Roger Zelazny

ZNAMENÍ CHAOSU
náhodně vybraná ukázka

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola devátá

Šel jsem asi o krok pozadu za Lukem, několik yardů po jeho levici a snažil jsem se držet na úrovni Juliana, který postupoval napravo od Luka. Nesl jsem velkou pochodeň, šest stop kónického a smolnatého dřeva, na konci zahrocenou, aby se dala snáze zarazit do země. Držel jsem ji v natažené ruce, protože mastné plameny šlehaly na všechny strany podle poryvů větru. Ostré, ledovaté vločky mi dopadaly na tvář, čelo, na ruce, pár se mi jich zachytilo v obočí a na řasách.

Usilovně jsem mrkal, když je žár z pochodně rozpustil a voda mi přišla do očí. Tráva pod nohama byla tak zmrzlá, že při každém kroku ostře zachřupala. Přímo před námi jsem pozoroval pomalý postup dvou jiných pochodní a nezřetelnou postavu muže, který kráčel mezi nimi. Zamrkal jsem a čekal, až mi plamen jedné z pochodní nabídne lepší pohled. Viděl jsem ho jen jednou a velmi krátce prostřednictvím Trumfu v Amberském domě. Ve svitu pochodní vypadaly jeho vlasy zlaté až měděné, ale pamatoval jsem si, že v denním světle byly špinavě blond. Jak jsem si vzpomínal, měl zelené oči, i když teď jsem je vidět nemohl. Vůbec poprvé jsem si však uvědomil, že je pořádně velký — buď, nebo si vybral hodně malé nosiče pochodní. Tenkrát, když jsem ho viděl, byl sám a neměl jsem jeho výšku s čím porovnat. Když k němu dosáhlo světlo z našich pochodní, spatřil jsem, že má na sobě těžký zelený kabátec bez rukávů a límce, pod ním něco černého a také silného, s rukávy až dolů, končícími v zelených rukavicích s manžetami. Kalhoty měl černé, zasunuté do vysokých bot téže barvy, plášť rovněž černý se smaragdově zeleným lemováním, které se blýskalo ve světle pochodní, jak se kolem něj plášť ve větru vlnil, v měnlivých krajinách žluté a rudé, probleskujících mastným dýmem. Kolem krku měl na řetězu zavěšený těžký, kruhový medailon, pravděpodobně zlatý, a i když jsem nedokázal rozlišit detaily, byl jsem si jist, že je na něm Lev drásající Jednorožce. Zastavil se asi deset až dvanáct kroků před Lukem, který se okamžitě také zastavil. Dalt pokynul a jeho průvodci zarazili konce pochodní do země. Julian a já jsme bezprostředně nato učinili totéž a zůstali stát poblíž, stejně jako Daltovi muži. Pak Dalt kývl směrem k Lukovi a oba znovu vykročili. Sešli se uprostřed plochy vymezené pochodněmi, chytli se navzájem za předloktí a zabodli se do sebe pohledy. Luke byl zády ke mně, ale Daltovu tvář jsem viděl. Nedával najevo žádné emoce, ale jeho rty se pohybovaly. Neslyšel jsem však ani slovo, dílem kvůli větru, dílem proto, že zjevně záměrně mluvili polohlasem. Alespoň jsem konečně měl s čím porovnat Daltovu výšku. Luke byl vysoký asi šest stop a tři palce a jasně jsem viděl, že Dalt je o několik palců vyšší. Pohlédl jsem na Juliana, ale nedíval se mým směrem. Uvažoval jsem, kolik asi očí nás pozoruje z obou stran pole.

Julian byl vždycky naprosto nevhodnou osobou pro sledování reakcí v jeho výrazu. Prostě je oba dva lhostejně pozoroval. Nasadil jsem stejný výraz a minuty ubíhaly, sníh stále padal.

Po delší době se Luke otočil a šel zpátky k nám. Dalt poodešel k jednomu ze svých průvodců. Luke se zastavil mezi námi a Julian i já jsme se k němu vydali.

„Co se děje?“ zeptal jsem se ho.

„Teda,“ začal, „myslím, že jsem našel způsob, jak to vyřešit bez války.“

„Skvělé!“ zvolal jsem. „Co jsi mu prodal?“

„Prodal jsem mu myšlenku o vybojování souboje se mnou, aby se rozhodlo, kdo s koho,“ vysvětlil.

„Krucinál, Luku!“ zavyl jsem. „Ten chlap je profík. A vím určitě, že podědil naši sílu. Celou dobu žije v poli a se vší pravděpodobností je ve vrcholné formě. Navíc je těžší než ty a má delší ruce.“

Luke se ušklíbl.

„Třeba budu mít štěstí,“ prohodil. Podíval se na Juliana.

