Roger Zelazny

DVORY CHAOSU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola šestá

Jel jsem méně než tisíc metrů k tomu, co bývalo jihem, a všechno skončilo – země, nebe, hory. Stál jsem tváří v tvář ploše bílého světla. Vzpomněl jsem si na cizince v jeskyni a na jeho slova. Ten měl pocit, že ta bouře vymazala svět a že to nějak souvisí s místní apokalyptickou legendou. Snad měl pravdu. Snad to opravdu byla ta vlna Chaosu, o níž mluvil Brand, která se tudy valí a zanechává za sebou jen prázdno. Ale tento konec údolí zůstal nedotčen. Proč by právě ten měl zůstat?

Pak jsem si uvědomil svůj zásah, kterým jsem bouři odehnal. Použil jsem Kámen a sílu Vzoru, jež je v něm ukrytá, abych zabránil bouři přejít přes tuto oblast. A jestli to opravdu nebyla jen obyčejná bouře? Vzor už dřív dokázal přemoci Chaos. Je teď tohle údolí, kde jsem zastavil déšť, jen malým ostrůvkem v moři Chaosu? Pokud ano, co mám dělat dál?

Pohlédl jsem na východ, odkud se rozjasňoval den. Na oblohu nevycházelo žádné slunce, ale spíš velká, do oslňujícího jasu vyleštěná koruna, protknutá ve vzduchu visícím zářícím mečem. Odněkud jsem zaslechl ptačí zpěv; zněl skoro jako smích. Sklonil jsem se a zakryl si rukama tvář. Šílenství…

Ne! Už jsem navštívil i podivnější stíny. Čím dál člověk cestuje, tím jsou někdy podivnější. Až… O čem jsem to přemýšlel tenkrát v noci na Tir-na Nog’th?

V mysli mi vytanuly dvě řádky z povídky Isaka Dinesena; dva řádky, jež mne trápily tak, že jsem si je zapamatoval, přestože jsem v té době byl Carlem Coreym: „…Málo lidí o sobě může říci, že je prosto víry, že svět, jenž nás obklopuje, je ve skutečnosti výtvorem jejich vlastní představivosti. Těší nás snad ta představa, jsme na ni pyšní?“ Výstižné shrnutí naší oblíbené rodinné filosofické zábavy. Vytváříme my světy Stínu? Nebo jsou zde nezávisle na nás a čekají, až na nich spočine naše noha? Nebo je pravdou neoprávněně předem zavrhnutý kompromis? Je to spíš otázka typu více-méně než typu buď-anebo? Suché zasmání doprovázelo závěr, že se skutečnost nikdy s jistotou nedozvím. Přesto, jak jsem si té noci pomyslel, existuje místo, kde mé já končí, místo, kde bujná představivost již není dostatečným vysvětlením pro místní obyvatele, s nimiž se setkáváme, a pro věci, jež nacházíme. Realita takového místa a těch věcí na něm říká, že zde, přinejmenším, je tomu jinak a že když něco takového existuje zde, třeba se něco podobného táhne i našimi stíny a plní je našimi ne-já a naše já tak zase zmenšuje na původní rozměr. Protože tady, jak jsem cítil, právě takové místo bylo, místo, kde „Těší nás ta představa, jsme na ni pyšní?“ nemusí platit, kde je doma spíš ta trhlina z údolí Garnathu či má kletba. Bez ohledu na to, čemu jsem v životě bezmezně věřil, cítil jsem teď, že vstupuji do země, kde mé já nevytvořilo vůbec nic. Až překročím hranici, má moc nad Stínem může pominout.

Posadil jsem se zpříma a přimhouřil oči před tou září. Promluvil jsem se Starem a potřásl jsem otěžemi. Pohnuli jsme se vpřed.

Na okamžik to vypadalo jako v mlze. Jen jas byl nesrovnatelně vyšší a všude vládlo absolutní ticho. Pak jsme padali.

Padali, nebo byli někam unášeni. Těžko říci po tom úvodním šoku. Nejdřív se dostavil pocit klesání – možná umocněný Starem, který se splašil. Ale nebylo tu do čeho kopnout a po chvíli Star znehybněl, vyjma chvění a těžký dech.

