Jaroslav Žák

BOHATÝRSKÁ TRILOGIE 2
Dobrodružství šesti trampů aneb Nové pověsti české
(spoluautor Vlastimil Rada)
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
Emilie

V hloubi pralesa, v lůně pustých skal Četníkovy rokle, kam měsíc jen spoře lil své bledé světlo, aby příliš neozařoval trapné a neblahé divadlo, – tam se rozkládal zajatecký tábor porobeného paďourstva.

Nikdo ze zajatců nezamhouřil oka té noci. Otylé postavy masňáků se válely ve výbuších zoufalství na kamenité, kopřivami a chudou travou porostlé půdě, drásajíce si své rozložité pleše, děcka usedavě plakala, ženy seděly resignovaně, tupě před sebe hledíce nebo čtouce stará čísla Pražanky, jež zachránily za ňadry za všeobecného zmatku před trampskými neurvalci, muži zatínali bezmocně pěsti a marně pošilhávali k východu rokle, kde seděli dva zálesáci hrubých, násilnických rysů v neholených obličejích, ukazováky držíce ostražitě na spouštích opakovacích pistolí nejtěžší ráže.

Pustá beznaděj se plížila útrobami skalní rozsedliny a vnikala i do hluboké sluje, která kdysi, za dob prehistorických, sloužívala za obydlí jeskynních pralidí a dnes skýtala útulek usouzené a pokořené rodině Šarapatkově. Stěny onoho brlohu prvolidí byly pestře pomalovány podobami různých předpotopních zvířat a tuto galerii, vytvořenou před dvaceti tisíci léty člověkem cromagnonským, doplňoval nyní agilní a velenadějný syn páně Šarapatkův Dagobert obrazy zvířat sice z mladšího údobí vývojového, avšak výtvarným stylem, jenž svou primitivní rázovitostí ukazoval až někam do doby prahorní. Mladý umělec, svitě si baterkou, zvýtvarnil právě svým osobitým způsobem prase obecné a opatřil dílko jadrným slovním doprovodem:

To je Forbes

Pan Šarapatka, jenž s láskou a hrdostí sledoval odvážné počínání svého syna, přivinul chlapce na svou hrud a dívaje se mu pevně do očí pravil hlasem plným pohnutí:

„Slib mi, Dagoberte, že nikdy nezradíš svůj paďourský původ, děj se co děj! Pamatuj si,“ dodal slavnostně, „paďourem ses narodil a paďourem zůstaň! I kdybys byl nucen chodit do těch trampských přelejváren a kdyby ti tam slibovali hory doly!“

„‘Se ví, tati,“ řekl stručně Dagobert.

„Co z nás bude, co jen z nás bude,“ zabědovala hořce paní Šarapatková. „A ty nech toho neustálého hraní, ty nemáš vůbec žádnej cit a žádnou vážnost,“ rozkřikla se pojednou na svého prvorozeného syna Šarapatku Alfréda, který si v koutě jeskyně zcela cynicky přehrával na gramofon veselé šlágry. „Bože, bože,“ bědovala matka, „já nevím, po kom to dítě je!“

„No, po mně není,“ prohlásil pan rada odměřeně a výrazně.

„Snad je po mně, ne?“ ptala se podrážděně paní radová.

„Pro pána, maminko a tatínku, nezačínejte takovýhle řeči,“ zaúpěla Bessie, jež se tulila oddaně k nohoum stařičké Emilie, „teď se přece nebudete hádat! Zejtra kdo ví, kde budeme, třebas z nás udělají nevolnice těch trampskejch vůdců...“

„A ty se toho nemůžeš dočkat, vid?“ vybuchl Šarapatka otec. „Kdo vysvobodil Konráda, jenž byl naším zajatcem? Tak se chová hrdá dcera paďourská? Kliď se mi z očí, ty jedna... ty! Já tě vydědím!“

„Ticho, milostpane,“ zakročila rozvážně, ale s důrazem Emilie. „Vědí dobře, že (...)

(......)