Roger Zelazny

OBERONOVA RUKA
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola pátá

Držel jsem světlo o kus dál od své tváře a ztišil jsem hlas.

„Ne tak docela,“ řekl jsem. „Ne tak docela.“

Povzdychl si.

„Vidím, že stále ještě nejsi přesvědčen.“

Zvědavě na mě hleděl.

„Proč musíš ničit věci?“ zeptal se.

„Nic jsem nezničil.“

Sklonil lampu. Ačkoli jsem odvracel hlavu, podařilo se mu dobře osvítit můj obličej.

„Zábavné. Komické, komické, komické,“ smál se. „Přišel jsi sem jako mladý lord Corwin, který si myslí, že mě ovlivní rodinným sentimentem. Proč sis nevybral Branda nebo Bleyse? Vždy bylo nejlepší řídit se Clarissiným losováním.“

Pokrčil jsem rameny.

„Ano a ne,“ řekl jsem a rozhodl jsem se mluvit na něj dvojsmyslně tak dlouho, dokud to bude akceptovat a dokud bude odpovídat. Mohl bych se od něj ledacos zajímavého dozvědět a zdálo se, že je to jednoduchý způsob, jak ho udržet v dobré náladě.

„A co ty?“ pokračoval jsem. „Jaký význam tomu všemu přikládáš?“

„Vidím, že si mě chceš získat po dobrém,“ řekl a znovu se rozřehtal.

Jak se jeho smích rozléhal kolem mě, začal se měnit. Zdálo se, že se jeho postava zvětšuje, a jeho tvář se srolovala jako lodní plachta pod náporem větru. Hrb na jeho zádech se ztrácel, jak se narovnával a rostl do výšky. Jeho rysy se měnily a jeho vousy tmavly. Noční košile, která mu dříve sahala ke kotníkům, sahala nyní jen do poloviny lýtek. Zhluboka dýchal a jeho ramena se rozšiřovala. Paže se mu prodlužovaly a jeho vyduté břicho se zmenšovalo a ztrácelo. Po chvíli mi byl po ramena a dále rostl. Díval se mi už do očí. Jeho oděv sahal pouze po kolena. Hrb na zádech zcela zmizel. Jeho obličej dostal konečnou podobu a rysy se mu ustálily. Jeho smích se měnil ve slábnoucí chichot a skončil tím, že se zazubil.

Díval jsem se na štíhlejší verzi sebe sama.

„Stačí?“ dotázal se.

„Není to tak špatné,“ řekl jsem. „Počkej, až vhodím pár polen do ohně.“

„Pomůžu ti.“

„To je v pořádku.“

Vzal jsem kus dřeva z police napravo. Potřeboval jsem nějaké sedátko na to, abych mohl sledovat jeho reakce.

Zatímco jsem na tom pracoval, přešel k židli a posadil se. Když jsem na něj pohlédl, viděl jsem, že se na mne nedívá, ale hledí do stínů. Prohrábl jsem ohniště, doufaje, že by mohl něco říci. Konečně jsem se dočkal.

„Co se stalo s velkým Vzorem?“ zeptal se.

Nevěděl jsem, zda se ptá na Vzor nebo na nějaký mistrovský otcův plán, o kterém věděl. „Tak mi to řekni,“ odvětil jsem.

Opět se zachichotal.

„Proč ne? Změnil jsi povahu, to se stalo,“ řekl.

„Jak jsem se změnil, jak to myslíš?“

„Neposmívej se mi, nemáš právo se mi posmívat,“ řekl. „Nejméně ze všech.“

Postavil jsem se.

„Nevysmíval jsem se ti,“ řekl jsem.

Přešel jsem místnost, vzal jsem jinou židli a přenesl ji blíže k ohni, naproti Dworkinovi. Posadil jsem se.

„Jak jsi mě poznal?“ zeptal jsem se.

