John Wyndham

CHOCKY
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8.

Ten den odpoledne se objevil jakýsi mladý muž, který se představil jako pracovník listu Hindmere and District Courier. Mary s ním byla rychle hotova. Ano, viděla - četla ty nesmysly o andělu strážném a velice ji překvapilo, že noviny takovou nehoráznost vůbec stiskly. Matthew chodil na plavání, ale nedokázal se zbavit strachu z vody. Došlo prostě k tomu, že ve chvíli akutního nebezpečí věděl, co by měl dělat, aby plaval; dělal pohyby, které ho kdysi naučili a najednou zjistil, že plavat umí. Při záchraně své sestry projevil velikou odvahu a měl také štěstí, ale nic zázračného v tom nebylo. Ne, je jí líto, ale s Matthewem mluvit nemůže; bude celý den pryč. A ona by tak jako tak byla radši, kdyby s tím Matthewa přestali obtěžovat. Po úporném přesvědčování reportér nakonec odešel s nepořízenou.

Ještě téhož dne mi do kanceláře zavolal Landis. Řekl mi, že přemýšlel o Matthewovi a napadlo ho přitom několik otázek. Nejdřív jsem myslel, že nás hodlá znovu navštívit, což by Mary nepotěšilo; na to však naštěstí nepomýšlel, aspoň ne v tuto chvíli; místo toho navrhl, že bych s ním mohl některý večer zajít na večeři. Napadlo mě, že se ho zeptám, zda dnes ráno slyšel Matthewa v pořadu "Události dne", ale uprostřed denního shonu jsem nijak netoužil zaplést se do zdlouhavého vysvětlování, a tak jsem o tom pomlčel. Za daných okolností jsem jeho pozvání mohl stěží odmítnout, a navíc mi došlo, že třeba přišel na nějakého vhodného specialistu. Dohodli jsme se, že se sejdeme v jeho klubu příští čtvrtek.

Když jsem se vrátil domů, připravovala Mary těžkou rukou a se zlověstnou zarputilostí večeři. Tak to dělává, když není ve své kůži. Zeptal jsem se na příčinu.

"Matthew opět mluvil s reportéry," řekla a postrčila kastrol na plotně.

"Vždyť jsem mu říkal..."

"Já vím," řekla rozhořčeně. "On za to, chudák, nemůže, ale mě to dohání k nepříčetnosti."

Vyptával jsem se dál.

Ti reportéři byli zřejmě jen řečnickou nadsázkou. Reportér tu byl jenom jeden. Matthew na něho narazil cestou domů na konci ulice. Reportér se zeptal, jestli mluví s Matthewem Gorem a sám se představil jako zástupce listu Hindmere and District Courier. Matthew mu řekl, že musí nejdříve mluvit s maminkou. No ovšem, souhlasil dotyčný mladík, tak je to jen správné, on už přirozeně paní Gorové volal, aby dostal její souhlas. Doufal, že bude moci s Matthewem mluvit u nich doma, jenže Matthew nebyl doma. Štěstí se ale na něho usmálo, když teď na Matthewa takhle narazil. Tady, na ulici, se ovšem moc mluvit nedá. Co kdyby si zašli naproti do cukrárny na čaj a nějaký zákusek? A tak se přesunuli do cukrárny.

"Musíš okamžitě napsat vydavateli. Je to dost nechutné," řekla Mary.

Sepsal jsem přiměřeně rozhořčený dopis, aniž jsem si dělal sebemenší iluze, že se jím někdo bude zabývat. Pomohlo to nicméně alespoň zchladit rozpálenou Maryinu hlavu. Než abych riskoval, že teplota opět stoupne, upustil jsem od rozhodnutí, že jí povím o Landisově telefonátu.

Středa přešla bez vážnější nehody - tedy říkám-li "bez vážnější nehody", musím se zmínit o dopisu pro Matthewa, který přišel ranní poštou; v levém rohu bylo vytištěno "Psychenomenický kroužek", díky čemuž jsem považoval za rozumné obálku zabavit a strčit ji do kapsy.