„Mimochodem, jestli chceš poslat zprávu do svého tábora a říci jim, aby neútočili, až se do toho dáme, Daltova strana se zachová stejně.“

Julian se podíval dopředu, kde jeden z Daltových nosičů pochodní vyrazil zpátky ke svým. Pak se obrátil ke své straně a rychle zagestikuloval. Krátce nato se nějaký muž vynořil z úkrytu a rozběhl se k nám.

„Luku,“ řekl jsem, „to je šílenství. Jediný způsob, jak můžeš vyhrát, je, že si vezmeš za sekundanta Benedikta a okamžitě si zlomíš nohu.“

„Merle,“ prohlásil, „nech to být. Je to mezi mnou a Daltem. Platí?“

„Mám pěknou hromádku docela čerstvých kouzel,“ řekl jsem. „Můžeme ho nechat začít a pak, v pravý čas, ho jedním z nich srazím. Bude to vypadat, jako když jsi to udělal ty.“

„Ne!“ řekl rozhodně. „Je to záležitost cti. Takže musíš zůstat mimo.“

„Dobrá, dobrá,“ řekl jsem, „když to tak chceš.“

„Kromě toho,“ vysvětloval, „nikdo přitom nezahyne. Právě teď to ani jeden z nás nechce a je to součástí dohody. Jsme jeden pro druhého cennější živí. Takže žádné zbraně, výhradně ručně, pěst proti pěsti.“

„Jak přesně zní ta dohoda?“ zeptal se Julian zkoumavě.

„Když mi dá Dalt na prdel,“ opáčil Luke, „stanu se jeho vězněm. Stáhne své vojsko a já půjdu s ním.“

„Luku, ty jsi se zbláznil!“ vykřikl jsem.

Julian se po mně nasupeně podíval.

„Pokračuj,“ prohodil.

„Když vyhraju já, bude mým vězněm on,“ vykládal dál. „Půjde se mnou zpátky na Amber nebo kamkoli jinam, kam ho budu chtít dopravit a jeho důstojníci stáhnou vojsko.“

„Jediný způsob, jak takové stažení zabezpečit,“ prohlásil Julian, „je přesvědčit je, že když to neudělají, tak jsou ztraceni.“

„Ovšem,“ řekl Luke. „Proto jsem mu sdělil, že na křídlech čeká Benedikt, aby ho převálcoval. Jsem si jist, že jen proto s dohodou souhlasil.“

„Velmi rafinované,“ poznamenal Julian. „Tak či onak, Amber vyhrává. Co tím získáš pro sebe, Rinaldo?“

Luke se usmál.

„Přemýšlej o tom,“ prohodil.

„Je v tobě víc, než jsem si myslel, synovče,“ opáčil Julian. „Mohl by sis stoupnout tady vpravo?“

„Proč?“

„Aby na mne nebylo vidět, pochopitelně. Musím informovat Benedikta, co se děje.“

Luke se postavil, jak bylo třeba, zatímco Julian našel své Trumfy a namíchal si ten správný. Mezitím dorazil běžec z našich linií a čekal poblíž. Julian odložil všechny karty až na jednu a zahájil komunikaci. Trvala asi minutu, pak ji přerušil, promluvil s poslem a poslal ho zpět. Bezprostředně nato pokračoval v rozhovoru s kartou. Když konečně přestal mluvit či naslouchat, neuložil Trumf do vnitřní kapsy k ostatním, ale podržel ho skrytý v dlani. Uvědomil jsem si, že kontakt nebyl přerušen, že zůstává ve spojení s Benediktem, dokud celá záležitost neskončí, takže Benedikt bude okamžitě vědět, co má dělat.

Luke si rozepnul plášť, který jsem mu půjčil, přišel ke mně a podával mi ho.

„Podržel bys mi to, než to vyřídím?“ požádal mě.

„To víš,“ přisvědčil jsem a vzal ho od něj. „Hodně štěstí.“

Krátce se usmál a otočil se. Dalt byl již na cestě do středu čtverce, vymezeného pochodněmi.

Luke tam také vyrazil. Oba se zastavili, čely proti sobě, vzdáleni několik kroků. Dalt něco řekl, co jsem neslyšel a zrovna tak mi unikla Lukova odpověď.

