John Wyndham

CHOCKY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7.

V létě toho roku jsme si najali na léto společně s Alanem a Phyl Froomeovými chatu. Froomeovi se vzali pár let po nás a měli dvě děti, Emmu a Paula, prakticky stejně staré jako byly naše. Domnívali jsme se, že tahle konstelace dospělým umožní zbavit se na čas svých všedních starostí a trochu se zrekreovat.

Ta vesnice se jmenovala Bontgoch a ležela při ústí jedné řeky v severním Walesu, kde jsem sám v dětství přijemně strávil několikeré prázdniny. Tehdy to byla malá šedivá víska s několika většími domy v okolí. V létě jste tu a tam narazili na hrstku návštěvníků, kterou tvořily z valné části děti a vnuci majitelů oněch větších domů; tito návštěvníci ovlivňovali život vesnice jen nepatrně. Pak ale byla víska objevena pro turisty a dnes jsou podél pobřeží a na okolních svazích rozsety bungalowy. Jejich obyvatele tvoří převážně sezónní výletníci, přechodní nájemníci nebo důchodci, a v chladnějších měsících se většina z nich ve svých člunech náruživě oddává bezcílnému brázdění okolních vod. To jsem nečekal. Pro tuhle činnost nemá Bontgoch v žádném případě ideální polohu, protože přílivové vlny se do ústí řeky ženou velkou rychlostí a navigace je tu složitá a ošidná; avšak skutečnost, že v současném přelidněném mikrosvětě vyznavačů člunů se v mnoha atraktivnějších místech čeká pět let na přidělení kotviště, převážila nad zmíněnými nevýhodami. Dnes už tu dokonce na jednom konci stojí pomalovaný přístřešek s barem, kterému říkají Jachtklub.

Působili jsme zřejmě trochu jako podivíni, protože jsme neměli k dispozici pro tolik lidí ani jeden člun, nicméně se nám tu líbilo. Pořád je tu spousta písku, kde se děti mohou při odlivu cachtat a hrát si, nebo chytat škeble a platejse. Po obou ústí řeky se rovněž zvedají nepříliš strmé svahy hor, kam se dá vylézt a kde si lze prohlédnout jámy po důlních porubech, které prý kdysi byly součástí zlatých dolů a jako takové si dodnes podržely jisté vzrušující kouzlo. Bylo fajn, že jsme mohli vyrazit autem na celý den pryč a nechat děti na starost Phyl s Alanem ( a zrovna tak bylo docela přijemné, když připadlo volno na Alana a Phyl a o děti jsme se starali my. Vlastně všechno probíhalo naprosto hladce a úspěšně ( až do pondělka druhého týdne...

Ten den jsme měli volno já s Mary. Jeli jsme po úplně zapadlých silničkách, které snad ani nebyly na mapě, pak jsme vystoupili z auta a procházeli se po kopcích, udělali jsme si piknik u malého potůčku, s celým Irským mořem rozloženým dole pod námi. Večer jsme si dali výbornou večeří v hotelu při silnici a zpátky do Bontgoche jsme se přiloudali okolo desáté večer. U vjezdu jsme se ještě na chvíli zastavili, abychom se pokochali nádhernou velebností zapadajícího slunce, a pak jsme vyšli po pěšině nahoru.

Stačilo jen překročit práh chaty, aby člověk hned poznal, že něco není v pořádku. Mary to okamžitě zaregistrovala. Vytřeštěně zírala na Phyl.

"Co to má znamenat?" řekla. "Co se stalo?"

"Nic se neděje, Mary. Vůbec nic se neděje," řekla Phyl. "Jsou v naprostém pořádku. Oba leží nahoře v posteli. Nemusíš si dělat starosti."

"Co se stalo?" zeptala se Mary znovu.

"Spadli do řeky. Ale jsou úplně v pořádku."

Šly obě po schodech nahoru. Alan se natáhl pro láhev a do dvou skleniček nalil whisku.

"Co se to tu děje?" zeptal jsem se, když mi podával sklenku.

