Mika Waltari

UŽ NIKDY NEBUDE ZÍTRA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

Usedlost je stará. Bergas ji koupil na začátku krize a zrenovoval.

Hlavní budova je patrová, z omítnutých cihel, je v ní dvacet místností, ústřední topení a teplá a studená voda. Na kraji starého parku, až na mořském břehu nad skalnatým srázem, dal postavit letní pavilónek s verandou. Vedle něj je pláž, na kterou dal vysypat celou loď jemného písku. Proč je tohle všechno důležité? Nevím. Je to Astridin domov.

Ostré výbuchy mě zavedly na verandu plážového pavilónku. Podlaha byla plná prázdných lahví.

"Whisky," řekl jeden z nýmandů a mrštil prázdnou lahví přes zábradlí do moře. Paní Bergasová, za několik let určitě paní důlní radová Bergasová, zvedla malorážku a vystřelila. Láhev se s cinkotem rozprskla ve vodě. Ruka se jí ani nezachvěla.

"Pommard," řekl další nýmand a hodil láhev přes zábradlí. Byl to Astridin bratranec, bledý černovlasý mladík, který se domnívá, že je umělec. Snad i je. Maluje ženy s robustními boky a nepřirozeně malou hlavou s kučerami jako vývrtky. "Koupím, ale na zeď si to nepověsím," říkává Bergas. Sbírá staré Holanďany a má i Cézanna, kterého koupil omylem. Nejraději má Daumiera. "Ten chlap dovedl aspoň kreslit." Sám by byl bezpochyby vděčným tématem pro nemilosrdného karikaturistu.

Sklo zazvonilo ve vodě. Ze studené vody stoupal zpod skalnatého srázu vlhký chlad na její nahá záda. Třetí nýmand nabil, hlaveň malorážky nedbale namířenou na mě. Hrubě jsem odstrčil zbraň a řekl jsem:

"Nachladneš."

"Curacao," oznámil první nýmand a mrštil lahví přes zábradlí. Výstřel ostře práskl. Voda vystříkla.

"Co teď?" zeptala se paní Bergasová. Černovlasý bratranec přátelsky hladil její nahá záda. Záda měla krásně hnědá díky zimnímu horskému slunci. Na její světlé pleti vypadalo opálení teple a svůdně.

Měla dlouhé kalhoty, ale záda nahá. Pobyt na čerstvém vzduchu.

"Příliš mnoho prázdných lahví," řekla. "Musí se zničit, aby je služebnictvo nevidělo."

"Je to hrůza," řekl muž, který seděl na podlaze verandy se zkříženýma nohama a pečlivě zapisoval každý výstřel a druh láhve hozené do vody. "Celý den jsme je nosili ven a pohřbívali ve škarpách. Strkali jsme je okýnky do sklepů a pouštěli je do studní v sousedství. Plížili jsme se jako vrazi z vilnosti, skrývali prázdné láhve na hrudi a vyhýbali se pohledům všech kolemjdoucích, ale ty láhve nikdy nezmizí."

Je známý šachista. Pije hodně kávy, hodně kouří a hraje šachy.

Kromě toho sedí každý den v jakémsi úřadě, to se šušká, ale všichni dělají, že tomu nevěří. On sám tajemně potřásá hlavou a stěžuje si, že hraje šachy i ve snu.

"Naplníme mořské dno skleněnými střepinami," řekl třetí nýmand.

"Za dva tisíce let vykopou vědci zpod vrstvy řas vrstvu skla a vybudují fantastické teorie o vybledlých kusech skla, rozežraných mořskou vodou. Právě tu děláme dějiny. Připravujeme vědě jednu z nejzapeklitějších hádanek. I po nás zůstane něco trvalého, až naše kosti budou dávno tlít v písku karelské šíje."

Ten se zas domnívá, že je básník. V každém případě nedělá nic pořádného. Všichni se jako o závod snažili rozčílit mě tím, že mluvili co možná nejdéle a nejplynuleji, o čemkoliv, co je právě napadlo.

Všichni pili a věděli, že já umím říkat jen krátké věty. Je to jakási porucha řeči. Dokážu ze sebe najednou vypravit jen pár slov, pak se zarazím v půli věty a jakoby se mi v prsou náhle něco sevřelo. Pak napětí zas povolí. Mohu pokračovat, ale po několika slovech se zarazím znovu. Oni se tím baví a vždy se mě snaží podle svých nejlepších schopností vyprovokovat, abych mluvil déle než obvykle.

"Řekněte Adrianopol," začal černovlasý bratranec. "Řekněte Onomapotopoulos. Řekněte rozvlasatila-li se dcera krále Nabuchodonosora či nerozvlasatila-li se dcera krále Nabuchodonosora. Rád bych namaloval váš portrét právě tehdy, když to říkáte."