„Mé dočasné místo pobytu je těžko obecně známo.“

„To je pravda.“

„Myslí si hodně lidí v Amberu, že jsem mrtvý?“

„Ano a ostatní předpokládají, že jsi odcestoval do Stínu.“

„Aha.“

„Jak se cítíš?“

Zle se na mě zašklebil.

„Myslíš si, že jsem stále ještě blázen?“

„Řekl jsi to hruběji, než bych to řekl já.“

„Někdy je to lepší, jindy se cítím hůře,“ řekl Dworkin.

„Přichází to na mě a opět odchází. Chvílemi jsem téměř sám sebou. Téměř, říkám. Je to asi šok z tvé návštěvy… V mém vědomí je něco porouchaného. Víš o tom. Nemůže tomu být jinak. To víš také.“

„Doufám, že může,“ řekl jsem. „Proč mi o tom všem znovu nevyprávíš? Možná, že právě po vyprávění se ti uleví a možná mi řekneš něco, co ještě nevím. Vyprávěj mi ten příběh.“

Zasmál se tomu.

„Cokoliv si budeš přát. Chceš dát něčemu přednost? Mému letu z Chaosu na tento malý ostrov v moři noci? Mým meditacím nad propastí? O zjevení Vzoru v drahokamu visícím na krku jednorožce? Nebo snad o tom, jak jsem přepsal Vzor bleskem, zatímco naši otcové si nevěděli rady? Je příliš pozdě na to volat mě zpět, když ohnivá báseň zažehla první cestu v mém mozku a nakazila mě vůlí tvořit. Příliš pozdě! Příliš pozdě… Zmocnit se ohavností zrozených z nemoci, jejichž síla později zajala mé nové já, které jsem plánoval a stavěl. To je ta historka, kterou bys chtěl opět slyšet? Nebo ti mám raději vyprávět o svém léčení?“

Má mysl se rozvířila řadou náznaků, které právě štědře rozdával. Nemohl jsem říci, zda mluvil vážně nebo metaforicky a nebo měl jednoduše paranoidní přeludy. Já jsem však chtěl slyšet a musel jsem slyšet věci, které byly v této chvíli důležitější. Takže jsem řekl: „Vyprávěj mi o léčení.“

Propletl prsty a mluvil skrz ně.

„Já jsem Vzor,“ řekl, „ve zcela reálném smyslu. Tím, že prošel mou myslí a dosáhl své nynější formy, základů Amberu, poznamenal mě jistě tak, jako já jsem poznamenal jej. Jednoho dne jsem zjistil, že jsem jak Vzor, tak já sám, a to mě přimělo k tomu, abych se stal Dworkinem. Vzájemně jsme se ovlivňovali v čase a prostoru a v tom spočívá naše slabost a zároveň naše síla. Myslím, že poškození Vzoru je i mým poraněním a mé zranění by se odrazilo na Vzoru. Až dosud jsem nemohl být opravdu zraněn, protože mě Vzor chrání, ale cožpak bych já mohl chránit Vzor? Zdá se, že jde o nádherně uzavřený systém, jehož slabost je chráněna jeho silou.“

Ztichl. Naslouchal jsem ohni. Nevím, co poslouchal on. Pak řekl: „Neměl jsem pravdu. Je to tak jednoduché. Moje krev, kterou jsem to kreslil, to učinila nečitelným. Ale trvalo mi to věky, než jsem si uvědomil, že krev mé krve by mohla udělat totéž. Mohl bys ji použít. Mohl bys Vzor též změnit – ano, až do třetí generace.“

Nepřišlo mi to překvapivé. Učil jsem se, že byl praotcem nás všech. Zdálo se mi, že jsem už o tom všem nějak věděl, ale přitom jsem o tom nikdy předtím neslyšel. Dosud… když nic jiného, tak to vyvolávalo více otázek než odpovědí. Shromáždit původ a historii jedné generace. Pokračovat ve zmatku. Méně než kdykoliv před tím jsem tušil, kdo vlastně Dworkin opravdu je. Ta jeho historie mohla být i pohádkou vyprávěnou bláznem.

