Roger Zelazny

OBERONOVA RUKA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola čtvrtá

Když jsem zaklepal, zeptala se, kdo je tam. Pak řekla:

„Okamžik, prosím.“

Slyšel jsem její kroky a pak se otevřely dveře. Vialle je pouze o něco málo vyšší než pět stop a docela štíhlá. Bruneta, dobře vypadající, s velmi příjemným hlasem. Byla oblečena do červených šatů. Její slepé oči se dívaly skrze mě a připomínaly mi bolest a utrpení v době mé slepoty.

„Random mě požádal, abych ti vyřídil, že se zdrží trochu déle, ale že si o něj nemáš dělat starosti,“ řekl jsem.

„Prosím, pojď dál,“ řekla. Ustoupila stranou a otevřela dveře dokořán.

Vešel jsem dovnitř. Nechtělo se mi, ale přesto jsem vstoupil. Neměl jsem v úmyslu vzít Randomovu žádost doslova, vyprávět jí, co se stalo a kam odešel. Chtěl jsem jí jednoduše říci to, co už jsem vlastně řekl, a nic víc. Až když jsme se s Randomem rozešli, uvědomil jsem si, co Randomova žádost vlastně znamenala. Požádal mě, abych řekl jeho ženě, se kterou jsem nikdy neprohodil více než půl tuctu slov, že se náhle rozhodl navštívit svého nemanželského syna – chlapce, jehož matka Morganthe spáchala sebevraždu. Za to byl Random potrestán tím, že byl přinucen oženit se s Vialle. Skutečnost, že manželství fungovalo výborně, mě pokaždé překvapovalo. Nebylo mým přáním nafukovat špatné zprávy, a jak jsem vcházel do pokoje, hledal jsem způsob, jak jí to nejlépe sdělit.

Minul jsem Randomovu bustu postavenou na poličce vlevo vysoko na zdi. Ve skutečnosti jsem ji nejdříve přešel, než jsem si uvědomil, že je to skutečně busta mého bratra.

„Netušil jsem, že sochaříš,“ řekl jsem.

„Ano,“ odpověděla.

Zběžně jsem si prohlédl byt a objevil další ukázky její práce.

„Docela dobré,“ prohodil jsem.

„Díky. Neposadíš se?“

Usadil jsem se do širokého ušáku, který byl pohodlnější, než by se na první pohled zdálo. Posadila se na nízký divan po mé pravici a skrčila nohy pod sebe.

„Mohu ti dát něco k jídlu nebo k pití?“

„Ne, děkuju. Zdržím se jen chvíli.“

„Co se vlastně stalo?“

„Random, Ganelon a já jsme se trochu zdrželi na cestě domů. Po tom zpoždění jsme se setkali na chvíli s Benediktem. Výsledkem je, že Random a Benedikt podnikli další malou výpravu.“

„Jak dlouho bude pryč?“

„Pravděpodobně přes noc. Možná trochu déle. Kdyby se to protáhlo, nejspíš se ozve někomu z nás prostřednictvím Trumfu a my ti dáme vědět.“

Bok mě rozbolel, a tak jsem si jej začal lehce mnout.

„Random mi o tobě hodně vyprávěl,“ řekla. „Určitě nechceš něco sníst? Není to pro mě žádná obtíž.“

„Řekl ti snad Random, že jsem nenažranec?“

Zasmála se.

„Ne. Ale pokud jste byli tak zaměstnaní, jak říkáš, myslím si, že jste neměli čas se ani najíst.“

„Máš napůl pravdu. Tak jo. Jestli máš trochu chleba, rád si vezmu.“

„Dobře. Počkej chvíli.“

Vstala a odešla do vedlejší místnosti. Využil jsem příležitosti a pořádně se podrbal kolem svého zranění, které začalo k zbláznění svědit. Přijal jsem její pohostinnost zčásti z tohoto důvodu a zčásti proto, že jsem byl skutečně hladový. O chvíli později mi došlo, že mě přeci nemohla vidět, jak si drbu bok. Její jisté pohyby, její sebevědomé chování způsobily, že jsem zapomněl na její slepotu jako na smrt. Potěšilo mě, že je schopná to tak dobře snášet.

