Oscar Wilde

OBRAZ DORIANA GRAYE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA XIII

Vyšel z pokoje, začal vystupovat po schodech a Basil Hallward šel těsně za ním. Kráčeli po špičkách, jak to v noci lidé instinktivně dělají. Lampa vrhala fantastické stíny na zeď a schodiště. Některá okna se rozdrnčela ve zvedajícím se větru. Když došli na hořejší chodbu, postavil Dorian lampu na podlahu, vyňal klíč a otočil jím v zámku. „Tak vy chcete znát pravdu. Na tom trváte, Basile?“ ptal se tiše.

„Ano.“

„To mě těší,“ odpověděl Dorian s úsměvem. Pak dodal poněkud chraptivě: „Jste jediný člověk na světě, který má právo vědět o mně všechno. Vy máte s mým životem víc společného, než si myslíte.“ Zvedl lampu, otevřel dveře a vstoupil do místnosti. Ovanul je proud studeného vzduchu a světlo se na okamžik rozhořelo temně oranžovým plamenem. Dorian se zachvěl. „Zavřete za sebou,“ zašeptal, když postavil lampu na stůl.

Hallward se rozhlédl s nechápavým výrazem. Místnost budila dojem, jako by v ní už dlouhá léta nikdo nebydlil. Vybledlý vlámský gobelín, obraz zakrytý závěsem, stará italská cassone a skoro prázdná skříňka na knihy - víc toho tu zřejmě nebylo, jen ještě jedna židle a stůl. Když Dorian Gray rozsvěcoval zpola ohořelou svíčku, jež stála na římse krbu, všiml si Hallward, že na všem je prach a z koberce že jsou cáry. Za dřevěné obložení se o překot hnala myš. Vlhce tu páchla plíseň.

„Tak vy si myslíte, Basile, že duši vidí jen Bůh? Stáhněte tenhle závěs a uvidíte moji duši.“

Hlas, kterým to Dorian pronesl, byl chladný a krutý.

„Vy jste zešílel, Doriane, nebo hrajete nějakou komedii,“ zahučel Hallward a zamračil se.

„Nechcete? Tak to musím udělat sám,“ řekl mladý muž; strhl zavěs z tyče, na níž byl upevněn, a hodil ho na podlahu.

Malíři se vydral ze rtů výkřik zděšení, když v matném světle spatřil ohyzdnou tvář šklebící se na něj z plátna. V jejím výrazu bylo cosi, co ho naplnilo ošklivostí a odporem. Pane na nebi! Vždyť se dívá na tvář Doriana Graye! Ta hrůza, ať už jakákoli, nezničila dosud úplně jeho úžasnou krásu. V prořídlých vlasech je stále ještě trochu zlata a na smyslných ústech trochu šarlatu. Vodnaté oči si uchovaly něco ze své líbezné modři, jemně utvářené chřípí a vymodelovaný krk neztratily dosud zcela své ušlechtilé křivky Ano, je to Dorian Gray. Ale kdo to namaloval? Měl dojem, že poznává tahy vlastního štětce, a ten rám přece navrhl on. Myšlenka, která v něm vyvstala, byla nesmyslná, ale přesto pocítil strach. Uchopil rozžatou svíci a posvítil si na obraz. V levém rohu je jeho jméno, napsané dlouhými světle rumělkovými písmeny.

To je nějaká ohavná parodie, nějaká ničemná, sprostá karikatura. Nic takového nikdy nenamaloval. A přece je ten obraz od něho. Poznával to a měl pocit, jako by se mu krev v okamžení proměnila z ohně v nehybný led. Jeho obraz! Co to znamená? Proč se změnil? Otočil se a pohlédl na Doriana Graye očima nemocného člověka. Ústy mu to škubalo a vyprahlý jazyk jako by nebyl schopen vydat hlásku. Otřel si rukou čelo. Zvlhlo mu lepkavým potem.

Mladý muž se opíral o (...)

(......)