"Ted' už je všechno v pořádku, jak řekla Phyl," ujistil mě. "Ale měli z pekla štěstí. Zamávalo to s náma pořádně, to ti povím. Ještě ted' mám na čele studenej pot!" Přiložil si k čelu kapesník, jako by chtěl dosvědčit, co právě řekl, a se slovy "Na zdraví" do sebe převrhl půlku své sklenky.

Podíval jsem se nejdřív na něho, potom na láhev. Dnes ráno byla netknutá a ted' byla za tří čtvrtin prázdná.

"Tak co se teda stalo?" naléhal jsem.

Odložil svou sklenku, zavrtěl hlavou a začal objasňovat:

"Čirá náhoda, brachu. Všichni čtyři si spolu hráli na tom rozvrzaným přístavním molu. Přílivová vlna se zrovna obrátila a rychlostí se hnala zpátky. Ten masívní motorovej člun Billa Westona byl přivázanej nějakejch padesát metrů proti proudu. Podle starýho Evanse, kterej to celý viděl, se u člunu přetrhlo kotevní lano. Říká, že člun se přihnal moc rychle na to, aby za sebou ještě táhnul kotvu. Zkrátka, ten motorák to napálil plnou parou do toho zatracenýho přístavního mola a jeho opačnej konec se zbortil. Ty moji dva stáli naštěstí kousek bokem, takže je to jenom povalilo, ale ty tvý to smetlo rovnou do vody..."

Rozčilením se odmlčel. Nebýt toho, že mě předtím několikrát opakovaně ujistil, že jsou úplně v pořádku, byl bych z něho vytřásl duši. Znovu si ze své sklenky pořádně přihnul.

"Umíš si představit jak se voda při odlivu žene. Během pár vteřin byli na metry daleko. Evans si nejdřív myslel, že jsou vyřízený, pak ale uviděl, jak Matthew vší silou plave k Polly. Víc toho neviděl, protože pelášil do Jachtklubu bít na poplach.

Nakonec za nima vyrazil plukovník Summers, ale i se svým rychlým motorákem je dostihnul až dobrýho půldruha kilometru po proudu. A Matthew pořád ještě držel Polly.

Na toho starýho ostřílenýho vlka to udělalo ohromnej dojem. Říká, že jestli si kdy něco zaslouží metál, tak to je právě tohle; a hodlá si ohlídat, aby Matthew nějakej dostal.

Když se to stalo, byli jsme s Phyl tady vevnitř. Ty mý dva vůbec nepomysleli, že by nám to měli říct, až když viděli, že za nima uhání plukovníkův člun. Ne že bychom byli mohli něco dělat. Ale ježíšmarjá, to čekání, než se vrátil... Doufám, že už nikdy nebudu muset strávit podobnou hodinku...

No nic, bohudíky to dopadlo dobře ( a taky díky malýmu Mathewovi. Není vůbec sporu, že nebýt jeho, byla by vaše Polly dočista ztracená. Byl to parádní výkon, a jestli bude plukovník potřebovat podporu kvůli tomu metálu, pak já mu ji rozhodně dám. Má na to moje slovo: zaslouží si to."

Alan jedním hltem vyprázdnil sklenku a znovu se natáhl pro láhev.

Také jsem dopil. Cítil jsem, že to potřebuji.

Každý by měl umět plavat. Kolikrát mě za posledních pár let trápilo, že Matthew při plavání neudělá víc než tři tempa za sebou...

 

Mary na mě sykla a gestem mě vyhnala z pokoje, který patřil Polly a malé Emě.

"Tvrdě spí," řekla mi Mary. "Má ošklivou modřinu na pravém rameni. Asi se uhodila o člun, jak spadla. Jinak je zřejmě jenom vyčerpaná. Ach, Davide...

"Už je to dobrý, miláčku. Už je to pryč."

"Chválabohu, ano. Phyl mi to už celé vyprávěla. Ale Davide, jak to ten Matthew dokázal?"

Nakoukl jsem k Matthewovi do pokoje. Měl ještě rozsvíceno. Ležel na zádech a upřeně hleděl do světla. Než se otočil a spatřil mě, stačil jsem zachytit jeho ustaraný pohled.