Vzal jsem si otěže do pravačky a levou rukou jsem sevřel Kámen. Nevím, jak jsem přesně napřel svou vůli a jak jsem do Kamene sáhl, ale toužil jsem po průchodu tou zářivou nicotou, toužil jsem najít zase svou cestu a dorazit na její konec.

Ztratil jsem ponětí o čase. Pocit klesání se vytratil. Pohyboval jsem se, nebo se jen vznášel? Nebylo jak to zjistit. Byl ten jas opravdu ještě jasem? A to mrtvolné ticho… Otřásl jsem se. Mé smysly tohle deprimovalo ještě víc než tenkrát život slepce ve vězeňské cele. Tady nebylo nic: ani šustění slídící krysy, ani skřípění mé lžíce o dveře; žádné vlhko, chlad ani členitost okolí. Dál jsem pronikal Kamenem…

Záchvěv.

Jako by došlo na okamžik k porušení pole napravo, téměř pod prahem vnímání. Rozpřáhl jsem se před sebe, ale nic jsem necítil.

Bylo to tak rychlé, že jsem si nebyl jist, zda se to opravdu stalo. Klidně to mohla být halucinace.

Ale došlo k tomu znovu, tentokrát nalevo. Kolik času uplynulo mezitím, nemohu říci.

Pak jsem zaslechl něco jako sténání; nebylo možno určit směr, odkud se ozývá. I to trvalo jen velmi krátce.

Následovala krajina – a to už jsem si byl jist – vypadající jako povrch měsíce. Obsadila, snad na sekundu, malý výsek mého zorného pole a hned byla tatam.

Napravo se vynořil les, šedobílý. Prudce nás minul, jako bychom kolem něj projeli v nějakém nemožném úhlu a vzdálenosti. Ani ne na dvě vteřiny.

Záhy kusy hořící budovy pode mnou… bez barev.

Úryvky kvílení seshora…

Průsvitná hora, po jejím svahu stoupá serpentinou procesí osvětlené pochodněmi…

Žena visící na větvi stromu, provaz kolem krku a hlava zvrácená stranou, ruce svázané za zády…

Hory vzhůru nohama, bílé… černé mraky pod nimi…

Cink. Nepatrné rozechvění vibrace, jako kdybychom na okamžik zavadili o něco pevného – snad Star narazil na kámen. Už je to pryč…

Záchvěv.

Kutálející se hlavy, z nichž kape černá sedlá krev… zachechtání odnikud… Muž přišpendlený ke zdi, hlavou dolů…

Znovu bílé světlo, převaluje se a zvedá jako vlny…

Cink. Záchvěv.

Na dobu jednoho úderu srdce jsme vstoupili na jakousi stezku; nad námi se rozpínalo kropenaté nebe. Zážitek byl tentam, ale já po něm sáhl znovu, skrz Drahokam.

Cink. Záchvěv. Cink. Rachot.

Kamenitá stezka, blížící se průsmyk vysoko v horách… stále jednobarevný svět… za zády mi zní zapraštění podobné hromu…

Zakroutil jsem Kamenem jako zaostřovací čočkou objektivu, když svět znovu začínal blednout. Zase se objevil… dva, tři, čtyři… počítal jsem údery kopyt a srdce a rachot za zády… sedm, osm, devět… Svět se vyjasňoval. Zhluboka jsem se nadechl a těžce oddychoval. Vzduch studil.

Mezi hromem a ozvěnami jsem zaslechl zvuk deště. Nic však na mne nedopadlo.

Ohlédl jsem se.

Asi sto metrů za mnou se rýsovala velká stěna deště. Rozeznal jsem skrz ni jen nezřetelné obrysy hor. Mlaskl jsem na Stara a trochu jsme zrychlili, šplhajíce po příkré cestě, jež se lomila mezi dvěma vrcholky podobnými strážním věžičkám. Svět před námi byl stále kreací vyvedenou v černé, bílé a šedé a na nebi se světlé pruhy střídaly s tmavými. Vstoupili jsme do průsmyku.

Počal jsem se chvět. Chtělo se mi přitáhnout otěže, odpočinout si, najíst se, sesednout a projít se po okolí. Byli jsme však stále blízko té bouře, a proto jsem si to nedovolil.