Později ve vlaku jsem si dopis přečetl. Pisatel v rádiu zaslechl velmi stručnou zmínku o Matthewově neobvyklém zážitku a byl přesvědčen, že členy jeho kroužku, kteří se zabývají duševními prožitky a projevy všeho druhu, by jistě zajímala podrobnější zpráva o celé události. Kdyby jim Matthew mohl prokázat tu laskavost a atd. atd....

Pokud ovšem středa proběhla v poklidu, pak čtvrtek všechno vynahradil.

Zrovna jsem v Timesech obracel svou pozornost od stránky s inzeráty na titulní stranu, což je v plně obsazeném kupé čin takřka protispolečenský, když vtom můj pohled upoutala fotografie v Daily Telegraphu, který držel muž na protějším sedadle. Už při zběžném pohledu prozrazovala cosi, co vyburcovalo moji zvědavost. Naklonil jsem se dopředu, abych se podíval zblízka. Pravidelní cestující mají ovšem vyvinutý pud, který je varuje před podobnými nepřístojnostmi. Můj protějšek své noviny okamžitě spustil, aby mě počastoval pohledem, jako bych vstoupil na cizí pozemek a snad i něco horšího, a pak je ostentativně přeložil, čímž mému zraku stavil jinou stránku.

Ten záblesk, jakkoli byl krátký, mě znepokojil natolik, že mě ve stanici Waterloo přiměl poohlédnout se u stánku po Telegraphu, který bych si mohl legitimně přečíst. Samozřejmě, že už byl vyprodán. To mě jen utvrdilo v přesvědčení, že moje podezření je zcela složené, a po příjezdu na Bloomsbury Square jsem neztrácel čas a ihned jsem po kanceláři rozhlásil, že prosím kohokoli o zapůjčení výtisku dnešního Telegraphu. Nakonec jeden výtisk někde vyhrabali donesli mi ho. Rozevřel jsem jej v obavách - a věru jsem věděl, proč...

Půl stránky bylo věnováno fotografiím obrázků, použitých pro výstavu nazvanou "Umění a školák". Ten, který mě tak zaujal ve vlaku, zaujal mě i nyní, a ostatní degradoval na pouhé čmáranice. Šlo o pohled z okna, zobrazující půl tuctu chlapců se školními brašnami na zádech, kteří se strkají na cestě k otevřeným vratům ve zdi. Chlapci vypadali vytáhle a vyzáble; pro někoho nepochybně zvláštní, mně však důvěrně známé. Nepotřeboval jsem ani číst titulek k fotografii, nicméně přečetl jsem si ho:

"Obrázek ‚Domů' Matthewa Gora (12) ze školy v Hintonu, Hindmere, odhaluje talent a pozorovací schopnost, jaké jsou u dětí v Matthewově věku zcela ojedinělé."

Ještě jsem si ho prohlížel, když do mé pracovny vstoupil Tommy Percell, jeden z mých partnerů, a pohlédl mi přes rameno.

"No jo," řekl mi. "Všim jsem si toho dneska ráno cestou sem. Blahopřeju! Myslel jsem si, že to bude ten tvůj kluk. Netušil jsem, že má pro tyhle věci nadání. Máto šmrnc - ale je to trochu zvláštní, co říkáš?"

"Jo," řekl jsem s pocitem, že se mi celá záležitost vymyká z rukou. "Jo, je to trochu zvláštní..."

 

Landis jedním hltem vypil polovinu svého šery. "Viděls už ty noviny?" zeptal se.

Nepředstíral jsem, že nerozumím.

"Jo, viděl jsem dnešní Telegraph," přiznal jsem.

"A Standard ne? V těch to je taky - i s odstavcem o geniálním dětském umělci. O tom jsi mi neřekl," dodal s výčitkou v hlase.

"Když jsme se naposled viděli, neměl jsem o tom ani tušení."

"Ani o tom plavání?"

"To se stalo až potom."

"V obou případech v tom má samozřejmě prsty Chocky, ne?"

"Nepochybně jo," řekl jsem.

Landis chvíli uvažoval.

"Trochu neuvážený, nezdá se ti? Totiž, myslím, takovej obrázek na výstavu."

"Kdepak neuvážený - neoprávněný!" řekl jsem.

"Je to škoda," řekl a objednal další dvě šery.

