Herbert George Wells

LIDÉ JAKO BOZI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA TŘETÍ
KRÁSNÍ LIDÉ

Oheň se zřejmě nešířil. Kouř, který z domku vycházel, byl teď mnohem slabší, než když si ho pan Barnstaple poprvé všiml. Když se přiblížili, objevili mezi roztříštěným zdivem množství zkroucených kousků lesklého kovu a střepin skla. Nápadně se to podobalo výbuchu vědecké aparatury. Pak téměř současně si celá skupinka všimla mrtvoly, která ležela na travnaté stráni za troskami. Bylo to tělo muže v nejlepších letech, nahé až na dva náramky, náhrdelník a opasek, a z úst a nosu mu proudila krev. Pan Barnstaple s jakousi posvátnou bázní poklekl u ležícího těla a zjistil, že srdce už nebije. Nikdy předtím tak krásný obličej a tělo nespatřil.

„Mrtev,“ zašeptal.

„Podívejte!“ vykřikl pronikavě muž s monoklem. „Ještě jeden!“

Ukazoval prstem na něco, co panu Barnstaplovi zakrýval kus zdi. Pan Barnstaple musel vstát a přelézt hromadu sutin, než spatřil druhý nález. Byla to štíhlá dívka, stejně málo oblečená jako onen muž. Zřejmě ji něco s obrovskou prudkostí mrštilo o zeď a okamžitě ji to zabilo. Obličej zůstal zcela neporušený, ačkoliv měla vzadu proraženou lebku; dokonalá ústa a šedozelené oči byly pootevřené a dívka měla výraz někoho, kdo ještě stále přemýšlí o nějakém obtížném, ale zajímavém problému. Nevypadala vůbec jako mrtvá, jenom nevšímavě. V jedné ruce ještě stále držela nějaký měděný nástroj se skleněným držadlem. Druhá ruka ležela natažená a ochablá.

Několik vteřin nikdo nepromluvil. Jako by se báli přerušit pochod jejích myšlenek.

Pak zaslechl pan Barnstaple za sebou velmi tichý hlas pána, který vypadal na duchovního: „Jakou má dokonalou postavu!“

„Připouštím, že jsem se mýlil,“ řekl pan Burleigh rozvážně. „Mýlil jsem se… To nejsou pozemští lidé. Jasně. A tudíž nejsme na Zemi. Nedovedu si představit, co se stalo, ani kde jsme. Nikdy jsem neváhal odvolat svůj názor, když jsem se setkal s dostatečnými důkazy. Svět, v kterém se nacházíme, není náš svět. Je to něco –“

Odmlčel se. „Je to skutečně něco nádherného.“

„A společnost z Windsdoru,“ řekl pan Catskill bez jakékoli patrné stopy lítosti, „musí obědvat bez nás.“

„Ale pak,“ řekl pán, který vypadal na duchovního, „v jakém světě jsme se to octli a jak jsme se sem dostali?“

„V tomto bodě,“ řekl pan Burleigh jemně, „se ptáte na něco, co naprosto přesahuje mé ubohé hadačské schopnosti. Jsme v nějakém světě, který se podivuhodně podobá našemu světu a podivuhodně se mu nepodobá. Musí být v nějakém vztahu k našemu světu, nebo bychom zde nemohli být. Ale v jakém může být vztahu, to je pro mne, přiznávám, beznadějná záhada. Možná že se nacházíme v nějaké jiné prostorové dimenzi, než jaké známe. Ale moje ubohá hlava se mi motá při pomyšlení na tyhle dimenze. Jsem – jsem zmaten – zmaten.“

„Einstein,“ prohodil výstižně a se zřejmým sebeuspokojením pán s monoklem.

„Přesně tak!“ řekl pan Burleigh. „Einstein by nám to mohl vysvětlit. Nebo by se mohl pokusit o objasnění milý starý Haldane a zamotat nás do toho svého sádelnatého hegelianismu. Ale já nejsem (...)

(......)