Pak zvedli ruce. Luke zaujal boxerský postoj a Dalt zápasnickou obranu. Luke vypálil první úder — možná to byl jen klamný útok, každopádně nezasáhl — na Daltovu tvář. Dalt úder odrazil a uskočil dozadu. Luke rychle přitančil a zasadil mu dvě rány na solar. Další úder na hlavu však byl odražen a Luke začal kroužit, vyrážeje krátkými, rychlými švihy. Dalt se pokusil dvakrát zaútočit a pokaždé inkasoval, po druhé ráně se mu z rozraženého rtu spustil pramínek krve. Při jeho třetím výpadu se mu však podařilo Luka srazit na záda, nestačil se ale na něj vrhnout a dorazit ho, protože Luke se rychle odvalil. Jakmile vyskočil na nohy, pokusil se Dalta nakopnout do pravé ledviny, ale Dalt ho chytil za kotník a trhnul dopředu, čímž ho znovu svalil na záda. Jak Luke padal, kopnul druhou nohou Dalta ze strany pod koleno, ten se ale udržel na nohou, napnul síly a začal mu kroutit nohu. Luke se nahnul dopředu, zašklebil se a podařilo se mu oběma rukama chytit Daltovo pravé zápěstí. Vyrval nohu ze sevření. Pak se prohnul a vrhl vpřed, pořád držel Daltovo zápěstí, vyštrachal se na nohy, proklouznul Daltovi pod paží, otočil se a stáhl ho obličejem k zemi. Pak mu ruku zkroutil dozadu a nahoru, držel ji pravačkou a levou rukou chytil Dalta za vlasy. Jak ale táhl Daltovi hlavu dozadu — čímž se připravoval, jak jsem byl přesvědčen, mu s ní několikrát křísnout o zem — viděl jsem, že se to nepovede. Dalt se našponoval a jeho paže začala klesat. Táhnul proti Lukovu chvatu. Luke se několikrát pokusil zatlačit Daltovi hlavu, tentokrát dopředu, ale marně. Začínalo být jasné, že když kteroukoli ruku uvolní, začnou problémy a nebude schopen ho udržet. Dalt byl prostě moc silný. Když si to Luke uvědomil, odrazil se od Daltových zad a vyskočil. Nebyl však dostatečně rychlý, protože Daltova uvolněná paže sebou švihla a zasáhla ho do levého lýtka. Luke se zapotácel. Dalt byl na nohou a okamžitě se otočil. Zasáhl Luka tvrdou ranou do zubů, která ho srazila k zemi. Tentokrát, když se na něj Dalt vrhnul, nedokázal se Luke včas odkutálet, jen se trochu stočil. Dalt přistál s pozoruhodnou silou, přičemž odklonil pomalu nastavené Lukovo koleno mířící mu na slabiny. Luke si včas neuvolnil ruce, aby se mohl krýt před úderem, který ho zasáhl do levé strany čelisti. Hlava mu poskočila stranou a zvadnul. Pak ale jeho pravice vystřelila vzhůru, dlaň zasáhla špičku Daltovy brady a prsty se zaryly do očí. Dalt škubl hlavou dozadu a ruku srazil stranou. Luke vedl úder spodkem pěsti druhé ruky na Daltův spánek, a i když dopadl, neviděl jsem jak účinně, protože Dalt právě v té chvíli trhnul hlavou stejným směrem. Luke se prudce vzepřel na loktech a tlačil se dopředu a nahoru, do sedu. Čelem narazil na Daltův obličej, kam, to si nejsem jistý — a pak se svalil zpátky. Za okamžik nato se Daltovi spustila z nosu krev, když napřáhl levou ruku, aby chytil Luka pod krkem. Otevřenou pravačkou Luka tvrdě fláknul ze strany do hlavy. Než rána dopadla, zahlédl jsem Lukovy zuby, jak se pokoušel Dalta hryznout do ruky, ale sevření krku mu v tom zabránilo. Dalt se napřáhl, aby úder zopakoval, ale tentokrát Lukova levá ruka vylétla a ránu odblokovala, zatímco pravá ruka chňapla po Daltově levém zápěstí ve snaze odervat si ji od krku. Daltova pravačka se propletla za Lukovou levou rukou a Dalt teď držel Luka za krk oběma, palce tisknoucí hrtan.

Myslel jsem si, že už je po všem. Ale Lukova pravice se mihla k Daltovu levému lokti, jeho levá ruka překřížila obě Daltovy paže, aby zachytila jeho levé předloktí, pak Luke škubl celým tělem a vyvrátil Daltovi loket vzhůru. Dalt se svalil nalevo, Luke se překulil doprava, zvednul se a potřásal hlavou. Tentokrát se Dalta nepokusil kopnout, protože ten už byl také na nohou a napřahoval se po něm. Luke zvedl pěsti a oba kolem sebe zase začali kroužit

Sníh stále padal, vítr polevoval a zase sílil, chvíli vrhal sněhové vločky do tváře, chvíli zase nechával sníh snášet jako potrhanou oponu. Myslel jsem na všechno to vojsko kolem sebe a na moment zapřemýšlel, jak bych si připadal uprostřed bitevního pole, kdyby se rozpoutala válka. Fakt, že byl Benedikt připraven odkudsi vyrazit a šířit zkázu, mě úplně neuklidňoval, i když to znamenalo, že by naše strana pravděpodobně zvítězila. Uvědomil jsem si, že má přítomnost tady je mou vlastní volbou.