„A co Vzor opravit…?“ řekl jsem.

Zazubil se na mě a natřásal se.

„Ztratil jsi chuť být lordem živé prázdnoty, králem chaosu?“ zeptal se.

„Je to možné,“ odpověděl jsem.

„Od jednorožce a tvé matky jsem věděl, že by k tomu mohlo dojít. Vzor je v tobě tím silnější, čím větší je království. Jaké je tedy tvé přání?“

„Zachovat království.“

Zakroutil hlavou.

„Je jednodušší vše zničit a začít znovu, jak jsem tě už dávno přesvědčoval.“

„Jsem tvrdošíjný, pověz mi to ještě jednou,“ požádal jsem ho a pokoušel jsem se napodobit Otcovu nevlídnost.

Pokrčil rameny.

„Znič Vzor a my zničíme Amber a všechny Stíny kolem dokola. Dovol mi, abych zničil sám sebe uprostřed Vzoru a zahladíme všechno. Dej mi svolení a slib mi, že pak vezmeš Drahokam, který obsahuje základ řádu, a použiješ ho k vytvoření nového Vzoru – jasného, čistého a nezkaženého – tím, že dáš do zástavy svůj vlastní život, zatímco legie chaosu se budou pokoušet tě všude zneklidňovat a sužovat. Slib mi to a dovol mi všechno skončit. Pro osobu zničenou tak, jako jsem já, by bylo lepší zemřít pro řád a pořádek než žít jen tak, pro nic za nic. Co tomu říkáš?“

„Nebylo by lepší pokusit se opravit ten Vzor, který máme, než zničit práci věků?“

„Zbabělče,“ zanaříkal a vyskočil na nohy. „Věděl jsem, že to zase řekneš!“

„Dobře – a proč ne?“

Přecházel sem a tam.

„Kolikrát už jsme to probírali?“ zeptal se. „Nic se nezměnilo. Bojíš se to zkusit!“

„Snad,“ řekl jsem. „Ale necítíš, že věc, pro kterou jsi učinil tolik, je hodnotou, pro niž je třeba přinést dokonce další oběť, existuje-li možnost ji zachránit?“

„Pořád mi nerozumíš,“ řekl. „Myslím si, že poškozená věc by měla být zničena a nahrazena. Mé poranění je tak hluboké, že nemohu předpokládat zlepšení.“

„Když Drahokam může vytvořit nový Vzor, proč nemůže opravit ten starý, skončit tak s naším soužením a zhojit tvého ducha?“

Stanul až těsně přede mnou.

„Kam se poděla tvá paměť?“ řekl. „Přece víš, že je mnohem těžší opravit něco poškozeného než začít úplně znovu. Drahokam to může dokonce snadněji zničit než opravit. Zapomněl jsi, jak to vypadá tam venku?“ Ukázal na zeď stojící za ním. „Chceš se na to jít podívat znovu?“

„Ano,“ řekl jsem. „Rád bych. Pojďme.“ Pohlížel jsem na něho najednou svrchu. Jak rostla jeho zlost, začal ztrácet schopnost kontroly nad tvarem vlastní postavy. Už pozbyl tři nebo čtyři palce z výšky, výraz jeho tváře tál. Měnil se opět do své trpasličí podoby. Mezi rameny se objevila zřetelná vypouklina hrbu. Jeho oči se rozšířily a pátravě zkoumaly mou tvář. „Tak dobře, když si to opravdu přeješ, pojďme,“ řekl po chvíli.

Zamířil směrem k velkým kovovým dveřím. Následoval jsem ho. Oběma rukama otočil klíčem. Pak se opřel do veřejí celou vahou. Chtěl jsem mu pomoci, ale odstrčil mě s podivuhodnou silou. Dveře zaskřípěly a otevřely se dokořán. Do nosu mě rázem udeřil podivný, ale zároveň povědomý zápach.