Ozvěny Starových kopyt se rozléhaly průsmykem, a po stranách se strmě vypínaly skály, korunované žebrovanou oblohou. Doufal jsem, že by ty hory mohly čelo bouře rozrazit, ač mi pocit v hloubi duše říkal opak. Tohle nebyla obyčejná bouřka a mně se dělalo špatně při pomyšlení, že se už roztáhla až k Amberu a že nebýt Drahokamu, byl bych navždy ztracen i já.

Jak jsem tak pozoroval podivnou oblohu, začaly kolem mne sněžit bílé květy a rozjasňovaly cestu přede mnou. Vzduch naplnila příjemná vůně. Hřmění za mými zády se ztlumilo. Skály kolem svítily stříbrnými pruhy. Světa se zmocnil nádech soumraku, jenž vytlačoval světlo, a když jsem vyjel ze sedla, spatřil jsem pod sebou údolí. Perspektiva byla zvláštní, vzdálenost nebylo možné odhadnout. Přesto jsem rozeznával množství reálně vypadajících věžiček a minaretů, odrážejících měsíční záři nebeských pásů –jež připomínala noc v Tir-na Nog’th. Mezi nimi byly roztroušeny stříbřité stromy, rozeseta zrcadlům podobná jezírka, klikatě tudy pluly stíny. Zem tam místy tvořila jakési terasy, jinde byla rovná či se vlnila a po celé délce ji protínala čára stezky, po níž jsem se ubíral. Stoupala a klesala, přetrvávala s jakousi zasmušilostí a jiskřila se nepopsatelnými zářivými body, bez sebemenšího náznaku, že je obydlena živými tvory.

Bez zaváhání jsem se spustil dolů. Zem v okolí byla křídovitá a bílá jako kost – a tam v dálce nalevo – nebyla to slaboulinká čára černé cesty? Brzo se to dozvím.

Nepospíchal jsem, neboť jsem viděl, že i Stara zmáhá únava. Pokud nedorazí bouře hned, mohli bychom si odpočinout u jednoho z těch jezírek dole v údolí. I já byl unavený a hladový.

Nespouštěl jsem oka z cesty pod námi, ale nezahlédl jsem žádné lidi ani zvířata. Vítr měkce zavzdychal. Dosáhl jsem nižších pater úbočí, kde už rostla vegetace a bílé květy se pohupovaly na popínavých rostlinách. Pohledem zpět jsem zjistil, že bouře dosud nepřekročila hřeben hor, ačkoli mraky se nepřestávaly kupit před jejich vrcholky.

Prokousal jsem se dolů. Květiny už dávno přestaly padat z větrných výšin, ale lahodný parfém ve vzduchu zůstal. Nebyl slyšet žádný zvuk kromě našich vlastních a neustávajícího větříku, vanoucího zprava. Všude kolem stály podivně tvarované skalní útvary s liniemi tak čistými, až vzbuzovaly dojem díla lidských rukou. Obláčky mlh stále pluly z místa na místo a bledé traviny se vlhce třpytily.

Jak jsem jel dál k zalesněnému středu údolí, proporce perspektivy se nadále posouvaly, odhad vzdálenosti byl stále zkreslený a obraz přede mnou zdeformován. Odbočil jsem z cesty doleva, abych se dostal k tomu, co se zdálo být blízkým jezírkem, ale to jako by mi unikalo, když jsem se k němu blížil. Nakonec jsem k němu přece jen dorazil, seskočil s koně, ponořil do něj prst a ochutnal. Voda byla ledová, ale sladká.

Napil jsem se do sytosti a příjemně unaven jsem se rozvalil a pozoroval, jak se Star pase, přičemž jsem se pustil do studeného masa ze zásob. Bouře stále zápolila s hřebeny hor. Hodnou chvíli jsem se na ni díval a přemítal. Jestli táta neuspěl, pak tohle je hřmění Armageddonu a celá moje výprava byla zbytečná. Tyto úvahy mi nebyly k užitku; věděl jsem, že musím dál, tak či onak. Ale nemohl jsem si v nich zabránit. Možná dorazím ke svému cíli, možná uvidím, jak v bitvě vítězíme, a pak jak je všechno smeteno.

Zbytečně… Ne. Ne zbytečně. Snažil jsem se a měl bych se snažit až do konce. Prokletý Brand! Pro začátek –

Kroky.

Přikrčil jsem se. V okamžiku jsem byl otočen tím směrem a ruka mi spočívala na jílci meče.