„Dělej Luku!“ zařval jsem. „Sraz ho!“

Můj pokřik měl podivný účinek. Daltovi nosiči pochodní začali okamžitě vykřikovat povzbudivá hesla. Naše hlasy se musely nést daleko, třebaže se vítr ztišil, protože krátce nato k nám dolehl hluk, který jsem zprvu považoval za nějakou vzdálenou bouři, a až po chvilce jsem si uvědomil, že jde o řev přicházející z obou stran. Pouze Julián byl zticha a zachovával si svůj neproniknutelný výraz.

Luke stále kroužil kolem Dalta, vystřeloval krátké údery a zkoušel různé kombinace, které Dalt odrážel a pokoušel se ho chytit za ruce. Oba měli zakrvácené obličeje a zdáli se trochu pomalejší než dříve. Měl jsem dojem, že jsou oba zranění, ale bylo nemožné odhadnout, jak vážně. Luke natrhl Daltovi levou tvář. Jejich obličeje začínaly otékat.

Luke umístnil další sérii úderů, ale nešlo říct, jak silné byly. Dalt je schytal stoicky a někde vyškrábal zásobu energie k tomu, aby vyrazil dopředu a pokusil se o sevření. Luke uskočil příliš pomalu a Daltovi se ho podařilo chytit do klinče. Oba se pokusili druhého srazit na kolena a oba se natočili v bocích a zabránili tomu. Jejich paže se proplétaly, jak se Dalt snažil získat lepší držení a Luke se tomu bránil, přitom se snažil uvolnit ruce, aby mohl zasadit ránu. Oba se několikrát pokusili o úder čelem a dupnutí na nárt, ale vždycky se tomu ten druhý vyhnul. Nakonec se Lukovi podařilo zaháknout Daltovu nohu a porazit ho na záda.

Napůl na něm kleče, uštědřil mu Luke levý hák a vzápětí pravý. Zkusil další levý, ale Dalt ho chytil za zápěstí, vzepjal se a shodil ho na zem. Pak se na něj znovu vrhl, tvář napůl pokrytou maskou z krve a hlíny. Lukovi se nějak podařilo praštit ho pod srdce, ale to nezastavilo Daltovu pravou pěst, která jako padající balvan přistála ze strany na Lukovu čelist. Dalt mu dal další, slabší zleva, pak chabou zprava, zhluboka se nadechl a vrazil mu těžkou ránu zprava. Lukova hlava odlétla na stranu a už se nepohnul.

Dalt se nad ním sklonil, supěl jako pes, upřeně pozoroval jeho tvář, jako by ho podezíral z nějakého triku; jeho pravice se chvěla, jako by zvažoval, nemá-li ho ještě praštit

Ale nic se nedělo. Zůstali tak asi deset až patnáct vteřin, než se Dalt pomalu narovnal, sklouzl z Luka doleva, pak opatrně vstal, na okamžik zavrávoral a vztyčil se úplně.

Takřka jsem chutnal na jazyku smrtící kouzlo, které jsem měl připravené. Zabralo by pouze několik vteřin, než bych ho skolil, a nikdo by si nemohl být jistý, jak zemřel. Ale přemýšlel jsem, co by se stalo, kdyby se složil právě teď. Zaútočily by obě strany? Ani tyto, ani obecně humanistické úvahy mě však nakonec nezviklaly, nýbrž upomínka na Lukova slova: „Tohle je opravdu záležitost cti, takže musíš zůstat stranou.“ a „Nikdo přitom nezemře… jsme jeden pro druhého příliš cenní živí.“

Dobrá. Pořád ještě nezazněly polnice. Žádná zběsilá zteč a bitevní vřava. Zdálo se, že by všechno mohlo skutečně proběhnout tak, jak bylo domluveno. Takhle, to Luke chtěl. Nebudu se do toho míchat

Pozoroval jsem, jak si Dalt klekl a začal zvedat Luka ze země. Vzápětí ho zase pustil a zavolal na své dva nosiče pochodní, aby přišli a odnesli ho. Povstal, a když muži vyrazili, obrátil se k Juliánovi.

„Vyzývám tě, abys dohlédl na splnění zbývající časti naší dohody,“ zvolal hlasitě.

Julian se mírné uklonil.

„My dohodu splníme, dodržíte-li ji vy,“ odpověděl. „Ať jsou tví muži odtud pryč do rozbřesku.“

„Odcházíme hned,“ odvětil Dalt a začal se otáčet.

„Dalte!“ zavolal jsem.

Otočil se nazpátek a zkoumavě mě pozoroval.

„Jmenuji se Merlin,“ řekl jsem. „Už jsme se setkali, i když nevím, jestli si na to vzpomínáš.“

Zavrtěl hlavou.

Zvedl jsem pravici a vyřkl své nejméně užitečné, ale současně nejokázalejší kouzlo. Zem před ním vybuchla a ohodilo ho to hlínou a kamením. Ustoupil stranou a otřel si tvář, pak se podíval dolů, do kráteru, který tam vznikl.

