Herbert George Wells
překlad: Jana Mertinová

OSTROV DOKTORA MOREAUA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXI
Zdivočení zvířecích lidí

Tak jsem se stal jedním ze zvířecích lidí na ostrově doktora Moreaua.

Když jsem se probudil, byla kolem už tma. Bolela mě ruka. Posadil jsem se. Zpočátku jsem nemohl pochopit, kde jsem se to ocitl. Pak jsem viděl, že zátarasy z větví zmizely a vstup do chatrče je opět volný. Revolver jsem dosud držel v ruce.

Slyšel jsem, jak blízko mě chrápe jakási schoulená postava. Zadržel jsem dech a pokoušel jsem se zjistit, kdo to je. Tvor se začal probouzet. Pak se mé ruky dotklo cosi měkkého, teplého a vlhkého.

Prudce jsem ucukl. Chtěl jsem vykřiknout hrůzou, ale hlas mi uvízl v hrdle. Pak jsem si uvědomil, co se vlastně stalo, a pevněji jsem stiskl revolver.

„Kdo je tu?“ zašeptal jsem chraptivě a nespouštěl ruku z pistole.

„Já, Pane.“

„Kdo jsi?“

„Říkají, že už není žádný Pán. Ale já vím své. Nesl jsem těla mrtvých do moře, Pane, který jsi kdysi chodil s pláčem do moře. Tys je zabil. Jsem tvůj otrok, Pane.“

„Jsi jeden z těch, co byli se mnou na pobřeží?“ zeptal jsem se.

„Ano, Pane.“

Byl to zřejmě velice důvěryhodný tvor, jinak by na mě mohl zaútočit ve spánku.

„Dobrá,“ pronesl jsem a natáhl jsem ruku k dalšímu něžnému olíznutí. Začal jsem chápat, co znamená jeho přítomnost, a pocítil jsem nový příliv odvahy.

„Kde jsou ostatní?“

„Zbláznili se. Jsou to šílenci,“ zašeptal psí muž. „Pořád spolu venku mluví. Říkají, že Pán je mrtev, i druhý s bičem je mrtvý. Ten, co šel do more, je jako my. Není tu už žádný Pán ani bič ani Dům bolesti. To všechno skončilo. Milujeme Zákon a budeme ho zachovávat, ale není tu už bolest, není tu Pán a není bič. Už nikdy víc. To tvrdí. Jenže já vím své, Pane.“

Potmě jsem nahmatal jeho hlavu a pohladil ho.

„To je dobře,“ pochválil jsem ho.

„Vy je všechny zabijete,“ řekl psí muž.

„Ano, brzy,“ přikývl jsem. „Všechny je zabiju, ovšem nejdřív musí uplynout několik dní a stát se několik věcí. Všichni musí zemřít, všichni kromě těch, které budeš chtít ušetřit.“

„Co si Pán přeje zabít, to zabije,“ prohlásil psí muž a v jeho hlase zaznělo uspokojení.

„Jejich hříchy možná porostou,“ prohlásil jsem. „Nech je žít v jejich pošetilosti, dokud nepřijde pravý čas. Neříkej jim, že jsem Pán.“

„Pánova vůle je svatá,“ odpověděl psí muž, veden přirozenou psí oddaností.

„Jeden už zhřešil,“ pokračoval jsem. „Toho zabiju, jakmile se s ním setkám. Řeknu-li ti – to je on, okamžitě se na něj vrhneš. A nyní půjdu k ostatním mužům a ženám.“

Odcházející psí muž na chvíli zahradil svým tělem východ z chatrče. Následoval jsem ho. Stál jsem přibližně na témž místě jako Moreau se svými honícími psy, než mě tehdy začal pronásledovat. Ale teď byla noc a roklina, která ve mně vzbuzovala úzkost, byla ponořená do tmy. Místo zelené stráně ozářené sluncem jsem viděl rudý odlesk ohně, kolem něhož se pohybovaly schýlené bizarní postavy. Dál rostl les hustý jako černý násep, nahoře ozdobený černým krajkovím horních větví. Nad okrajem rokle právě vycházel měsíc a pres jeho tvář se jako jizva klikatil proužek (...)

(......)