Roger Zelazny

DVORY CHAOSU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola sedmá

Mísa cukrové vaty.

Prošel jsem průsmykem a prohlížel si údolí, které leželo přede mnou. Přinejmenším jsem předpokládal, že je to údolí. Přes vrstvu mraků, oparu či mlhy však nebylo vidět vůbec nic.

Jeden z červených nebeských pruhů žloutl, zatímco jiný zelenal. Trochu mne to zahřálo u srdce; podobně se nebe chovalo, když jsem tenkrát pomocí Trumfu navštívil Říši Chaosu.

Sebral jsem svůj vak a vydal se pěšky po stezce dolů. Jak jsem šel, vítr postupně ustával. Zdáli bylo slyšet hřmění bouře, před níž jsem prchal. Přemítal jsem, kam se asi poděl Brand; měl jsem ale pocit, že ho teď nějaký čas neuvidím.

V půli svahu, když už se kolem mne začala plížit a svíjet mlha, jsem objevil starý strom a zastavil se, abych si uřízl hůl. Když jsem zaryl do větve, strom zavřískl.

„Čert tě vem!“ ozvalo se zevnitř něco jako hlas.

„Ty to vnímáš?“ zarazil jsem se. „Promiň…“

„Trvalo mi dost dlouho, než jsem tu větev vyrostl. Předpokládám, že ji teď spálíš?“

„Ne, potřeboval jsem hůl. Mám před sebou dlouhou cestu.“

„Přes toto údolí?“

„Správně.“

„Pojď blíž, ať mohu lépe cítit tvou přítomnost. Něco na tobě září.“

Učinil jsem krok vpřed.

„Oberon!“ řekl hlas. „Znám tvůj Kámen.“

„Nejsem Oberon,“ přiznal jsem. „Jsem jeho syn. Nosím však Kámen a jsem pověřen úkolem od svého otce.“

„Pak si tedy vezmi můj úd a s ním i mé požehnání. Poskytoval jsem tvému otci úkryt za těch podivných dnů. On mne zasadil, víš.“

„Skutečně? Sázení stromů je jedna z mála činností, při níž jsem tátu nikdy neviděl.“

„Nejsem obyčejný strom. Zasadil mne tu, aby mnou vyznačil hranici.“

„Jakou?“

„Zde končí Chaos a Řád, podle toho, z které strany se na mne díváš. Jsem označením změny. Za mnou už platí jiné zákony.“

„Jaké?“

„Kdo ví? Já ne. Jsem jen rostoucí hora dříví na otop, která cítí. Má hůl ti však může dobře sloužit. Když ji zasadíš, může vykvést i v divných krajích. A třeba nemusí. Kdo ví? Nos ji s sebou však, synu Oberonův, tam, kam máš namířeno. Cítím, že bouře se blíží. Sbohem.“

„Sbohem,“ odpověděl jsem. „A děkuji.“ Obrátil jsem se a kráčel dolů po stezce, mizející v houstnoucí mlze, z níž postupně ubýval růžový odstín. Potřásl jsem hlavou, jak jsem přemýšlel o tom stromu, ale jeho hůl mi dobře posloužila na následujících několika stech metrech, kde byla cesta zvláště neschůdná.

Pak se okolí trochu projasnilo. Skály, stojatá jezírka, pár malých, strašidelných stromů, opředených provazci mechu, zápach rozkladu…. Pospíchal jsem odsud pryč. Z jednoho ze stromů mne pozoroval tmavý pták.

Když jsem si jej všiml, roztáhl křídla a nenuceně se vydal ke mně. Poslední zážitky ve mně vzbudily před ptáky jistý respekt, takže když mi zakroužil kolem hlavy, přikrčil jsem se. Ale on odtřepotal, usedl na cestě přede mnou, zvedl hlavu a levým okem si mne prohlížel.

„Ano,“ oznámil poté. „Ty jsi ten pravý.“

„Který pravý?“

„Ten, jehož budu doprovázet. Nemáš nic proti tomu, aby tě doprovázel pták přinášející neštěstí, že ne, Corwine?“ Pták se uchechtl a předvedl taneční piruetu.

„Upřímně řečeno nevím, jak bych se tě mohl zbavit. Jak to, že znáš moje jméno?“

„Čekám tu na tebe od té chvíle, kdy Čas započal, Corwine.“

„Tak to už musíš být drobet utahaný.“

„Na tomto místě to netrvalo tak dlouho. Čas je takový, jaký si jej uděláš.“

Pokračoval jsem v chůzi. Minul jsem ptáka a šel dál. Za okamžik se mihnul kolem a usedl na skálu po mé pravici.