Slyšel jsem, jak si zpívá „Baladu o mořských vlcích“. Byla to hymna Amberského obchodního loďstva. Amber není významný průmyslem a ani zemědělství nikdy nebylo naší silnou stránkou. Ale naše lodě se plaví Stíny, přesunují se z místa na místo a obchodují se vším možným. Každý muž z Amberu, ať už urozený, nebo kdokoliv jiný, stráví nějaký čas ve flotile. V dávných dobách mnozí z nich položili své životy na obchodních cestách proto, aby ostatní lodě mohly pokračovat v plavbě. V hlavě každého kapitána jsou zapsána moře mnoha světů. I já jsem kdysi pracoval v námořnictvu, a ačkoliv mé zaujetí pro věc nikdy nebylo tak silné jako Gérardovo nebo Caineovo, hluboce na mě zapůsobila síla a osobnost mužů, s nimiž jsem se setkal.

Vialle přinesla těžký podnos s chlebem, masem, sýrem, ovocem a lahví vína. Posadila se za stůl vedle mě.

„Chceš nakrmit regiment?“ zeptal jsem se.

„Nejlepší je mít jistotu.“

„Děkuju, nevezmeš si se mnou?“

„Snad nějaké ovoce,“ řekla.

Její prsty chvíli hledaly, až našly jablko. Vrátila se na divan.

„Random mi vyprávěl, že jsi psal písně,“ řekla.

„To už je dávno, Vialle.“

„Složil jsi nějakou v poslední době?“

Přistihl jsem se, jak jsem začal přikyvovat, ale řekl jsem: „Ne. Už jsem s tím skončil.“

„Škoda. Je to hezké.“

„Random, to je skutečný rodinný muzikant.“

„Ano, je velmi dobrý. Ale hra a skládání jsou dvě zcela odlišné věci.“

„To je fakt. Možná někdy, až se situace zklidní… Řekni mi, jsi tu v Amberu šťastná? Je tu všechno tak, jak by sis to představovala? Nechybí ti něco?“

Usmívala se.

„Vše, co potřebuji, je Random. Je to dobrý muž.“

Dojalo mě, když jsem ji slyšel o něm takhle mluvit.

„Pak jsem šťastný s tebou,“ řekl jsem. „Random je mladší, menší… možná, že to má trochu těžší než my ostatní,“ pokračoval jsem. „Nic není tak neužitečného jako další princ, když už jich existuje řada. Byl jsem zrovna tak vinen jako ostatní. Jednou jsme ho s Bleysem nechali na holičkách dva dni na ostrově jižně odsud…“

„… a Gérard šel a našel ho, když se o tom dozvěděl,“ řekla. „Ano, vyprávěl mi to. Musí tě to velmi trápit, když si to pamatuješ tak dlouho.“

„Muselo ho to taky ovlivnit.“

„Ne, už na to dávno zapomněl. Vyprávěl to už jako vtip. Také zapíchl napínáček do tvé podrážky a ty sis propíchl nohu, když ses obouval.“

„Tak to byl tenkrát Random! K čertu! Vždycky jsem z toho podezříval Juliana.“

„Však to taky Randoma trápí.“

„Jak dávno už se to všechno stalo…“ řekl jsem.

Zmocnil se mě hlad, a tak mi dopřála několik minut klidu k jídlu. Když jsem dojedl, cítil jsem, že jsem nucen něco říci.

„Už je to lepší. Mnohem lepší,“ začal jsem. „Byla to zvláštní a úmorná noc, kterou jsem strávil ve hvězdném městě.“

„Získal jsi užitečné věštby?“

„Nevím, zda jsou užitečné, to se ukáže časem. Na druhé straně si myslím, že je lepší mít je než nemít. Dělo se tady něco zajímavého?“

„Sluha mi vyprávěl, že tvůj bratr Brand se dále zotavuje. Ráno se dobře najedl, což je povzbudivé.“

„To je pravda,“ řekl jsem. „Opravdu se zdá, že už je mimo nebezpečí.“

„Možná. Je to strašná série událostí, do nichž jste všichni zapleteni. Je mi to líto. Doufala jsem, že by se mohly objevit nějaké příznaky zlepšení vašich vztahů během noci, kterou jste strávili na Tir-na Nog’th.“

„To nevadí,“ řekl jsem. „Nejsem si jist, jaký to všechno má význam.“

„Potom proč – ach.“

Studoval jsem jak její zájem vzrůstá. Její tvář ještě nic neprozrazovala, ale její pravá ruka svírala a škubala látku, jíž byl potažen divan. Pak si to náhle uvědomila a hned s tím přestala. Odpovídala si na svou vlastní otázku a nyní si přála mít na to klid.

