Oscar Wilde
překlad: J.Z. Novák

CANTERVILLSKÉ STRAŠIDLO
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII.

Čtyři dny po těchto podivuhodných událostech vyšel asi v jedenáct hodin v noci ze zámku Canterville pohřební průvod. Smuteční vůz táhlo osm černých koní, z nichž každý měl na hlavě veliký chochol z vlajících pštrosích per, a olověnou rakev zakrývala sytě purpurová rouška, na které byl zlatě vyšit cantervillský znak. Po stranách smutečního vozu a po stranách kočárů kráčeli sloužící s rozžatými pochodněmi. Celý ten průvod působil úžasným dojmem. Lord Canterville, který schválně přijel z Walesu, aby se pohřbu zúčastnil, seděl s Virginií v prvním kočáře za rakví. Pak jel vyslanec Spojených států se svou ženou, pak Washington se všemi třemi chlapci a v posledním kočáře seděla paní Umneyová. Ježto ji duch děsil přes padesát let, uznávali všichni, že má právo doprovodit ho na poslední cestě. Vykopali hluboký hrob v koutě hřbitova, právě pod starým tisem, a zádušní mši odsloužil náramně dojemně dvojctihodný pán August Dampier. Po obřadu zhasili sloužící podle starého obyčeje, zachovávaného v rodě Cantervillů, pochodně, a když byla rakev spuštěna do hrobu, přistoupila Virginie a položila na ni veliký kříž z bílých a růžových mandloňových květů.

Sotva to učinila, vyplul z mraku měsíc a zaplavil hřbitůvek svým tichým stříbrem a ve vzdáleném mlází začal zpívat slavík. Virginie si vzpomněla, jak duch popisoval zahradu smrti, oči sejízamžily slzami, a když pak jeli domů, sotva promluvila. Nazítří, než lord Canterville odjel do města, pan Otis se s ním dal do hovoru o klenotech, jež duch daroval Virginii. Byly úžasné (zvláště jeden rubínový náhrdelník v starém benátském zasazení, vskutku nádherná práce ze šestnáctého století) a měly tak ohromnou cenu, že pan Otis byl v nemalých rozpacích, má-li dceři dovolit, aby si je nechala.

"Mylorde," pravil, "vím, že v této zemi se nezcizitelnost majetku mrtvé ruky vztahuje stejně na šperky jako na pozemky, a je mi zcela jasno, že tyto klenoty jsou nebo by měly být dědičným majetkem vaší rodiny. Musím vás tudíž požádat, abyste si je odvezl do Londýna a považoval je prostě za část svého vlastnictví, jež se k vám vrátila za jistých zvláštních okolností. Co se mé dcery týče, ta je ještě pouhé děcko a zatím se, bohudík, pramálo zajímá o takovéhle náležitosti zbytečného přepychu. Kromě toho jsem se dověděl od své choti, která, musím říci, nemálo rozumí umění -, vždyť měla to štěstí, že jako děvče strávila několik zim v Bostonu -, že tyto skvosty mají velikou hodnotu peněžní a při prodeji že by dosáhly vysoké ceny. Jistě pochopíte, lorde Canterville, že za těchto okolností nemohu připustit, aby ty klenoty zůstaly v majetku kteréhokoli člena mé rodiny; ostatně, všechny takovéhle daremné cetky a tretky, třebaže se hodí nebo nezbytně patří k důstojnosti britské aristokracie, by naprosto nebyly na místě u lidí, kteří byli vychováni v přísných, a věřím, že v nesmrtelných zásadách republikánské prostoty. Jen bych se snad měl zmínit, že Virginie si toužebně přeje, aby si směla ponechat tu skříňku, jako upomínku (...)

(......)