Herbert George Wells
překlad: Jana Mertinová

STROJ ČASU
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA VIII

Když jsme se za poledne přiblížili k paláci ze zeleného porcelánu, zjistil jsem, že je zcela opuštěný a v rozvalinách. V oknech zbyly jen úlomky skel, ze zrezivělých kovových dveřních rámů oprýskal lak. Palác se pyšně vypínal na travnaté louce. Byl jsem překvapen, že se za ním rozkládá veliká zátoka nebo záliv tam, kde podle mých vzpomínek určitě býval Wandsworth a Battersea. Přemítal jsem, i když nijak dopodrobna, co asi vzniklo z mořských živočichů.

Po malé zkoušce jsem zjistil, že palác je opravdu z porcelánu. Přes celé průčelí se táhl nápis z neznámého písma. Dostal jsem pošetilý nápad, že by mi ho snad mohla přečíst Weena. Záhy jsem zjistil, že ji nikdy ani ve snu nenapadlo, že by existovalo něco jako psaní. Weena mi vždycky připadala daleko rozumnější, než ve skutečnosti byla.

Veliké rozbité dveře byly otevřené dokořán. Za nimi jsme našli místo klasického nádvoří dlouhou galerii, do níž proudilo četnými okny světlo. Na první pohled mi to připomínalo muzeum. Cihlová podlaha byla pokrytá silnou vrstvou prachu, a pod tímto šedým příkrovem se ztrácelo pozoruhodné množství různých předmětů. Připadal jsem si cizí a ztracený uprostřed toho sálu. Spatřil jsem dolní část obrovské kostry. Podle tvaru končetin jsem poznal, že jde pravděpodobně o vymřelého tvora z rodu megaterií. Lebka a ostatní kosti se válely v hustém prachu na zemi. Na místech, kam pršelo dírou ve střeše, byly na kostech vyhloubeny jamky. O něco dále stála obrovská kostra brontosaura. To potvrdilo můj předpoklad, že jsem se ocitl v muzeu. Po stranách jsem objevil jakési přihrádky nebo police. Když jsem setřel silnou vrstvu prachu, zjistil jsem, že jsou to staré zasklené vitríny známé z naší doby. Protože jejich obsah zůstal v poměrně zachovalém stavu, usoudil jsem, že asi byly neprodyšně uzavřené.

Určitě jsme museli stát uprostřed zřícenin budoucího South Kensingtonu. Pravděpodobně jsme se nacházeli v paleontologickém oddělení, kde byly uloženy nádherné exponáty vykopávek a zkamenělin. Nevyhnutelný rozklad, který ztratil vyhynutím některých bakterií a plísní devadesát devět procent své účinnosti, začal na všech shromážděných pokladech opět hlodat, sice pomalu, ale jistě. Tu i onde jsem našel mezi vzácnými zkamenělinami, rozbitými na úlomky, i stopy malého nárůdku. Na několika místech nestály vitríny na svých místech — to patrně zapracovali morlokové.

Všude panovalo hluboké ticho. Hustý prach tlumil zvuk našich kroků. Weena si hrála s mořským ježkem, jehož spouštěla po šikmém skle vitríny. Když jsem se teď začal rozhlížet, přišla ke mně, vzala mě tiše za ruku a stanula těsně po mém boku.

Byl jsem zpočátku tak udivený tímto svatostánkem ducha, že mě ani nenapadlo, jaké možnosti mi poskytuje. I moje myšlenky na stroj času ustoupily poněkud do pozadí.

Podle mohutnosti stavby se dalo předpokládat, že tento palác v sobě skrývá daleko víc věcí než jen paleontologické muzeum. Možná že zde byly i síně s historickými exponáty, snad dokonce i knihovna. Za (...)

(......)