Dworkin prošel dveřmi a zastavil se. Nahmatal jakousi dlouhou berlu opřenou o zeď. Několikrát s ní udeřil o zem a její hořejšek se rozzářil. Osvětloval docela dobře místo, kde jsme stáli, a v jeho svitu se objevil úzký tunel. Vešli jsme. Tunel se po chvíli začal rozšiřovat, takže jsme mohli jít bok po boku. Zápach sílil a já začal tušit, oč jde. Bylo to něco, s čím jsem se setkal docela nedávno… Ušli jsme asi osmdesát kroků, než se cesta stočila doleva a směřovala vzhůru. Prošli jsme jakousi malou předsíní. Byla poseta roztroušenými a zlámanými kostmi. Několik stop nad zemí čněl ve skále bytelný kovový kruh. Na něm byl připevněn lesklý řetěz, který se táhl po zemi jako proud žhnoucích kapek.

Cesta se opět začala zužovat a Dworkin musel jít vpředu. Po chvíli neočekávaně zahnul za roh a něco zabručel. Zrychlil a já jsem za ním téměř běžel. Najednou se sehnul a levou rukou šmátral uvnitř tmavé trhliny. Když jsem uslyšel známý krákavý zvuk a viděl, že se řetěz ztrácí uvnitř otvoru, uvědomil jsem si, kdo tento zvuk dává a kde jsme se ocitli.

Dworkin zamumlal: „Klid, Wixere, nebyl jsem daleko. Všechno je v pořádku, Wixere. Tady máš něco na zub.“

Nevím, odkud pocházelo to, co hodil zvířeti. Purpurový noh se převalil, když jsem se k němu přibližoval, podíval se po mně a přijal nabídku pohozením hlavy a sérií chřupavých zvuků.

Dworkin se zazubil.

„Jsi překvapený?“ zeptal se.

„Čím?“

„Myslel sis, že se ho budu bát. Domníval ses, že se s ním nikdy nespřátelím. Umístil jsi ho zde, aby mě tady držel stranou – mimo Vzor.“

„To že jsem někdy řekl?“

„To jsi nemusel, já nejsem blázen.“

„Jak myslíš,“ dodal jsem.

Usmál se pod vousy, vstal a pokračoval dál spojovací chodbou. Já za ním. Chodba opět stoupala. Strop se zvyšoval a cesta se rozšiřovala. Dorazili jsme k ústí jeskyně. Dworkin stál chvíli jako silueta s berlí vztyčenou před sebou. Byla tma. Mého chřípí se dotkla vůně čistého slaného vzduchu.

Dworkin se vydal vpřed, do svitu hvězd a modrého sametu nebe. Těžce jsem oddechoval při té úžasné a vzrušující podívané. Nebyly to jen hvězdy v bezměsíčné noci na bezoblačné obloze s nepřirozeným jasem ani rozdíl mezi nebem a mořem. Vše bylo zcela překryto Vzorem planoucím téměř acetylénově modrou barvou na rozhraní nebe a moře. Všechny hvězdy nahoře, vedle a pod ním byly ohraničeny s geometrickou pravidelností a vytvářely fantastickou mřížku, která více než vše ostatní budila dojem, že jsme zavěšeni ve středu kosmické pavučiny, kde Vzor byl skutečným středem a zbytek paprsčité síťoviny byl jeho přesnou kopií.

Dworkin pokračoval ke Vzoru, až došel k jeho pravému okraji vedle tmavého území. Zakroužil nad ním berlou.

„Tady je to,“ oznámil, „díra v mé mysli. Nemohu už přemýšlet skrze ni, ale pouze kolem ní. Nevím, co se musí udělat pro to, abych opravil to něco, co mi nyní chybí. Když si myslíš, že to můžeš udělat, musíš se smířit s možností, že budeš zničen, kdykoliv se pokusíš projít porušenou oblastí Vzoru. Nebudeš však přitom zničen černou oblastí. Budeš zničen samotným Vzorem, jakmile se dostaneš do místa, kde je porušen. Drahokam ti může nebo také nemusí pomáhat. Já to nevím. Ale ani tak to nebude o mnoho snadnější. Bude to obtížnější s každým dalším okruhem a tvá síla přitom bude stále ubývat. Posledně, když jsme o tom mluvili, ses bál. Myslíš si, že od té doby vzrostla tvoje odvaha?“

