Oscar Wilde
překlad: J.Z. Novák

ZLOČIN LORDA ARTURA SAVILA
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II

O deset minut později se lord Artur, obličej zbledlý hrůzou a oči divé hořem, vyřítil z Bentickovského paláce, prorazil si cestu davem sloužících v kožiších, kteří stáli kolem široké stříšky z pruhovaného plátna, postavené před vchodem, a vypadal, jako by neviděl a neslyšel. Noc byla palčivě studená a plynové lucerny na náměstí blikaly a plápolaly v rezavém vetru; ale lord Artur měl ruce rozpálené horečkou a čelo jako v ohni. Šel a šel a chůzi měl skoro jako opilý, [cden policista, kterého míjel, se po ném zvědavě podíval, a jakýsi žebrák, jenž se vy-belhal z klenutého průchodu s úmyslem požádat o almužnu, se polekal, když uviděl strast vetší, než byla jeho.

Jednou se lord Artur zastavil pod lucernou a zadíval se na své ruce. Mel dojem, ze už teď na nich rozeznává krvavou skvrnu, a z chvějících se rtů se mu vydral tichý výkřik.

Vražda! Tu v nich viděl ten chiromant. Vražda! I sama noc už o tom asi věděla a do ucha mu o tom hučel i bezútěšný vítr. Temné kouty v ulicích toho už byly plné. Šklebilo se to na něj i z domovních střech.

Nejdříve zamířil k Hyde Parku; jeho šeré stromoví jako by ho přitahovalo. Znavené se přitiskl ke kovovému plotu, ochlazoval si skráně o jeho zvlhlý kov a naslouchal chvějivému tichu zděné. "Vražda! Vražda!" říkal si stále a stále, jako kdyby tím opaková-

ním mohl zmírnit děsivost toho slova. Hrozil se zvuku vlastního hlasu a přitom skoro doufal, že ho třeba uslyší ozvěna a probudí ze snů dřímající město. Pocítil dokonce bláznivou touhu zastavit jednoho náhodného chodce a všechno mu vypovědět.

Pak přešel Oxford Street a potuloval se úzkými uličkami, plnými hanby. Dvě ženy s nalíčenými tvářemi se mu pošklebovaly, když šel k^lem nich. Odněkud z tmavého dvorku se ozývaly nadávky a rány a po nich ječivé výkřiky a na vlhkém prahu jednoho domu viděl lord Artur hrbatá zosobnění nouze a staroby. Zmocnila se ho podivná lítost. Byly ty dítky hříchu a bídy stejně předurčeny k tomuto konci, jako on je předurčen k tomu svému? Jsou to zrovna tak jako on pouhé loutky nějakého obludného představení?

Co ho však drtilo, to nebylo mystérium utrpení, ale ta komedie v něm; ta jeho naprostá bezúčelnost, ten groteskní nedostatek smyslu. Jak to všechno postrádá souvislost! Jak je to všechno bez ladu a skladu! Ohromoval ho ten nesouzvuk mezi dnešním zpozdilým optimismem a opravdový-

mi životními skutečnostmi. Vždyť byl ještě velmi mladý.

Po nějakém čase ocitl před marylebon-ským kostelem. Tichá třída se podobala dlouhé stuze vyleštěného stříbra, sem a tam postrákacené temnými arabeskami měnících se stínů. Do daleka se vinula řada blikajících luceren a před jedním domkem, obehnaným zdí, stála osamélá drožka, v níž spal kočí. Lord Artur rychle zamířil směrem k Portland Place a chvílemi se ohlížel, jako by se bál, že jde někdo za ním. Na rohu Rich Street stáli dva muži a četli si (...)

(......)