„Ano,“ řekl jsem. „Vymlouval jsem se. Zajímáš se o mé zranění?“

Přikývla.

„Nehněvám se na Randoma za to, že ti o tom vyprávěl,“ řekl jsem. „Jeho rozhodnutí bylo vždy prudké a nutilo mě bránit se. Nevidím důvod nevztahovat to na sebe. Avšak musím se zeptat, kolik ti toho řekl, jak pro svou osobní bezpečnost, tak pro svůj vnitřní klid. Mám obavy, že existují věci, o kterých se ještě nemluvilo.“

„Rozumím. Je těžké odhadnout chyby – myslím těch lidí, které mohl vynechat –, ale vyprávěl mi toho hodně. Znám tvůj osud a osudy většiny ostatních. Nesdělil mi nic o podezřeních a dohadech.“

„Děkuji ti,“ řekl jsem a polkl doušek vína. „Teď je pro mě snazší mluvit, když vím, jak se věci mají. Povím ti všechno, co se stalo od snídaně až doposud…“

Začal jsem vyprávět.

Občas se smála, jak jsem mluvil, ale nepřerušila mě. Když jsem skončil, zeptala se: „Myslel sis, že zmínka o Martinovi mě rozruší?“

„Obával jsem se toho,“ odpověděl jsem.

„Ne,“ řekla. „Víš, poznala jsem Martina v Rebmě, ještě když byl malý chlapec. Byla jsem tam, zatímco on vyrůstal. Měla jsem ho ráda. Dokonce i kdyby to nebyl Randomův syn, pořád by mi byl drahý. Mohu být pouze potěšena Randomovým zájmem a věřím, že to přinese časem prospěch nám oběma.“

Přikývl jsem.

„Nepotkal jsem příliš často lidi, jako jsi ty,“ řekl jsem.

Zasmála se a pak řekla: „Byl jsi dlouho slepý.“

„Ano.“

„Může to člověka roztrpčit, nebo mu to může dát více radosti z věcí, které má.“

Nemusel jsem si vzpomínat na pocity v době své slepoty, abych věděl, že patřím mezi osoby té první skupiny, která dokonce nebere v úvahu okolnosti, za nichž přijdou o zrak. Lituju, ale jsem takový.

„Opravdu,“ řekl jsem. „Jsi šťastná.“

„Je to pouze stav mysli – pro Pána Stínu.“

Vialle vstala.

„Byla jsem vždy zvědavá na to, jak vypadáš,“ řekla. „Random mi tě popsal, ale není to ono. Mohu?“

„Samozřejmě.“

Přistoupila ke mně a položila konečky svých prstů na mou tvář. Jemně mi přejížděla po obličeji.

„Ano,“ řekla, „jsi větší, než jsem si myslela. A cítím v tobě napětí. Je už v tobě dlouho, nebo ne?“

„Předpokládám, že v určité formě je ve mně od chvíle, co jsem se vrátil do Amberu.“

„Ráda bych věděla,“ řekla, „zda jsi byl šťastnější, než jsi znovu získal svou paměť.“

„To je jedna z otázek, na niž nejde odpovědět,“ řekl jsem. „Také jsem mohl být mrtvý, kdybych neměl štěstí. Odhlédneme-li na chvíli od toho, existovaly v těch dobách stále ještě věci, které mě poháněly vpřed a trápily mě každý den. Pořád jsem hledal způsoby, jak zjistit, kdo jsem opravdu byl a co jsem byl.“

„Ale byl jsi šťastnější, nebo naopak méně šťastný, než jsi nyní?“

„Ani tak, ani tak,“ řekl jsem. „Situace se měnila. Jak jsi správně řekla, záleží to na stavu mysli. Kdyby tomu tak nebylo, nemohl bych se už nikdy vrátit zpět do jiného života, když vím, kdo jsem a našel jsem nyní Amber.“