„To bude tvůj hrob,“ prohlásil jsem, „jestli z toho bude mít Luke smrt.“

Znovu si mě změřil.

„Příště už si tě budu pamatovat,“ prohodil, otočil se a následoval muže nesoucí Luka k jeho linii.

Pohlédl jsem na Juliana, který mne sledoval. Obrátil se a vytrhl pochodeň z půdy. Udělal jsem to samé a šel za ním cestou, kterou jsme přišli.

Později, ve stanu, Julian poznamenal: „Řeší to jeden problém, možná dva.“

„Možná,“ prohodil jsem.

„O Dalta je na chvíli postaráno.“

„Taky si myslím.“

„Benedikt mi sděluje, že ten chlap už bourá tábor.“

„Nemyslím, že jsme ho viděli naposled.“

„Jestliže tohle je nejvíc, co s armádou v těchto dnech dokáže, tak je to jedno.“

„Nemáš dojem, že to byla improvizovaná mise?“ otázal jsem se. „Počítám, že shromáždil síly velmi rychle. To mne vede k domněnce, že měl napnutý termín.“

„Možná máš pravdu. Ale ve skutečnosti hrál na risk.“

„A vyhrál.“

„Ano, vyhrál. A ty jsi mu teď na konec neměl předvádět svou moc.“

„Proč ne?“

„Kdybys po něm někdy šel, budeš mít obezřetného nepřítele, který si na tebe bude dávat pozor.“

„Potřeboval varovat.“

„Člověk jako on žije riskantně. Kalkuluje a jedná. Jakkoli s tebou třeba počítá, své plány nezmění. Nadto, ani Rinalda jsi neviděl naposled. Je taky takový. Tihle dva si rozumí.“

„Asi máš pravdu.“

„Mám.“

„Kdyby souboj dopadl opačně, myslíš, že by jeho armáda dodržela dohodu?“ zeptal jsem se.

Julian pokrčil rameny. „Věděl, že moje armáda dohodu dodrží, když vyhraje on, protože věděl, že na tom vydělám. To stačilo.“

Přikývl jsem.

„Omluv mne,“ prohodil. „Musím to ohlásit Vialle. Předpokládám, že budeš chtít trumfnout zpátky, až skončím.“

„Ano.“

Vyhledal kartu a pustil se do toho. Zapřemýšlel jsem o tom, nikoli poprvé, co asi Vialla zažívá při Trumfovém kontaktu. Vždycky druhou osobu sám vidím a ostatní to říkají také. Ale Vialla, jak jsem vyrozuměl, byla od narození slepá. Vždy jsem měl pocit, že by bylo nezdvořilé se jí na to ptát, a napadlo mne, že její odpověď by vidoucímu člověku stejně mnoho neřekla. Asi o tom budu dumat věčně.

Když Julian oslovil její přízračnou podobu, obrátil jsem svou pozornost k budoucnosti. Brzy budu muset něco udělat s Maskou a Jurtem a momentálně to vypadalo, že se budu muset obejít bez Luka. Mám se opravdu řídit jeho radou a pokusit se přemluvit Jasru, aby mi proti nim pomohla? Stojí to za to riziko? A když to neudělám, jak to všechno zvládnu? Snad bych se měl vrátit do toho podivného baru a zkusit si najmout Tlachapouda nebo meč Šaršoun, nebo oba dva. Snad bych…

Zaslechl jsem své jméno a vrátil se do současnosti, k současným problémům. Julian cosi vysvětloval Vialle, ale věděl jsem, že toho moc k vysvětlování není. Takže jsem vstal, napřímil se a vyvolal vizi Logru.

Jakmile jsem se zadíval do oblasti před Juliánem, spatřil jsem zřetelně její stínovou podobu. Seděla v témže tvrdém křesle, ve kterém jsem jí viděl naposled. Přemýšlel jsem, jestli v něm zůstala sedět po celou dobu, nebo si tam právě znovu sedla Doufal jsem, že měla kdy vrátit se zpátky do jídelny a sníst si moučník, když už se to nepoštěstilo mně.

Julian se po mně podíval a pravil: „Jsi-li připraven k odchodu, Vialla je ochotna tě protáhnout“

Došel jsem k němu a postavil se vedle, po cestě jsem zrušil vizi Logru. Usoudil jsem, že by nebylo dobré, aby se síly Logru a Vzoru dostaly moc blízko k sobě. Napřáhl jsem ruku a dotkl se karty, obraz Vially se skokem zjasnil. Zlomek vteřiny a už to nebyl jen obraz.

„Prosím,“ řekla a natáhla ruku.

Natáhl jsem svou a jemně stiskl její.

„Ahoj, Juliáne,“ prohodil jsem, když jsem vykročil.

Neodpověděl nebo možná odpověděl, ale už jsem nic neslyšel.

„Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo,“ řekla mi vzápětí, aniž by pustila mou ruku.