"Ahoj tati," řekl.

Na chvilku vypadal potěšeně, jako by se mu ulevilo, ale ustaraný výraz se mu brzy vrátil.

"Ahoj Matthewe. Tak jak se cítíš?" zeptal jsem se.

"Dobře," řekl. "Parádně jsme nastydli, ale teta Phyl nás oba strčila do vany s horkou vodou."

Přikývl jsem. Teď už opravdu vypadal, že mu nic nechybí.

"Slyšel jsem o tobě velký věci, Matthewe," řekl jsem mu.

Jeho ustaraný výraz byl ještě nápadnější. Sjel pohledem dolů prsty začal žmoulat přikrývku. Znovu pohlédl nahoru.

"Není to pravda, tati," řekl velmi vážně.

"Dost jsem se tomu podivil," připustil jsem. "Před pár dny jsi neuměl plavat."

,Já vím, tati, ale..." Znovu si obtočil přikrývku kolem prstu. "...ale Chocky umí..." dokončil větu a nejistě na mě pohlédl.

Snažil jsem se nedat najevo víc než účastný zájem.

Tak mi o tom pověz," vybídl jsem ho.

Matthewovi se zjevně ulevilo.

"Všechno se to seběhlo hrozně rychle. Zahlíd jsem člun těsně před tím, než do nás vrazil, a pak už jsem byl ve vodě. Zkoušel jsem plavat, ale příšerně jsem se bál, protože mi bylo jasný, že je to k ničemu, a myslel jsem si, že se topím. Vtom mi Chocky říká, ať se nechovám jako hlupák a přestanu panikařit. Byla tak divně krutá. Připomínala spíš pana Caffera, když se ve třídě rozčílí, jen ještě víc křičela. Nikdy předtím jsem ji takhle nezažil a tak mě to překvapilo, že jsem přestal zmatkovat. Pak řekla: ,Teď na nic nemysli, jako při malování. Tak jsem to zkusil. A najednou jsem plaval..." Zamračil se. "Nevím jak, prostě najednou ukázala mejm rukám a nohám, jak mají plavat, úplně stejně, jako když mi vede ruku, abych správně maloval. Takže teď chápeš, tati, že to udělala ona, a ne já."

Rozumím," řekl jsem. To ode mne byla pozoruhodná nadsázka.

Matthew pokračoval:

"Ty i spousta jinejch lidí už mi ukazovalo, jak mám plavat, a já to zkoušel, tati, ale furt mi to nešlo, až teď s Chocky."

"Chápu," opět jsem zalhal. Na chvilku jsem se zamyslel, zatímco Matthew pozorně sledoval můj obličej.

"Chápu," opakoval jsem a pokýval hlavou. "Takže jakmile jsi zjistil, že umíš plavat, vyrazil jsi samozřejmě ke břehu, ne?"

Matthew zbystřil pozornost a nevěřícně vytřeštil oči. "Ale to jsem přece nemoh udělat! Byla tam Polly! Spadla do vody se mnou."

Opět jsem přikývl.

"No jo," řekl jsem. "Byla tam taky Polly ( tak se mi zdá, že v tom to nejspíš bude..."

Matthew se zamyslel. Zřejmě si v duchu znovu vybavil ty první hrůzostrašné okamžiky ve vodě, protože se lehce otřásl. Pak se mu na tváři objevil výraz odhodlání.

"Ale stejně je to zásluha Chocky," trval tvrdohlavě na svém.

 

Alan se mi druhý den ráno podíval nejistě do očí.

"Obávám se, že jsem to ( asi to bylo tím napětím. Jak jsem čekal na ten zatracenej člun, až se vrátí... Připadalo mi to jak věčnost... Nevěděl jsem, jestli je našel... A přitom jsem pro ně nemoh hnout prstem... Bohužel tohle byla zřejmě reakce..."

"Nemluv o tom," řekl jsem. "Já bych na tom byl úplně stejně."

Seděli jsme na sluníčku a čekali, až nás zavolají k snídani.