„Proč ne?“

„Proč se mě na to vyptáváš?“

„Chci tě pochopit,“ řekla. „Stále, od té doby, co jsem o tobě slyšela v Rebmě, dokonce předtím, než mi Random vyprávěl ten příběh, jsem byla zvědavá, co to bylo, co tě pohánělo kupředu. Nyní mám příležitost, ale samozřejmě ne právo, pouze příležitost, se tě na to jednoduše zeptat. Cítila jsem, že stojí za to říci to nahlas, i když je to za hranicí mého společenského postavení.“

Trochu jsem se pousmál.

„Pěkně jsi mě dostala,“ řekl jsem. „Uvidím, zda mohu být upřímný. Nenávist mě hnala především – nenávist k mému bratru Erikovi a má touha po trůnu. Zeptala ses mě, co mělo největší vliv na můj návrat. Řekl bych, že to byla výzva, abych nastoupil na trůn. Ačkoliv nyní… nyní bych měl připustit, že to byly vlastně spíše jiné věci kolem. Až do této chvíle jsem si to neuvědomoval, ale je to tak. Erik je mrtev a už nic nezůstalo z toho, co jsem cítil. Nástupní právo na trůn mi zůstává, ale mám smíšené pocity. Možná, že žádný z nás za současných okolností na něj nemá právo. Nechtěl bych na trůn v dnešní době nastoupit, dokonce ani kdyby vymizely všechny rodinné námitky. Nejdříve musí být obnovena stabilita království a otázky zodpovězeny.“

„Dokonce i tehdy, kdyby se ukázalo, že nebudeš korunován?“

„I v tom případě.“

„Pak ti začínám rozumět.“

„Cože? Co je tu k pochopení?“

„Lorde Corwine, mé znalosti filozofických základů těchto věcí jsou omezené, ale myslím si, že jsi schopný nalézt vše, co si přeješ, uvnitř Stínu. Trápilo mě to dlouho a nikdy jsem zcela nerozuměla Randomovým vysvětlením. Nepřál by sis, aby každý z vás šel do Stínu a našel si svůj jiný Amber stejný ve všem, jako je tento, a v bezpečí tam vládl a bavil se? Co lepšího byste si mohli přát?“

„Ano, můžeme najít taková místa,“ řekl jsem.

„Proč to tedy neuděláte a neskončíte všechny spory?“

„Je to proto, že lze vyhledat místo, které vypadá, že je stejné, ale to je také všechno. Jsme částí tohoto Amberu zcela určitě, jako on je částí nás. Jakýkoliv Stín Amberu by musel být osídlen Stíny nás samých, aby za něco stál. Lid Stínu by nebyl zcela přesně stejný jako lidé zde. Stín nikdy není přesně stejný jako to, co jej vytvořilo. Tyto malé rozdíly se sčítají. Nejlepší pozemské srovnání, které mě napadá, je, jako by ses potkala s osobou, která ti připomíná jinou osobu, kterou znáš. Očekáváš, že bude jednat jako tvůj známý. Horší je to, že máš tendenci chovat se k němu stejně, jako by ses chovala k tomu svému známému. Srovnáváš ho s určitým měřítkem, ale odpovědi nejsou takové, jaké bys očekávala. Je to nepříjemný pocit. Nikdy nemám rád setkání s lidmi, kteří mi připomínají jiné lidi. Osobnost je jedna z věcí, kterou nemůžeme ovládat při našich manipulacích se Stínem. Vlastně je to prostředek, kterým můžeme dát ze Stínů jeden druhému o sobě vědět. Z toho důvodu se nemohla Flora dlouho rozhodnout, zda jsem to já na Stínu Země. Moje nová osobnost byla jiná.“

„Začínám tě chápat,“ řekla. „Pro tebe to není jen pouhý Amber. Je to prostor a vše ostatní.“

„Prostor a vše ostatní… To je Amber,“ souhlasil jsem.