„Snad,“ řekl jsem. „Nevidíš nějaký jiný způsob?“

„Vím, že toho lze dosáhnout pouze s čistým štítem, protože už jsem to tak jednou udělal. Kromě toho ani neznám jiný způsob. Čím déle čekáš, tím je situace horší. Synu, proč nejdeš a nepřineseš Drahokam a nepůjčíš mi svůj meč? Nevidím jinou, lepší cestu.“

„Ne,“ řekl jsem. „Ty přeci víš víc. Pověz mi znovu, jak došlo k poškození Vzoru.“

„Ještě nevím, které z vašich dětí prolilo na tomto místě krev, pokud je to právě to, co máš na mysli. Už k tomu došlo a nechme to nyní být. Naše temné povahy tak ještě více vystoupily do popředí. Musí to být tak, že jsou příliš blízko k chaosu, ze kterého jsme vzešli a v němž jsme vyrůstali bez cvičení vůle. Chaos jsme trpělivě snášeli a nakonec jsme nad ním zvítězili. Myslel jsem si, že rituál putování Vzorem by mohl stačit. Nemohl jsem vymyslet nic obtížnějšího. Ještě se to zhoršilo. Bojují proti všemu. Usilují o zničení Vzoru.“

„Kdyby se nám podařilo začít rychle znovu, třeba by se všechny ty nepříjemné události znovu opakovaly.“

„Nevím, ale jakou jinou možnost máme kromě návratu do chaosu?“

„Co se se všemi stane, když se pokusíme začít znovu?“

Na chvíli se odmlčel a pak pokrčil rameny.

„Já nevím.“

„Jak by mohla vypadat nová generace?“

Dworkin se zachechtal.

„Jak ti na takovouhle otázku mohu odpovědět? Nemám o tom ani ponětí.“

Vytáhl jsem poškozený Trumf a podal mu jej. Prohlížel si ho v záři berly.

„Myslím, že je to Randomův syn Martin,“ řekl jsem, „jehož krev zde byla prolita. Nevím, zdali ještě žije. Co myslíš, že tady mohl dělat?“

Podíval se znovu ven na Vzor.

„Tak to je ten předmět, který ho takříkajíc přizdobil,“ ušklíbl se. „Jak jsi tu kartu odsud dostal?“

„Podařilo se to,“ řekl jsem. „Ale to není tvoje práce, že?“

„Samozřejmě, že ne. Nikdy jsem toho chlapce neviděl. Ale je to odpověď na tvoji otázku, nebo ne? Existuje-li nová generace, tvé děti ji zničí.“

„Zrovna tak, jako bychom zničili my je?“

Pohlédl na mě a zvědavě si mě prohlížel.

„Nestal se z tebe náhle dětinský otec?“ zeptal se.

„Když jsi ten Trumf nemaloval, kdo jej tedy vytvořil?“

Cvrnknul do něj prstem.

„Vytvořil ho můj nejlepší žák. Tvůj syn Brand. Je to jeho styl. Vidíš, co udělali, jakmile získali trochu moci? Mohl by někdo z nich nabídnout svůj život, aby zachránil království a obnovil Vzor?“

„Možná,“ řekl jsem. „Možná Benedikt, Gérard, Random, Corwin…“

„Benedikt v sobě nese znaky smrti, Gérard má vůli, ale ne dostatečný rozum, Random postrádá odvahu a rozhodnost. Corwin… už není v nemilosti? Našel přízeň v tvých očích?“

Vrátil jsem se myšlenkami k našemu poslednímu setkání, kdy mi pomohl utéci z cely do Cabry.