„Jmenuji se Hugi,“ představil se. „Vidím, že si neseš kus starého Ygga.“

„Ygga?“

„To je ten mrzutý starý strom, co čeká ve vstupu na toto místo a nikoho nenechá odpočinout na svých větvích. Vsadím se, že pěkně řval, když jsi mu tu hůl řezal.“ Zvonivě se zasmál.

„Měl docela pochopení.“

„To jo. Ale jak už jsi ji jednou uřízl, tak už stejně nemohl nic dělat. Ještě ti dost píchne.“

„Jde se mi s ní dobře,“ souhlasil jsem a švihl jí lehce směrem k ptákovi.

Odtřepotal do bezpečí. „Hej! To nebylo moc vtipné!“

Rozesmál jsem se. „Já myslím, že bylo.“

Přešel jsem ho.

Hodnou chvíli jsem si razil cestu mokřinatým terénem. Sem tam zavanul vítr a projasnil kus okolí. Pak jsem ten kus prošel nebo se opět pokryl mlhou. Občas jsem zaslechl úryvek hudby – nemohu říci odkud – pomalé a poněkud majestátní, vyluzované na nějaký nástroj s ocelovými strunami.

Jak jsem se tak trmácel dál, odněkud zleva na mne kdosi zahalekal:

„Cizinče! Zastav se a pohleď na mne!“

Co nejobezřetněji jsem zastavil. Skrz tu zatracenou mlhu nebylo vidět vůbec nic.

„Haló,“ odtušil jsem. „Kde jsi?“

Právě v té chvíli mlha na okamžik opadla a já spatřil mohutnou hlavu a oči ve stejné výši jako moje. K nim patřilo něco, co se zdálo být obřím tělem, až po ramena zapadlým v bažině. Hlava byla holá, kůže bledá jako mléko a zrnitá jako kámen. Tmavé oči se tím kontrastem zdály ještě tmavší, než ve skutečnosti zřejmě byly.

„Vidím,“ konstatoval jsem. „Jsi tak trochu v bryndě. Můžeš si uvolnit paže?“

„Když se o to budu hrubě snažit,“ zazněla odpověď.

„No, já se podívám po něčem pevném, čeho by ses mohl chytit. Mohl bys dosáhnout pěkně daleko.“

„Ne. To není nutné.“

„Ty se nechceš dostat ven? Já myslel, že mne proto voláš.“

„Ach ne. Prostě jsem si přál, aby ses na mne podíval.“

Popošel jsem blíž a prohlížel si jej, neboť mlha už zase začínala houstnout.

„No dobře,“ oznámil jsem pak. „Už jsem tě viděl.“

„Chápeš můj stav?“

„Nijak zvlášť, když si nechceš pomoci sám a odmítáš pomoc jiných.“

„K čemu by mi bylo dobré, kdybych se sám osvobodil?“

„To je tvá otázka. Ty sám si na ni odpověz.“

Obrátil jsem se k odchodu.

„Počkej! Kam máš namířeno?“

„Na jih, dostát nějakým morálním závazkům.“

V té chvíli proletěl mlhou Hugi a přistál na vrcholku hlavy. Klovl do ní a začal se smát.

„Neztrácej čas, Corwine. Je toho tu mnohem míň, než ti oko říká.“

Obří rty nehlučně šeptaly mé jméno. „Je to opravdu on?“

„Je, tak, tak,“ na to Hugi.

„Poslouchej, Corwine,“ pronesl ponořený obr. „Pokoušíš se zastavit Chaos, že?“

„Ano.“

„Nedělej to. Nestojí to za to. Chci, aby věci skončily. Toužím po uvolnění z tohoto stavu.“

„Už jsem ti nabídl, že ti pomůžu ven. Odmítl jsi.“

„Ne takovéto uvolnění. Aby skončilo všechno.“

„Snadná odpomoc,“ poradil jsem mu. „Stačí, když potopíš hlavu a zhluboka se nadechneš.“

„Netoužím jen po osobním ukončení, ale po konci celé té pošetilé hry.“

„Domnívám se, že je tu po okolí i pár dalších lidí, kteří by si o tom radši rozhodli sami.“

„Nechť to skončí i pro ně. Přijde čas, že se dostanou do mé situace a budou uvažovat stejně.“

„Pak budou mít před sebou tutéž volbu. Měj se hezky.“

Otočil jsem se a pokračoval v cestě.

„Ty také!“ volal za mnou.

Když jsem se přiblížil k Hugimu, vzlétl a uvelebil se na vršku hole.