„Říkáš, že tvá nenávist zemřela s Erikem a tvé přání nastoupit na trůn bylo povzbuzeno přemýšlením o nových věcech, které ses naučil.“

„Tak je to.“

„Pak si myslím, že už rozumím tomu, co tě pohání.“

„Touha po stabilitě mě pohání vpřed,“ řekl jsem, „a také zvědavost a touha pomstít se našim nepřátelům…“

„Povinnost,“ řekla. „Samozřejmě.“

Šňupl jsem si.

„Bylo by to pohodlné vysvětlit to takovým způsobem,“ řekl jsem. „Avšak nebudu pokrytec. Jsem do hloubi duše oddaný syn Amberu a Oberonův.“

„Tvůj přízvuk jasně říká, že si nepřeješ být za něj považován.“

Zavřel jsem oči. Zavřel jsem je, abych s ní splynul v její slepotě a připomenul si vše v tom světě, kde mají prioritu jiné zprávy než světelné vlny. Proč jsem tak těžce pošlapal myšlenku kariéry, jakmile mi byla naznačena? Mám rád dobrou pověst, která dělá člověka dobrým, poctivým, čistým, ušlechtilým a hrdým. Mám rád tento pocit zrovna tak, jako druzí. Co mě vede k tomu, že jsem se trápil povinností k Amberu? Nic. Co to pak ale bylo?

Otec.

Nikdy jsem mu nic nedlužil, nejméně ze všeho povinnost. Byl zcela určitě zodpovědný za současný stav věcí. Byl otcem naší velké rodiny, ale neurčil jasnou dědickou posloupnost. Byl málo laskavý na všechny naše matky a pak očekával naši oddanost a podporu. Zahrával si s oblíbenci a de facto se zdá, že nás poštval jednoho proti druhému. Pak dostal nezkušené do něčeho, co nemohl ovládat, a království, které opustil, zanechal ve zmatku. Sigmund Freud mě už dlouho předtím uvedl do stavu znecitlivění vůči normálním obecným pocitům odporu, které mohou vznikat uvnitř rodiny. Neměl jsem problém v této oblasti. Jednoduše nemohl jsem mít otce rád, protože mi k tomu nezavdal příčinu. Po pravdě řečeno, zdálo se, že usiloval o něco jiného. Vybavil jsem si, jaké povinnosti mě trápily v představách: je to on sám.

„Máš pravdu,“ řekl jsem otevíraje oči a díval jsem se na ni. „A jsem rád, že jsi mi o tom řekla.“

Vstal jsem.

„Podej mi ruku,“ řekl jsem.

Natáhla ruku a já jsem ji zvedl ke svým rtům.

„Děkuji ti,“ řekl jsem. „Byl to dobrý oběd.“

Zamířil jsem ke dveřím. Když jsem se ohlédl zpět, byla uzardělá, usmívala se a její ruka byla ještě částečně zdvižená. Začal jsem chápat, proč se Random změnil.

„Hodně štěstí,“ řekla.

„Tobě taky,“ řekl jsem a vyšel rychle ven.

Plánoval jsem si, že navštívím příště Branda, ale nemohl jsem se k tomu stále přimět. Nechtěl jsem se s ním setkat proto, že mé smysly byly otupeny únavou. Na druhé straně rozhovor s Vialle byla první příjemná věc, která se mi přihodila v poslední době.

Vyšel jsem po schodech a kráčel chodbou do svého pokoje. Jak jsem zkoušel klíč v novém zámku, přemýšlel jsem o tom, že mi někdo může v noci vrazit dýku do zad. V ložnici jsem zatáhl závěsy proti odpolednímu světlu, svlékl se a šel spát. Jako jindy při odpočinku po stresu, a zejména proto, že jsem očekával ještě větší stres, jsem nemohl usnout. Dlouho jsem se převaloval a kroutil a zjevovaly se mi události několika minulých dní a některé ještě starší. Když jsem konečně usnul, byly mé sny podobné těm, které jsem míval ve své staré kobce, včetně skřípání otevírajících se dveří.