"Duchaplné," pochválil jsem ho, "chytré, mozek na pravém místě, bravo."

Jen když byli pohromadě, zkoušeli se mi sápat po krku. Jsem o hodně starší než oni a spolu se utvrzovali v přesvědčení, že je to z nějakého důvodu směšné. Ale když se s kýmkoli z nich setkám o samotě, zrozpačití, opatrně se vyptávají na mé mínění o různých věcech, dokonce mne s ostychem žádají o radu, neboť jejich skutečná znalost života a lidí je neuvěřitelně malá. Vše, co se naučili, získali ve společnosti sobě podobných a z knih. Jako papoušci opakují po sobě a po druhých. Skoro si myslím, že mě jaksi neurčitě obdivují kvůli všemu tomu, co jsem zakusil, ale když jsou pohromadě, zlobí je to přímo ďábelsky.

"Obleč si sako," řekl jsem. "Nachladneš."

Strčila malorážku do ruky jednomu z nýmandů a otočila se ke mně.

Už se šeřilo, moře se změnilo na bledě modré, po hladině pluly v dálce tmavě červené skvrny jako někde na severu, na břehu Ledového oceánu či Atlantiku. Jaro. Moře vydechovalo chlad, který stoupal z úpatí skalnatého srázu, ale mně bylo, jako kdyby mi někdo v pravidelných intervalech lil za krk teplou vodu. Na modravé, zamlžené mořské pláni pluly v dálce tmavě červené skvrny. Všichni najednou ztichli a už se nesmáli. Zešeřilo se, plamen sirky se zbarvil a už jej bylo vidět, tváře zbělely.

"Četlas noviny?" zeptal jsem se.

"Nevím, co to se mnou je," řekla. "Bez přestání si myju ruce. Každých pět minut si musím mýt ruce. Podívej, lak se mi loupe z nehtů a kůži mám rozpraskanou."

"Už je to pryč. Není se už čeho bát," řekl jsem.

"Myslíš?" zasmála se. Byla zoufalejší než já. Ženy mají určitě nějaký tajný instinkt, o kterém my muži nic nevíme.

"Fuj, sakra," řekl šachista. "Jak se to směješ? Naskakuje mi na zádech husí kůže. O čem to vůbec mluvíte?"

"Bílého anděla spoutali řetězy, píchali ho krejčovskými nůžkami a nutili ho pít ricinový olej, ale on se smál nebeským smíchem," řekl nýmand, který si o sobě myslí, že je básník. Byl odporný.

"Chtěl bych malovat," začal černovlasý bratranec, ale uprostřed věty se náhle zarazil, pohlédl na nás a dlouze hvízdl. "Tajná tragédie," navrhl. "Nesplacené účty. Bobi spadl do kanálu."

Bobi je vyhlášená platinová liška Astrid Bergasové, která se skutečně bezpočtukrát ztratila v halách restaurací a na toaletách, na ulici a u benzinových pump. Vždycky se dostala zpátky a z nějakého důvodu se jí říká Bobi. Proč? Nevím. Jak jinak by se jí taky mělo říkat.

"Můžete si zůstat hrát na břehu, děti," řekla paní Bergasová. "Už se na vás nemůžu dívat."

"Konečně," rozveselil jsem se. "Jestlipak je na světě něco hnusnějšího než společnost, kterou se obklopuješ?"

Opřela si mi znechuceně ruku o rameno.

"Vždyť jsou úplně neškodní," řekla. "Někdy mě rozesmějí. Budou muset brzy zemřít, když přijde konec všeho. Proč bych na ně nebyla hodná? Mám dost symfonických koncertů a módních přehlídek. Co jiného bych dělala?"

Moře zůstalo za námi, bledě modré, poseté purpurem západu slunce. Zlato a purpur, dvě stará, opotřebovaná slova. Její vlasy a temně rudé skvrny, plující po moři. V pavilónku bylo šero. Její ruka stále spočívala na mém rameni.

"Podívej se mi do očí," poprosil jsem a stiskl jí zápěstí.

"Vidím, vidím dobře," řekla. "Chceš se napít."

"Podívej se mi do očí," přikázal jsem jí znovu.

"Ne," řekla. "Ne, ne, ne."

Bergasův syn přišel do pavilónku neslyšnými kroky v botách s gumovou podrážkou. Pohlédl na nás lačnýma očima osmnáctiletého.

"Hele, máma," řekl zlým tónem. Zjistil, že Astrid Bergasová nesnáší, když ji Bergasův syn nazývá matkou. Od té doby říkal své maceše důsledně máma. Uměl to říci něžně, mazlivě, udiveně, překvapeně. Vycítil jsem, jaký z toho má požitek. To slovo pro něho bylo jako tělesný dotyk, přitisknutí ruky na nahou kůži. Astrid pomalu stáhla ruku z mého ramene.