„Neexistoval způsob, jak předvídat, co se stane,“ řekl jsem.

„Luke to věděl,“ odvětila. „Teď už to dává smysl, že ano? Některé z těch drobných poznámek, co utrousil. Plánoval ten souboj po celou dobu.“

„Taky si myslím.“

„Hraje nějakou svou riskantní hru. Kéž bych věděla jakou.“

„V tom ti nepomůžu,“ odpověděl jsem, „nic mi o tom neřekl.“

„Ale ty jsi ten, s kým se nakonec spojí,“ prohlásila. „Jakmile o něm uslyšíš, chci to okamžitě vědět.“

„Jistě,“ souhlasil jsem.

Pustila mou ruku.

„Zdá se, že momentálně už není o čem mluvit.“

„Nu,“ začal jsem, „je tu jedna věc, o které bys asi měla vědět“

„Ano?“

„Týká se to Coraliny nepřítomnosti na dnešní večeři.“

„Pokračuj,“ řekla.

„Víš o tom, že jsme dnes byli na dlouhé procházce kolem města?“

„Vím,“ prohodila.

„Skončili jsme dole,“ pokračoval jsem, „v komnatě se Vzorem. Vyjádřila přání ho vidět.“

„Spousta návštěvníků ho chce vidět. Je to vlastně záležitost dobrých mravů, jestli je tam vezmeš, nebo ne. Často však ztratí zájem, když se dozví o schodišti.“

„Říkal jsem jí o něm, ale nezbavilo ji to odvahy. Když jsme tam došli, vstoupila na Vzor…“

„Ne!“ vykřikla „Proč jsi na ni nedával větší pozor?! Ke všem těm problémům s Begmou ještě tohle. Kde je její tělo?“

„Dobrá otázka,“ odvětil jsem. „Nemám ponětí. Ale když jsem ji viděl naposled, byla naživu. Chápej, prohlásila, že Oberon je jejím otcem a šla Vzorem dál. Když došla do středu, nechala se někam přenést. Její sestra — která ví, že jsme šli spolu ven — chce vědět, co je s ní. Celou večeři na mě dotírala, kde jen může Coral být.“

„Co jsi jí řekl?“

„Řekl jsem jí, že jsem její sestru opustil, když se kochala krásami paláce a že se možná k večeři trochu opozdí. Jak ale čas běžel, začínala být čím dál nervóznější a přiměla mě, abych jí slíbil, že se po Coral dnes večer podívám, když se do té doby neobjeví. Nechtěl jsem jí prozradit, co se skutečně stalo, protože jsem nechtěl mluvit o Coraliných rodičích.“

„Přirozeně,“ odvětila. „Ach, to jsou mi novinky.“

Čekal jsem, ale už nic víc neřekla, Čekal jsem dál. Konečně pravila:

„Nevěděla jsem o té aféře bývalého krále v Begmě, takže je pro mne těžké hned odhadnout důsledky tohoto odhalení. Naznačila ti Coral nějak, jak dlouho chce zůstat mimo? A pokud jde o ten malér, poskytl jsi jí nějaký prostředek k návratu?“

„Dal jsem jí svůj Trumf,“ řekl jsem, „ale neozvala se. Měl jsem ale dojem, že se nechtěla dlouho zdržet.“

„Mohlo by to být vážné,“ usoudila Vialla, „z jiných důvodů, než jsou nasnadě. Jak na tebe zapůsobila Najda?“

„Zdá se, že je docela rozumná,“ uvedl jsem. „Taky jsem přesvědčen, že mě má docela ráda.“

Vialia se na chvíli zadumala a pak řekla: „Kdyby se to doneslo Orkuzovi, snadno by mohl nabýt dojmu, že ji držíme jako rukojmí kvůli tomu, aby nemohl řádně plnit svou funkci při jakémkoli jednání, které může vzejít ze situace v Kashfě.“

„Máš pravdu. Na to jsem nepomyslil.“

„On na to pomyslí. Lidé tak často uvažují, když mají co do činění s námi. Takže potřebujeme získat trochu času a musíme se pokusit ji najít dřív, než začne být její nepřítomnost podezřelá.“

„Rozumím,“ řekl jsem.

„Orkuz s největší pravděpodobností brzy někoho pošle do jejího apartmá — jestli už to neudělal —, aby zjistil, proč nebyla na večeři. Kdyby se ho podařilo nějak uklidnit, měl bys na její hledání celou noc.“

„Jak to mám udělat?“

„Ty jsi čaroděj. Určitě na něco přijdeš. Jinak říkáš, že Najda je sympatická?“

„Velice sympatická.“

„Dobrá. Nejlepší by asi bylo, pokusit se získat její podporu. Věřím, že budeš taktní a zvládneš to bez jakéhokoli rozruchu, pochopitelně…“

„Přirozeně…“ začal jsem.