Bylo už šero, když jsem se vzbudil a skutečně jsem se cítil odpočatý. Napětí ze mě spadlo a má fantazie se uklidnila. Avšak v týlu hlavy seděl slabý příjemný náboj, který mě neustále vzrušoval. Bylo to něco naléhavého a vyvolávalo to skrytou představu, že…

„Ano!“

Posadil jsem se. Sáhl jsem pro šaty a oblékl se. Připnul jsem si Grayswandir. Složil jsem pokrývku a zastrčil ji pod paži. Samozřejmě…

Moje mysl byla jasnější a v boku mi přestalo škubat. Neměl jsem představu, jak dlouho jsem spal, a bylo to těžké nyní odhadnout. Měl jsem něco mnohem důležitějšího k prověření. Něco, co už mě mělo dávno napadnout. Už dávno předtím – že se jedná o podstatu věci. Náhle jsem na to skutečně přišel. Časová změna nejspíš potlačila důležité události v mé mysli.

Zavřel jsem za sebou pokoj a zamířil ke schodům. Světlo svící se mihotalo a osvětlovalo vpravo ode mě prchajícího jelena zborceného krví zobrazeného na staletém goblénu. Jelen se ohlížel za psy, kteří ho na goblénu po staletí pronásledovali. Někdy jsou mé sympatie na straně jelena, ačkoliv obvykle patří psům. Musím si nutně znovu vybavit vše, co se stalo v těchto dnech.

Scházím po schodech dolů. Zezdola se neozývají žádné zvuky. Znamená to, že už je pozdní večer. To je dobře. Uběhl další den a jsme stále naživu. Možná dokonce maličko moudřejší. Ale ne dost moudří na to, abychom si představili, že existuje mnohem více věcí, které potřebujeme znát. Především víra. Tak je to. Věc, která mi chyběla, když jsem dřepěl v té prokleté cele a zoufale si tlačil ruce na své zničené oči. Vialle… kéž bych s tebou mohl mluvit chvilku v oněch dnech. Ale co jsem se naučil, to znám ze školy nenávisti. Dokonce ani normálnější školní výuka by mi pravděpodobně nedala tvůj šarm a eleganci. Nicméně… těžko říci. Vždy jsem cítil, že jsem spíše pes než jelen, více lovec než oběť. Možná jsi mě mohla naučit něco, co by utlumilo krutost a zmírnilo nenávist. Ale sloužilo by to k dobru věci? Nenávist už zemřela a krutost též pominula. Když se ale dívám zpět, rád bych věděl, zda bych to mohl udělat bez jejich podpory. Vůbec si nejsem jist, že bych přežil internaci bez těchto hnusných společníků a dovláčel se zpět k životu a ke zdravému rozumu. Nyní si mohu dovolit přepych příležitostného jelena, i když by to mohlo být pro mě osudné. Opravdu nevím, milá dámo, a pochybuji, že to kdy budu vědět.

Ve druhém patře je klid. Trochu hluku přichází zdola. Spi sladce, dámo. Opět hluk z přízemí. Rád bych věděl, zda Random už něco zjistil. Pravděpodobně ne, jinak by mě on nebo Benedikt už kontaktovali. Ledaže by se vyskytly nějaké problémy. Je směšné se teď trápit. V příslušné době o sobě fakta dají sama vědět, ale měl bych učinit víc než jenom chodit kolem.

Sešel jsem do přízemí.

„Wille a Rolfe,“ zavolal jsem

„Ano, lorde Corwine.“

Dva strážci si stoupli do pozoru, když uslyšeli mé kroky. Jejich tváře mi prozradily, že je vše v pořádku, ale pro formu jsem se zeptal.

„Klid, lorde, všude je klid,“ odpověděl starší z nich.

„Výborně,“ odvětil jsem a pokračoval v chůzi. Otevřel jsem a prošel jídelní halou obloženou mramorem.

Mělo by to fungovat. Byl jsem si tím jist. Pouze čas a vlhkost to mohly úplně změnit. A pak…

Vstoupil jsem do dlouhé chodby, jejíž zdi byly po obou stranách zaprášené. Šero, stíny a mé kroky…

Došel jsem ke dveřím na konci chodby, otevřel je a vyšel na plošinu. Dolů vedla spirálovitá cesta, spoře osvětlená. Vedla do jeskyní Kolviru. Zjistil jsem, že Random měl pravdu.