Na mne se chlapec podíval zpupně a pozvedl černé obočí. Jednou jsem ho uhodil, stále si to pamatoval. Lačné oči osmnáctiletého.

Nikde není těžší být sami než ve velkém domě na venkově.

"Gong - gong," řekl. "Pojďte k večeři. Neslyšíte?"

Chvějivý hlas gongu se skutečně tiše nesl pavilónkem. Vzdychl jsem. Železná pěst mi bez milosti svírala srdce.

Uprostřed prostřeného stolu byly květiny ve stříbrné váze.

"Kyanovodík usmrtí ve zlomku vteřiny," prohlásil šachista. "Ochromí dýchací orgány nebo něco jiného. Četl jsem skvělou detektivku.

Vrah v ní rozlouskne ořech, vydlabe skořápku, až je co nejtenčí, naplní ji kyanovodíkem a otvor ucpe voskem. Jedna jediná osoba v celé společnosti má ve zvyku louskat ořechy mezi zuby. I na nočním stolku má ořechy."

"Nikdo nemá ořechy na nočním stolku," tvrdil černovlasý bratranec. "Nesmysl. Proč by někdo měl na nočním stolku ořechy?"

"Bylo by vzrušující, kdyby se někdo z nás z ničeho nic zkroutil v křečích na židli a klesl mrtev k zemi," řekl chlapec, který se pokládal za básníka. "Nikdo by se nesměl ničeho dotknout, vzali by nám otisky prstů a postupně by se odhalovala ta nejotřesnější spleť vášní a zločinu. Tajemství Bergasova rodu. To by se mělo napsat."

Chtěl se odlišovat a požádal k večeři o syrové mleté maso a sekanou cibuli. Z očí se mu koulely slzy. Neustále si přihýbal, aby mu sousta klouzala do krku.

"Copak by někdo z nás uměl louskat ořechy v zubech?" zeptal se naříkavě Bergasův syn. "Mami, proč nemáme ořechy?"

Třetí nýmand, který nabíjel malorážku a většinou nic neříkal, se náhle na židli zkroutil a pomalu klesl na podlahu. Značně drsně jsem ho kopl a on se s jekotem postavil.

"Pod stolem není utřený prach," řekl vyčítavě a oklepával si kalhoty. Měl cihlově zbarvenou kravatu a na vestě dvě řady knoflíků, byl ovšem velmi bohatý. Chodil často do klubů, jen aby se vyřádil. Jeho poručník mu koupil auto, zřejmě v naději, že si zláme vaz. Nesmí sám disponovat svým majetkem, než dosáhne třiceti let. Trochu rozumu jeho rodiče přece jen měli.

Astrid Bergasová vstala náhle od stolu a vyšla z místnosti.

"Nervy," řekl černovlasý bratranec. "Dlouhá sezóna, příliš mnoho bdění a alkoholu. Příliš mnoho šatů a vybírání klobouků. Příliš mnoho Helsink."

"Vždyť v Helsinkách nejsou než tři místa, kam se dá jít," stěžoval si třetí nýmand, který nikdy nedostal výprask a trpěl tím.

"Mluvil jste o nervech," řekl jsem. "Jak se to projevuje? Cukáním v obličeji? Poruchami v dolní části těla?"

Černovlasý bratranec byl na vteřinu zmatený. Maloval ženy se silnými boky a nepoměrně malou hlavou. Když se mu člověk podívá do očí, nepotřebuje Freuda, aby nalezl vysvětlení.

"Šla jsem si jen umýt ruce," řekla paní Bergasová a sedla si ke stolu.

"Nevím, co to mám s rukama. Musím si je neustále mýt."

Na stůl přinesli mísu s ovocem. Chlapci je hltali jako prasata.

"Zábrany," řekl mladý básník. Z koutků úst mu stékala šťáva z hrušky. Připadal si duchaplný.

Stál jsem na dvoře. Obloha byla velice světlá a měkká a na holých větvích stromů bylo uprostřed šera cosi bezbranného. Dům za mnou zářil jako vánoční stromeček. Ve všech oknech v obou poschodích hořela světla. Bergas měl ve zvyku procházet místnostmi poslední a zhasínat, když někdo nechal rozsvíceno. Byl velkorysý, ale tyto drobné nutkavé návyky prozrazovaly, proč zbohatl. Teď byl pryč a nýmandi se zplna hrdla bavili. V jeho přítomnosti se cítili rozpačitě, upravovali si kravaty, šeptali si mezi sebou a chichotali se jako školačky.

Svým způsobem jsem Astrid chápal. Byla už zralá žena, ale nikdy neprožila svobodné dětství. Její otec byl misijní kazatel, matka nervově chorá. Teď jako by neurčitě hledala něco, co nenávratně ztratila.