Díval jsem se na ženu oděnou v bílém. Měla dlouhé tmavé vlasy a temné divoké oči a usmívala se. Nesla proutěný košík, který teď položila na zem mezi nás.

„Musíš mít hlad, Rytíři ve zbrani,“ pronesla v thari s podivným přízvukem. „Viděla jsem tě přicházet. Toto jsem ti přinesla.“

Usmál jsem se a zaujal normálnější polohu.

„Děkuji ti,“ odpověděl jsem. „Mám hlad. Jsem zván Corwinem. A ty?“

„Dáma,“ odtušila.

Zamnul jsem si obočí. „Děkuji ti – Dámo. Žiješ na tomto místě?“

Přikývla a klekla si, aby mohla odklopit košík.

„Ano, můj stan je o kus dál, tam u jezera.“ Pokynula rukou na východ – ve směru, kde ležela černá cesta.

„Rozumím.“

Jídlo a víno v koši vypadalo skutečně, čerstvě a lákavě – rozhodně lépe než mé cestovní zásoby. Podezřívavost mne samozřejmě neopustila. „Budeš je sdílet se mnou?“

„Je-li to tvým přáním.“

„Je.“

„Dobrá.“

Rozprostřela ubrousek, usadila se na jeho druhé straně, vyjmula jídlo z košíku a rozmístila mezi nás. Než mi je předložila, rychle z každého kousku ochutnala sama. Maličko jsem se přitom zastyděl, ale opravdu jen maličko. Bylo poněkud podivné, aby žena přebývala, zjevně sama, na takovém místě a čekala na náhodné setkání, a čím jsem byl blíž konci své cesty, tím menší vzdálenost mne dělila od zdrojů moci nepřítele. Černá cesta odsud byla na dosah a několikrát jsem Dámu přistihl, jak po očku sleduje Drahokam.

Byl to však čas příjemně strávený a během jídla jsme se docela sblížili. Jevila se jako ideální posluchač; smála se mým vtipům, vybízela k hovoru o sobě. Většinu doby ze mne nespustila oči a naše prsty se nějak setkaly vždycky, když k tomu měly vhodnou příležitost. Pokud to měla být z její strany léčka, pak ji připravovala velmi příjemným způsobem.

Při hovoru a jídle jsem stále hlídal, jak postupuje fronta té zvláštní bouře. Nakonec přece jen pohltila hřeben hor, převalila se přes něj a začínala sestupovat po příkrém svahu. Dáma, uklízející ubrousek, zachytila směr mého pohledu a přikývla.

„Ano, přichází,“ konstatovala. Posbírala do košíku poslední nádobí, přinesla láhev a naše pohárky a usadila se po mém boku. „Napijeme se na to?“

„Napiji se s tebou, ale ne na tohle.“

Nalila. „Na tom nesejde,“ odtušila. „Aspoň ne teď.“ Položila mi dlaň na paži a podala mi pohárek. Pili jsme.

„Pojď se mnou nyní do mého stanu,“ vybídla mne záhy, berouc mne za ruku. „Tam strávíme příjemně hodiny, které nám ještě zbývají.“

„Díky,“ odpověděl jsem. „Jindy by mi takové trávení bylo příjemným zákuskem po tak vydatném obědě. Naneštěstí musím pokračovat v cestě. Tíží mne povinnosti a honí čas; mám úkol.“

„Dobrá, to není tak důležité. A o tvém úkolu vím vše. Ani ten teď není tak důležitý.“

„Ano? Musím se přiznat, že jsem od začátku čekal pozvání na soukromý dýchánek, po němž bude moje mrtvola ležet pod některým z kopců v okolí.“

Rozesmála se. „A já musím přiznat, že mým úmyslem skutečně bylo tě zneužít. Není již však více.“

„Proč ne?“

Pokynula směrem k blížící se hranici zkázy. „Není třeba tě dále zdržovat. Vidím tímto, že Říše dosáhla vítězství. Není nic, čím bys mohl zastavit postup Chaosu.“

Na okamžik jsem se zachvěl a Dáma dolila pohárky.