"Stejně mi nejde do hlavy," řekl po chvíli Alan, "jak to dokázal. Podle plukovníka ji ve chvíli, kdy se k nim člun přiblížil, ještě pořád držel nad vodou. Počítá prej dobrý dva kilometry, v takovým prudkým odlivu!

Matthew byl prej unavenej, ale ne vyčerpanej. A přitom mi jen před pár dnama s určitým pocitem studu vykládal, že neumí plavat... Zkoušel jsem ho to naučit, ale neuměl přijít na ten správnej grif."

"To máš pravdu, to neuměl," řekl jsem, a pak ( protože o případu Chocky už věděl a jeho zásluhou byl do případu zatažen i Landis ( jsem mu vyprávěl Matthewovu verzi celé záležitosti. Nevěřícně na mě zíral.

"No ale krucinál ( teda nechci se Matthewa nijak dotknout ( ale ty tomu fakt věříš?"

"Věřím, že tomu věří Matthew a jak jinak by si to měl člověk vysvětlit? A krom toho..." Řekl jsem mu o obrázcích. Předtím o nich neslyšel. "Díky nim mi nepřipadá zas tak těžký tomu uvěřit, nebo aspoň napůl," řekl jsem.

Alan se zamyslel. Zapálil si cigaretu, tiše seděl a pokuřoval, a upřeně se díval do dálky přes ústí řeky. Nakonec řekl:

"Jestli je to tak, jak se to jeví ( a já chápu, že se to těžko dá vysvětlit nějak jinak ( znamená to úplně nový stadium v celým případu s Chocky."

"To nám taky došlo," přiznal jsem. "A chudák Mary z toho vůbec nemá radost. Má o něho strach."

Alan zavrtěl hlavou.

"Nevidím důvod, proč by si měla dělat starosti. Koneckonců, aťuž Chocky existuje nebo ne ( a Landis se mimochodem domnívá, že ona v jistém smyslu je reálná ( teda, ať už existuje nebo ne, ty vaše dvě děti jsou dneska naživu díky tomu, že Matthew tomu věří! Uvědomuje si Mary tohle? Tohle vědomí by jí mělo trošku pomoct."

"To by mělo," souhlasil jsem. "Jenže ( já ti nevím, že pro lidi je vždycky snadnější věřit na zlý duchy než na ty dobrý?"

"Že by pud sebezáchovy?" poznamenal Alan. "Pro člověka je bezpečnější, když neznámý věci, dokud se nevybarvěj, považuje za nebezpečný. Tady někde je taky zdroj pudový nechuti ke změnám. Třeba se tahle Chocky právě nachází ve stadiu, kdy musí nejdřív dokázat, co je zač. Ale start měla podle všeho docela slušnej, to jo."

Přikývl jsem a řekl:

"Kéž by to tak viděla i Mary ( jenže ona se bojí..."

 

Matthew přišel k obědu pozdě. Šel jsem ho hledat a našel jsem ho na zbylém vraku přístavního mola, kde seděl a povídal si s mladým, celkem pohledným blonďákem. Nevzpomínal jsem si, že bych toho muže byl někdy předtím viděl. Jak jsem přicházel, zvedl Matthew zrak.

"Ahoj tati ( a jéje, mám zpoždění, co?"

"To teda máš," řekl jsem.

Mladík zdvořile vstal.

"Promiňte, pane. Obávám se, že jeho zdržení jsem asi zavinil já. Jen jsem se ho vyptával na ten jeho hrdinský skutek: víte, po tom včerejšku se z něj stal tak trochu místní hrdina."

"To je sice možné," řekl jsem, "nicméně jíst se musí. Takže teď hybaj domů, Matthewe."

"Na shledanou," řekl Matthew mladíkovi a vyrazili jsme zpátky k chatě.

"Kdo to byl?" zeptal jsem se.

"Nějakej člověk," řekl Matthew. "Chtěl vědět, jak je po včerejšku s Polly. Říkal, že má taky takovou malou holku, proto ho to zajímalo."

