Oscar Wilde

OBRAZ DORIANA GRAYE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA V

„Maminko, maminko, já jsem tak šťastná!“ šeptala dívka, ukrývajíc tvář do klína povadlé, unaveně vyhlížející ženy, jež seděla zády k ostrému vtíravému světlu v jediné lenošce, kterou skýtal jejich ošumělý pokoj. „Já jsem tak šťastná,“ opakovala dívka. „A ty musíš být taky šťastná.“

Paní Vaneová sebou trhla a pohladila hubenýma, bíle napudrovanýma rukama dceru po vlasech. „Šťastná!“ opakovala po ní. „Já jsem šťastná, Sibylo, jen když tě vidím hrát. Nesmíš myslet na nic jiného než na své role. Pan Isaacs je k nám moc hodný a jsme mu dlužní peníze.“

Dívka vzhlédla a ohrnula rty. „ Peníze, maminko?“ řekla. „Co záleží na penězích! Láska je víc než peníze.“

„Pan Isaacs nám dal padesát liber zálohy, abychom mohli zaplatit dluhy a sehnat Jamesovi na cestu náležitou výstroj. Na to nesmíš zapomínat, Sibylo. Padesát liber, to je ohromná částka. Pan Isaacs je náramně uznalý.“

„Není to gentleman, maminko, a mně je odporné, jak se mnou mluví,“ řekla dťvka, vstala a přešla k oknu.

„Nevím, co bychom si bez něho počali,“ odvětila starší žena hašteřivě.

Sibyla Vaneová pohodila hlavou a usmála se. „Už ho nepotřebujeme, maminko. Teď už řídí náš život Princ z pohádky.“ Pak se odmlčela. V krvi se jí zachvěla růže a zbarvila jí tvář. Prudký dech oddělil plátky jejích rtů.

Rozvlnily se. Jakýsi jižní vítr vášně se přes ni přehnal a zčeřil sličné záhyby jejích šatů. „Miluji ho,“ řekla prostě.

„Bláhové dftě! Bláhové díté!“ zněla papouškovaná věta, hozená v odpověď. Gestikulující pokroucené prsty s falešnými šperky dodávaly těm slovům grotesknosti.

Dívka se opět usmála. V hlase jí zněla radost ptáčka uvězněného v kleci. Její oči se chytily té melodie a zářily její ozvěnou; pak se na okamžik zavřely, jako kdyby chtěly skrýt své tajemství. Když se otevřely, byly ješté zamlženy nějakým snem.

Z ošumělého křesla k ní mluvila tenkoústá rozšafnost, nabádala k opatrnosti a citovala z oné učebnice zbabělosti, jejíž autor zneužívá jména zdravého rozumu. Dívka neposlouchala. Bylo jí volně ve vězení lásky. Její princ, Princ z pohádky, byl s ní. Vždyť vyzvala paméť, aby jí ho přivolala. Vždyť vyslala svou duši, aby ho vyhledala, a její duše ho k ní přinesla. Opět jí hořel na rtech jeho polibek. Víčka měla horká od jeho dechu.

Pak rozšafnost změnila taktiku a mluvila o výzvědách a odhaleních. Ten mladík je možná bohatý. Je-li tomu tak, mělo by se pomýšlet na sňatek. Vlny zištné zchytralosti se rozbíjely o lastury dívčiných uší. Šípy úskočnosti létaly mimo ni. Viděla, jak se tenké rty pohybují, a usmívala se.

Náhle pocítila potřebu mluvit. To upovídané mlčeni ji rušilo. „Maminko, maminko,“ zvolala, „proč mě tolik miluje? Já vím, proč miluji jeho. Miluji ho, protože je takový, jaká by měla být sama láska. Ale co vidí on na mne? Nejsem ho hodná. A přece - nemohu říct proč - ačkoli jsem tak hluboko pod ním, necítím se ponížená. Jsem hrdá, ohromně hrdá. Maminko, mělas ráda mého otce zrovna tak, jako já mám ráda Prince z pohádky?“

Starší žena zbledla pod (...)

(......)