Herbert George Wells
překlad: Jana Mertinová

STROJ ČASU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA VII

Připadalo mi, že jsem teď na tom mnohem hůř než dříve. Kromě nocí, během nichž mě trápila ztráta stroje času, jsem až dosud choval, naději, že se mi podaří utéct. Ale moje nové objevy tuto naději zhatily. Až dosud mě zde držela dětinská prostota malých lidiček a jakési neznámé síly, které jsem musel pochopit, abych nad nimi zvítězil. Avšak v ohavných vlastnostech morloků se mi zjevil zcela nový živel — něco nelidského a zlověstného. Instinktivně jsem tyto tvory nenáviděl. Byl jsem ve stejné situaci jako člověk, který spadne do jámy — obhlížel jsem si jámu a vymýšlel jsem způsob, jak se z ní dostat. Teď jsem se cítil jako zvíře v pasti, jehož nepřítel se musí každou chvíli objevit.

Možná vás překvapí, koho jsem teď považoval za svého nepřítele a koho jsem se bál. Byla to tma při novoluní. Na tuto myšlenku mě přivedla Weena několika zprvu nepochopitelnými poznámkami o “temných nocích”. Nebyl tak velký problém uhodnout, co mohou blížící se “temné noci” znamenat. Měsíce ubývalo; každou noc byla větší a větší tma. Do jisté míry jsem už dokázal pochopit příčinu strachu malých obyvatel Horního světa. Nejasně jsem tušil, jaká nečistá zvěrstva tropili morlokové za novoluní. Byl jsem si nyní téměř jist, že i moje druhá hypotéza je zcela pochybená. Obyvatelé Horního světa kdysi možná byli privilegovanou aristokracií a morlokové jejich sluhy, ale tento stav již dávno pominul. Oba druhy, potomci lidí, upadaly nebo dokonce již upadly do úplně nových vzájemných vztahů. Morlokové, jako kdysi králové z karolínské dynastie, pod zemí nakonec přestali být schopni žít na sluncem ozářeném zemském povrchu. Soudil jsem, že morlokové zhotovovali pro eloie oblečení a zabezpečovali jejich potřeby, na které byli zvyklí, snad na základě svého někdejšího zvyku sloužit. Konali to tak bezmyšlenkovitě, jako stojící kůň hrabe nohou, jako se lovec baví zabíjením zvířat, prostě protože v jejich podvědomí existoval odedávna zakořeněný podobný zvyk.

Bylo však jasné, že starý pořádek již doznal značných trhlin. Bohyně spravedlivé odplaty Nemesis se hlásila o slovo.

Odjakživa, po tisíce generací, vystrkoval člověk svého bližního z blahobytu a sluneční záře. A teď se ten bližní vracel — jenže jiný. Eloiové byli nuceni se znovu naučit dávno zapomenutým věcem. Opět na ně dolehl strach.

Pojednou se mi v mysli vynořila vzpomínka na maso, které jsem viděl v podsvětí. Bylo zvláštní, že jsem si na to vzpomněl: nebyl to výsledek logického uvažování, ale jako by mi tu otázku něco našeptávalo. Snažil jsem si vzpomenout, jaký tvar to maso mělo. Zmocnil se mě neurčitý, avšak neodbytný pocit čehosi známého, ale nedovedl jsem v té chvíli určit, co to bylo.

Přestože i mě ovládal stejný bezmocný děs jako malé lidičky, byl jsem přece jen z jiného těsta než oni. Přišel jsem z naší doby, která byla obdobím největšího rozkvětu lidského pokolení, jež není ochromeno strachem a zbavilo se hrůzy z neznáma. Chtěl jsem se alespoň bránit. Bez otálení jsem se rozhodl, že si (...)

(......)