Napadlo mě sice, že ten neznámý mladík vypadal trochu moc mladě na to, aby byl nějakých deset či jedenáct let otcem rodiny, jenže dnes člověk nikdy neví, a tak než jsme dojedli oběd, na celou příhodu jsem zapomněl.

Během několika dalších dnů se z Matthewa stal tak náruživý plavec, že jsme ho nemohli dostat z vody.

Pak prázdniny skončily. Poslední večer se u nás zastavil plukov plukovník Summers na skleničku, a také aby mě ubezpečil, že už napsal do Královské plavecké společnosti dopis, v němž se pochvalně zmínil o Matthewovi.

Ten váš kluk má kuráž! Máte proč bejt na něho pyšnej! Klidně moh' taky jen koukat, jak by si zachránil vlastní holej život: leckdo by se tak zachoval. Bylo ovšem zvláštní, jak dělal, že neumí plavat; tyhle kluci jsou nevypočitatelný. Ale to nic. Podal zatraceně slušnej vejkon! Tak na toho vašeho kluka!"

Příští pondělí večer jsem přijel domů pozdě, unavený po rušném dnu, kdy jsem v kanceláři doháněl nahromaděné resty. Nezřetelně jsem si uvědomoval, že Mary je malinko nesvá, ona si však nechala důvod ohleduplně pro sebe, dokud jsem nedovečeřel. Potom vytáhla noviny, na několikrát přeložené, aby se vešly do obálky, a podala mi je.

"Přišlo to dneska odpoledne," řekla. "Koukni se na titulní stranu." Výraz její tváře, když mě sledovala, jak noviny rozbaluji a čtu Merioneth Mercury v záhlaví, mě zneklidnil.

"Víc dole," řekla.

Zadíval jsem se na dolní polovinu stránky, ze které se na mě díval Matthew. Vůbec to nebyla špatná fotografie. Mrkl jsem na titulek k příběhu pod ní. Zněl:

MALÝ HRDINA ZACHRÁNĚN "ANDĚLEM STRÁŽNÝM"? Zmocnila se mě úzkost. Četl jsem dál:

"Matthew Gore (12 let) z Hindmere, Surrey, který trávil prázdniny v Bontgochi, byl navržen na udělení medaile za statečnost při záchraně své sestry Polly (10 let) před utonutím minulé pondělí v ústí řeky Afon Cyfrwys v Bontgochi.

Matthew si hrál se svou sestrou na lehkém dřevěném přístavním molu nedaleko bontgochského Jachtklubu, když odlivová vlna utrhla motorový člun místního občana Williama Westona od kotevního lana a člun v plné rychlosti narazil do mola. Tři metry mola úplně zničil a svrhl přitom obě děti do vířivého proudu.

Matthew okamžitě vyrazil rychlými tempy za sestrou, zachytil ji a držel jí hlavu nad vodou, zatímco je proud unášel pryč. Pan Evan Evans, postava v Bontgoch důvěrně známá, vyhlásil poplach, načež plukovník Summers, známý místní rodák, ani minutu neváhal a okamžitě se ve svém motorovém člunu pustil do stíhání tonoucích.

Plukovník Summers musel za oběma dětmi urazit téměř tři kilometry po proudu rozbouřenými vodami ústí řeky, než se k ním

mohl patřičným manévrem přiblížit a bezpečně je vytáhnout na palubu.

Plukovník Summers: ,Své sestře Matthew zachránil život nepochybně jen za cenu riskování vlastního života. Víc takových hochů by Anglie jen uvítala!'

Nejúžasnější okolností případu zůstává skutečnost, že Matthew nevěděl, že umí plavat.

V rozhovoru s naším reportérem skromně odmítl jakékoli zmínky o hrdinství. ,Polly neuměla plavat, a když jsem zjistil, že já umím, bylo samozřejmostí jí pomoct,' říká Matthew. Na otázku našeho reportéra Matthew uvedl, že chodil na hodiny plavání, ale plavat se nikdy nenaučil. ,Když mě to zničehonic hodilo do vody, měl jsem hrozný strach,' přiznal se, ,ale pak jsem zaslechl hlas, který mi říkal, abych zachoval klid, a co mám dělat rukama a nohama. Tak jsem to dělal, jak mi to ten hlas říkal, a najednou jsem uměl plavat.'