„Proto jsi vzal na sebe jeho podobu?“ pokračoval. „Má to být nějaký způsob pokání? Opět mě zkoušíš?“

„Corwin není neoblíbený ani oblíbený,“ řekl jsem, „ačkoliv má nepřátele v rodině i jinde. Měl by se pokusit udělat něco pro záchranu království. Jak vidíš jeho šance?“

„Nebyl příliš dlouho pryč?“

„Ano.“

„Možná se změnil. Nevím.“

„Věřím, že se změnil. Vím, že je ochotný pokusit se o to.“

Vyjeveně se na mě podíval. Zůstal na mě upřeně civět. „Ty nejsi Oberon,“ vydechl.

„Ne.“

„Ty jsi skutečně ten, na kterého hledím.“

„O nic víc a o nic míň.“

„Aha. Neuvědomil jsem si, že víš o tomto místě.“

„Až donedávna jsem o něm nevěděl. Když jsem sem přišel poprvé, vedl mě jednorožec.“ Jeho oči se rozšířily.

„To je – velmi – zajímavé,“ řekl. „Bylo to tak dávno…“

„A co moje otázka?“

„Hm. Otázka? Jaká otázka?“

„Moje šance. Myslíš, že mám šanci opravit Vzor?“

Pomalu ke mně přistoupil, zvedl pravou ruku a položil mi ji na rameno. V druhé ruce držel berlu. Modře plála jen stopu od mého obličeje, ale necítil jsem žádné teplo. Díval se mi do očí.

„Změnil ses,“ řekl až po chvíli.

„Ale změnil jsem se dost na to, abych byl schopen dostát tomu úkolu?“ zeptal jsem se.

Uhnul očima.

„Snad ses změnil dostatečně, aby to stálo za pokus, i když se může stát, že budeme odsouzeni k nezdaru,“ odpověděl.

„Pomůžeš mi?“

Řekl: „Nevím, zda toho budu schopen. Je to těžké při mé náladovosti a při tom, jak se mi myšlenky honí v hlavě a jak těžko je dávám dohromady. Dokonce cítím, že občas ztrácím kontrolu nad sebou samým. Snad vzrušení… Nejlepší bude, když půjdeme zpět dovnitř.“

Uslyšel jsem za sebou cinkavý zvuk. Za námi se belhal noh, pohupoval hlavou zleva doprava, ocasem zprava doleva a plazil jazyk. Začal kolem nás kroužit a zastavil se, když se dostal mezi Dworkina a Vzor.

„On to ví,“ řekl Dworkin. „Cítí to, když se začínám měnit. Pak mi nedovolí přiblížit se ke Vzoru… Wixere, je to v pořádku. Už se vracíme… Pojď, Corwine.“

Otočili jsme se směrem k ústí jeskyně a Wixer nás následoval. Při každém kroku cinkal řetězem.

„Drahokam,“ řekl jsem, „Kámen rozhodnutí… říkáš, že je nezbytný pro opravu Vzoru?“

„Ano,“ řekl. „Měl by se nést určitou vzdálenost Vzorem a opisovat původní reliéf v místech, kde byl Vzor zničen. Ale to může dokázat pouze ten, kdo je s Kamenem rozhodnutí dostatečně sladěný.“

„Já s ním jsem sladěný,“ řekl jsem.

„Jak jsi to dokázal?“ zeptal se Dworkin a zastavil se.

Wixer zakdákal a Dworkin opět vykročil.

„Řídil jsem se tebou napsanými instrukcemi a Erikovými ústními pokyny,“ řekl jsem. „Vzal jsem si ho s sebou do středu Vzoru a promítl se skrze něj.“

„Rozumím,“ řekl. „Jak jsi ho získal?“

„Od Erika na smrtelném loži.“

Vstoupili jsme do jeskyně.

„Máš ho nyní s sebou?“

„Byl jsem nucen ukrýt ho na jednom místě ve Stínu.“

„Doporučuji ti, abys ho rychle našel a přinesl sem nebo ho vrátil zpět do paláce. Nejlepší je držet ho blízko středu dění.“

„A proč?“

„Má tendenci vytvářet rušivé vlivy ve Stínech, když tam leží příliš dlouho.“

„Rušivé? V jakém smyslu?“

„To lze těžko předem odhadnout. Závisí to zcela na místní situaci.“

Zahnuli jsme za roh a pokračovali temnotou.