„…s ohledem na její nedávné onemocnění,“ pokračovala. „Ze všeho nejvíc bychom teď potřebovali, aby druhá dcera dostala infarkt.“

„Onemocnění?“ podivil jsem se. „O tom mi nic neříkala.“

„Umím si představit, že jí není příjemné na to vzpomínat. Jisté je, že zcela nedávno byla na umření, pak se najednou zotavila a trvala na tom, že bude doprovázet svého otce při této misi. Právě on mi o tom řekl.“

„U večeře se mi zdála úplně v pořádku,“ prohodil jsem zaraženě.

„Tak se postarej, ať tak zůstane. Chci, abys za ní šel hned teď, informuj ji o tom, co se stalo, tak diplomaticky, jak jen je to možné, a pokus se, ať kryje nepřítomnost své sestry, zatímco po ní budeš pátrat. Je tu ovšem nebezpečí, že ti nebude věřit a půjde přímo za Orkuzem. Snad bys když tak mohl použít nějaké kouzlo, abys tomu zabránil. Jinou možnost nevidím. Jestli se mýlím… ?“

„Nemýlíš se,“ uznal jsem.

„Pak ti radím, pusť se do toho… a hned mi dej vědět, kdyby nastaly nějaké problémy nebo jakýkoli pokrok, bez ohledu na to, kolik bude hodin.“

„Už běžím,“ prohodil jsem.

V rychlosti jsem opustil pokoj, ale po pár krocích jsem se zastavil. Napadlo mě, že sice vím, kde zhruba je Begmanská delegace ubytovaná, ale nevím přesně, kde je Najdino apartmá. Nechtěl jsem se vracet a ptát se Vially, protože bych vypadal jako úplný blb, že jsem to nezjistil v průběhu večeře.

Trvalo mi skoro deset minut, než jsem našel sloužícího, který byl schopen mi ukázat, kudy mám jít — s přitrouble drzým úsměvem ovšem. Poklusem jsem nakonec dorazil před Najdiny dveře.

Prohrábl jsem si rukou vlasy, oprášil kalhoty a sako, opucoval boty o nohavice, nadechl se, usmál, vydechl a zaklepal.

O několik okamžiků později se dveře otevřely a stála v nich Najda. Opětovala můj úsměv a ustoupila stranou.

„Pojďte dál,“ zvala mne.

„Myslel jsem, že tu bude komorná,“ řekl jsem, když jsem vešel. „Překvapila jste mne.“

„Jelikož jsem vás čekala, poslala jsem ji brzo spát,“ odvětila.

Převlékla se do šatů, které vypadaly jako šedé tepláky s černými lampasy. Dále měla na sobě pár černých domácích střevíčků a z vetší části se odlíčila. Vlasy si sčesala dozadu a pevně stáhla černou stužkou. Pokynula mi k pohovce, ale sednout jsem si nešel.

Zlehka jsem ji poplácal po rameni a podíval se jí upřeně do očí. Přistoupila ke mně blíž.

„Jak se cítíte?“ zeptal jsem se.

„Zjistěte si to,“ řekla měkce.

Nemohl jsem si dovolit ani povzdech. Povinnost volala. Objal jsem ji, přitiskl k sobě a políbil. Vydržel jsem v té pozici několik vteřin, pak jsem se odtáhl, znovu se usmál a prohlásil: „Zdá se mi, že jste v pořádku. Poslyšte, něco jsem vám neřekl…“

„Neposadíme se,“ řekla, vzala mne za ruku a vedla k pohovce.

Vialla mi nakázala, abych se choval diplomaticky, takže jsem se podvolil. Vzápětí pokračovala v objímání a začala do toho dávat víc. Zatraceně! Přitom jsem nucen ji vyštvat ven, aby kryla Coralinu nepřítomnost. Kdyby souhlasila, rád bych ji potom taky kryl. Třeba vlastním tělem. Nebo možná pěstují v Begmě jiné pozice. Rád se přizpůsobím. Ale bude lepší, když se rychle zeptám, rozhodl jsem se. O pár minut později by mohlo být velmi nediplomatické, začít mluvit o její sestře. Dneska to s načasováním vůbec nevycházelo.

„Než zajdeme příliš daleko,“ řekl jsem, „musím vás požádat o laskavost.“

„Žádejte cokoliv,“ prohlásila.

„Mám za to, že se vaše sestra ještě chvíli zdrží,“ začal jsem vysvětlovat, „a nerad bych znepokojoval vašeho otce. Nevíte, jestli už někoho poslal do jejích komnat nebo jestli tam nešel sám?“

„Myslím, že ne. Po večeři si vyšel ven s Gérardem a panem Rothem. Počítám, že se ještě nevrátil.“

„Našla byste nějaký způsob, jak mu vnuknout přesvědčení, že se jeho dcera neztratila? Abych měl čas ji najít?“

Vypadala pobaveně.

