Herbert George Wells
překlad: Jana Mertinová

STROJ ČASU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA IV

V následující chvíli jsme už stáli tváří v tvář — já a onen křehký tvor z budoucnosti. Došel až těsně ke mně a usmál se. Překvapilo mé, že neprojevuje sebemenší známku strachu. Pak se obrátil ke svým dvěma druhům, kteří ho následovali, a mluvil s nimi neznámou, ale velice lahodnou a libozvučné znějící řečí.

To už přicházeli i další neobyčejní tvorové a zanedlouho kolem mě vytvořili malý hlouček. Jeden z nich mě oslovil. Hlavou mi bleskla myšlenka, že můj hlas pro ně bude příliš drsný a hluboký. Proto jsem zavrtěl hlavou, ukázal jsem si na uši a znovu jsem zavrtěl hlavou. Tvor postoupil o krůček blíž ke mně a po malém zaváhání se dotkl mé ruky. Hned vzápětí jsem ucítil další drobné měkké dotyky na zádech a na ramenou. Tvorové se asi chtěli přesvědčit, že se jim nezdám, že skutečně existuji. V jejich konání nebylo nic děsivého. Naopak v sobě měli něco, co vzbuzovalo mou důvěru — půvab a eleganci i jistou dětskou nenucenost. Kromě toho vypadali tak křehce, že jsem měl pocit, že bych jich dokázal povalit třeba tucet jedním rázem jako kuželky. Pak jsem udělal prudký pohyb, abych je varoval, neboť jsem spatřil, jak jejich růžové ručky ohmatávají stroj času. Naštěstí jsem si včas uvědomil nebezpečí, které hrozilo, a natáhl jsem se ke stroji, abych odmontoval malé páčky, jež by mohly stroj uvést do pohybu. Schoval jsem si je do kapsy. Pák jsem se znovu otočil k těmto tvorům s přáním nějak se s nimi dorozumět.

Když jsem hleděl do jejich tváří zblízka, zjistil jsem, že jejich krása je stejně zvláštní jako půvab postaviček z míšeňského porcelánu. Jejich vlnité vlasy končily nad čelem i v týle. Na žádném z jejich obličejů jsem nenašel ani stopy po nějakých chloupcích a jejich uši byly pozoruhodně drobounké. Nad špičatými bradičkami čněla malá, jasně červená ústa s úzkými rty. Jejich oči byly veliké a hleděly mírně, a i když budu vypadat jako nafoukanec, musím přiznat, že jsem v nich s určitou nelibostí četl jistý nezájem, který jsem, upřímně řečeno, trochu očekával.

Nepodnikli sebemenší pokus se se mnou domluvit, jen kolem mě stáli, smáli se a povídali si svým měkkým, jakoby vrkavým tónem. Proto jsem musel začít rozhovor sám.

Ukázal jsem na stroj času a na sebe a pak jsem po chvilce uvažování, jak mám znázornit čas, ukázal na slunce. Vtom jedna zvlášť půvabná postavička v červenobíle kostkované tunice napodobila pohyb mé ruky a ohromila mě tím, že přitom vydávala i zvuk hromu.

Chvilku jsem zůstal na rozpacích, přestože smysl jejího počínání byl zcela jasný. Napadla mě udivující otázka: nejsou trochu vyšinutí? Stěží pochopíte, jak na mě tato myšlenka zapůsobila. Víte, že jsem vždycky předpokládal, že lidé z roku 802 000 a něco musí být daleko dokonalejší než my — ve vědě, v umění, prostě ve všem. Najednou mi jeden z nich položil otázku, která dokazovala, že je rozumově na stejné úrovni jako u nás pětileté dítě. Nebylo pochyb, že se mě ptá, zda jsem přišel v bouři a blesku ze slunce! Hypotézy, které jsem si vytvořil podle (...)

(......)