Drahokamy, kožichy, luxusní auto pro ni byly hračky, které jako malá nikdy neměla. Společnost nedospělých chlapců ji bavila, protože v dětství jí kamarády zakazovali, aby od nich nepochytila nic nepatřičného.

Zpočátku byla nejistá a překvapená, když viděla, že může všechno.

Teď bez skrupulí utrácela sebe i Bergasovy peníze. Ovládala Bergase jako jezdec slona, když mu sedí na krku a píchá ho bodcem za uši a do ohybů kolen. Bergas měl svou slabost, vášeň je slabost. Když to Astrid zjistila, stal se pro ni hračkou, které ubližovala a pak ji léčila vzácnými pohlazeními, jako dítě, které nevěří nejprve svým očím ani schopnostem, když si hraje se složitou mechanickou hračkou.

Velký dům za mnou svítil jako vánoční stromek. Holé větve stromů byly bezbranné proti světlému nebi. Chlapcovy holé nohy na mechu mezi sasankami. Nikdy, nikdy mi ten obraz nemůže vymizet z paměti.

A stejně nebyla šťastná. Měla neurčitý pocit, že ji někdo vodí za nos. Snad tohle všechno nebyl skutečný život. Stala se neklidnou.

Bývala nervózní. Plakala bez příčiny. Vyhledávala hádky. Ne, ne, děti ne. V tom ohledu s ní byl Bergas zajedno. Měl přece už syna z předchozího manželství. Paní Bergasová pečovala o sebe, nechala si narůst řasy, masírovat tělo.

Darmo o tom přemýšlet. Stejně to nic nevysvětluje.

Seznámili jsme se a ona ztratila půdu pod nohama. Byla velmi chladnokrevná, velmi nedotknutelná. Byla jako slaný pramen, který nikdy neuhasí žízeň toho, kdo jej pije, nýbrž ji činí ještě palčivější.

Pil jsem ze zrádného poháru, aniž bych věděl, co dělám. Kdy vlastně víme, co ve skutečnosti děláme?

Byl jsem zvyklý brát, co se mi nabízelo. Často jsem se přistihl při pocitu, že jsem jen na dovolené za frontou, nebo že mám rozkaz odejít následujícího dne na lyžích se svou patrolou, batoh ztěžklý výbušninami, přerušit železniční spojení. Na něco takového se nezapomíná lehce, když to člověk jednou zažil. Muž si zvykne brát, co se mu nabízí, a nemyslet na zítřek.

V prvních měsících práce v koncernu, když jsem si chodil pro nezvykle vysoký plat, spřádal jsem neurčité plány do budoucna. Dům někde daleko uprostřed velkých lesů, kde je ještě zvěř a kde se vyskytují medvědi, lesa tolik, že by mi jeho rozprodávání stačilo na živobytí do konce života, nerušená samota uprostřed ticha zasněžených lesů.

Dětinské, snad, když je člověk zvyklý žít jako já, ale ve skutečnosti jsem během těch prvních měsíců zaplatil část svých dluhů, šetřil jsem. Měl jsem dokonce konto v bance, ať to zní sebesměšněji.

Pak jsem ji spatřil a věděl jsem, že člověk marně utíká před svým údělem a že pro mne už nikdy nebude zítra. Takové věci se stávají, i když jsem nikdy nepomyslil, že bych se zlomil kvůli ženě. Nemohu zajisté tvrdit, že tohle všechno bylo pozoruhodně hluboké, krádež není nic hlubokého, ale pak přišlo něco malého, úplně malého a nepatrného. Špinavá dětská pěstička svírala dvě markové mince.

Jak se něco takového může stát? Jak se něco takového smí stát?

Sevřel jsem rukou holou větev a zahleděl se na nebe. Všechno ve mně se rozbilo na střepy, věděl jsem to. Nikdy už nebudu moci být takový jako dřív.

Země mi znejasněla pod nohama. Setmělo se. Osvětlený dům zářil za mnou. Seděl jsem zas na železné palubě začazené nákladní lodi uprostřed temného moře a vedle nás, docela blízko, klouzala obří loď, město osvětlené stovkami světelných skvrn, záře světel stoupala až ke hvězdám. Hudba mi zněla v uších skrz dunivé bušení strojů a loď klouzala okolo nás a stovky světelných skvrn mizely v dálce uprostřed temného moře. Cestoval jsem tehdy do Jižní Ameriky a nevěděl jsem, co mne čeká. Myslel jsem, že nikde nelze pocítit prázdnotu vesmíru tak pronikavě jako uprostřed temného oceánu.

Vyšla před dům. Její hrdlo bylo ve tmě bílé.

"Pojď dovnitř," pozvala mě. "Pojď si hrát. Na schovávanou."