"Takovej obrázek," pokračoval. "Postavy jsou zvláštní, takový hubený, pokud ne přímo vyzáblý. Je to typický?"

Přikývl jsem.

"Jak je dělá?"

Pověděl jsem mu, co řekl Matthew mně a Mary. Zřejmě ho to moc nepřekvapilo, ale znovu se pohroužil do přemýšlení. Když se z něho opět vytrhl, řekl:

"Nejde jen o ty postavy. Všechny vertikály jsou přehnaný. Vypadá to, jako by se na ně díval někdo, kdo je zvykle] na jiný proporce na povšechnější pohled zezdola, takže se to pak jeví..." Přerušil se a na chvilku upřel zadumaný pohled na svou sklenku. Pak se mu na tváři objevil výraz náhlého osvícení. "Ale ne, Bůh ví, že to tak není! Připomíná to pohled přes lehounce zkreslující brejle, jako bys to, co vidíš, maloval bez patřičný kompenzace. Vsadím se, že kdyby ses na obrázek podíval s brejlema, který by zkracovaly jenom svislý čáry, dostalo by to úplně normální proporce. - Jako by vnímání Chocky nedokázalo adekvátně nahradit přirozené schopnosti Matthewových očí..."

"Tomu nerozumím," řekl jsem po chvilce přemýšlení. "Oči, který vidí určitej výjev, vidí zároveň i ten obrázek. Tyhle dvě zkreslení by se přece musely vzájemně vyrušit?"

"To jsem uvedl jen jako analogii - možná vzdálenou analogii, a asi jsem to až příliš zjednodušil," připustil Landis, "ale moc by mě překvapilo, kdyby v tom nebylo něco podobnýho. A teď se navečeříme, co říkáš?"

Při jídle se mne vyptával na podrobnosti okolo té záležitosti s Matthewovým plaváním. Řekl jsem mu vše, co jsem věděl, a jemu to očividně nepřipadalo o nic zvláštnější než to zázračné malování. Co mě celou dobu zaráželo nejvíc - a moje ohromení později jen vzrůstalo při zpětných úvahách - byla skutečnost, že nejevil žádné známky překvapení. Málem jsem ho v jednu chvíli podezříval, že si ze mne dělá dobrej den - že mě vodí za nos, aby mi ukázal, kam až jsem ochoten ve svých prohlášeních stran Matthewa zajít, ale tuhle myšlenku jsem musel opustit. Nedokázal jsem vystopovat sebemenší náznak pochybovačnosti; moje neuvěřitelná tvrzení očividně přijímal bez předsudků.

Postupně jsem nabýval pocit, že se už Landis dostal mnohem dál než já; zatímco já se stále nacházel ve stadiu, kdy existence Chocky neochotně připouštím jako jistou nevyhnutelnou hypotézu, on mě předešel a bere ji jako hotový fakt. Jako by se řídil okřídleným výrokem Sherlocka Holmese: "Když vyloučíte všechno nemožné, to, co zbude, jakkoli je to nepravděpodobné, musí být pravda", a důsledně věřil zjištění, že ten výrok zabírá. Z nějakého důvodu, který jsem nedokázal přesně určit, to na mě účinkovalo tak, že mé obavy poněkud vzrostly.

Po večeři mi Landis nad šálkem kávy a skleničkou brandy řekl: "Asi sis už domyslel, že jsem o celým problému dost přemýšlel, a podle mě je Thorbe tím pravým mužem. Sir William Thorbe. Je to chlapík s velice zdravýma názorama, obrovskou zkušeností - a není zaslepenej fanatik, což v naší profesi něco znamená. Chci tím říct, že to rozhodně není typ maniaka skrz naskrz prolezlýho psychoanalýzou. Svý pacienty léčí podle toho, co jim skutečně schází - když se rozhodne, že pomůže analýza, pak ji použije; když si bude myslet, že to chce nějakej novej lék, pak použije ten. O jeho schopnostech svědčí navíc i velkej počet významnejch úspěchů. Myslím, že dovědět se jeho názor, pokud bude ochotnej se Matthewa ujmout, je to nejlepší, co si lze přát. Jsem si jistej, že jestli tu vůbec někdo může pomoct, pak je to Thorbe."

