvoře, když jsem přišel, bez přestání bičoval teriéra, schouleného na zemi, bez zjevného důvodu, a něco si při tom mumlal.

Viděl jsem, jak trpí lidé, musel jsem vlastníma rukama střílet lidi.

Ať jsou lidé k sobě navzájem krutí, to je jejich věc, ale něco ve mně zapovídá neopodstatněnou krutost ke zvířatům. Snad proto, že zvířata jsou němá, neumějí mluvit. Člověk může alespoň klít. To není sentimentalita. Spíš je to hrdost člověka na to, že je člověkem. V každém případě jsem vytrhl rákosku chlapci z ruky a přetáhl jsem ho s ní přes uši. Malý teriér ležel a třásl se, schoulený na zemi; pohlédl jsem na něho a udeřil chlapce znovu.

Chlapec šel všechno vyzvonit otci, zalykal se nenávistí a v očích měl slzy bolesti. Bergas se zeptal: "Uhodils ho taky? To ses ani nepokusil mu to oplatit?" zeptal se znovu. "Fuj, sakra, co je to za kluka?" řekl, když jsem vešel. Přesto má svým způsobem pro své dítě slabost.

Uhodil jsem jeho vlastního syna a on se pro to ani nerozhněval. Ani teď se nerozhněval.

"Vymysli tedy lepší plán," řekl jen. "Nebuď nervózní, tím se všechno pokazí."

Jeho paní seděla na kraji obrovského psacího stolu a kouřila cigaretu, když jsem odpoledne vešel dovnitř, abych mu vysvětlil svůj plán postupu. Štíhlá, krásná žena s vypočítavýma očima. Otočil jsem se beze slova a vrátil se do své místnosti.

Za okamžik vešla do dveří a podívala se na mě, usmála se růžovými rty.

"Jsi blázen," řekl jsem.

Úsměv jí ztuhl. Její tvář byla jako namalovaná maska. Tázavě potřásla hlavou.

"Nic," řekl jsem. "Ještě nic. Nevzrušuj se bez příčiny."

"Den má čtyřiadvacet hodin," řekla. "Hodina má šedesát minut.

Minuta má šedesát vteřin. A každá vteřina mě bolí. Je to strašné.

Nikdy jsem nevěděla, že to může být takové."

"Jsi blázen," opakoval jsem. "Jdi odsud pryč, Bergasová."

"On sám mi řekl, abych přišla," řekla Astrid Bergasová. "Tvrdil, že jsi nervózní."

Zaklel jsem.

"Přijeď k nám na víkend," prosila, "jedu na venkov, už to tu nevydržím, on odlétá koncem týdne do Stockholmu."

"Jsi šílená," řekl jsem opět.

"Sám to navrhl. Osvěžilo by mě to. Bojí se, abych se nenudila. Víc než čehokoli jiného se bojí, abych se nenudila. Protože tehdy si se mnou neví rady."

"Vezmi si ložnici pro sebe," řekl jsem.

Přitiskla mi cigaretu hořícím koncem ke hřbetu ruky. Ani jsem nepohnul rukou.

"Sám jsi blázen," řekla.

Následujícího dne to bylo ve všech novinách. Hrůzný zločin. Šestiletý chlapec nalezen zavražděný v lese. Udeřen tupým předmětem do zátylku na levé straně hlavy. V kraji se pohybuje uprchlý vězeň.

O stopách pneumatik na lesní cestě se nemluvilo. Lidé jsou divní.

Chlapce začali postrádat až v pondělí. Jeho adoptivní rodiče byli ve městě a jeden z chlapcových kamarádů vypověděl, že s ním určitě ještě v pondělí během dne pouštěl na řece lodičky. Zřejmě se cítil při policejním výslechu velmi důležitě. "Mikko si šel domů pro chleba s máslem," uvedl jako vysvětlení, proč hru přerušili. Nápaditý novinář použil v jedněch novinách tuto větu jako dojemný titul hrůzostrašného příběhu.

Přiznávám, že jsem byl překvapen. Nic tak hloupého jsem nečekal.

Myslel jsem, že budou hledat alespoň auto. Podle všeho byl čin pokládán za nepochopitelně krutou schválnost zločince, který v neděli uprchl. Někde poblíž ukradl kabát a kolo. Určitě však bude dopaden.

A co potom? Za těchto podmínek se zdálo velmi pravděpodobné, že se nakonec přizná.

Netušils, chudáku, do jaké kaše se dostaneš, když jsi utíkal z vyšetřovací vazby.

Bezcitnost. Snad. Ale co je mi do třikrát trestaného zločince? Co je mi po celé záležitosti, když jsme zjevně unikli nebezpečí, alespoň pro tentokrát. Ano, pro tentokrát. Neboť ani jeden z nás se nebál oznámení nehody úřadům, nýbrž pouze toho, že by se tak Bergas dozvěděl, že jsme spolu byli celé dopoledne na výletě jeho autem, ač mu žena řekla, že jede na návštěvu k sestře.

