Herbert George Wells
překlad: František Gel, Vladimír Svoboda

VÁLKA SVĚTŮ
a jiné příběhy z neskutečna
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

3

DNY UVĚZNĚNÍ

Druhý marťanský bojový stroj, který k našemu domu dorazil, nás zahnal od naší špehýrky zpět do přípravny, lekli jsme se totiž, že by nás Marťan z výšky, z níž prostor střežil, i přes naši bariéru mohl spatřit. Později jsme sice přestali považovat jejich zrak za tak nebezpečný, neboť v oslepivé sluneční záři tam venku se náš úkryt musel oku zdát neproniknutelně černý, avšak zprvu jsme se při pouhém náznaku, že se Marťané blíží, s bušícím srdcem stahovali dozadu do umývárničky. Jakkoli děsivé však bylo nebezpečí, jež nám hrozilo, ani jeden, ani druhý jsme neodolali dráždivému pokušení vyhlédnout ven za každou cenu. S jistým údivem si nyní vybavuji, že navzdory neskonalému děsu z vyhladovění anebo smrti ještě strašnější jsme se přesto dokázali nelítostni servat o privilegium oné hrůzné podívané. Soupeřili jsme v groteskním běhu napříč kuchyňkou, poznamenaném nedočkavostí i obavou, abychom sebeméně nezašramotili, v závodě doprovázeném kopanci a strkáním ještě pár centimetrů od místa, kde už jsme se vystavovali riziku spatření.

Naneštěstí byly naše povahy naprosto protichůdné, měli jsme odlišné návyky, mysleli jsme každý jiným způsobem, a nebezpečí a izolace tuto rozdílnost jen zvýraznily. Už v Hallifordu se mi zprotivila jeho manýra bezmocných povzdechů, jeho tupá svéhlavost. Nekonečným mumlavým monologem mne rušil v úvahách, jimiž jsem se pokoušel nalézt východisko z naší situace, a přiváděl mě tím časem až na pokraj šílenství, tím spíš, že přemýšlení mě stálo krajní úsilí a znamenalo značné vypětí. Vůbec se neovládal, choval se jako nejpitomější ženská. Dokázal celé hodiny nepřetržitě plakat, a já se skutečně domnívám, že tohle zkažené děcko života do samého konce věřilo, že mu ty slzy nějak pomohou. Seděl jsem tam potmě a kvůli jeho neomalenosti jsem ho ani nemohl přestat brát na vědomí. Ujídal ze zásob mnohem víc než já, marně jsem mu dokazoval, že naše jediná vyhlídka na přežití je vydržet v domě, dokud Marťané nedokončí hloubení jámy, a že může nastat okamžik, kdy kromě dlouhé trpělivosti budeme naléhavě potřebovat i jídlo. On prostě jedl a pil podle chuti, v delších intervalech, ale zato ve vydatných dávkách. Spal jen nepatrně.

Jak se dny vlekly, začínala jeho bezohlednost do té míry stupňovat naše nesnáze a naše nebezpečí, že jsem se chtě nechtě musel uchýlit k pohrůžkám a posléze i k násilí. Na nějaký čas ho to přivedlo k rozumu. Jenže to byl jeden z takových těch slabošských chytráčků – nedokázal se podívat zpříma do tváře lidem ani pánu-bohu, ba ani sám sobě, bez špetky sebeúcty, nedokrevný a záštiplný strašpytel.

Není příjemné na tyhle věci vzpomínat a zaznamenávat je písemně, ale nechci, aby můj příběh zůstal v čemkoli kusý. Ti, jimž se v živote dařilo vyhýbat se jeho temným a hrůzným stránkám, mne lehko budou odsuzovat pro mou tvrdost, mohou mi mít i za zlé výbuch násilí v závěru naší tragédie; vědí samozřejmě jako každý druhý, co je správné a co ne, nemají ovšem představu, kde jsou meze toho, (...)

(......)