Herbert George Wells

LÁSKA A PAN LEWISHAM
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Vítězný konec

Ten večer kolem sedmé, když seděl u toaletního stolku, vyhrazeného na jeho „psaní“, vešla Ethel s novým košem na papír, který mu koupila. Z okna jejich pokoje se otvíral – na to, že to bylo londýnské okno – výhled do daleka, na dlouhé úbočí střech svažujících se k nádraží, na prostorné modré nebe, vytrácející se nahoře do potemnělého zenitu a dole do zamžené pulsující tajemné změti střech a komínů, v níž naskakovala světla semaforů a obláčky páry, klouzaly řetězy vagónů s ozářenými okny a matně se rýsovaly čáry ulic. Ukázala mu košík, postavila ho vedle něj a pak jí padl zrak na žlutý dokument, který držel. „Copak to máš?“

Podal jí ho. „Teď mi to přišlo do ruky. Byla tím vystlaná ta žlutá krabice. Míval jsem to kdysi ve Whortley.“

Vzala si ho a viděla, že je to nějaký časový plán. Byl nadepsaný SCHÉMA, okraje se hemžily poznámkami a všechna data byla jakoby narychlo přepsána.

„Jak ten papír zežloutl!“ prohodila.

Zrovna tohle říkat nemusela, pomyslel si. Zadíval se na tu listinu a najednou ho zaplavila vlna dojetí. Chvíli bylo ticho. Uvědomil si, že mu položila ruku na rameno, že se nad ním sklání. „Milý můj,“ zašeptala hlasem výrazně změněného témbru. Věděl, že se pokouší něco říct a těžko shledává slova.

„Ano?“ prohodil.

„Nejsi smutný?“

„Proč bych byl smutný?“

„Kvůli tomuhle.“

„Ne!“

„Ani – ani trochu ti to není líto?“

„Ne – není mi to líto.“

„Nerozumím ti. Tolik jsi toho tu –“

„Jsem rád,“ prohlásil. „Rád.“

„Ale – ty starosti – peníze – všechno – a tvoje práce?“

„Ano,“ řekl, „právě kvůli tomu.“

Pozorovala ho nejistě. Vzhlédl k ní a ona hledala odpověď v jeho očích. Objal ji a za okamžik se skoro jakoby z roztržitosti podvolila jeho tlaku, sehnula se a políbila ho.

„Řeší to situaci,“ řekl a přitiskl ji k sobě. „Spojuje nás to. Nechápeš? Dřív… Ale teď je to jinak.Tohle patří nám oběma. Bude tu cosi… Je to ten spojovací článek, který jsme potřebovali. Sblíží nás, stmelí dohromady. To teď bude náš život. Tohle teď bude moje práce. To ostatní…“ Čelil pravdě. „To byla jen domýšlivost.“

Přesto jí na tváři ještě utkvíval stín nejistoty a tesknoty. Potom se odhodlala. „Milý můj,“ řekla.

„Ano?“

Svraštila čelo. „Ne! Neumím to povědět.“ Mezitím se mu už usadila na klíně.

Políbil jí ruku, ale ona se dál tvářila vážně a vyhlížela do soumraku. „Vím, že jsem hloupá,“ doznala. „Něco ti říkám a něco jiného cítím.“

Dával jí čas, aby se rozpovídala. „Je to marné,“ řekla.

Pochopil, že břemeno slovního vyjádření spočívá na něm. Ani pro něho to ale nebylo lehké. „Asi ti rozumím,“ řekl a potýkal se s nepostižitelným. Ticho se zdálo dlouhé, ne však hluché. Přenesla se do prozaické reality. Vyprostila se mu z objetí.

„Jestli nepřijdu dolů, začne maminka chystat večeři…“ Ve dveřích se zastavila a obrátila k němu podvečerní tvář. Chvíli se upřeně pozorovali. Neviděla z něho víc než šerou siluetu. Impulsivně rozpřáhl náruč…

Když zezdola zaslechl kroky, vymanila se mu a odběhla. Slyšel, jak volá: „Mami! Nech tu večeři! (...)

(......)