„Proč,“ zeptal jsem se, „když si dáš na krk řetěz s Kamenem rozhodnutí, vše kolem tebe se začíná zpomalovat? Fiona mě varovala, že je to nebezpečné, ale neznala důvod.“

„To znamená, že jsi se dostal na hranice své vlastní existence a že tvá energie bude záhy vyčerpána a že zemřeš, neuděláš-li rychle něco.“

„Ale co?“

„Musíš začít čerpat sílu ze Vzoru – z primárního Vzoru pomocí Kamene rozhodnutí.“

„Jak?“

„Musíš se mu zcela poddat, uvolnit se, vymazat svoji vlastní identitu, vymazat hranice, které tě dělí od všeho ostatního.“

„To se lehko řekne, ale hůř udělá.“

„Ale nezbývá než to podstoupit. Je to jediná možnost.“

Dorazili jsme k posledním velkým dveřím. Dworkin zhasl berlu a opřel ji o zeď. Vstoupili jsme a on pevně zamkl dveře. Wixer zůstal venku.

„Teď musíš odejít,“ řekl Dworkin.

„Ale mám ještě hodně věcí, na které se tě musím zeptat, a některé věci bych ti zase rád řekl.“

„Mé myšlenky stále více ztrácejí smysl a tvá slova by byla zbytečná. Snad zítra večer nebo příště. Pospěš si, běž!“

„Proč ten spěch?“

„Mohu ti ublížit, když procházím změnou. Teď to v sobě potlačuji silou vůle. Vypadni!“

„Nevím jak. Vím, jak se dostat sem, ale –“

„V protější místnosti ve stole jsou všechny druhy speciálních Trumfů. Vezmi si světlo! Běž kamkoli! Rychle odtud odejdi!“

Asi bych protestoval, kdybych se silně neobával fyzického násilí, které mohl použít. Jeho rysy se začaly roztékat jako rozehřátý vosk a vypadal mnohem větší a ramenatější, než byl. Popadl jsem světlo a vyběhl z místnosti s pocitem náhlého chladu.

Rychle ke stolu. Prudce jsem vytrhl zásuvku a popadl nějaké Trumfy, které ležely rozházené uvnitř. Uslyšel jsem kroky. Někdo za mnou otevřel místnost a ploužil se z pokoje, který jsem právě opustil. Ty kroky nebyly lidské! Neotočil jsem se. Místo toho jsem zvedl před sebe karty a vpil se do vrchní z nich. Byla to neznámá scéna, ale okamžitě se mi otevřela mysl a dosáhl jsem toho, že jsem se tam dostal. Horský skalní útes, něco nezřetelného za ním, podivně tečkovaná obloha s roztroušenými hvězdami nalevo… Karta byla pod mým dotykem chvílemi horká a zase chladná a zdálo se, že skrze ni vane silný vítr, jak jsem na ni vytřeštěně hleděl. Obraz na kartě se neustále přeskupoval a měnil.

Pak jsem napravo za sebou rozpoznal silně změněný, avšak přeci jen Dworkinův hlas, který řičel: „Blázne! Vybral sis zemi své zhouby!“

Velká pařátovitá ruka – černá, kožnatá a pokroucená – se mi sápala přes rameno. Chtěla mi vyrvat kartu. Pozdě. Byl jsem vržen vpřed. Pak jsem se zastavil a nehybně stanul. Umožnil jsem tak svým smyslům přizpůsobit se novému místu, v němž jsem se ocitl.

Z útržků legend, kousků rodinných klepů a z obecného pocitu, který na mě dolehl, jsem si uvědomil, že znám to místo. S naprostou jistotou jsem věděl, že mé oči hledí na Dvory Chaosu.