„Ale byla bych radši, kdybys mne v této chvíli neopouštěl,“ pokračovala. „Vlny k nám dorazí během pár hodin. Jak chceš lépe strávit ten čas než ve společnosti někoho jiného? Nemusíme jít dokonce ani do mého stanu.“

Sklopil jsem hlavu a Dáma si přisedla těsněji ke mně. K čertu s tím. Žena a láhev – vždycky jsem tvrdil, že takhle chci svoje dny skončit. Usrkl jsem vína. Patrně měla pravdu. Přesto jsem si vzpomněl na tu ženu-věc, která mne polapila do pasti na černé cestě, když jsem opouštěl Avalon. Nejdřív jsem jí šel na pomoc, pak mne svedl její nepřirozený půvab – a nakonec, když jí spadla maska, zjistil jsem. že za ní je prázdnota. Zatraceně hrůzný zážitek to tenkrát byl. Ale abych příliš nefilosofoval, každý má řadu masek pro nejrůznější příležitosti. Psychologové o tom mluvili celá léta. Taky jsem se setkal s lidmi, co na mne udělali zpočátku příznivý dojem – a když jsem zjistil, jaké svinstvo se pod povrchem skrývá, začal jsem je nenávidět. Přišel jsem na to, že maska je často přijatelnější než skutečnost. Tedy… ta dívka! Bylo mi jasné, že uvnitř se může skrývat nestvůra. Pravděpodobně se i skrývala. Není však většina z nás taková? Kdybych chtěl v té chvíli vzdát své úsilí, nebyl by to nejhorší způsob konce. Líbila se mi.

Dopil jsem víno. Pohnula se, aby mi nalila další, ale zadržel jsem jí ruku.

Pohlédla na mne a já se usmál.

„Málem jsi mne přesvědčila.“

Pak jsem jí zavřel oči polibky, abych nezlomil kouzlo její krásné masky a nasedl jsem na Stara.

„Sbohem, Dámo.“

Namířil jsem si to k jihu, zatímco vichřice bublala cestou do údolí. Přede mnou ležely další hory a stezka vedla k nim.

Obloha byla stále pruhovaná, černě a bíle, a tyto pásy se zřejmě trochu pohybovaly. Celkově to budilo dojem soumraku, a to i přesto, že na černých pruzích nesvítily hvězdy. Větřík stále vál, a byla tu i ta vůně – a ticho a pokroucené monolity a stříbrné listí, věčně vlhké a lesklé. Kolem létaly potrhané cáry oparu. Pokusil jsem se pracovat s látkou Stínu; bylo to však obtížné a já byl unaven. Nic se nestalo. Čerpal jsem tedy sílu z Kamene a pokusil jsem se jí trochu předat i Starovi. Pohybovali jsme se stálým tempem, až se země pod námi začala zvedat a my šplhali k dalšímu průsmyku, ještě rozeklanějšímu než byl ten, jímž jsme do údolí přijeli. Zastavil jsem, abych se ohlédl: snad třetina z údolí už byla pohlcena mihotavým čelem postupující bouře-věci. Přemítal jsem o Dámě a jejím jezeru a stanu. Potom jsem potřásl hlavou a pokračoval dál.

Cesta byla čím dál strmější a my zpomalili. Bílé řeky nad námi získávaly červenavý nádech, jenž postupně sílil. Ve chvíli, kdy jsme téměř dosáhli sedla, byl celý svět jako zalit krví. Projížděli jsme tou širokou, skalnatou třídou, v níž do nás bušil silný vítr. Jak jsme se drali proti němu, trať se nám zdála rovnější, přestože stoupání stále pokračovalo a já ještě neviděl, co je za průsmykem.

Jak jsem jel, ve skalách nalevo cosi zachřestilo. Přelétl jsem to místo pohledem, ale nikde nic. Usoudil jsem, že asi spadl nějaký kámen. O půl minuty později sebou Star trhl, strašně zařičel, ostře se obrátil doprava a počal se hroutit na levý bok.

Skočil jsem před sebe, aby mne nezalehl, a když jsme oba padali, spatřil jsem, jak ze Stara trčí šíp, zabodnutý nízko za pravou plecí. Zbrzdil jsem náraz o zem kutálením, a jakmile jsem se postavil, podíval jsem se směrem, odkud střela musela přiletět.

Asi deset metrů nade mnou stála na hřebeni napravo postava s kuší. Už ji napínala klikou, aby mohla vystřelit znovu.

Bylo mi jasné, že se k ní nedokážu dostat dřív, než vystřelí. Poohlédl jsem se tedy po nějakém kameni a našel jeden o velikosti baseballového míčku v náspu před sebou. Zdvihl jsem jej a snažil se ovládnout hněv, abych mohl přesně mířit. Muška byla přesná a hněv mi možná naopak přidal na síle.