„To je prima, sedět na údu starého Ygga, když už nemůže –Jaúúú!“

Hugi nadskočil do vzduchu a zakroužil.

„On mi spálil nohu! Jak to dokázal?“ vřeštěl.

Rozesmál jsem se. „Pámbu ví.“

Chvilku vířil křídly kolem a pak mi přistál na pravém rameni.

„Nevadí ti, když si tu odpočinu?“

„Jen si posluž.“

„Díky.“ Udělal si pohodlí. „Ta Hlava je duševní mrzák, víš.“

Pokrčil jsem rameny a on roztáhl křídla, aby udržel rovnováhu.

„Tápe a hmatá po něčem,“ pokračoval, „jenže dělá chybu, když činí svět odpovědným za své vlastní selhání.“

„Ne. Aby se dostal z toho bahna, nemusel by ani tápat.“

„Myslel jsem to filosoficky.“

„Á, tenhle druh bahna. To je špatné.“

„Celý problém je ve vyjádření vlastního já, ega, a jeho spojení se světem na straně jedné a s Absolutnem na straně druhé.“

„Á, takhle to tedy je?“

„Ano. Víš, vylíhli jsme se a jsme unášeni po povrchu událostí. Někdy máme pocit, že na dění skutečně máme vliv, a snaha roste. To je velká chyba, protože se tím vzbuzuje touha a vytváří nepravé ego, když by přitom docela stačilo jenom být. To vede k dalším touhám a dalšímu úsilí a už jsi v pasti.“

„V bahně?“

„Tak. Jeden potřebuje upevnit svůj zrak do Absolutna a naučit se ignorovat zázraky, iluze, falešné pocity identity, které člověka izolují na falešném ostrově vědomí.“

„Já už jednou falešnou identitu měl. Dost mi pomohla stát se tím absolutnem, kterým teď jsem – sám sebou.“

„Ne, i tohle je falešné.“

„Pak tedy ta já, která možná vzniknou zítra, mi za to poděkují – jako jsem to já učinil těm včerejším.“

„Nepochopils podstatu. I zítra budeš falešný.“

„Proč?“

„Protože budeš stále plný těch tužeb a snažení, jež tě oddělují od Absolutna.“

„Co je na tom špatného?“

„Zůstaneš sám ve světě cizích lidí, ve světě fenoménů.“

„Je mi příjemné být sám. Mám se docela rád a mám rád i fenomény.“

„Přesto tu navždy zůstane Absolutno a bude na tebe volat a způsobí, že nedojdeš pokoje.“

„To je dobře – nemám tedy kam spěchat. Ale ano, chápu, co máš na mysli. Je to určitá forma ideálů. Každý jich pár má. Jestli mi chceš říct, že bych měl jít za nimi, pak s tebou souhlasím.“

„Ne, to jsou jen deformace Absolutna a to, o čem mluvíš, je jen další snažení.“

„Přesně tak.“

„Chápu, že se toho musíš hodně odnaučit.“

„Jestli mluvíš o mém nevzdělaném pudu sebezáchovy, tak na to zapomeň.“

Terén se zvedl, načež jsme dorazili na rovné, hladké místo, které, ač bylo lehce posypáno pískem, působilo dojmem dláždění. Hudba sílila stále víc, když jsme se blížili. Záhy jsem skrz mlhu spatřil nezřetelné obrysy, které se pomalu a rytmicky pohybovaly. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že na tu hudbu tančí.

Pokračoval jsem v chůzi, dokud jsem nerozeznal postavy – zřejmě lidské – urostlí lidé, odění v elegantní roucha, našlapující v pomalém rytmu, udávaném neviditelnými hudebníky. Byl to složitý a oku lahodící tanec, jejž provozovali, a já zastavil, abych ho chvíli mohl sledovat.

„Jaký mají důvod,“ zeptal jsem se Hugiho, „pořádat slavnost zde, uprostřed země nikoho?“

„Tančí, aby oslavili tvůj příchod. To nejsou smrtelníci, ale duchové Času. S tou bláznivou exhibicí započali, když jsi vkročil do údolí.“

„Duchové?“

„Ano. Podívej se sám.“

Opustil mé rameno, přeletěl nad nimi a vykálel se. Padající trus proletěl tanečníky, jako by to byly hologramy – aniž potřísnil brokátový rukáv či hedvábnou košili, aniž některou z usmívajících se postav vyvedl z míry. Nato Hugi několikrát zakrákoral a vrátil se ke mně.

