Herbert George Wells
překlad: Jana Mertinová

OSTROV DOKTORA MOREAUA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII
Řev pumy

Montgomery svým příchodem přetrhl divokou směsici mých domněnek a podezření. Jeho bizarní sluha, který ho následoval, nesl na podnosu chléb, nějakou zeleninu a další potraviny, láhev whisky se třemi skleničkami a příbory. Pokradmu jsem toho zvláštního tvora pozoroval a zjistil jsem, že ani on ze mě nespouští své podivuhodné těkavé oči. Montgomery mi oznámil, že budeme stolovat společné, avšak doktor Moreau je teď příliš zaměstnán přípravami na jakousi práci.

„Moreau?“ řekl jsem. „To jméno znám!“

„Aby vás čert vzal!“ zaklel. „Že já hlupák jsem nebyl opatrnější. Mohlo mě to napadnout! Ale to nevadí, alespoň už začínáte něco tušit. Dáte si whisky?“

„Ne, jsem abstinent.“

„To vám závidím. Jenže pro mě je už pozdě bycha honit. Právě ten zpropadený alkohol mě přivedl až sem. Alkohol je mlhavá noc. Když mi tehdy Moreau nabídl, abych jel s ním, myslel jsem, jaké jsem udělal štěstí. Je to divné…“

„Montgomery,“ přerušil jsem ho, když sluha zavřel venkovní dveře, „proč má ten člověk špičaté uši?“

„Sakra!“ vyhrkl. Podíval se na mě s plnými ústy a pak nechápavě opakoval. „Špičaté uši?“

„Ano, jsou špičaté,“ snažil jsem se ze všech sil zachovat klid, i když se mi hlas chvěl vzrušením. „Na koncích porostlé hustou tmavou srstí.“

Montgomery si nalil whisky se sodou.

„Já jsem si myslel, že se to pod vlasy schová!“

„Všiml jsem si toho, když se ke mně sklonil, aby položil na stůl kávu, kterou jste mi poslal. A jeho oči ve tmě světélkují!“

Mezitím se Montgomery vzpamatoval z překvapení, jež jsem mu svou otázkou způsobil.

„Vidíte, já jsem si hned říkal,“ začal zeširoka svou šišlavou výslovností, „že má něco s ušima. Pořád si je schovává… Jak vlastně vypadají?“

Jeho chování mě přesvědčilo, že svou nevědomost pouze předstírá. A přece jsem mu nemohl do očí říct, že vím, jaký je lhář.

„Špičaté,“ odpověděl jsem mu. „Malé, porostlé chlupy nebo spíš srstí. Je to ten nejzvláštnější tvor, jakého jsem kdy potkal.“

Ze dvora za našimi zády se ozval pronikavý zoufalý řev trýzněného zvířete. Podle všeho to musela být puma. Viděl jsem, jak sebou Montgomery trhl.

„Kde jste k němu přišel?“ naléhal jsem dál.

„V San Francisku… Je to odporný chlap, to uznávám. Úplný blb. Nemůže si vzpomenout, odkud je. Ale já jsem si už na něj zvykl. A on ke mně přilnul. Jaký na vás dělá dojem?“

„Není přirozený,“ odpověděl jsem. „Má v sobě cosi… Nemyslete si, že jsem podivín, ale mám takový divný, svíravý pocit, když se ke mně přiblíží. Je v něm něco ďábelského.“

Montgomery během mé řeči přestal jíst.

„To je k smíchu!“ řekl. (...)

(......)