To jeho "jestli vůbec někdo" mi nebylo moc vhod, ale nechal jsem to tak. Řekl jsem:

"Jestli se nepletu, tak posledně jsi měl svý pochybnosti o tom, jestli Matthew potřebuje pomoc."

"Milej zlatej, ty já mám i teď. Ale tvoje žena je nemá, vždyť víš. A i ty sám bys určitě nebyl proti tomu, kdybys moh mít úplnou jistotu, nebo ne?"

V tom měl samozřejmě pravdu. Já s Mary jsme si o Matthewa dělali daleko větší starosti, než si připouštěl sám Matthew. Už jen vědomí, že pro něho děláme, co je v našich silách, a necháme si kvalifikovaně poradit, by nám přineslo značnou úlevu.

Nakonec jsme se dohodli, že se s názorem Sira Williama Thorba - za předpokladu, že Mary s tím bude svolná - rád seznámím.

"Tak fajn," řekl Landis. "Já s ním promluvím. Jsem si skoro jistej, že za danejch okolností bude sám posedlej Matthewa vidět. A když jo, určitě vám poskytne tu nejkvalifikovanější diagnózu, jakou můžete dostat. Dám vám snad brzy vědět - věřím, že během pár dní."

A s tím jsme se rozloučili.

Když jsem dorazil domů, našel jsem Mary celou bez sebe vzteky. Došlo mi, že už viděla Evening Standard.

"To už přestává všechno!" hlásila mi, jako by můj příchod spustil stavidla. "Kdo jí dal právo to tam poslat bez toho, že by se s námi poradila? Mohla se nás snad zeptat, to by bylo to nejmenší! Takhle to tam poslat, a my o tom navíc ani nevíme! Vždyť to je - jak se tomu říká? - vpád do soukromí... Nezeptala se dokonce ani Matthewa. Prostě si to poslala a nikoho se neptala. V životě by mě nenapadlo, že může něco takového provést a nežádat aspoň něčí souhlas! Já nevím, co si tyhle učitelky myslí! Asi si myslejí, že mají právo rozhodovat o životě dětí, a rodiče že nemají žádná práva! Já ti teda řeknu, co dneska pouštějí z těchhle pedagogických škol... Člověk by myslel, že už jen z obyčejné lidské slušnosti a ohledu na názor rodičů dětí....Nemají žádný vychování!... Jak můžou čekat, že se budou děti chovat slušně, když je učí lidi, kteří se sami neumějí vůbec chovat...? Je to hanba! Chci, abys zítra napsal pořádně ostrý dopis řediteli a řekl mu, co si myslíme o jejím chování, a žádej omluvu... Ne, udělej to ještě teď, večer! Ráno nebudeš mít čas..."

Měl jsem za sebou úmorný den.

"Ona se neomluví. Proč by se, proboha, měla omlouvat?" zeptal jsem se.

Mary na mě vytřeštila oči, nadechla se a spustila nanovo. Zarazil jsem ji.

"Konala svou práci. Jeden z jejích žáků namaloval obrázek, kterej se jí zdál natolik dobrej, že jím obeslala tuhle výstavu. Chtěla mu tím získat veřejný uznání. Přirozeně si myslela, že budeme potěšeni - což bychom i byli, nebýt tý záležitosti s Chocky.

"Ale měla si vyžádat náš souhlas..."

"Abys jí mohla říct o Chocky a vykládat jí, proč jsme nechtěli, aby se to vystavovalo? A k tomuto bylo na samým konci školního roku. Určitě měla taktak čas to poslat, dřív než sama odjela na prázdniny. Skoro bych se vsadil, že právě teď čeká, že jí pošleme list s poděkováním a blahopřáním."

Mary vydala rozhořčený zvuk, pohříchu ne nepodobný zachrochtání.

