Herbert George Wells

LÁSKA A PAN LEWISHAM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Báječný objev

K povinnostem pana Lewishama také náleželo doprovodit internátní žáky v neděli dvakrát do kostela. Chlapci sedávali na ochozu nad kruchtou, čelem k varhanám a v pravém úhlu k shromážděným věřícím. Bylo to nápadné místo, připadával si tam trapně, takhle všem na očích, leda když výjimečně podlehl marnivosti a začal si představovat, jak si všichni ti lidé dole říkají, že jeho čelo odpovídá všem jeho diplomům. Poslední dobou se v myšlenkách hodně zaobíral svými diplomy a svým čelem, na rozdíl od poctivého, zdravím kvetoucího obličeje pod ním. (Upřímně řečeno, jeho čelo ničím zvláštním nevynikalo.) Málokdy zabloudil očima do chrámové lodi jelikož předpokládal, že by v tom případě musel čelit na sebe upřenému kolektivnímu pohledu věřících. Proto také tenkrát dopoledne zjistil až při litanii, že lavice Frobisherových zeje prázdnotou.

Zato v podvečer Frobisherovi a jejich příbuzná přecházeli napříč náměstím, pravě když šňůra Lewishamových svěřenců pochodovala podél jeho západního okraje. Příbuzná si vykračovala v pestrých nových šatech, jako by už byly velikonoce a její tvář, zarámovaná tmavými vlasy, na něho podivuhodně zapůsobila svou svěžestí i pocitem důvěrně známého. Podívala se na něho úplné klidně! Cítil se hrozně hloupě a už chtěl dělat, že svou novou známou nevidí. Pak zaváhal a strhl si čapku z hlavy, jako by zdravil paní Frobisherovou. Ani jedna ani druhá jeho pozdrav neopětovala, což bylo možná trochu divné. Nato malý Siddons upustil zpěvník, sehnul se pro něj a pan Lewisham přes něho div neupadl… Vcházel do kostela v rozpoložení blízkém černočernému zoufalství.

Brzy se mu ale dostalo jisté útěchy. Jak si sedala, rozhodně vzhlédla k ochozu a když si později poklekl k modlitbě, zamžoural mezi prsty a viděl, že znovu vzhlédla. Určitě se mu neposmívá.

Tenkrát byly pro pana Lewishama ještě značné prostory jeho duše neznámou pevninou. Tak například žil v přesvědčení, že je stále stejný inteligentní lidský tvor, zatímco stačil jistý podnět a byl z něho rázem nikoli už rozumný a ukázněný, ale výhradně citový člověk s živou fantazií. Třeba hudba ho dokázala takhle unést a zvlášť pak působivý souzvuk mnoha hlasů ho strhával z kteréhokoli duševního rozpoložení k pěkně bouřlivé emocionalitě. A večerní bohoslužby ve whortleyském kostele – při večerních bohoslužbách se nosily rochety – jejich liturgický zpěv a hudba, matný jas, vrhaný plameny mnoha svíček, jednota početného shromáždění dole, jak všichni naráz klekali, vstávali, hromově odpovídali, ho bezpečně uváděly ve vytržení. Inspirovaly ho, chcete-li, a měnily prózu jeho života v poezii. A náhoda, přispěchavší na pomoc matce přírodě, našeptávala mu teď přesně to pravé do ucha zvlášť vnímavého.

Druhá nábožná píseň, jednoduchá a oblíbená, pojednávala o víře, naději a milosrdenství, a každá její strofa končila slovem „láska“. Představte si ji, táhlou a přerývanou –

Víra přejde ve… prozření, na… děje se v ro… zkoš změní, v rá… ji lá… ská rozplamení, proto dej nám lá… (...)

(......)