Herbert George Wells
překlad: Jana Mertinová

STROJ ČASU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA V

Zatímco jsem přemýšlel o tomto dokonalém vítězství člověka, na severovýchodě vyšel ze záplavy stříbrného světla žlutý okrouhlý měsíc. Světlé drobné postavy dole přestaly pobíhat. Kolem mě se nehlučně mihla sova a já jsem se zachvěl nočním chladem. Rozhodl jsem se, že sejdu dolů a najdu si místo ke spánku.

Hledal jsem budovu, kterou jsem už znal. Pak jsem zabloudil zrakem k soše bílé sfingy na bronzovém podstavci, která vystupovala stále zřetelněji, jak se rozléval svit vycházejícího měsíce. Videi jsem i bělokorou břízu naproti soše. Blízko za ní se černala houština rododendronových keřů, jež věnčila trávník. Znovu jsem se zahleděl tím směrem.

Moji radostnou náladu zkalila podivná pochybnost.

Ne, rozhodl jsem se v duchu, to nemůže být tentýž trávník!

Ale byl to on, neboť bledá tvář sfingy byla obrácena právě k němu.

Dovedete si představit, jak mi bylo, když jsem se o tom ujistil?

Nedovedete — neboť stroj času byl pryč!

S krutou jistotou jsem si uvědomil, že mi hrozí nebezpečí, že ztratím svůj věk a budu muset zůstat bez pomoci v tomto novém světě. Pouhé pomyšlení na něco takového mi působilo až fyzickou bolest. Cítil jsem, jak se mi svírá hrdlo a zastavuje dech. V následujícím okamžiku se mě zmocnil šílený strach a dlouhými kroky jsem pádil po úbočí dolů. Jednou jsem dokonce upadl a poranil se na obličeji. Neztrácel jsem však čas, nýbrž jsem utíkal dál, aniž jsem dbal na to, že mi po tvářích a po bradě stékají teplé kapky krve.

Při svém krkolomném běhu jsem sám sebe ujišťoval, že určitě jen odtáhli stroj o kousek dál a schovali ho někam do houští, aby jim nepřekážel. Nicméně jsem stále běžel ze všech sil. Celou tu dobu jsem však zároveň bezpečně věděl, že takové ujišťování je pošetilé; instinktivně jsem tušil, že stroj byl odstraněn z mého dosahu.

Dech se mi krátil. Byl jsem u konce sil.

Myslím si, že jsem vzdálenost od pahorku k trávníku, dobré dvě míle, urazil za deset minut. A přitom nejsem už žádný mladík!

Sám sebe jsem v duchu proklínal za svou pošetilou důvěřivost, s níž jsem stroj opustil. Bylo to však jen marné plýtvání silami.

Hlasitě jsem křičel, avšak nikdo se neozýval. Zdálo se, že v tomto světě ozářeném měsícem se nepohnul ani jeden živý tvor.

Když jsem dorazil k paloučku, uviděl jsem, že se moje nejhorší obavy naplnily. Po stroji nebylo nikde ani památky. Mrazilo mě a pokoušely se o mě mrákoty, jak jsem tak hleděl na prázdné prostranství před spletí křovin. Běhal jsem zuřivě dokola, jako by stroj mohl být někde ukryt, a pak jsem se náhle zastavil. Hrůzou jsem si málem rval vlasy. Nade mnou se tyčila na bronzovém podstavci sfinga, ve světle vycházejícího měsíce bílá a zářivá. Zdálo se mi, že se mému zděšení potměšile posmívá.

Kdybych si nebyl úplné jist tím, že toho ten malý nárůdek není fyzicky ani psychicky schopen, mohl jsem se utěšovat domněnkou, že stroj odtáhli pod nějaký přístřešek. O to víc mě děsilo pomyšlení na jakousi dosud netušenou sílu, která se postarala o to, aby můj vynález (...)

(......)