„A co jste mi ještě neřekl… ?“

„Řeknu vám všechno, když pro mne uděláte tohle.“

Přejela mi ukazováčkem po bradě.

„Platí,“ řekla poté. „Jsme dohodnuti. Neodcházejte.“

Vstala, přešla pokoj a vyšla ven na chodbu, dveře nechala několik palců pootevřené. Proč jenom jsem neměl normální, hezký poměr po tom s Julií? Poslední žena, s kterou jsem se miloval, byla v područí podivné entity, měnící těla. Teď… teď padl na pohovku stínek, když jsem si uvědomil, že bych raději objímal Coral než její sestru. Bylo to směšné. Vždyť jsem ji znal jen půl dne…

Prostě se toho po mém návratu událo moc najednou. Už jsem byl z toho všeho trochu vyčerpaný. Tak to bylo.

Když se vrátila, sedla si znovu na pohovku, tentokrát nás ale dělilo několik stop. Připadala mi v docela dobré náladě, i když žádným gestem nenaznačila, že by se chtěla vrátit k předchozí činnosti.

„Zařídila jsem to, kdyby se ptal, tak ho uklidní.“

„Díky,“ pravil jsem.

„Teď jste na řadě vy,“ prohlásila. „Mluvte.“

„Dobrá,“ začal jsem a pustil se do líčení Coralina setkání se Vzorem.

„Ne, počkejte,“ přerušila mne. „Mohl byste začít od začátku?“

„Jak to myslíte?“

„Popište mi celý váš den od chvíle, kdy jste společně opustili palác, až do chvíle, kdy jste se rozešli.“

„To je hloupost,“ zaprotestoval jsem.

„Udělejte mi to k vůli,“ zaprosila. „Víte, že mi to dlužíte.“

„Tak dobrá,“ souhlasil jsem a začal znovu. Přeskočil jsem pasáž s rozbitím stolu v kavárně, ale když jsem chtěl pominout incident v přímořských jeskyních a uvedl jsem jen tolik, že jsme si je prohlédli a přišly nám moc hezké, přerušila mne.

„Poslyšte,“ zvolala, „něco si necháváte pro sebe. Co se stalo v jeskyních?“

„Co by se mělo stát? Jak to můžete vědět?“

„To je tajemství, o kterém zrovna teď mluvit nechci. Stačí, když řeknu, že si umím ověřit vaši pravdomluvnost.“

„Není to důležité,“ namítl jsem. „Jen by to celý problém zamlžilo. Proto jsem to vynechal.“

„Slíbil jste, že mi vylíčíte celé odpoledne.“

„Dobře, má paní,“ souhlasil jsem a slib jsem splnil.

Když jsem jí řekl o Jurtovi a zombiích, kousla se do rtu a pak si pomalu olízla kapičky krve, které se vyřinuly.

„Co s tím budete dělat?“ zeptala se najednou.

„To je můj problém,“ prohodil jsem. „Slíbil jsem vám popsat dnešní odpoledne, nikoli své vzpomínky a plány na přežití.“

„Já jen že… vzpomínáte si, že jsem vám nabídla pomoc?“

„Co tím chcete říci? Myslíte si, že pro mne můžete oddělat Jurta? Mám pro vás novinku: v této chvíli je prakticky kandidátem na božství.“

„Co míníte tím božstvím,“ otázala se.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Trvalo by to skoro celou noc, kdybych vám měl všechno vysvětlit, a nemáme tolik času, mám-li začít co nejdříve hledat Coral. Nechte mne jen dovyprávět tu záležitost se Vzorem, ano?“

„Pusťte se do toho.“

Takže jsem řekl všechno, ale ta věc s otcem její sestry ji, jak se zdálo, vůbec nepřekvapila. Chtěl jsem se jí zeptat, proč se tomu nediví, ale pak jsem si řekl, kčertu s tím. Udělala, co jsem chtěl, a já vykonal, co jsem slíbil. Infarkt nedostala. A teď je čas jít.

„Tak a je to,“ řekl jsem a dodal: „Díky moc.“

Začal jsem se zvedat, ale rychle se ke mně přisunula a znovu mě sevřela do náručí.

Na okamžik jsem její objetí opětoval a pak jsem prohodil: „Opravdu by bylo lepší, kdybych šel. Coral by mohla být v nebezpečí.“

„Kčertu s ní,“ zvolala. „Zůstaňte se mnou. Musíme si promluvit o spoustě důležitých věcí.“

Byl jsem překvapen její neomaleností, ale snažil jsem se to nedat najevo.

„Mám k ní určité povinnosti,“ řekl jsem, „a musím je teď splnit.“

„Tak dobře,“ řekla s povzdechem. „Bude lepší, když půjdu s vámi a pomůžu vám s tím.“

„Jak?“

„Budete se divit,“ sdělila mi, vstala a nasadila poněkud křivý úsměv. Přisvědčil jsem s pocitem, že asi bude mít pravdu.