„To nebylo až tak nutné,“ pokáral jsem ho. „Je to krásné představení.“

„Dekadence,“ ucedil pohrdavě. „A tobě by to nemělo nijak lichotit, protože tančí v očekávání tvé porážky. Přejí si jen uskutečnit poslední oslavy, než se zavře scéna.“

Přesto jsem je chvíli pozoroval, opíraje se o hůl a nabíraje sil. Figury, jež tanečníci předváděli, se lehce měnily a posouvaly, až se jedna z žen – kráska s tiziánovými vlasy – dostala skoro až ke mně. Ani jeden z nich nezkřížil svůj pohled s mým; jako kdybych tam nebyl. Ale ta žena hodila pravou rukou v dokonale načasovaném gestu cosi, co mi přistálo u nohou.

Zvedl jsem to a shledal nikoli nezajímavým. Byla to stříbrná růže – můj vlastní emblém. Narovnal jsem se a upevnil ji na límec pláště. Hugi se koukal jinam a neřekl nic. Když jsem se otáčel k odchodu, jako bych však v pravém oku krásky zahlédl nepatrné škubnutí.

Půda postupně ztrácela svou hladkost a nakonec umlkla i hudba. Má trasa zdrsněla, a kdykoli se mlha zvedla, v dohledu se nacházely jen skály či holá pláň. Kdybych nečerpal sílu z Kamene, už bych se dávno zhroutil, i tak měla každá taková vzpruha stále kratší trvání.

Po nějakém čase jsem dostal hlad a zastavil jsem, abych snědl, co mi zbylo ze zásob. Hugi stál na zemi kousek ode mne a díval se, jak jím.

„Připouštím, že tvá výdrž ve mně vzbuzuje určitý nepatrný obdiv,“ prohodil. „A dokonce i co jsi naznačoval, když jsi mluvil o svých ideálech. Ale zpátky k věci. Mluvili jsme o marnosti tužeb a snažení.“

„Ty jsi mluvil. Mého života se to moc netýká.“

„To by mělo.“

„Žil jsem dlouho, Hugi. Uráží mne, když mne považuješ za hlupáka, který nezná filosofické pojmy z druhého ročníku na vysoké škole. Fakt, že obecný názor na realitu shledáváš jalovým, mi vypovídá víc o tobě než o stavu diskutovaných problémů. Totiž, jestliže skutečně věříš tomu, co hlásáš, pak je mi tě líto, že tady z nějakého nevysvětlitelného důvodu toužíš a snažíš se ovlivnit mé falešné ego, místo aby ses od takového nesmyslu osvobodil a usiloval radši o cestu k tomu tvému Absolutnu. Pokud tomu nevěříš, znamená to pro mne fakt, že jsi sem byl narafičen, abys mi bránil v cestě a odrazoval mne od mých záměrů; v tom případě ovšem marníš čas.“

Hugi vydal klokotavý zvuk. „Nejsi tak slepý, abys popíral existenci Absolutna, začátek a konec všeho?“

„Pro liberální vzdělání to není nepostradatelné.“

„Připouštíš tu možnost?“

„Možná o tom vím víc než ty, ptáku. Ego, jak je chápu já, existuje jako přechodný stav mezi rozumem a reflexy. Jeho vymazání je však krok zpět. Když se vrátíš z toho svého Absolutna – z toho popření sebe sama – proč se ti chce vrátit se domů? Štítíš se sám sebe natolik, že se bojíš zrcadel? Proč si neuděláš takový výlet, který za něco stojí? Vyvíjej se. Uč se. Žij. Když jsi byl vyslán na svou cestu, proč to chceš zabalit a běžet zpátky na start? Nebo snad to tvoje Absolutno dělá chybu, když posílá takové, jako jsi ty? Připusť si tu možnost. Tím končím.“

Hugi na mne zíral. Nato vyskočil do vzduchu a odletěl. Snad se letí podívat do své příručky…

Zaslechl jsem zahřmění. Zvedl jsem se a vyrazil dál. Musím se snažit udržet si nějaký náskok.

Stezka se mnohokrát zúžila a zase rozšířila, než se ztratila úplně, zanechávajíc mne plahočit se přes štěrkem pokrytou pláň. Cítil jsem se sklíčený víc a víc, když jsem se pokoušel udržet svůj mentální kompas nastavený ve správném směru. Téměř jsem uvítal zvuky bouře, protože jsem alespoň získal hrubou představu, kterým směrem je sever. Samozřejmě ta mlha poněkud mátla, takže jsem si nemohl být absolutně jistý. A zvuky bouře sílily. Krucinál.