,No dobrá," řekl jsem jí. "Tak si panu řediteli napiš ten dopis ty. A omluvy se nedočkáš taky ty. A co hodláš dělat potom, ztropit kravál? Místní noviny si libujou v hlučnejch šarvátkách mezi rodičema a učitelema. Celonárodní ostatně taky. Jestli pro ten obrázek chceš ještě víc publicity, než kolik už otiskly, tak se jí určitě dočkáš. A někdo nelení a zdůrazní, že ten Matthew Gore, kterej namaloval ten obrázek, je tentýž Matthew Gore, co se proslavil jako hrdina spolčenej s andělem strážným. - Někdo to nakonec stejně udělá, ale copak chceme, aby se tak stalo hned v celonárodním měřítku? Jak dlouho bude trvat, než to s tou Chocky vyjde najevo?"

Maryin pohled naplněný hrůzou mě vzápětí přivedl k lítosti nad způsobem, jakým jsem to řekl. Ještě několik vteřin na mně upřeně zírala, a pak se výraz jejího obličeje zlomil. Zvedl jsem ji a odvedl přes pokoj do křesla...

Po chvíli z mé náprsní kapsy vytáhla kapesník. Cítil jsem, že se pozvolna uklidňuje. Jednou rukou hledala, a pak i našla, moji ruku.

"Promiň mi to, jsem tak hloupá," řekla.

Objal jsem ji.

"To nic, miláčku. Nejsi hloupá, děláš si starosti - a já se ti nedivím."

"Ale já byla hloupá. Nepochopila jsem, k čemu by ztropení takového kraválu mohlo vést." Odmlčela se, mačkajíc v sevřené pravé ruce kapesník. "Bojím se moc o Matthewa," řekla chvějícím se hlasem. Nepatrně se v křesle nadzdvihla a podívala se mi do očí. "Davide, řekni mi upřímně... Nebudou - nebudou si myslet, že je blázen, že ne, Davide...?"

,To víš, že ne, miláčku. Jak by mohli? Zdravějšího kluka než je náš Matthew bys nenašla, vždyť to dobře víš."

"Ale co když přijdou na Chocky? Co když se dovědí, že si Matthew myslí, že slyší její hlas...? Přece když člověk slyší v hlavě hlasy... tak..." Konec myšlenky se rozplynul do vytracena.

"Miláčku," řekl jsem. "Ty se mylně bojíš něčeho, čeho se bát nemusíš. Rovnou na to zapomeň. S Matthewem není nic, ale vůbec nic v nepořádku. Je to ten nejzdravější a nejrozumnější kluk, jakýho si člověk může přát. Snažně tě prosím, vryj si pevně do paměti, že Chocky, ať už je to cokoliv, není subjektivní je objektivní. Nevychází z Matthewa, je něčím, co do něho vstupuje zvenčí. Já vím, že se tomu těžko věří, protože člověk nechápe, jak se to může stát. Ale já jsem si naprosto jistej, že to tak je, a stejně tak i Landis. Je odborníkem na duševní choroby, a on je skálopevně přesvědčenej, že netrpí žádnou úchylkou. Musíš tomu věřit."

"Já se opravdu snažím, jenže... Já tomu nerozumím. Co je vlastně ta Chocky zač...? S tím plaváním a malováním... a všemi těmi otázkami...?"

"To je to, co nevíme - zatím. Ostatně si myslím, že Matthewovi v hlavě - no, tak nějak straší. Já vím, je to dost nešťastný vyjádření, vyvolává to představu strachu a zlovůle, ale to tím vůbec nechci říct. Užil jsem ho jenom proto, že nemůžu přijít na jiný slovo. Já mám na mysli takový milý, prospěšný strašení... Matthewovi to prokazatelně neubližuje. Zneklidňuje to jenom nás, protože tomu nerozumíme. Když se nad tím zamyslím co možná nejobjektivněji, zdá se mi, že jsme maličko nevděčný. Koneckonců nezapomínej, že Matthew se domnívá, že životy zachránila jim oběma... A pokud nezachránila, pak nevíme, kdo to byl."

"Ať už je to cokoli, podle mě bychom byli na omylu, kdybychom ji považovali za něco, co Matthewa ohrožuje. Je možná trochu dotěrná a zvědavá, ale v zásadě nám příznivě nakloněná - v podstatě takovej dobrotivej - ehm - duch."

"Ach tak," řekla Mary. "Ty se mi tady snažíš namluvit, že to skutečně je anděl strážný?"

"To ne - teda chci říct - ehm - v jistým smyslu..."