Herbert George Wells
překlad: František Gel, Vladimír Svoboda

VÁLKA SVĚTŮ
a jiné příběhy z neskutečna
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

OSTROV AEPYORNISŮV

Muž se zjizvenou tváří se naklonil přes stůl a prohlížel; co všechno mám ve svém ranci.

„Orchideje?“ zeptal se.

„Pár,“ řekl jsem.

„Střevíčníky,“ povídal.

„Většinou,“ řekl jsem na to.

„A nového nic? Já jsem si hned myslel, že nic. Tyhle ostrovy jsem prošel já před pětadvaceti – před sedmadvaceti lety. Kdybyste tu našel něco nového, tak to musí být úplně zbrusu nové. Po mně tu nezbylo nic.“

„Jenže já nejsem sběratel,“ řekl jsem.

„To jsem byl ještě mladý,“ vedl si dál svou. „Páne, co já tenkrát všechno pochodil.“ Vypadalo to, jako když si mě měří. „Dva roky jsem nechal v Indii, sedm v Brazílii. Pak jsem se dostal na Madagaskar.“

„Pár sběratelů bych snad podle jména znal,“ řekl jsem, neboť to začínalo vypadat na dlouhé povídání. „Pro koho jste pracoval?“

„Pro Dawsona. Neslyšel jste někdy náhodou jméno Butcher?“

„Butcher – Butcher?“ Ano, to jméno mi někde matně v pamětí uvízlo; pak jsem si vzpomněl na spor Butcher proti Dawsonovi. „No ovšem!“ řekl jsem, „vy jste přece ten, co je žaloval o čtyřletý plat – jak jste uvázl na pustém ostrově…“

„Služebník,“ uklonil se chlapík s jizvou. „To byl případ, co? Já na ostrově, plat mi běžel a já bohatl, nic jsem za něj nemusel dělat, oni bezmocní, výpověď mi dát nemohli. Mockrát mě to rozveselilo, tam na ostrově, dokud jsem tam ještě byl, kdykoli jsem si jen na to vzpomněl. Vypočítával jsem si to – celý ten atol jsem popsal obrovskými ozdobnými ciframi.“

„Jak k tomu vůbec došlo?“ řekl jsem. „Už se přesně na ten případ nepamatuji.“

„No… o aepyornisovi jste něco slyšel, ne?“

„Něco ano. Andrews mi vyprávěl o jednom novém druhu, který zpracovával asi tak před měsícem. Právě předtím, než jsme měli vyplout. Našli jeho stehenní kost, nebo to tak aspoň vypadalo, byla dlouhá skoro jeden yard. To musela být pěkná nestvůra!“

„Rád věřím,“ řekl člověk s jizvou. „To byla nestvůra. Sindbádův pták noh, to nebylo vlastně nic jiného než legenda o nich. A kdy tyhle kosti našli?“

„Je to tak tři čtyři roky – v jedenadevadesátém tuším. Proč?“

„Proč? Protože já je přece objevil – páne, už to bude skoro dvacet let. Kdyby byli Dawsonovic nehloupli s tím mým platem, tak na ně měli úplný monopol… Já ovšem nemohl za to, že ten pitomý člun odnesla voda.“

Odmlčel se. „Bude to asi totéž místo. Taková bažina, asi tak devadesát mil severně od Tananarive. Neznáte to tam? Dostanete se tam podél pobřeží lodí. Nepamatujete se?“

„Ne. Myslím ale, že Andrews něco o nějaké bažině říkal.“

„To bude určitě ona. Je to na východním pobřeží. A něco tam asi je v té vodě, co chrání věci před rozkladem. Smrdí to po kreozotu. Připomínalo mi to trochu Trinidad. Našli ještě nějaká vejce? Některá z těch vajec, co jsem tam našel já, měřila dobré půldruhé stopy. Bažina se tam kroutí, víte, a tenhle kousek jakoby odděluje. Většinou je to slanisko. No, to bývaly časy! Našel jsem tu věcičku čirou náhodou. Šli jsme hledat vejce, já a dva domorodci, vypravili jsme se na takovém chatrném člunu (...)

(......)