….A truchlil jsem nad ztrátou Stara a navíc mne trápil Hugiho fatalismus. Tohle rozhodně nebyl dobrý den. Začal jsem mít pochybnosti, zda svou cestu dokončím. Jestli mne v dohledné době nepřepadne ze zálohy nějaký bezejmenný obyvatel těchto končin, je dost možné, že tu budu bloudit, dokud mi nedojdou síly nebo mne nedostihne bouře. Neměl jsem ponětí, zda dokážu znovu porazit tu zkázonosnou vichřici. Začínal jsem o tom pochybovat.

Pokusil jsem se pomocí Drahokamu rozptýlit mlhu, ale jeho účinek se zdál být otupen. Snad to zavinila má vlastní ochablost. Dokázal jsem vyčistit malou oblast, ale při svém cestovním tempu jsem ten kousek rychle prošel. Můj smysl pro Stín zde nefungoval; snad bylo toto místo jakousi samou podstatou Stínu.

To je truchlivé. Tak krásné by bylo sejít ze světa v opeře – ve velkém wagnerovském finále pod podivnou oblohou, v boji s protivníky, kteří jsou mne hodni – a ne abych se plácal až do smrti v zamlžené pustině.

Minul jsem povědomě vyhlížející hromadu kamení. Že bych se pohyboval v kruhu? Člověk to tak většinou dělá, když se zcela ztratí. Poslouchal jsem, až zahřmí, abych si opravil směr. Jako naschvál ale nic. Došel jsem k tomu kamení, sedl si na zem a opřel se o ně zády. Nemá smysl tu chodit nazdařbůh. Počkám, až zahřmí. Jak jsem tam tak seděl, vytáhl jsem Trumfy. Táta tvrdil, že nějaký čas nebudou k použití, ale neměl jsem na práci nic lepšího.

Procházel jsem si je jeden po druhém a pokoušel se spojit se s každým kromě Branda a Caina. Nic. Táta měl pravdu. Kartám chyběl obvyklý chlad. Zamíchal jsem celý balíček a zkusil si vyložit osud, jen tak v písku. Vyšlo mi něco naprosto nemožného, tak jsem karty zas sebral a odložil. Hodnou chvíli jsem naslouchal bouři. Ozvalo se pár zahuhlání, ale nebylo možno určit směr. Trumfy mi připomněly rodinu. Byli někde přede mnou – ať se to „někde“ nacházelo kdekoli – a čekali tam na mne. Na co čekali? Přinášel jsem přece Kámen. K čemu? Nejdřív jsem se domníval, že jeho moc je pro nás nezbytná v nadcházejícím konfliktu. Pokud je tomu tak a já jsem skutečně jediný, kdo může čelit našim nepřátelům, pak to s námi vypadá bledě. Nato jsem si vzpomněl na Amber a otřásly mnou výčitky svědomí a jakási hrůza. Amber nesmí zaniknout navždy. Musí přece být způsob, jakým lze Chaos odvrátit…

Odhodil jsem malý kamínek, s nímž jsem si pohrával. Jakmile jsem jej pustil z ruky, pohyboval se výrazně pomaleji.

Drahokam. Zas ten jeho zpomalující účinek…

Vložil jsem do pohybu víc energie a kamínek prudce odlétl. Jako bych právě načerpal síly z Drahokamu; ale zatímco tělo překypovalo energií, mysl byla stále zamlžená. Potřeboval jsem spánek – a hlavně ten s rychlými očními pohyby, který dává odpočinout mozku nejvíc. Kdybych si oddechl, možná by se mi tohle místo zdálo o něco míň neobvyklé.

Jak blízko jsem mohl být k místu svého určení? Nacházelo se za nejbližším horským hřebenem, nebo mnohem dál? A bez ohledu na vzdálenost – jakou mám šanci, že mne nedostihne bouře? A co ostatní? Za předpokladu, že bitva už skončila naší porážkou? V mysli se mi vynořovaly vidiny, jak přicházím příliš pozdě, abych posloužil jen jako hrobník…. povedu samomluvu nad kostmi a kolem zavládne Chaos…

A kde je ta zatracená černá cesta, když by mi jednou mohla být k užitku? Kdybych ji dokázal najít, mohl bych jít podél ní. Jestli ji nenajdu, pak ovšem nikoli. Měl jsem pocit, že je někde v dáli nalevo…

Sáhl jsem ještě jednou Kamenem, rozhrnul mlhu a odvalil ji o kus dál… Nic.

Nějaký tvar? Něco se hýbe?

Zvíře, snad velký pes, ale stahovalo se zpátky do zbytků mlhy. Vyhýbá se mi?

Odtlačil jsem mlhu ještě dál a Kámen počal pulsovat. Obnažené zvíře jakoby se schoulilo do sebe. Vzápětí se dalo do pohybu přímo ke mně.