Podle všeho není důvodu se domnívat, že by chlapec neříkal pravdu. Náš reportér nenarazil na nikoho, kdo by hocha před zmíněnou událostí viděl plavat, a všeobecně se mělo zato, že plavat neumí.

Na otázku, zda ho nezarazilo, když uslyšel hlas, který k němu mluví, Matthew odpověděl, že jej několikrát slyšel už i dříve, a tak ho ani moc nepřekvapil.

Na reportérovu poznámku, že snad mohlo jít o hlas Anděla strážného, Matthew připustil, že to tak mohlo být.

Jakkoli nevěrohodně snad zní myšlenka,zázračných plaveckých schopnosti , vnuknutých neviditelným duchovním rádcem, nelze pochybovat, že nasazením vlastního života pro záchranu své sestry vykonal Matthew hrdinský čin a prokázal skutečnou neohroženost. Chceme věřit, že medaile, již si bezpochyby zaslouží, mu bude udělena."

Pohlédl jsem na Mary. Pomalu vrtěla hlavou. Pokrčil jsem rameny.

"Máme ho...?" nedokončil jsem svůj návrh. Mary znovu zavrtěla hlavou.

"Bude už tvrdě spát. A navíc, k čemu by to bylo dobré? Co se stalo, stalo se."

"No, je to jen místní plátek," řekl jsem. "Ale jak se to, probůh, dostalo...?" Vtom jsem si vzpomněl na toho mladíka, který na břehu rozmlouval s Matthewem...

"Věděli o Hindmere," zdůraznila Mary. "Stačilo jim jen se podívat do telefonního seznamu."

Rozhodl jsem se tomu věřit.

"Že by si dali tu námahu! Ale stejně se to čte jako nějaká pěkně nafouklá historka, vymyšlená místním senzacechtivým pisálkem." Mám za to, že v tu chvíli ani jeden z nás přesně nevěděl, kohomíníme tím zákulisním "oni", nicméně netrvalo dlouho a přišel jsem na to, že podceňuji schopnosti moderních hromadných sdělovacích prostředků.

Kdykoli se holím, mám zlozvyk zapnout si rádio jako kulisu. Zlozvyk proto, že samo nerušené holení je dobrou kulisou pro přemýšlení, ovšem - to už prostě patří k modernímu životu.

Zkrátka druhý den ráno jsem si jako obvykle zapnul "Události dne" a trpělivě poslouchal jakéhosi pana profesora z nejzapadlejší středoamerické univerzity, který vykládal, jak jeho vykopávky dokazují, že kdysi dávno Mercijské království zahrnovalo i město Montgomery. Když skončil, promluvil Jack de Manio: "Je přesně osm hodin, dvacet pět a půl minuty - ale no tak, samozřejmě myslím sedm hodin. Posla zašlé slávy Anglů teď vystřídá posel moderního věku. Malý Matthew Gore, který trávil prázdniny mimo svůj trvalý domov v Hindmere, odvážně zachránil svoji ještě mladší sestru před utonutím, a co je zvláštní - malý Matthew nikdy předtím neplaval. Se zpravodajstvím o této události se hlásí Dennis Clutterbuck."

Kvalita poslechu se změnila. Ozval se nový hlas:

"Dozvěděl jsem se, že když jsi se se svou sestrou ocitl při té nešťastné nehodě v Bontgochi v prudkém proudu řeky Cyfrwys, okamžitě jsi vyrazil k sestře, abys ji zachránil, a držels ji nad vodou až do chvíle, než vás vytáhli do člunu skoro o dva kilometry níž po proudu. Je to tak?"

"No, je," řekl Matthewův hlas. Zněl trochu nejistě.

"A prý jsi také nikdy předtím neplaval?"

"Ano - totiž ne," odpověděl Matthew poněkud zmateně.