Rána toho člověka zasáhla do levé paže; vykřikl a upustil kuši. Ta zarachotila po skalách a přistála za stezkou, skoro přímo přede mne.

„Ty čubčí synu!“ zařval jsem. „Zabils mi koně! Za to mi zaplatíš životem!“

Přeběhl jsem stezku a hledal nejrychlejší cestu nahoru. Nacházela se vlevo. Pospíšil jsem si tam a začal šplhat vzhůru. Okamžik nato jsem získal správný úhel pohledu i dost světla na to, abych si postavu mohl lépe prohlédnout. Stál tam shrbený a masíroval si paži. Byl to Brand a vlasy mu v tom krvavém osvětlení svítily ještě ruději než obvykle.

„Teď se to stane, Brande,“ pronesl jsem. „Jen bych si přál, aby už to někdo vykonal dávno přede mnou.“

Napřímil se a chvilku sledoval můj postup. Nesáhl po meči. Když jsem dosáhl vrcholu, jen zkřížil ruce na prsou a sklonil hlavu.

Vytrhl jsem Grayswandir a přiblížil se. Připouštím, že jsem byl rozhodnut jej zabít, ať bude dělat cokoli. Rudá záře temněla, až se zdálo, že se koupeme v krvi. Kolem nás skučel vítr a z údolí pod námi rachotil hrom.

Prostě přede mnou zmizel. Jeho obrys byl čím dál méně zřetelný, a než jsem se dostal až k němu, ztratil se úplně.

Na okamžik jsem se zarazil; vzpomněl jsem si na poznámku, že se Brand změnil v živý Trumf, schopný sám sebe přenést kamkoli během velmi krátkého času.

Zaslechl jsem hluk zdola…

Pospíšil jsem si k okraji plošinky a nakoukl dolů. Star stále ještě krvácel a kopal kolem sebe a ten pohled mi rval srdce. Jenže to nebyla jediná špatná zpráva.

Dole stál Brand. Zvedl již kuši a připravoval se ke střelbě.

Hledal jsem další kámen, ale nic vhodného tu nebylo. Pak jsem o kus dál jeden spatřil ve směru, odkud jsem přišel. Běžel jsem k němu, zastrčil meč a uchopil valoun s rozměry melounu. Vrátil jsem se s ním ke srazu a hledal Branda.

Nikde nebyl.

Náhle jsem se cítil zranitelný ze všech stran. Mohl se přemístit na jakékoli vhodné místo a v okamžiku vystřelit. Vrhl jsem se k zemi, padaje přes svůj kámen. Vzápětí jsem zaslechl náraz hrotu vpravo ode mne, doprovázený Brandovým zasmáním.

Opět jsem se vztyčil s vědomím, že mu bude chvilku trvat, než zbraň natáhne. Zahlédl jsem ho ve směru, odkud přišel smích – na římse, od níž mne dělila úzká rokle a dvacet metrů vzdálenosti, asi pět metrů nade mnou.

„Omlouvám se za toho koně,“ prohodil. „Mířil jsem na tebe. Ale ten zatracený vítr.“

V tu chvíli jsem si všiml jakéhosi výklenku a vystartoval tam; balvan jsem si nesl s sebou jako štít. Úzkou trojúhelníkovou štěrbinou jsem sledoval Branda, jak si chystá další šíp.

„Obtížný cíl,“ poznamenal zvedaje kuši, „výzva mému umění. Ale za pokus rozhodně stojí. Šipek mám ještě dost.“

Zachechtal se, zacílil a vypálil.

Sehnul jsem se a držel valoun před středem těla, ale střela zasáhla skálu asi dvě stopy napravo ode mne.

