Herbert George Wells
překlad: František Gel, Vladimír Svoboda

VÁLKA SVĚTŮ
a jiné příběhy z neskutečna
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

4

VIKÁŘŮV KONEC

Bylo to šestého dne našeho uvěznění. Vyhlédl jsem naposledy škvírou ven, a pak jsem pojednou zjistil, že jsem sám. Vikář, namísto toho, aby na mne opět dotíral a odstrkoval mne od skuliny, se stáhl zpátky do umývárničky. Pochopil jsem. Rychle a po špičkách jsem vešel za ním. Uslyšel jsem ho, jak něco loká. Chňapl jsem do tmy a prsty se mi sevřely na láhvi burgundského.

Došlo ke krátké rvačce. Nakonec láhev upadla na podlahu a rozbila se a já jsem zápas vzdal a napřímil jsem se. Stanuli jsme proti sobě, celí udýchaní, jeden druhému jsme vyhrožovali. Nakonec se mi podařilo stoupnout si mezi něho a zásobu potravin a oznámil jsem mu, že jsem rozhodnut nastolit tvrdší režim. Rozdělil jsem jídlo v umývárničce na malé dávky, tak aby nám vydrželo deset dnů. Ten den jsem ho už nenechal sníst ani sousto. Odpoledne učinil chabý pokus zmocnit se jídla násilím. Sice jsem právě trochu zadříml, ale v mžiku jsem byl zcela při sobě. Celý den a celou noc jsme tak seděli tváří v tvář, já unavený, ale pevně rozhodnutý, vikář plačky, bez ustání naříkající, jaký má hlad. Vím dobře, že to byl jen jeden den a jedna noc, ale tehdy mi to připadalo – a ještě teď se mi to zdá – jako celá věčnost.

A tak naše rostoucí vzájemná nesnášenlivost posléze vyvrcholila v otevřenou srážku. Dva nekonečné dny jsme se pošeptmu přeli a potýkali se. Chvílemi jsem ho zuřivostí až mlátil a kopal, pak jsem ho zase naopak chlácholil a přemlouval, a jednou jsem se ho dokonce pokusil uplatit naší poslední lahví burgundského, neboť jsem objevil čerpadlo k nádrži s dešťovou vodou, takže alespoň tu jsem byl schopen si opatřit. Ale nepořídil jsem ani po dobrém, ani po zlém; ztratil už dočista soudnost. Nedal se ani odvrátit od pokusů dostat se k zásobám, ani nepřestával se svým ustavičným hlasitým bědováním. Nebral vůbec ohled na nezbytnou obezřetnost, jež jediná nám mohla pomoci přežít naše zajetí. Pozvolna jsem si počal uvědomovat, že veškerá jeho soudnost je tatam, docházelo mi, že mým jediným společníkem v oné šeré, odpudivé komůrce je šílenec.

Podle jistých neurčitých vzpomínek bych skoro byl nakloněn soudit, že i mně samotnému chvílemi rozum selhával. Kdykoli jsem na chvilku usnul, dostavovaly se bizarní, úděsné sny. Zní to asi divně, ale myslím, že nakonec to jediné, co mne vzpružovalo a co mi pomáhalo zachovat si duševní rovnováhu, bylo právě vědomí, že vikář se dočista zhroutil a že zešílel.

Osmého dne se jeho šepot změnil ve výkřiky a ničím na světě jsem ho nedokázal přimět, aby ztišil hlas.

„Činíš dobře, ó Bože!“ opakoval znovu a znovu. „Po právu tak činíš. Trest padni na mne a na mé pokolení. Zhřešili jsme a nečinili jsme, čeho bylo třeba. Všude kolem nás bída a bolest, chudobní byli zašlapáváni do prachu, a já jsem si pokojně žil. Jaká bláznovství jsem to kázal – můj Bože, jaká bláznovství –, zatímco jsem měl povstat, a i třeba mě to život stálo, udeřit na ně, aby se káli, aby činili pokání! Na ty utlačovatele chudých a slabých… Neboť ty (...)

(......)