"Tys opravdu nikdy předtím neplaval?"

"Ne," řekl Matthew, teď už rozhodně. "Zkoušel jsem to, ale nešlo mi to..." dodal.

"Ale tentokrát ti to šlo?" "Ano," řekl Matthew.

"Prý jsi slyšel hlas, který ti říkal, co máš dělat?" Matthew zaváhal. "No - dá se to tak říct..." připustil.

"A ty si myslíš, že to byl určitě hlas tvého anděla strážného?"

"Ne," řekl Matthew rozhořčeně. "To je pěkná pitomost."

"Ale říkals přece zdejšímu zpravodaji, že..." Matthew ho přerušil.

"Neříkal. Řekl to on, a já stejnak nevěděl, že je to zpravodaj."

"Ale nějaký hlas jsi slyšel?"

Matthew opět zaváhal. Znovu se nezmohl na lepší odpověď než: "... dá se to tak říct."

"A když jsi ho uslyšel, uměl jsi pak plavat?" Zamručení od Matthewa.

"Ale teď si nemyslíš, že to byl tvůj anděl strážný, co ti říkal, jak to máš dělat?"

"Já jsem nikdy nic o žádným andělu strážným neříkal - to řekl on." Matthewův hlas zněl podrážděně. "Prostě jsem zpanikařil a Chock..." Zarazil se. Úplně jsem slyšel, jak se kousl do jazyka. "Zkrátka najednou jsem uměl plavat," dokončil nepřesvědčivě.

Reportér začal znovu mluvit, ale jeho hlas uprostřed první slabiky náhle usekli.

Ozval se Jack de Manio:

"Stačila jediná minilekce v plavání! Tedy, ať už za tím vězí anděl strážný nebo ne, poblahopřejme Matthewovi k tomu, jak té lekce dokázal využít!"

Matthew přišel dolů na snídani ve chvíli, kdy já jsem už dojídal. "Zrovna jsem tě poslouchal v rádiu," řekl jsem mu.

"Jo?" řekl Matthew. Nevypadal na to, že by se mu chtělo v načatém tématu pokračovat, a nápadně hbitě se pustil do kukuřičných vloček.

"Kdy se to stalo?" vyzvídal jsem.

"Když byla maminka pryč, volal nějakej člověk. Ptal se, jestli jsem Matthew; já mu řekl, že jo, a on že je z BBC a jestli prej by mohl přijít a navštívit mě. Řekl jsem mu, že by to snad šlo, protože mi připadalo neslušný říct BBC ne. A tak přišel, a ukázal mi kousek toho, co o mně napsali v těch novinách. Pak zapnul magneťák a začal se ptát. A potom zas odešel."

"Copak jsi neřekl mamince nebo někomu jinýmu, že tu byl?" Zamíchal lžicí kukuřičné vločky.

"No víš, myslel jsem si, že dostane strach, že jsem mu řekl o Chocky - i když jsem mu o ní vlastně neřekl. A myslel jsem si taky, že to stejně nebude dost zajímavý, aby to vysílali."

Ne zrovna pádné důvody, napadlo mě. Třeba cítil vinu za to, že vůbec toho muže pustil do domu.

"Hm. - Teď už se nedá nic dělat," řekl jsem. "Ale jestli se objeví nějaký další rádoby reportéři, raději je odkaž na maminku nebo na mě, dřív než se s nima pustíš do hovoru. Platí?"

"Dobře, tati," souhlasil, a pak dodal se zachmuřeným čelem:

"Ono to máš ale těžký. Chápej, já nevěděl, že ten chlápek v Bontgochi je reportér; a ten z BBC - když já vůbec neměl pocit, že jde o opravdický interview."

"Asi bude nejlepší, když se ke každýmu cizímu budeš chovat jako k podezřelýmu reportérovi," navrhl jsem. "Snadno by ses mohl prořeknout, a my přece nechceme, aby na Chocky přišli, nebo jo?"

Matthew měl pusu příliš plnou vloček, než aby mohl promluvit, ale jeho souhlasné přikývnutí vypadalo velmi přesvědčivě.