Kráčím dolů. Otáčím se a šátrám v šeru. Dosáhl jsem úrovně podlahy a hleděl směrem ke strážnímu stanovišti.

„Dobrý večer, lorde Corwine,“ řekla mrtvolně bledá a stejně hubená postava, která se šklebila, kouřila dýmku a odpočívala v dlouhé kóji.

„Dobrý večer, Rogere. Jak se daří v podsvětí?“

„Krysy, netopýři a pavouci jsou vzhůru. Jinak je klid.“

„Jsi spokojený s tou prací?“

Přikývl.

„Píši filozofický veršovaný román s prvky horroru a morbidnosti. Pracuji na tom tady dole.“

„Stačí, stačí,“ řekl jsem. „Budu potřebovat lucernu.“

Vzal jsem jednu z regálu a rozsvítil ji svíčkou.

„Bude mít ten román šťastný konec?“ zeptal jsem se ho.

Pokrčil rameny.

„Byl bych rád,“ odpověděl.

„Myslím, zda zvítězí dobro a hrdina si získá hrdinku? Nebo necháš všechny vyvraždit?“

„To je těžko říci,“ řekl.

„Nevadí. Možná si to jednoho dne přečtu.“

„Možná,“ řekl.

Vzal jsem lucernu, a pokračoval v chůzi směrem, kterým jsem už dlouho nešel. Zjistil jsem, že ještě stále mohu vnímat ozvěny svých vzpomínek. Vyhledal jsem správnou chodbu a vstoupil do ní. Pak už jsem jen počítal kroky. Mé nohy už znaly cestu.

Dveře do mé staré cely byly pootevřené. Postavil jsem lampu na zem a oběma rukama jsem je zkusil otevřít úplně. Otevíraly se zdráhavě za hlasitého vrzání a skřípění. Zvedl jsem lucernu a vstoupil.

Chvěl jsem se vzrušením a svíral se mi žaludek. Začal jsem se třást. Překonal jsem silný impuls vzít nohy na ramena. Nepředvídal jsem takovou reakci. Nechtělo se mi odstoupit od těžkých, mosazí pobitých dveří, protože jsem žil ve strachu, že by se mohly zabouchnout a zamknout se za mnou. Byla to okamžitá reakce na hrůzu, kterou tato malá špinavá cela ve mně vyvolávala. Musel jsem se nutit, abych pohlédl na jednotlivé předměty, díru, která byla mým záchodem, začernalou skvrnu, kde jsem rozdělal oheň poslední den pobytu zde. Přejížděl jsem levou rukou po povrchu vnitřní strany dveří a nalézal tam rýhy, které jsem vydřel lžící. Pamatoval jsem si, jak to poznamenalo mé ruce. Ty rýhy nebyly tak hluboké, jak se na první pohled zdály, zvláště při srovnání s celkovou tloušťkou dveří. Představoval jsem si, o co bych musel zvýšit toto chabé úsilí získat svobodu. Přestal jsem se tím zabývat a podíval se na zeď.

Prach a vlhkost poničily náčrt. Ale stále ještě jsem mohl rozeznat obrysy majáku Cabra ohraničeného čtyřmi vrypy držadla mé staré lžíce. Kouzlo tam stále bylo, ta síla, která mě tehdy vynesla na svobodu. Cítil jsem to, aniž bych to přivolával.

Pohlédl jsem na druhou zeď.

Kresbě, na kterou jsem se nyní upřeně díval, se dařilo hůře než majáku, ale byla přeci kreslena v nesmírném chvatu při světle několika mých posledních sirek. Ačkoliv jsem nemohl dešifrovat všechny detaily, moje paměť si těch několik, které byly skryty, vybavila. Byl to pohled do studovny či knihovny. Police na knihy lemovaly zdi, v popředí byl stůl s globusem. Byl jsem zvědavý, zdali bych mohl riskovat očistit tuto kresbu tím, že bych ji otřel.

Postavil jsem lucernu na podlahu. Rohem pokrývky jsem jemně otřel trochu prachu z bodu blízko paty majáku. Čára byla vidět jasněji. Otřel jsem to místo znovu, přičemž jsem trochu více přitlačil. Neúspěšně. Zničil jsem asi palec kontury.