V každém případě se to už nikdy nedozví. Nebezpečí bylo zažehnáno a já bych měl být klidný. Ale nebyl jsem.

Proč? Nevím. Malý chlapec, o kterého se nikdo nestaral, takže si až druhý den vůbec všimli, že je pryč. Chlapeček, který si šel pro chleba s máslem. Jestlipak mu vůbec někdo dával chleba s máslem? Měl na sobě košilku, přešitou ze staré košile dospělého muže, děravou a obnošenou. Nohy měl bosé a poškrábané. Jeho tvářička však byla velmi vážná, když ležel, hubený a maličký, pod vrbovým keřem mezi sasankami.

Kéž bychom nebyli tak šíleně žíznili po své blízkostí, že jsme se vydali v nebezpečí prozrazení, jen abychom spolu mohli být celé dopoledne sami! Kdyby bývala opravdu šla k sestře!

Slovo kdyby je jako rezavý osten, trn, který se člověku pomalu zaráží do masa.

Zanedbaný malý chlapec, který běží zaslepený blažeností rovnou vstříc nablýskané smrti, svíraje ve špinavé pěstičce dvě niklové marky. Kulky do pušky mají také lesklý niklový povrch. Když jim přepilujete nebo rozštípnete špičku, zanechá kulka v těle díru velikosti malé misky. Tehdy bylo i to málo.

Večer jsem seděl v klubu a hrál. Hrál jsem výjimečně špatně a prohrál spoustu peněz. "Nechápu, co to se mnou je. Jsem nějak nervózní, zvýšíme?" zeptal jsem se. Zvýšili jsme a já prohrál ještě víc. Muž, který se k našemu stolu dostal náhodou a vyhrál nejvíc, byl náhle ochotný a kamarádský. Objednal šampaňské a začal se chvástat.

Tváře měl vítězoslavně rozpálené, začal rudnout a na čele mu vystoupil pot.

Měl ochablou bradu a měkké ruce a nebylo mi ho líto. Vyhrál toho večera spoustu peněz, opil se a chvástal se. Z pocitu nadřazenosti, jak vyhrával, se chtěl v mých očích učinit důležitým. Nemusel jsem se ani vyptávat. Když jsem ho nakonec vyprovodil do auta a dal řidiči jeho adresu, nedivil se ani, odkud ji znám. Netušil, že peníze, které vyhrál, patřily koncernu a že jsem byl ušetřen námahy jet do Turku.

"Kolik?" zeptal se druhého dne Bergas. "To je málo," zasmál se.

"Pojedeš tedy na víkend na venkov? Odpočineš si. Přijedou i jiní hosté."

Bergas nepovažuje za přijatelné, aby manželka v jeho nepřítomnosti pila. Bergas sám pije jen zřídka. Pak se dostane do patologického opojení, které trvá dva dny. Myslím, že se za to sám stydí. Proto nikdy nepije doma.

"Rád, pokud nebudu překážet," řekl jsem. "Vždyť už je skoro léto."

"Vezmi si s sebou tenisovou raketu," nabádal mě Bergas. "Astrid má ráda tvrdou hru. Nýmandi nejsou pro ni."

Byl v rozpacích. Vyhnul se mému pohledu a zbytečně sklepl popel z doutníku. Bylo vidět, že by rád řekl ještě něco.

"Takže pobyt na čerstvém vzduchu a co nejméně alkoholu, bude-li to v mé moci," řekl jsem.

Viditelně se mu ulevilo, zasmál se a zpříma se na mě podíval svým jediným okem. Byl to jeden z těch Bergasových vzácných, zrádně přímých pohledů, kterými v okamžiku odstranil rozdíly věku a společenských bariér a docílil toho, že ho lidé přese všechno měli rádi.

Snad to myslel vážně, snad to bylo jen šikovně vypočítané. Nevím.

"Ukaž zuby, kdyby to bylo třeba, vlčáku," řekl a nakažlivě se usmál. "Astrid kolem sebe shromažďuje mizernou společnost, ale co na tom, když ji to baví."

Bergas nepřiznával rád před lidmi, že na svou paní žárlí. Raději si jen kousal nehty a dusil v sobě nenávist. Každý si toho všiml, i když on si možná namlouval, že si toho nevšimne nikdo. I mně se to styděl přiznat. Byl o deset let starší než já a koupil si krásnou ženu. Ani to není snadné, ale mně důvěřoval.

Vlčák je přezdívka, kterou mi jednou dala Astrid, a Bergas ji považoval ze trefnou. Může se zdát divné, že muž oslovuje druhého mazlivou přezdívkou, ale Bergas je muž, jakých je na tomto světě málo. Byl jsem vlčák, kterého nechával na stráži u své ženy, když byl pryč. Ale vlčáci jsou vrtošiví a nevypočitatelní. Mohou kousnout do ruky i svého pána. Někdy vlčák roztrhá dítě.

V pátek odletěl Bergas do Stockholmu. Vězeň, který uprchl v sobotu, byl stále ještě na útěku. V sobotu odpoledne jsem jel podél pobřeží firemním autem na venkov.