Herbert George Wells
překlad: Jana Mertinová

STROJ ČASU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA III

“Minulý čtvrtek jsem některým z vás vyložil princip stroje času a ukázal jsem vám i skutečný stroj, jenž stál dosud nedokončený v mé laboratoři. Stojí tam opět, samozřejmě byl při cestě v čase trochu poškozen — jedna páka ze slonoviny je zlomená, mosazná příčka ohnutá, ale jinak je v pořádku. Domníval jsem se, že ho dokončím v pátek. Ale následující den jsem zjistil, že jedna niklová páčka je přesně o palec kratší, a musel jsem ji tedy opravit. Proto byl stroj dokončen až dnes ráno kolem desáté hodiny. Naposledy jsem ho celý zkontroloval, přitáhl jsem znovu všechny šrouby, přikápl jsem ještě olej na křemíkovou tyč a usedl jsem na sedadlo. Myslím si, že sebevrah, který namíří ústí svého revolveru přímo proti svému čelu, musí pociťovat tutéž zvědavost, co bude následovat, jako jsem prožíval já. Jednou rukou jsem uchopil páku, s jejíž pomocí se stroj uvádí do pohybu, druhou jsem pak položil na páku, kterou se stroj zastavuje. Zmáčkl jsem první a bezprostředně nato druhou. Měl jsem pocit, jako bych zavrávoral. Bylo to totéž, jako když se nám v noci zdá, že někam padáme. Rozhlédl jsem se kolem sebe a viděl jsem svoji laboratoř v naprosto stejném stavu jako předtím.

Stalo se něco?

Na okamžik se mi zdálo, že mě šálí smysly. Pak jsem si povšiml hodin. Před chvílí bylo deset hodin a jedna minuta, avšak teď bylo skoro půl čtvrté!

Nadechl jsem se, stiskl zuby a sevřel jsem oběma rukama páku, jíž se stroj uváděl do pohybu. Pocítil jsem prudký poryv zvířeného vzduchu. Laboratoř se pokryla mlhou, její obrysy potemněly.

Vtom vešla paní Watchettová a prošla směrem ke dveřím do zahrady. Zdálo se, že mě nevnímala. Myslím, že k tomu, aby přešla místnost, potřebovala asi tak minutu, ale mně se zdálo, že se kmitla pokojem jako střela. Zmáčkl jsem páku až do nejzazší polohy.

Rázem nastala noc, jako když zhasne lampa, a okamžitě bylo zítra. Již tak nezřetelná a temná laboratoř ztemněla ještě víc. Pak nastala zítřejší noc, a opět byl den a noc, rychle se střídající. V uších mi bzučelo, v hlavě jsem měl pojednou dokonalý zmatek.

Nedovedu, bohužel vylíčit jednotlivé dojmy při putování v čase. Je to velmi nepříjemné — jakýsi pocit prudkého, neovladatelného pohybu. Hrozně jsem se obával, že se v příštím okamžiku rozbiju na sto kusů. Zvýšil jsem rychlost a noc následovala za dnem jakoby mávnutím černého křídla. Zdálo se, že nejasné obrysy laboratoře už zmizely docela. Spatřil jsem, jak slunce poskakuje po obloze a celou ji přetančí za jedinou minutu. Každá tato minuta znamenala jeden den. Domníval jsem se, že laboratoř byla zničena a já jsem se ocitl pod širým nebem. Nabyl jsem nejasného dojmu, že se tu stavělo jakési lešení, ale ujížděl jsem příliš rychle, než abych mohl postřehnout jakýkoliv pohyb věcí kolem sebe. I ten nejpomalejší pohyb ve tmě byl pro mě jen nezřetelnou šmouhou. Prudké pulsování tmy a světla mi působilo ostrou bolest očí. V té mžikavé tmě jsem spatřil měsíc, jenž rychle couval i přibýval až k úplňku, a uvědomoval jsem (...)

(......)