Oscar Wilde

OBRAZ DORIANA GRAYE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA IV

Jednou odpoledne, o měsíc později, si Dorian Gray hověl v přepychové lenošce v malé knihovně lorda Henryho v Mayfairu. Byla to svým způsobem přerozkošná místnost s vysokým dubovým obložením olivové barvy, s krémovým vlyscm a krémovými štukaturami na stropě a s plstěným cihlovým kobercem, po němž byly rozházeny hedvábné perské předložky s dlouhými třásněmi. Na malém stolku z atlasového dřeva stála soška od Clodiona a vedle ní ležel výtisk knížky Les Cent Nouvellcs, ktcrý svázal Clovis Evc pro Markétu z Valois; byly na něm erb ze zlatého prášku sedmikrásky, jež si královna zvolila za svůj znak. Na římse krbu bylo rozestaveno několik velkých džbánů z modrého porcelánu s pestrobarevnými tulipány a skrze malé okenní tabulky, zasazené do olova, proudilo dovnitř meruňkové světlo letního londýnského dne. Lord Henry se dosud nevrátil domů. Chodil vždycky pozdě, ze zásady; jeho zásadou bylo, že přesnost je zloděj času. A tak se chlapec tvářil dost mrzutě, když lhostejnými prsty listoval v bohatě ilustrovaném vydání Manon Lescaut, jež objevil v jedné z přihrádek knihovny. Pravidelné, jednotvárné tikání hodin ho rozčilovalo. Jednou či dvakrát už pomyslil na odchod.

Posléze zaslechl kroky z chodby a otevřely se dveře. „Vy ale jdete pozdě, Harry!“ zabručel.

„To bohužel není Harry, pane Grayi,“ odpověděl mu pronikavý hlas.

Rychle se ohlédl a vyskočil. „Prosím za prominutí. Myslel jsem...“

„Myslel jste, že je to můj manžel. Ale je to jen jeho žena. Musíte dovolit, abych se vám představila sama. Vás už znám docela dobře z fotografií. Manžel jich má, tuším, sedmnáct.“

„Sedmnáct snad ne, lady Wottonová.“

„No tak tedy osmnáct. A tuhle večer jsem vás s ním viděla v opeře.“ Když mluvila, nervózně se smála a dívala se na něho těkavýma pomněnkovýma očima. Byla to zvláštní žena; její šaty vždycky vypadaly, jako by byly navrženy v záchvatu zuřivosti a oblečeny za bouře. Pořád byla do někoho zamilována, a poněvadž její lásky nebyly nikdy opětovány, zachovala si všechny iluze. Snažila se vypadat malebně, ale dokázala vždycky jenom to, že byla neupravená. Jmenovala se Victoria a pořád chodila do kostela; to byla u ní úplná mánie.

„To asi na 'Lohengrinovi' že, lady Wottonová?“

„Ano. Na miloučkém 'Lohengrinovi'. Já mám Wagnerovu hudbu raději než kteroukoli jinou. Je tak hlasitá, že si člověk při ní může pořád povídat, a ostatní lidé nemohou slyšet, co se říká. To je velikánská výhoda, nemyslíte, pane Grayi?“

Zase jí vyrazil z tenkých rtů ten nervózní, přerývaný smích, a její prsty si začaly hrát s dlouhým želvovinovým nožem na papír.

Dorian se usmál a zavrtěl hlavou. „To si bohužel nemyslím, lady Wottonová. Já při hudbě nikdy nemluvím - aspoň ne při dobré hudbě. Když slyšíme špatnou hudbu, pak ovšem máme povinnost přehlušit ji hovorem.“

„A, to je Harryho názor, viďte, pane Grayi? Vždycky slýchám Harryho názory od jeho přátel. To je taky jediná možnost, jak se je dovím. Ale nesmíte si myslet, že nemám ráda dobrou hudbu. Mám ji strašně (...)

(......)