Odstoupil jsem a utrhl široký pruh z kraje pokrývky. Zbytek jsem složil a posadil se na něj. Pomalu a opatrně jsem pak začal pracovat na majáku. Musel jsem mít určitý vnitřní pocit, rozpoložení pro práci, než jsem se pokusil očistit další část.

O půl hodiny později jsem se postavil, protáhl se a namasíroval si svaly na nohou. Co zbylo z majáku, bylo očištěno. Naneštěstí jsem přibližně dvacet procent skicy zničil před tím, než jsem zjistil, jak vhodně při čištění postupovat. Pochyboval jsem, že by to šlo někdy ještě napravit.

Lucerna prskala, kdykoli jsem s ní pohnul. Rozbalil jsem pokrývku, vytřepal ji a utrhl nový pruh. Vyrobil jsem si novou podložku, klekl si na ni před druhou skicou a začal pracovat.

O něco později jsem odkryl to, co z ní zůstalo. Zapomněl jsem na lebku ležící na stole. Po opatrném otření se objevila a též roh vzdálené zdi a vysoký svícen… Přerušil jsem práci. Bylo by riskantní pokračovat v čištění. A bylo by to zřejmě také zbytečné. Zdálo se, že obraz je úplný a neporušený, takový, jaký měl být.

Lucerna opět zaplápolala. Postavil jsem se a držel světlo ve výši ramen vlevo od sebe. Proklínal jsem při tom Rogera, že nedoplnil petrolej. Pustil jsem všechno z hlavy a soustředil se jenom na scénu před sebou.

Mé vnímání pomalu získalo perspektivu. Po chvíli tu byly všechny tři rozměry. Má vize se stala skutečností a já jsem vstoupil. Popošel jsem o několik kroků dopředu a postavil lucernu na okraj stolu.

Přejel jsem to místo pohledem. Na všech čtyřech stěnách byly police na knihy. Místnost neměla okna. Na vzdálenějším konci pokoje byly dvoje dveře. Jedny zavřené, druhé částečně pootevřené. Vedle otevřených dveří stál dlouhý nízký stůl plný knih a papírů. Nezaplněné prostory na poličkách přetékaly bizarními předměty, měly zvláštní výklenky a skrýše na stěnách. Byly tam kosti, kameny, keramické nádoby, popsané tabulky, čočky, hůlky a řada nástrojů, o nichž jsem nevěděl, k čemu mohou sloužit. Dále zde byla mohutná rohož podobající se Ardebilu. Udělal jsem krok k tomu konci pokoje a lucerna znovu zaprskala. Její plamen slábl.

Sprostě jsem zaklel a spustil ruku dolů. Začal jsem se rozhlížet po nějakém možném zdroji světla. Něco podobného korálové větvičce slabě zářilo na poličce na druhé straně pokoje a škvírou pod zavřenými dveřmi byl vidět slabý svit. Nechal jsem lucernu stát tam, kde byla, a přešel jsem přes pokoj.

Otevřel jsem dveře nejtišeji, jak jsem jen dokázal. Místnost za dveřmi byla opuštěná. Vyhlížela jako malý obývací pokojík bez oken, slabě osvětlený dosud doutnajícími žhavými uhlíky ve vyhasínajícím ohništi. Nade mnou se klenuly kamenné stěny. Ve vzdálenější zdi byly zasazeny velké pancéřové dveře a v jejich zámku trčel částečně pootočený klíč.

Vzal jsem svíčku z nejbližšího stolu a došel ke krbu, abych ji zažehl a vyfoukal plamínek mezi uhlíky. Uslyšel jsem měkké našlapování za dveřmi.

Spatřil jsem ho hned za prahem. Byl přibližně pět stop vysoký, shrbený. Jeho vlasy a plnovous byly nejdelší, jaké jsem kdy viděl. Dworkin měl na sobě noční košili, která mu sahala po kotníky. V ruce držel olejovou lampu. Jeho tmavé oči pokukovaly na začouzený komín.

„Oberone, už se naplnil čas?“ řekl.

„Jaký čas?“ zeptal jsem se slabě.

Zachechtal se.

„Jakýpak jiný než čas ke zkáze světa!“