Herbert George Wells

LÁSKA A PAN LEWISHAM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Pan Lewisham trvá na svém

Ethel Hendersonová seděla u stroje pod oknem páně Lagunový pracovny a hleděla nepřítomně do šedomodrých stínů listopadového soumraku. Tváře měla bílé, oční víčka zrudlá od nedávného pláče, ruce jí nehybně spočívaly v klíně. Pan Laguně za sebou právě práskl dveřmi.

„Božínku nebeskej!“ pronesla. „Nejradši bych si lehla a umřela. Aspoň bych měla ode všeho pokoj.“

Pak se uklidnila. „Co jsem komu udělala?“ vedla dál svůj monolog, „že mě pámbu takhle trestá!“

Na pohled rozhodně nevypadala jako oběť nelítostného osudu, protože to byla nesporně moc pěkná holka. Hezky tvarovanou hlavičku rámovaly černé kučery, obočí nad oříškovýma očima se rýsovalo čistě a temně, rty měla jemně vykroužené, ústa nebyla tak malá, aby nemohla být výrazná, bradička byla drobná a šíje bílá, plná, pěkně klenutá. O jejím nose se netřeba šířit – plnil svůj účel. Byla nevysoké postavy, spíše statné než křehké, a měla na sobě šaty z příjemné zlatavě hnědé látky a ladného střihu s bohatými rukávy oněch estétských dob. A tady seděla u svého psacího stroje a vzdychala, že by nejradši umřela, a uvažovala, co komu udělala.

Stěny místnosti vyplňovaly police s knihami, mezi nimiž vynikala dlouhá řada hloupě okázalých svazků, Lagunova „díla“ – nemohoucí, rozvláčné epigonské filozofování, které tvořilo náplň jeho života. Z říms shlížely busty Platona, Sokrata a Newtona. Ethel seděla zády k myslitelovu psacímu stolu se zeleně stíněnou elektrickou lampou, zavalenému korekturami a výtisky Hesperu, „listu pro duše pochybující“, který s její pomocí redigoval, vydával, sestavoval, psal a (to už bez její pomoci) platil a četl. Vztekle odhozené pero, zapíchnuté hrotem v pijákové podložce, se dosud zachvívalo. Odhodil je pan Laguně.

Malér včerejšího večera ho mocně rozrušil, a než se vzdálil, dával svým citům zas a znovu průchod dramatickými výlevy. Jeho životní dílo prý tu leží v troskách; přece musela vědět, že Chaffery je podvodník. Že to věděla? Mlčela. „Po tom, co všecko pro ni udělal –“

Přerušila ho naříkavým „já vím, já vím.“

Laguně však nemilosrdně dál vedl svou, že ho zradila, a co horšího – že ho zesměšnila. Co jeho „práce“ v southkensingtonské laboratoři – jak by se k ní mohl vrátit? Kde by k tomu našel odvahu? Když ho vlastní sekretářka obětuje podvodnickým čachrům svého otčíma? „Taková blamáž!“

Gestikulující ruce se míhaly, šedé zornice plály rozhořčením, pisklavý hlásek jevil dar výřečnosti.

„Kdyby vás nebalamutil on, udělal by to někdo jiný,“ zněla Ethelina tichá a nedostatečná obrana, hledač okultních jevů ji ale nezaslechl.

Nebylo to sice tak zlé jako výpověď, ale rozhodně to trvalo déle. A doma na ni čeká mrzutý Chaffery a bude ji zase hubovat, že nestopila tu gumovou rukavici. Nemá právo jí nic vyčítat, to v žádném případě nemá, ale v rozhořčení každý hned strhne váhy spravedlnosti na svou stranu. Nemá smysl upozorňovat, že kdokoli se mohl kouknout na stůl – vůbec to nemá smysl.

Vedle oněch výmluvných trosek pera stály malé (...)

(......)