Herbert George Wells
překlad: Jana Mertinová

OSTROV DOKTORA MOREAUA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI
 Hrdlořezové námořníci

Když obyvatelé ostrova viděli moji bezmocnost, nakonec se nade mnou přece jen slitovali. Jejich člun plul velmi zvolna východním směrem k ostrovu. Náhle jsem s ulehčením spatřil, že se otáčí a vrací se ke mně. Byl téměř přetížený nákladem. Spatřil jsem, že Montgomeryho bělovlasý, ramenatý společník se tísní na zádi lodi mezi několika psy a dalšími zavazadly. Ten člověk na mě upřeně hleděl, ale nepromluvil ani slovo a vůbec se nepohnul. Netvor s černými vlasy, který seděl blízko pumy, mě rovněž bedlivě pozoroval. Kromě nich byli ve člunu ještě tři muži, připomínající zvířata. Psi na ně divoce vrčeli. Montgomery řídil loďku ke mně. Když se člun přiblížil, vstal, zachytil uříznuté lano a přivázal ho ke kormidlu, aby mě vzal do vleku – v jejich člunu už nebylo místo.

Mezitím mě přešel strach a zoufalství a na jeho pozdrav jsem odpověděl dost vesele. Oznámil jsem mu, že člun se téměř potápí, kolik je v něm vody, a on mi podal vědro. Jakmile se lano mezi čluny napjalo, padl jsem naznak. Dost dlouho jsem pak pilně vyléval vodu.

Když jsem se zbavil této přítěže – voda se dovnitř jen nabrala, jinak byla loďka úplně neporušená –, měl jsem dost času na to, abych si mohl lépe prohlédnout lidi ve velkém člunu.

Bělovlasý muž na mě třeštil oči a mně se nyní zdálo, že je zmaten. Kdykoliv se naše zraky setkaly, uhnul pohledem dolů k psovi, který mu seděl mezi koleny. Jak jsem řekl, byl to statný, rozložitý muž s vysokým čelem a ostře řezanými rysy. Kůže nad očními víčky však tvořila váčky, jak tomu často bývá v pokročilejším věku. Mohutné čelisti dávaly tušit výbojnou odhodlanost. Mluvil s Montgomerym tak hlubokým hlasem, že jsem mu nerozuměl. Moje oči občas zabloudily i k dalším třem členům posádky. Byli to velmi podivní lidé. Viděl jsem jen jejich tváře – ale bylo v nich cosi, co bezděčně probouzelo můj odpor. Důkladně jsem si je prohlížel, nicméně svého dojmu jsem se nemohl zbavit, i když nevím, co ho způsobilo. Soudě podle hnědé pleti to snad byli nějací domorodci, ale nohy až ke konečkům prstů měli obalené jakousi tenkou, špinavě bílou látkou. Podobně ovinuté lidi jsem dosud nikdy neviděl, snad jen ženy v Orientu. Na hlavách měli podivné turbany. Pod nimi vykukovaly jejich trpasličí obličeje s vyčnívající dolní čelistí a jasnýma očima. Jejich slabé černé vlasy připomínaly koňské hřívy. I vsedě vypadali, že mají neobyčejně vysokou postavu, větší než kterákoliv jiná rasa. Bělovlasý muž, který mohl být podle mého odhadu vysoký asi šest stop, seděl tak, že vypadal o hlavu menší než nejmenší z těch tří.

Později jsem zjistil, že nikdo z nich není větší než já, měli jen abnormálně dlouhý trup a podivně bočité stehenní kosti. Každopádně to byla mimořádně nevzhledná společnost. Nad jejich hlavami na mě zpod přední plachty zíral černý muž, jehož oči ve tmě světélkovaly.

Když jsem si je všechny udiveně prohlížel a naše zraky se náhodně setkaly, odvraceli pohled a sledovali mě jen po očku. Napadlo mě, že jsem jim asi na (...)

(......)