„Tušil jsem, že to tak může dopadnout,“ informoval mne, když napínal tětivu. „Ale už jsem aspoň zjistil, kam to zanáší.“

Rozhlédl jsem se, zda nenajdu menší kameny, jež bych použil jako munici, ale poblíž nebylo nic. Pak jsem přemýšlel o Drahokamu. Měl by zasáhnout, kdyby mi hrozilo nebezpečí. Komické ale bylo, že k tomu zřejmě vyžadoval i bezprostřední blízkost útočníka, čehož si Brand byl vědom a také toho využíval. Nemohl bych však provést s Kamenem něco jiného, abych zmařil Brandovy plány? Na ten trik s ochromením byl asi moc daleko, ale už jednou jsem ho porazil změnou počasí. Uvažoval jsem, jak daleko může být ta bouře a pak jsem po ní sáhl. Bylo mi jasné, že k vytvoření podmínek nutných pro seslání blesku na Brandovu hlavu bych potřeboval několik minut, a ty jsem neměl. Větry, to ovšem bylo něco jiného. Natáhl jsem se po nich, ucítil je…

Brand už byl s přípravou téměř hotov. Průsmykem začal ječet vítr.

Nevím, kde skončila jeho další střela. Nebylo to však nikde v mé blízkosti. Chystal si novou šipku a já zatím nastavoval podmínky pro úder blesku…

Když se nachystal a zase zdvihl kuši, vyvolal jsem vichr opět. Viděl jsem, jak zatajil dech a zadržel výstřel. Nato sklonil kuši a zůstal na mne koukat.

„Už se mi to stalo zas,“ volal. „Ty máš ten vítr pod palcem, vid? Corwine, ty švindluješ.“ Rozhlédl se. „Ale myslím, že dokážu najít místo, kde mi to nebude vadit. Támhle!“

Pokračoval jsem v práci na blesku, ale stále ještě nebyl připraven. Vzhlédl jsem k černočerveně žíhané obloze; formovalo se nad námi jakési mračno. Už brzo, ale ještě…

Brand znovu vybledl a zmizel. Divoce jsem po něm pátral do všech stran.

Záhy mi stál tváří v tvář; přemístil se na mou stranu rokle. Mohl být ode mne tak deset metrů na jih a vítr mu vál do zad. Věděl jsem, že tentokrát mu mušku nevychýlím. Zvažoval jsem hodit po něm balvan. Pravděpodobně by se přikrčil a já bych jen přišel o štít. Na druhé straně…

Zvedl kuši k rameni.

Získej čas! křičel mi nějaký hlas uvnitř mysli, zatímco jsem si dál hrál s nebesy.

„Ještě než střelíš, Brande, řekni mi jednu věc. Ano?“

Zaváhal, pak sklonil zbraň o pár palců. „A co?“

„Byla to pravda, co jsi mi řekl o tátovi, Vzoru a příchodu Chaosu?“

Zvrátil hlavu a rozesmál se sérií úsečných, kašlavých zvuků.

„Corwine,“ pronesl nato, „těší mne víc, než dokážu vylíčit, že tě vidím umírat, aniž ses dozvěděl věci pro tebe tak důležité.“

Rozesmál se znovu a počal zvedat kuši. Právě v té chvíli jsem se pohnul, abych vrhl svůj balvan a napadl jej. Ale ani jeden z nás nestačil dokončit, co započal.

Shora zazněl mohutný skřek a kus nebe jako by se uvolnil a dopadl na Brandovu hlavu. Zaječel, pustil kuši a zvedl ruce, aby odtrhl tu věc, jež jej ohrožovala. Rudý pták, posel Drahokamu, zrozený z mé krve v otcově dlani, se vrátil, aby mne zachránil.

Odhodil jsem kámen a blížil se k nim, pozvedaje meč. Brand udeřil ptáka a ten odtřepotal pryč, nabíral výšku a kroužil nad Brandem, chystaje další střemhlavý nálet. Brand si přikryl hlavu a tvář oběma rukama, ale stačil jsem si všimnout krve, která mu prýštila z levého očního důlku.

Přesto se začal opět rozplývat. Pták na něj však sletěl jako bomba a jeho pařáty znovu zasáhly Brandovu tvář. Nato začal mizet i můj spojenec. Brand ještě sáhl po svém drzém protivníku a ten jej sekl zobákem, načež byli oba ti tam.

Když jsem dorazil k místu děje, zůstala tu jen opuštěná kuše. Rozdrtil jsem ji botou.

Ještě ne, ještě není konec, čert aby to vzal! Jak dlouho mne ještě budeš sužovat, bratře? Jak daleko musím ještě jít, aby to už mezi námi skončilo?

Sešplhal jsem dolů na stezku. Star ještě žil a mně nezbylo než ukončit jeho trápení. Někdy mám pocit, že celý tenhle kšeft je nanic.