Oscar Wilde

OBRAZ DORIANA GRAYE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XIV

Ráno v devět hodin vstoupil do pokoje sluha s šálkem čokolády na podnosu a otevřel okenice. Dorian spal zcela pokojně, na pravém boku a s rukou pod tváří. Vypadal jako chlapec, který usnul únavou ze hry nebo z učení.

Sluha mu musel dvakrát poklepat na rameno, než se probudil, a když otevřel oči, mihl se mu na rtech lehký úsměv, jako kdyby byl býval pohřížen do nějakého rozkošného snu. Leč nezdálo se mu vůbec nic. Žádné představy rozkoší ani bolesti ho v noci neznepokojovaly. Ale mládí se usmívá bez jakékoliv příčiny. V tom je jeho největší půvab.

Obrátil se, opřel se o loket a začal upíjet čokoládu. Do pokoje proudilo měkké listopadové slunce. Nebe bylo jasné a vzduch byl mírně teplý. Skoro jako za májového jitra.

Události uplynulé noci se mu postupně plížily na tichých, krví potřísněných nohou do mysli a se strašlivou přesností se tam znovu seskupovaly. Otřásl se při vzpomínce na vše, co vytrpěl, a na okamžik v něm opět vzplanul týž podivný pocit nenávisti, který ho přiměl, aby zabil Basila Hallwarda, když seděl v noci na té židli; zamrazilo ho vztekem. Ten mrtvý tam dosud sedí, a teď dokonce v slunečním světle. To je příšerné! Něco tak odporného patří do tmy, ne do bílého dne.

Cítil, že kdyby se v myšlenkách obíral tím, co prožil, buď by onemocněl, nebo zešílel. Jsou hříchy, jež okouzlují spíš při vzpomínce než ve chvíli, kdy se jich dopouštíme; podivné triumfy, jež uspokojují spíš hrdost než chtíče a rozumů poskytují s věží pocit radosti, radosti silnější, než je kterákoli z těch, jež přinášejí nebo mohou přinášet smyslům. Ale tento zážitek takový není. Ten musí být vypuzen z vědomí, uspán makovým odvarem, zardoušen, aby sám člověka nezardousil.

Když odbila půlhodina, přejel si rukou čelo a pak kvapně vstal; oblékal se dokonce ještě pečlivěji než obvykle, velice pozorně si vybíral vázanku a jehlici do ní a nejednou si převlékl prsteny. Strávil rovněž dlouhou dobu u přesnídávky, ochutnávaje z rozmanitých nádob, rozmlouvaje s komorníkem o nových livrejích, jež zamýšlel dát ušít pro služebnictvo v Selby, a probíraje se v došlé korespondenci. Nad některými dopisy se usmíval. Tři ho znudily. Jeden pročetl několikrát a pak ho s prchavým výrazem rozmrzelosti roztrhal. To je něco strašného, tahle ženská paměť! jak jednou řekl lord Henry.

Když dopil šálek černé kávy, zvolna si osušil ubrouskem rty, kývl na sluhu, aby počkal, a pak šel ke stolu, usedl a napsal dva dopisy. Jeden schoval do kapsy, druhý podal komorníkovi.

„Tohle doneste do čísla 152 na Hertford Street, Francisi, a není-li pan Campbell v Londýně, opatřte mi jeho adresu.“

Jakmile osaměl, zapálil si cigaretu a začal črtat na kus papíru. Nejprve si kreslil květiny a architektonické detaily, potom lidské tváře. Najednou si. všiml, že každá tvář, kterou nakreslil, se nějak fantasticky podobá Basilu Hallwardovi. Svraštil čelo, vstal, přistoupil ke knihovně a namátkou vytáhl jeden svazek. Byl rozhodnut nemyslit na to, co se stalo, dokud to nebude naprosto (...)

(......)