Herbert George Wells
překlad: Jana Mertinová

STROJ ČASU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA VI

Asi vám to bude připadat divné, ale uplynuly celé dva dny, než jsem se mohl věnovat dalšímu pátrání po záhadě, k níž jsem pravděpodobně našel správný klíč. Pociťoval jsem však před oněmi vybledlými tvory jakousi bázeň. Vypadali totiž jako vylouhovaní červi nebo jiné preparáty, uložené v lihu v zoologickém muzeu. Na dotek byli studení a vlhcí. Můj strach byl do značné míry podmíněn i sympatiemi vůči eloiům, jejichž odpor k morlokům jsem začínal plně chápat.

Příští noc jsem spal velmi neklidně. Patrně se začaly projevovat i moje zdravotní potíže. Trápily mě pochybnosti a nepokoj. Jednou nebo dvakrát jsem zakusil pocit nesmírné úzkosti, k němuž jsem však neměl reálný důvod.

Pamatuji se, jak jsem se tiše plížil do velké dvorany, kde v měsíčním svitu spali malí lidičkové — byla mezi nimi i Weena — a že jsem se uklidnil až v jejich blízkosti. Napadlo mě, že za několik dní měsíc projde poslední čtvrtí a noci budou temnější, a že by se tedy ti odporní podzemní tvorové, ty vybílené poloopice, ta chamraď, co nahradila původní obyvatele, mohli začít objevovat v hojnějším počtu. Po oba dny jsem se cítil stejně jako ten, kdo se vyhýbá neodvratné povinnosti. Byl jsem přesvědčen, že ke stroji času se dostanu jedině tak, že seberu odvahu a poodhalím roušku podzemního tajemství. Avšak nebyl jsem s to postavit se mu tváří v tvář. Kdybych tu měl aspoň jediného přítele, všechno by bývalo jiné. Ale byl jsem strašlivě sám! Bál jsem se pomyslet, že bych se měl spustit do temné studně.

Nevím, zda chápete mé pocity, ale necítil jsem se tam nikdy úplně bezpečný.

Možná právě můj neklid a nejistota mě při mých průzkumných výpravách poháněly stále dál. Když jsem se ubíral na jihozápad do míst, která se dnes nazývají Combe Wood, zpozoroval jsem v dáli, kde v devatenáctém století bývalo město Banstead, obrovskou zelenou budovu, která se velmi lišila od všech staveb, které jsem dosud spatřil. Byla větší než největší paláce nebo zříceniny, jež jsem kdy viděl. Její průčelí mělo orientální ráz — lesklo se a vyznačovalo se bledě zeleným namodralým odstínem jako jeden druh čínského porcelánu. Předpokládal jsem, že se tato budova stejně jako vzhledem liší i svým účelem, a proto jsem měl chuť ji důkladně prozkoumat. Den se však už chýlil ke konci, a protože jsem k tomuto místu dorazil až po dlouhém a únavném putování, rozhodl jsem se, že toto dobrodružství odložím na druhý den a vrátil jsem se ke své vlídné a půvabné Weeně.

Druhý den ráno jsem si však uvědomil, že jsem se včera vlastně nechal unést palácem ze zeleného porcelánu jen proto, že jsem se bál, že jsem hledal výmluvu, abych o den oddálil to, z čeho jsem měl hrozný strach. Tato myšlenka mě vedla k rozhodnutí, že bez dalšího otálení hned ráno sestoupím do jedné ze studní, která stála blízko zřícenin ze žuly a hliníku.

Malá Weena běžela za mnou. Tančila po mém boku až ke studni, ale když viděla, jak se nahýbám přes okraj a hledím dolů, zmocnilo se jí zvláštní zděšení.

‚Sbohem, moje malá (...)

(......)